Sbírka úmrtí

 

I.

Byl sychravý den, sobota třetího listopadu. Jemně poprchávalo, poslední listy opadávaly ze stromů a proplouvaly šedou podzimní oblohou. Rozmoklé ulice a promáčené stěny domů dávaly všemu melancholický ráz, smutek dýchal na lidi, kteří procházeli v tomto časném ránu ulicemi.

I Jan se probudil poměrně brzy, kolem osmé. Připadal si celý rozlámaný, měl pocit, že mu pukne hlava, ústa měl vysušená a ulepená. Rozhlédl se po pokoji, všude bylo poházené jeho oblečení.

Polohlasně zasténal: „Proč?“ Pomalu se překulil na bok, když mu na mysl neúprosně vytanuly útržky včerejšího dne - hospoda a množství vypitého piva. „Já vůl, co jsem zase dělal,“ přelil se mu hlavou pocit trapnosti. Morální kocovina…

Posadil se na postel a protřel si oči. Odebral se do koupelny, tam pustil proud studené vody a ponořil do něj hlavu. Studená sprška přeci jen probudila jeho otupělé smysly a začal se cítit přeci jen více svěží. V kuchyni z ledničky vyndal láhev minerálky a žíznivě pil.

V ten okamžik mu začal zvonit mobil. Jan vyplivl minerálku a zoufale se podíval na hodinky. „A do prdele,“ zanadával si. Zvednul vyzvánějící telefon a v tváři provinilý výraz, začal se do něj omlouvat. „Promiň miláčku, já zapomněl… Já vím, já vím, jsem hroznej… Hned se převlíknu a letím… Opravdu se nezlob, medvídku… Jenom si navléknu sako a dotáhnu kravatu… Máš pravdu, kdybys na mě nedávala pozor, tak bych zapomněl i na to se najíst. Tak já už pádím… Pa.“

Rychle odložil mobil a vyběhnul do svého pokoje. V chvatu na sebe začal natahovat košili a oblek. Kravata se mu podařila zavázat až na potřetí, ale nakonec již oblečený vyběhnul ven. Venku zjistil, že si zapomněl deštník. „Ach jo,“ pomyslel si pro sebe, „zkurvený ráno…“

Zabočil na tramvajovou zastávku, ale když se podíval na jízdní rozpis, mávnul rukou a raději se rozběhnul první ulicí doleva. Klusal tak asi pět minut, když dorazil na smluvené místo.

Tam už přešlapávala rozezlená Daniela. Oblečená v blankytně modrých šatech, které ladily k jejím očím, své světle hnědé vlasy stáhnuté do culíku, vypadala jako víla zrozená z kapky rosy. Bylo jí dvaadvacet, ale něco z jemných rysů v jejím obličeji z ní dělalo částečně dítě.

Teď se její obličejík cukal v mírné zlobě na Janovu nedochvilnost. „Příště na tebe nečekám a půjdu na výstavu sama!“ „To bys mi neudělala, princezničko,“ škemral Jan a nahnul se k ní, aby jí políbil.  „Ale udělala, ošklivej žabáku!“ odsekla mu, ale nabízenou pusu neodmítnula. Za chvíli se již ruku v ruce vedli ke galerii De Quincyho, kde měl ten den vernisáž Raffael De Morte.

Jan se na výstavu těšil. Několik obrazů tohoto umělce viděl přetisknutých v Umělecké revue a zaujal ho jeho surový naturalismus. Nebyl si sice jist, jak přijme tento druh umění Daniela, ale doufal, že se jí budou líbit.

Když došli do galerie, vernisáž byla v plném proudu. Zahajovací řeč už proběhla a tak už na programu zbyly jen obrazy. „Zmeškaly jsme kvůli tobě zahajovačku,“ zamračila se na něj Daniela. „Zaplať pánbůh,“ pomyslel si Jan, „alespoň jsem neslyšel ty příšerné pindy…“ O podobných kritických rozborech děl měl Jan svůj názor. Jejich užitečnost měla podle jeho mínění přibližně podobnou hodnotu jako cena chorvatské kuny na Washingtonské burze.

