Sloky

Josif Brodskij, přeložil Pavel Daneš

Věnováno M.B.

I.

Jako sklenka v tu ránu

svůj otisk zanechá hned

na ubruse oceánu,

jejž nelze překřičet.

Světlomet šel na jinou

polokouli, tam, kde

doufejme, nezahynou

jen ryby ve vodě.

 

II.

A večer, drahoušku,

tu teplo je. A ticho stálé.

Když mlčíš, papoušku,

Tak téměř dokonalé.

Vlaštovičníku dělá

to mléko Měsíc vlastně:

nedotknutelnost těla

chápaná příliš jasně.

 

III.

Má drahá, jaká cena

vést spory, vnášet vhledy

do faktů. Ta ztracená

jehla se nenajde tedy

v té lidské kupce sena

buď zavčas vskočit a vrhat

stín; nebo tak, jak se má

s královnou rychle zdrhat.

 

IV.

Vše, po čem člověk sáhne,

mamoní s neláskou

čas coby marnost spláchne

jak příboj z oblázků,

hned mazlivě to zmaří,

hned jako z obyčeje…

by skončil zadní tváří

bez rysů obličeje.

 

V.

Ach, čím je povrch skromnější,

tím menší naděje,

že zobrazení věrnější

vztah k němu oděje.

Možná, že vůbec vymizí

těleso z dohledu

krajina mstou se odcizí

dalekozrakosti pohledu.

 

VI.

Jen prostor může zajímat

prst v dáli mířený

a rychlost světla dojímat

vakua prostor uzřený.

Takhle se vlastně kazí zrak:

dálkou průniku zření.

Daleko víc než stářím však,

anebo věčným čtením.

 

VII.

Taktéž hustota působí

té tmy. Či smyslu tmy.

Vertikála se zásobí

plochou na dluh jak my.

Neb člověk jest původce

Zaťaté pěsti jen

Podle slov toho letce,

Co letem byl vznesen.

 

VIII.

Čím beznadějněji, tím též

jednodušeji. Nečekáš ani

oponu, pauzu, tímtéž

co mládeži v rozletu brání.

Světlo v kulisách na scéně zjistí,

že bledne. Vyjít tak moci

do aplausu svěžího listí

či do americké noci.

 

IX.

Život – toť vývozní zboží

torza, penisy, čela

a zeměpis pak vloží

do času osud těla.

Neochotně, pod knutou

uznáváš tuto moc

uctíváš Parku krutou

co předení ráda má moc.

 

X.

Mozek, pomněnka, která

Je suchá a křiví mi ret

Třicátá třetí litera

Mě tlačí životem vpřed.

Víš, vše, co zmizelo v dáli,

Po čem nám teskno je

V oběť jazyka dá-li

Pak čárka vyhraje

 

XI.

Drahoušku, nešťastní nejsou

nikdy! Ni mrtví – živí

Jen hostiny souhlásek nesou

to, co jim nožky křiví.

Zdá se, přeplatil silně

ten sviňáček svou režii

korálky nedotknutelně

jsou jeho a nás přežijí.

 

XII.

Fakt, že čím hustší rozpal

černého na bílém listu,

tím nicotnější zápal

pro minulost nejistou

v budoucnu. Jich propojení

jinak není nic moc

jen zvýší rychlost honění

pera po papíře – ad hoc

 

XIII.

Je odpověď na dotaz daný,

když budeš chtíti znát směr?

Vždyť všechny světové strany

Se scházejí v království ker.

I jazyk vlastní pól mívá,

sever – tam sníh vznikne

skrz Elsevier, hlas, který zpívá

se praporem nepřekřikne.

 

XIV.

Bída těch slok je přání

něco si schovat, sebrat,

obrátit se. Co brání

v jednu postel vlézt dvakrát?

Dokonce jestli služka

v ní ponechá povlečení.

