O stromu a housence

„Jau, to bolí! Pane, mohl byste mě přestat jíst?“ zanaříkal strom.

„Přestat papat? Vy jste se asi zbláznil! A co řeknu svému žaludku...? Ale dobrá já se ho teda pěkně zeptám. Prosím můj žaludečku, co tak přestat papat zelené listy a zkusit něco jiného.“ řekla housenka a pokračovala v papání.

„Říkal něco?“ ptal se strom.

„Kdo?“ zahuhňala housenka s plnou pusou.

„No přece, ten váš žaludek?“

„Ach ták..., ale neříkal vůbec nic, a ani nemusel. Vím, že když přestanu pojídat listy, mimo jiné jsou velmi dobré a výživné, tak budu trpět hlady. Já totiž pane strome,  

n e m ů ž u  papat vzduch nebo hlínu nebo co já vím, třeba světlo. Nejsem totiž stromem. Ale nejsem ani vlkem..., ale to by si zas stěžoval někdo jiný, že?“

„Co je mi po vlcích... já jen chci, abyste mě nechal být. Už jste zkusil houby? Slyšel jsem, že jsou výtečné a jdou do tuku.“

„Neslyšel, a ani nic takové slyšet nepotřebuji. Co teď nejvíce chci, je papat. Potřebuji energii na tvorby kukly.“

„A co takhle kdybyste si zalezla do mezery v kůře a trochu si odpočinula od toho papání. Je to výtečné místečko.“ nabízel strom.

„Mňo, tak odpočinout si tam mohu, to je pravda,“ pravila housenka a přesunula se z větve do mezery v kůře.“ Cítila se v bezpečí a tak si škytla a usnula.

Zatímco spala, přiletěl strakapoud.

„Příteli, ozval se strom, pod šestou větví odspodu najdeš v kůře štěrbinu a v ní tučnou housenku.“

Pták poděkoval za tip, slétl k otvoru a začal se zobákem dobývat dovnitř.

Housenka se probudila, zjistila v jakém je nebezpečí a zvolala na strakapouda.

„Vážený pane ptáku, mohl byste si najít do žaludku něco jiného, než jsem já?“

„Ale prosím, klíďo píďo, nechám vás být, a co mi nabízíte?“

„Zkuste houby? Slyšela jsem, že jsou výtečné a jdou rychle do tuku.“

„O hřibech jsem nic takové neslyšel a ani to nepotřebuji poslouchat. Co teď nejvíce potřebuji, je tučná housenka pro má malá ptáčata. Čekají a hladově pípají.“

Domluvil strakapoud, uloupl kus kůry a překvapenou housenku slupnul.