Připomínal si, že jednou při prohlídce galerie zaslechnul mladou dámu vykládat rozbor o obrazu, na kterém byl příliv oceánu s letícím rackem na pobřeží jednoho města, při kterém se dozvěděl, že autor „chtěl tímto naznačit nekonečný boj mezi přírodním živlem a lidskou společností a jejich výtvory. Přírodní, tedy oceán, nakonec smete lidské a přetrvá, což symbolizuje i dominantní racek, který vzlétá k nebesům.“ V memoárech tohoto umělce se pak dozvěděl, že chtěl pouze namalovat studii racka v letu…

Bez obdobných komentářů se dokázal klidně obejít a byl rád, že na sebe může nechat působit malby bez zbytečných předsudků, které by si možná podvědomě vytvořil. Ačkoliv - a to ho děsilo - sám musel o této výstavě napsat reportáž do místních novin, kde prvních pár měsíců pracoval jako žurnalista na plný úvazek. Netěšil se, protože  nechtěl využít zaběhlých klišé, ale nechtěl ani psát kritiku, kterou považoval za zbytečnou dezinterpretaci umění. „Ach, jo,“ povzdychnul si nad tím rozporem, když si uvědomil že zítra na něj v práci čeká prázdná stránka novin, která se bude muset nějakým způsobem zaplnit.

Rozhodl se zaplašit tyto neradostné vyhlídky a raději se vpít do obrazů, aby z nich vysál alespoň něco z jejich atmosféry. Stále za ruku svíral Danielu a tak spolu svorně vkráčeli do první místnosti galerie. Ta byla zaměřena na umělcova ranná léta…

Už tady si Jan všimnul silného zaujetí umělce Morta smrtí a zkázou. Temně laděné díla nepřipouštěla byť i jen záblesk naděje. Mrtvola žíznivého psa na řetězu, který nedosáhnul na misku s vodou. Apokalyptické město v jehož ulicích ležely jen zbytky kostí, na kterých se pásla prasata. Dívka, která nad hrobem svého milence v zkrvavené ruce pevně svírá trnovou kytici.

 „To je... hrůza,“ špitla otřesená Daniela k Janovi. Ten si jí ale příliš nevšímal. Byl plně zaujatý tou záplavou deprese a nenávisti, která se valila z obrazů. „Pojď,“ řekl bezmyšlenkovitě Daně a táhnul jí do druhého sálu. Hned na úvodním obraze seděla smrt na hrobě a na zlatém nápisu stálo: „Smrt vás vítá na věčnosti.“ O kus dál byl téměř idylický romantický obrázek. Mladý pár se právě oddával milování na rozkvetlém luční krajině. Když se ale Jan podíval pozorněji, všimnul si v zadní části malby šibenice, na které visel malý hoch. Suchý nápis konstatoval: „Láska je počátek smrti...“

A démon smrti obestíral i jiné umělcovy malby. Kojenec v kolébce s morovou ranou na čele, muž se zavázaným šátkem stojící před popravčí četou střelců, upalovaná dívka s maskou satana na svém obličeji a údolí po bitvě, kde zůstali jen padlí s nápisem: „Krajina, kterou opustil Bůh.“

Jan s napětím sledoval jednotlivé obrazy. „Možná, že je to příliš silná kořalka,“ pomyslel si pro sebe, „příliš ostrý destilát. Až se z toho člověku motá hlava... Ten člověk musí být posedlý smrtí.“ A přesto ho cosi vevnitř svíralo a jitřilo jeho hladinu emocí. Ani si nevšimnul, že stisk Danieliny ruky je stále křečovitější a pevnější.

 „Jane,“ zašeptala nakonec, „pojď pryč.“ „Co?“ otočil se na ní, jakoby si jí teprve začal znovu uvědomovat, „co se děje?“ „Ty obrazy...“ vyhrkla ze sebe Daniela, „jsou strašné... Já...Já... nevydržím se na ně dívat. Bolí to...“ Podíval se na ní a spatřil její bledý obličej a krápěje slz v jejích očích. Pochopil, že jí opravdu není dobře a cítil, že je jí k pláči, ale nemohl odejít. Ty obrazy ho již natolik vtáhly do svého světa, že nebylo cesty zpět... dokud je všechny neprohlédne a nepokusí se pochopit jejich vnitřní život. „Nebo spíš smrt...“ ironicky se ušklíbl nad svou myšlenkou.

