Konformita

Táhnou se mraky, tam, za obzor,

kde leží má země zaslíbená.

Nejsou tam nemoci, nejsou tam zloději a lháři,

jsou tam jen omamné květy polních chrp.

Odmítání hnusného stalo se mým stereotypem,

přijímání lásky, tak, jako její sdílení

dodává mému konání motiv

jít stále kupředu a neohlížet se na to mrtvé za mnou.

Ochutnávám chleba vytažený přímo z pece

a uvažuji nad krásou prostého života prostého člověka.

Odemykám dveře těm, co hledají,

dokud nejsou dostatečně zmateni sami ze sebe.

Návod? Ten neexistuje. Je jenom nekonečná prérie

a na ní chuchvalce keřů a borovic.

Jak dlouho ještě poneseme jho druhých, 

aniž bychom za to cokoliv chtěli?

Výmluva dokáže zbystřit myšlenkový tok,

ale její podstata nás zasahuje rovnou do srdce,

a tak sedíme a krvácíme, jako ti,

kterým už dávno došly síly.