V zušce

Byl sem s holkama v zušce v Uničově na náměstí. Monika řekla, ať tam s nima jdu. Tak sem šel.

Měli takovej plagát, že se něco ztratilo. Aby to ty děcka bavilo. Myslel sem, že nota. Byla to písnička. Shodl sem se s holkama, že to tak nenecháme.

Dlouho trvalo, než sme se vymotali z domu. Dycky to trvá, než se vymotáme. Řek sem holkám, ať se oblečou, učešou a vyčistí si zuby. Šel sem trhat plevel. Věděl sem, že kdybych přišel za hodinu, stále to nebudou mít. Bylo po dešti, šlo to lehce.

Po půl hodině sem se vrátil dovnitř. Holky seděly naproti sobě a s nečím si hrály. Johana měla pyžamo. Anna byla oblečená, česala si vlasy. Řek sem, že jestli si hned neudělaj zuby a Johana se neoblíkne, nemá smysl někam jezdit. Výhružka nezabrala. Zesílil sem hlas. „No tak jo, tati,“ řekla nakonec Johana. Anna si pohrdavě odfrkla.

Jeli sme autem do Uničova. Zastavil sem na náměstí, naproti zušce. Za vchodem seděla ženská, mohlo jí být tak šedesát. Dávala holkám různý otázky. Trvalo, než nás nechala jít.

Trvalo pak u každýho, než nás nechal jít. Učitelé patrně chtěli, aby dítě projevilo zájem zrovna o jeho nástroj. Holky to bavilo.

V budově se ozývala spousta zvuků. Nejhorší byly flétny, protože pískaly jedna přes druhou.

Každá druhá učitelka znala Moniku a nechala ji pozdravovat. Paní od houslí řekla, že spolu byly v televizi. Hrály s orchestrem na Žofíně. To sem nevěděl.

Pak učitel Charfreitag se divil, že má Johana světlý vlasy. My s Monikou je totiž máme tmavý. Na to mám připravenej vtípek o sousedovi. Tak sem ho řek. Dvě holky co seděly v místnosti - mohlo jim bejt tak 14, se zasmály.

Všim sem si, že některé učitelky vypadají jak jejich nástroje. Nejvíc se mi líbila ta od bubnů. Vypadala jak tympán, co tam měla. Chtěl sem se jí zeptat, jestli viděla Whiplash, ale nepřišlo mi to vhodný. Byla moc milá a zeptala se holek tajemným hlasem, jestli ví, co se ztratilo. Holky suše odpověděly, že písnička. Dělala překvapenou. Pak jim dávala různý otázky kolem nástrojů. Chtěl sem dycky odpovědět, protože sem to věděl, ale zůstal sem zticha.

Anna do každýho bubnu mlátila ostošest. Bál jsem se, že něco rozfláká. Té milé paní to vůbec nevadilo. Jak sme z místnosti odcházeli, už tam byla další matka s dětmi a ta paní se jich zas tím tajemným hlasem ptala jestli ví, co se ztralito.

Vyšli sme z budovy ven, sedli do auta. Zkontroloval sem holky, jestli jsou připoutaný. Na lavce pod radnicí seděla paní, co učila na klávesy. Vedle ní učitel kytary, vypadal jak mánička. Toho sme nestihli.

Paní, co učila na violončelo, kráčela na vysokých podpatcích ke svýmu autu. Docela jí to seklo. Napadlo mě, že by Johana mohla chodit zrovna k ní. Mít to obrovský čelo mezi nohama a fidlat smyčcem hluboký tóny. Nastartoval sem a pomalu odjížděl. Všimla si, že na ni koukám a zamávala mi.

Věděl sem, že tohle Monice říkat nebudu.