 „Prosím, Jane, pojďme...“ zašeptala. Věděl, že jí opravdu není dobře, že je smutná, a že je jí k pláči, ale nemohl odejít. "Počkej chvíli, jenom malou chvilku," promluvil na ní a mrkl okem, s nepřítomným úsměvem ve tváři, aniž by jí opravdu vnímal. Očima již znovu bloumal po malbách vystavených na zdi.

Snad v tu chvíli zvítězila láska Danieli k Janovi nad jejím strachem a její upřímností. Musela v ten okamžik přetrhnout v sobě část svého já, překonat bolest, která pramenila z utrpení jiných, to Jan chápal. I když toto utrpení bylo vykresleno pouze na obrazech, nebylo skutečné.

„Opravdu nebylo skutečné?“ Jan ostře zarazil tok svých myšlenek. Ty obrazy totiž téměř realisticky vystihovaly pocity oněch lidí, možná až příliš skutečně. To cítil, stejně jako Daniela, naprosto zřetelně. Ale ona byla opravdově zaujatá osudem lidí, ne uměním, které z obrazů dýchalo a daleko více chápala jejich pohnutí a soucítila s nimi.

„V tom je jedinečná,“ pomyslel si Jan, když se znovu podíval na její smutnou tvář, „jakoby z jiné planety. Není ani trochu egoistická, myslící na sebe. Snad právě proto by byla nejlepším básníkem, kdyby se snažila psát... tolik se dokáže vžít do pocitů ostatních...“

Ale právě v tu chvíli nechtěl vnímat její pocity... nechtěl odejít od té podivuhodné sbírky úmrtí. Obrazy byly precizně dokonalé a právě jejich strnulá dokonalost jim dávala příšernou obludnost až se člověk třásl po celém těle.

Daniela ho chytila i za druhou ruku a znovu promluvila: "Prosím, pojďme pryč. Ty obrazy - já - nemůžu je snést. Je v nich tolik utrpení... Prosím nedívej se na ně tak, nechápu tě, jak můžeš..." "Lásko," otočil se k ní, "myslím, že nechápeš podstatu těchto obrazů. Ty obrazy..." v půli věty se zarazil a hledal vhodný výraz, vhodná slova, "ty obrazy nejsou takové, jaké je vidíš. Oni nemají znázorňovat bolest, oni se jí mají postavit. Mají být proti smrti a utrpení, které se nacházejí v každém z nás, mají překonat okamžik.“

Zavrtěla hlavou. „Co mají překonávat. Bolest? Vždyť jsou jí plni. Smrt? Jenom jí popisují. V těch nejhnusnějších podobách. Jdu ven, počkám na tebe tam.“ Odtáhla obě ruce od něho, jakoby chtěla demonstrativně ukázat svůj nesouhlas. „Ale měl by sis uvědomit, že umění neomlouvá bolest.“

Pak odešla a Jan jenom zíral, jak její drobná postava zmizela z jeho obzoru... v tu chvíli ho bodlo u srdce, když si uvědomil, jak snadno by mohla zmizet i z jeho života... kdyby chtěla. Pomalu vyšel na ulici za ní...

 

II.

„Jane, volá ti De Morte!“ „A do prdele,“ pomyslel si Jan, když přebíral sluchátko, „teď si zase něco vyslechnu.“ „Dobrý den, mladý muži.“ „Dobrý den, pane Morte,“ odpověděl Jan tichým hlasem a očekával příliv výtek na jeho nesmyslnou pondělní reportáž. Uvědomil si, že se asi nechal unést svým konfliktem s Danielou a popsal do popisu sbírky obrazů příliš mnoho vlastních, subjektivních pocitů a názorů, které se zřejmě neslučovaly s novinářskou prací. „Navíc,“ uvědomil si zděšeně, „jsem se v reportáži pokusil i zafilosofovat. A to se neodpouští.“

„Asi chcete vědět proč vám telefonuji,“ promlouval hlas umělce na druhém konci sluchátka, „Volám vám, protože ...“ odmlčel se, jakoby hledal vhodná slova, „...zkrátka zaujal mě váš článek.“ „Cože?“ vyhrkl překvapený Jan. „Chtěl jsem se vám za něj omluvit. Víte, já bytostně nesnáším uměleckou kritiku – a pak napíšu takovéhle nesmysly.“

