Práškový cukr z kostí andělů

    Rodiče vypili tři orchestry a když se vrátili k ránu domů, tak vyhnali děti do chodby. 
    Tam se musely v nočních košilkách modlit za jejich zdraví.
    Jedno z dětí vykvetlo do zrzavé krásy pevných ňader. 
    Na její úsvit se díval otec příliš často než mohla odejít z domova. 
    „Máte hlad?“ ptala se sociální pracovnice.
    Tím to převážně končilo.
    Vše v pořádku.

    Babička byla zavřená ve chlívku s kozami. 
    Dívala se ven výřezem v dřevěných dveřích. 
    Dívka měla fotku, kde stojí přede dveřmi chlívku v černobílých šatečkách a babiččin obličej. 
    Otec moc rád fotil. 
    Taky dělal z ručních granátů zapalovače. 
    Rád s nimi pak hrával ruskou ruletu, kdy jeden byl ten pravý a zmačknutím křesadla by se spustila roznětka. 
    Sám netušil, který to je. 
    Bylo mu to jedno. 
    Už bylo málo věcí, co by ho vzrušilo. 
    Občas jen ona. 
    Matka se tomu smála křečovitou maskou. 
    Už ji nemohla odlepit ani fetem, co jí nosili cizí lidi. 
    
    Dívka nejraději trávila čas pod deštníkem, když opravdu lilo. 
    Jen v kombiné si chladila nohy. 
    Babičce zavřené v chlívku nosila chleba a syrové vejce. 
    Mléko tam měla od koz. 
    Někdy ukradla otci foťák a dělala snímky domácích zvířat než půjdou na smrt. 
    To je jen postavila na stolek u dílny. 
    Husy, kachny, slepice, králíky. 
    Ti všichni byli odsouzení.
    Tak šel časoprostor.

PS.
    Je opravdu trest smrti trestem? 
    Jisté je jedině to, že lidé nevědí co činí.