Nejsi na Saturnu – ztěžka

z prstence seskočíš v ní.

 

XV.

Z čertova kolotoče,

jejž Hésiodos slavil

kde nastoupils, neseskočíš,

jen až tě noc zastaví.

Oči si vykoukat můžeš

do tmy – bláhový cíl!

Zopakovat lze, nuže

jen slovo – zase slovní!

 

XVI.

Tak jako beránka na rožni

spouštějí, by sílil žár,

i já jsem zánik znemožnil

čeho času mi odebral spár.

Cos mohla, odpustila by jsi

mě všechno, co ztropil jsem zas.

Tak faunova píseň se mísí

v šumících křídel hlas.

 

XVII.

Má drahá, tož jsme vyrovnáni,

ba co dím – teď jsme si kvit!

Jako před spálou očkováni,

tam, kde morem se začíná mřít.

Že jen předmětu všech možných klevet

bývá dána šance se skrýt.

Jako skvrnka, jež vleze za nehet,

no a z toho pak útěchu mít.

 

XVIII.

Ach, sliby všech možných slastí

Za což v budoucnu lze vydírat spíš,

taktéž za bič všech našich vlastí

Paměti, zdá se, moc neplatíš.

Jsi nám souzena, tak jako čápi

Jako konvoluce, jenž vyhladí vztah,

My však žijeme, dokud nás skrápí

Odpuštění a písma tah.

 

XIX.

Tyhle věci se potom zředí,

v oku, ale až přijde čas

u těch, co z podšálku hledí

na to, co dole je zas.

Mám za to, že je to správné,

jak jsme každý za sebe sám

astronaut aspoň jen mávne

aniž zrak by upíral k nám.

 

XX.

Vyjmi, příteli, z rámu

Podobu Ženy Přečisté

Rodinné foto dodá mu

Pohled na Zemi z Měsíce

Kdyby nás držkatej fotil,

To příteli nedělá čest,

Ať špion se jak chtěl potil,

Volný den zakázán jest!

 

XXI.

Nejapnější, než ještěr

v orchestřišti jsme my,

takoví, jací jsme ještě.

O to víc ohromí

Zítra měšťany všecky

Míchanice jak děs

Dinosaurovy pecky –

- cit a azbuky směs.

 

XXII.

Všechno končívá nudně,

nikoliv pláčem. Však

nová věda to nutně

osvětlí všelijak.

Stoik, co pravdy je znalý

Je stoik jen z třetiny

Na stolku prach se válí

Jejž neutřeš za vteřiny.

 

XXIII.

Tyhle řádky jsou vlastně

Jenom stařecký žvást.

V našem věku už šťastně

soudce prodlouží část

termínu Ivanu. Petrovu.

Svoji křehkou kost dát

Svobodnému však slovu –

- kterak s ním zúčtovat?

 

XXIV.

Takže lampičku zhasnout,

a pak stoličku střást.

Nad svým budoucnem žasnout –

- i to je stařecký žvást.

Raději, drahoušku, můžem

dovádět do konce děje

temnu tak vypomůžem

skrz svaly obličeje.

 

XXV.

Toť konec perspektivy

té naší. Bohužel krátké.

Dál budou úchvatné divy

času, naše dny vratké,

skoky do finiše; klapky

na oči, města a dál:

zbytečná slova jsou kapky

toho, co o tobě neříkal.

 

XXVI.

U moře umořeno

kdys v letní noci. Hic,

jak kdyby na temeno

cizí ruka – víc nic.

Pomerančová kůra

zaschne. V své slavnosti

jak Eleusinská túra

se mouchy rozhostí.

 

XXVII.

Opřen o loket lepý

Poslouchám šumot lip

Je to horší, než klepy

rachotu, vzlyk zní líp.

Horší, než jestli dětem

uděláš: „Bu – bu – bu!“

Neboť za tímto světem

nikdy nic nenajdu.

 

1978

---