„Jak už jsem říkal, omluva není na místě. Mě váš článek zaujal... Chtěl jsem...“ opět se odmlčel, jakoby nad něčím usilovně přemýšlel a snažil se to teprve poté přetransformovat do slov, „víte, měl bych pro vás jeden návrh. Rád bych vás pozval někdy k sobě, abyste o mně napsal takový krátký sborník... Víte, knížku o mé práci, kterou by doplňovaly obrazy.“

Jan byl zcela zaskočen. Něco takového nečekal. Ale záhadná nabídka ho zaujala, stejně jako Mortovy obrazy. Nakonec se dohodly, že Jan dorazí k malíři za dva týdny na víkend a pokusí se s ním probrat všechny stránky jeho tvorby, včetně postupů při práci a vlastní tvorbě. „Ukážu vám svoji sbírku úmrtí,“ zasmál se nakonec jízlivě Morte, když jejich telefonický hovor skončil.

 

III.

Sněžilo. „Tenhle umělec bude stejně výstřední jako jeho dílo,“ pomyslel si Jan, když dorazil k jeho vile kdesi uprostřed hor. Auto nechal dole a teď šlapal k domu, který mu svou rozlehlostí připomínal středověkou tvrz.

Před dveřmi ho přivítal Morte, zahalený v černém plášti. Jeho černé vlasy, černý plnovous, temný oděv to vše tvořilo dokonalý kontrast k zasněžené krajině. „Vítejte v mém království,“ přivítal Jana a suše se usmál. Podal mu ruku a vedl ho dovnitř.

„Hansi!“ zařval a za chvíli se ve vítací hale objevila zahalená postava. „Přines víno a klíče od galerie!“ pak se otočil na Jana, „dáte si sklenku, ne?“ Jan přikývnul a pak se otočil na příchozího. „Dobrý den,“ přivítal ho, ale Morte ho přerušil mávnutím ruky. „Hanse nezdravte, je to zbytečné. Je mentálně postižený... nedokáže mluvit a téměř nevnímá okolí. Možná byste ho nazval autistou. Mě poslouchá, protože jsem jeho spojení s reálným světem, zachraňuji jeho materiální schránku, zatímco duševní pluje kdesi v jiném světě.“

Zatímco říkal tato slova vedl mě po schodech dolů, do sklepení. „Je to můj jediný společník na této samotě. Neumí mluvit a to mi vyhovuje,“ vysvětloval Janovi. „Vlastně jsem si nikdy s nikým nepopovídal tak dobře jako s ním,“ zasmál se pak a Jan pochopil, že má zvláštní smysl pro humor.

„Možná si o mně myslíte, že jsem blázen. Uzavřený na horách, daleko od lidí, od společnosti, s mužem, který ani nedokáže komunikovat, natož mě pak nějakým způsobem pobavit,“ znovu se pousmál. „Vidím na vás, mladý příteli, že se chcete ptát proč... Jaký je v tom smysl. Odpovím vám. Je to má oběť. Je to má oběť Umění. Umělec je vždy sám – je-li opravdu umělec – to pravil Henry Miller,“ otočil se na Jana a čekal na nějakou odpověď, ten však mlčel, dosud zmaten podivuhodnou postavou umělce.

Ten proto pokračoval ve vysvětlování: „Jako mniši hledají uzavřeni v klášteře svého Boha, tak já hledám své umění. Má to jednu výhodu, zatímco jejich Bůh je jen modla, která je nevyslyší a ani jim neodpoví, tak já svého Boha vytvářím. Zatímco oni čekají, až stvořitel vdechne smysl jejich životu, já jsem Stvořitelem, který Bohu – umění vdechuje smysl svůj!“

Mezitím došli k masivním dveřím do sklepení. Před těmi již čekal Hans, s láhví archivního vína a dvěma sklenkami. „Vemte si,“ vybídl Jana, který si mezitím prohlížel zahaleného Hanse. Hans na něj shlížel s výšky dvou metrů a podával mu víno. Měl pravidelný obličej, hustě zarostlý neupraveným plnovousem. Rozcuchané byly i jeho dlouhé, kudrnaté kaštanové vlasy.

„Díky,“ poděkoval Jan a vzal si skleničku. Hans mezitím rozevřel dveře. „Vítejte v mé nebeské dílně!“ vykřikl Morte a vstoupil do místnosti. Za ním vstoupil ohromený Jan – sklepení bylo daleko obrovitější, než si dokázal představit a všude viděl Mortovy malby. „To je neuvěřitelné,“ zašeptal potichu. „Ano, neuvěřitelné,“ pokýval hlavou Morte. „Zde jsou všechna má díla, jedno vedle druhého.“ „A každé znázorňuje smrt...“ podivil se Jan.

„A přitom mají oslavit nesmrtelnost! Právě tyto obrazy se mají postavit smrti čelem, jak jste správně napsal ve své recenzi. Kde jest, smrti, osten tvůj? Pravil svatý Pavel ve svém listu Korinťanům. Bůh však zemřel. Zbyla jen krajina, prázdná a pustá, po které prochází všudypřítomná smrt! Jak překonat vlastní smrt?“ položil řečnickou otázku, ale než stačil Jan cokoliv říci, sám si na ní odpověděl.

„Uměním! Uměním, které přetrvá věky. A toto je moje výzva smrti!“ zvýšil hlas a rozpřáhnul ruce, jakoby chtěl obejmout každé místo ve své galerii.

„Exegi monumentum aere perennius Regalique situ pyramidum altius Quod non imber edax, non Aquilo impotens possit diruere aut innumerabilis Annorum series et fuga temporum. Non omnis moriar, multaque pars mei vitabit Libitinam... což znamená dokonal jsem pomník nad kov trvanlivější, nad královskou plíseň pyramid výsostnější, kterého nezničí ani žravý déšť, ani běsnivý severák, ani nespočetná řada let a časů tok. Ne všecek zemru, veliká část unikne smrti... To pravil římský básník Horatius.“

Zamyšleně přešel k jednomu z pláten a láskyplně jej pohladil. „Ano, příteli, vy jste na to přišel. Tím, že znázorňuji smrt, chci jí pokořit. Chci jí tisíckrát vnutit život nesmrtelný!“ otočil se na Jana a zasmál se. „Promiňte, mladý muži, že stále mluvím a nedám vám prostor k odpovědi. To je zvykem – mluvím pouze s Hansem – a to je vlastně jakýsi způsob samomluvy.

Ale co vy, nemyslíte si, že umění může přetrvat autorovu smrt?“ „Jistě,“ odpověděl Jan, protože na myšlence nebylo nic s čím by měl polemizovat. Morte to vzal ovšem tak, jako by našel spiklence ve svém myšlenkovém světě, a proto Jana přátelsky objal.

„Každý se na počátku bojíme svého zániku... Je nám dáno jen tak málo času, ale tuto časovost, tu lze překonat. Už se nebojím, ne, teď jsem opřený o tuto galerii věčnosti.“ „Je úchvatná,“ pokýval hlavou Jan, který byl dosud zmatený slovní eskapádou svého průvodce a i jeho důvěrným objetím. „Viďte,“ přikývnul, „ale běžní lidé často nedokáží ocenit pravé umění. Nemají dostatečný estetický cit – k tomu je třeba je vyškolit. Ne zmanipulovat, ale naučit je chápat správně poslání umění. A to je důvod, proč jsem si přivedl vás. Vy dáte lidem oči, aby viděli!“

Jan chtěl namítnout cosi v tom smyslu, že estetika se nedá vnutit, ale Morte mu již skočil do řeči. „Ne, ne. Nebuďte zbytečně skromný. S mojí pomocí to zvládnete. Otevřeme lidem prostor, aby mohli s námi létat. Sókrates, Villon, Nietzsche, Rimbaud, ... – již se nesmí stát, aby lidé nepochopili génie. Je to jejich ostuda a my je od ní tentokrát očistíme.“

Jan dopil víno. Začínal si myslet o Mortovi, že je šílený. „Nebo alespoň posedlý svým dílem,“ pomyslel si. „Ale což, umělci jsou obyčejně pomatení,“ řekl si nakonec, „a alespoň budu mít námět na reportáž.“ Rozhodl se proto, že bude mluvit jen málo a především bude poslouchat malířova slova. Nahlas proto odpověděl jen „Ano, jistě.“

Souhlas ovšem vybičoval Morteho k dalšímu řečnickému výstupu. „Skvěle, souhlasíte! Budoucnost na nás hledí, příteli! Pojďte za mnou, dál přímo do nitra mého pracoviště. Tam, kde se rodí nový Bůh,“ pousmál se opět pro sebe a vláčel Jana s sebou. Ten si teprve teď povšimnul, že obrovská galerie má na druhé straně ještě jedno schodiště, které vedlo ještě níže, do samého suterénu budovy. Na kraji schodiště plály dvě louče. Morte jednu z nich vzal a sestupoval dolů. Druhou uchopil Hans, který je následoval o krok za nimi jako věrný pes. Morte na vysvětlenou sdělil Janovi: „Dole je jen velmi slabé osvětlení. A ve svitu louče mají moje díla přízračnější ráz.“

Sešli do sklepení a Jan si všimnul, že to je uspořádáno jako jedna prostorná chodba, vedoucí od schodů až ke zdi na druhé straně, ze které se na stranu rozvětvovaly řady vstupů, které vedly zřejmě do dalších komnat.

„Snažil jsem se vždy přemítat o tom, co lidské emoce nejvíce rozjitří, co je vybičuje do takové míry, aby projevili svůj cit... Je to smrt a bolest, právě tyto dvě dámy, kráčející světem ruku v ruce a přinášející zkázu a utrpení. A jaká smrt je nejděsivější?“ otočil se na Jana. „Vražda?“ odpověděl ten tázavě.

„Jistě, vražda... Vražda je strašlivá,“ pokýval hlavou Morte, „to jsem si také nejprve říkal. Válka a násilná vražda, tím jsem začínal, když jsem chtěl znázornit nejohavnější rysy smrti. Ale, uvažoval jsem následně, není snad ještě něco horšího? Ve válce máte šanci přežít, i když ostatní umírají. A násilná vražda, nu, ta trvá jen okamžik. A pak jsem na to přišel. Poprava. Po-pra-va,“ odslabikoval znovu to slovo, jakoby tím chtěl vyjádřit všechnu jeho hrůzu.

„Při popravě znáte den své smrti a v každém okamžiku jí hledíte vstříc. Je neodvratná, vynucená a všudypřítomná. Vidíte její obrysy ve tvářích strážců, v zamřížovaném okně, ba i ve zpěvu slavíka, který vítá nový den.“

Odmlčel se a dlouze se zahleděl na Jana. „Ano, poprava, nejstrašlivější exitus z bytí vezdejšího. A proto jsem se rozhodl, že právě takovou smrt znázorním. Smrt ve své nejbezbožnější podobě, smrt, která lomcuje s okovy milosrdenství. Pojďte, pojďte za mnou,“ mávnul rukou, aby Jan následoval jeho kroky a pak otevřel jedny dveře, „jen pohleďte.“

Jan nahlédl dovnitř a přesně uprostřed spatřil jemně nasvícené elektrické křeslo. „Co to...“ vydechnul Jan. „Co? Elektrické křeslo, mladý příteli. Technický výdobytek 20. století. Pohleďte jaké monstrum, požírající duši člověka.“ „Proč ho... tu máte?“ zeptal se nevěřícně Jan...

„Umění, příteli. Chci, aby mé dílo odráželo realitu.“ Při těchto slovech ukázal na plátno, které stálo v rohu místnosti, a kterého si Jan dosud nevšimnul. V elektrickém křesle se na něm vypínal muž, s úšklebkem smrti na tváři. Jan odvrátil tvář. „V téhle místnosti mě vaše obrazy děsí,“ zamumlal Jan. „Že ano, všechno má jaksi děsivější ráz, viďte... Umění tu vzbuzuje silnější emoce,“ odpovídal umělec, který si myslel, že Janova slova mají znamenat pochvalu jeho tvorbě. „Pojďme dál...“

Postupně provedl několika místnostmi, v jedné Jan spatřil šibenici, ve druhé gilotinu, ve třetí kříž. „Římská civilizace,“ zahlaholil k tomu sám sebou uspokojený Morte, „ta dala světu kříž. A nyní ho používají jen křesťané.“

Pak se lehounce zachichotal: „Jak paradoxní, že symbolem křesťanství je právě kříž, tento vrah jeho Spasitele!“ Jan si povšimnul, že na kříži je zřetelně vidět rudá barva, která měla znázorňovat krev. Udělalo se mu z toho špatně. „Rád bych zašel na vzduch,“ pokusil se zarazit Morteho, ten byl již ale v ráži a nemínil ho poslouchat. „Počkejte, počkejte. Mám pro vás ještě dvě ukázky.

Vždy jsem si říkal, že nejsymboličtější smrtí je vyhladovění... Člověk se stane kostrou ještě dříve než umře a nabývá tak její tvar, jakoby se sama esence smrti prolínala do jeho živého organismu. Rychle za mnou, mám zde číslo grandessimo!“

Pevným úchopem zavléknul Jana jako loutku bez vlastní vůle do další místnosti. Tato místnost měla další schody dolů a kdesi na dně, na podlaze ležela osvícená kostra člověka. Pak si Jan uvědomil, že to není kostra. Byl to ještě postava člověka, který však byl vychrtlý na kost, bez jakékoliv tukové vrstvy a kůže tak přesně kopírovala jeho kostru po celém těle. Bylo to děsivější než smrt. „To je hnus!“ vydechnul Jan a celé jeho tělo se třáslo odporem, „ta figurína je vrchol nechutnosti!“ Byl pevně rozhodnut, že okamžitě zmizí z domu tohoto šíleného experimentátora, který modloslužebničil své chiméře.

V tom se ruka ležící postavy pohnula... „Ale to je přeci živý člověk,“ vykřikl Jan zděšeně a otočil se na Morteho, „vy... vy zrůdo!“ Chtěl se na něj vrhnout, když ucítil, jak ho dvě pevné paže zezadu sevřely jako ocelové drápy. Aniž by si toho všimnul, stál za ním Hans a pevně ho držel. Chtěl se vyškubnout, uvolnit se z toho drtivého sevření. Kopal kolem sebe nohama, ale masivní Hansův stisk se nijak neuvolňoval. Mezitím k němu přistoupil Morte, z kapsy vytáhl kapesník a lahvičku, jejíž obsah vylil na kapesník.

„Myslel jsem, že to s vámi bude jednodušší,“ povzdechnul si a přes Janův odpor přitiskl kapesník na jeho škubající se obličej. Během chvíle upadnul mladík do strnulého bezvědomí.

 

IV.

Jan se probudil, když na něj dopadlo světlo louče. Cítil se otupěle a chvíli nechápal, kde vlastně je. Pak spatřil za světlem De Mortovu tvář a pomalu se mu všechno začalo vybavovat. Chtěl se opřít o ruce a ustoupit, ale zjistil, že je má svázané.

„Vy vraždíte lidi!!!“ vykřikl na Morta nenávistně. „Jste hybrid člověka!“ „Uklidněte se a neškubejte sebou. Ještě si ublížíte,“ uklidňoval ho Morte. „Jak se mám uklidnit, když mluvím s vrahem?!“ „Pokud se neuklidníte, nebudete moci filosoficky myslit. Nedokážete pak přesně posoudit to, co se zde děje. A vy toho schopen jste...“

„Jaké filosofické myšlení? Co to plácáte,“ rozčiloval se Jan, „copak nechápete, že tu jde o život člověka... Copak s tím člověkem nemáte kapku soucitu?“

Vražedný umělec začal rozezleně přecházet po temné sklepní místnosti. „Soucitu?“ brumlal si pro sebe, „soucitu?!! Zanechte vaší šosácké morálky!“ rozkřikl se pak na svého zajatce. „Odhoďte přízemní soudy. Nebavme se o hloupém soucitu k bližnímu, který lidi svazuje v cestě za genialitou. Vaše křesťanské zásady jsou jen pokrytectvím! Váš soucit k druhému je jenom egoismem převráceným na ruby. Cožpak nechcete okusit nesmrtelnost?!“

„Nesmrtelnost? Vždyť vám tu umírá člověk. Co je nesmrtelnost proti životu člověka.“

„On bude žít věčně! Zanesu ho na plátno a spolu s dílem tak překoná věky. Ano, umře – ale co by byl ve svém životě. Jenom ubohý šváb, který si nárokuje právo na existenci. Jíst, pít, spát... Nic jiného byste z něj nikdy nedostal. Po jeho smrti by po něm neštěknul pes. Ale na plátně... na plátně zůstane navždy součástí historie. Překoná krátký časový okamžik, který mu byl vyměřen. Co na tom, že zemře? Díky mé ruce, která vede štětec, okusí nesmrtelnost.“

„Vy jste šílenec. Ten člověk nestojí o vaši nesmrtelnost. Chce vlastní život.“

„Myslíte? Ptal jste se ho na to? Dal jste mu volbu? Co kdybyste k vám přišel Bůh a řekl vám. V levé ruce držím nesmrtelnost, v druhé tvůj život. To první dostaneš za cenu smrti. Za to druhé bude tvou cenou smrt. Co byste přijal?“

„Nevím... Ale vy jste mu tu volbu nedal.“

„Tu volbu jsem za něj provedl já...  Pouze umělec může uhodnouti smysl života. To říkal již Novalis a já se s ním plně ztotožňuji. Což by tento měšťácký ubožák pochopil hodnotu nesmrtelnosti uměleckého díla?“

„Alespoň by měl svoji svobodu.“

„Svoboda je děvka, pane. Tváří v tvář smrti neobstojí.“

„Jste šílenec,“ zopakoval vysílený Jan.

„Šílenec?“ kroutil hlavou Morte, „Já a šílenec? Poslyšte, co si myslíte o císaři Neronovi? Byl to šílenec?“ Jan chtěl přikývnout, ale široký rozmach rukou umělce ho umlčel: „Nikoliv. Nero byl génius, umělec kterého nepochopila plochá doba. Proto zapálil Řím. A sláva jeho ohně přetrvala věky. Umění je  cesta věčnosti. I proto se v umění cítí člověk jako dokonalost.“ Stál majestátně nad Janem a v očích mu plálo šílenství.

Svázaný mladík se opřel o zeď a posadil se, jakoby tím gestem chtěl prokázat svůj nezlomný odpor. „Nemáte pravdu,“ zašeptal, „nemáte pravdu.“

„Přesvědčte mě,“ vysmál se mu Morte.

„Já,“ pokračoval šeptem Jan, ale jeho hlas postupně nabýval na síle, jakoby nalézal pravdu, které věřil. „Já nejsem virtuózem slova. Neumím krasořečnit... jako vy. A přesto... nebo právě pro to mohu sdělit pravdu snáze nežli vy. Má pravda je prostá. Já věřím ve věčnost okamžiku... já věřím na boha v každém z nás. Na boha ve psu, kterého jste nechal trpět. Na boha v rozhodnutí, které nám osvětluje svobodu. V to věřím. V to věřím já.“

„Pche, čiré žvásty. Nesmysl,“ mávnul rukou šílený malíř a zaplašil tak ze své mysli Janovy myšlenky, jakoby odháněl dotěrnou mouchu. „Chtěl jsem spolu s vámi stvořit věčnost, ale vy stojíte jen o pomíjivý okamžik. Přesto vás zachráním a dám vám věčnost. Zítra poznáte smrt,“ oznámil Janovy suše jeho budoucí osud, „ale odměnou vám bude nesmrtelnost!“

 

V.

Ráno probudil Jana opět svit louče. „Je čas. Pojďte,“ přikázal mu Morte. Když se Jan zdráhal, silné paže Hanse ho uchopily a vyzdvihly na nohy. „Jak se vám spalo,“ v ironickém úšklebku se zeptal Morte. „Věřím, že skvěle.“

Vy poznáte dnes uměleckou smrt. Máte duši umělce,“ pokračoval Morte, když Hans vláčel zmítajícího se Jana chodbou, „a proto vám poskytnu grandiózní umělecké dílo. Dva v jednom! Četl jste jistě tuto povídku V kárném táboře,“ řekl a ukázal na knihu, kterou držel ve svých rukou.

„Franz Kafka v ní popisuje dokonalý trestající aparát. Stroj, jenž geniálně přináší smrt. Hle, zde je! Zde je, má pýcha,“ zvolal a otevřel dveře do komnaty, ve které Jan ještě nebyl. „Buďte pyšný, stanete se aktérem hned dvojího uměleckého zobrazení. Umělecké dílo zachycené v uměleckém díle! Kafka, zpracovaný Mortem!“

Pak, zjevně oslněn svou duchaplností, přistoupil ke stroji, který se seskládal ze široké postele, na níž visely v rozích čtyři řemeny a z ozubeného kola, které pohánělo soukolí a pohybovalo branami s ostrými skleněnými jehlami.

„Jehly jsou uspořádány jako u bran,“  citoval z knihy, „také se to celé pohybuje jako brány, i když na jednom místě a mnohem důmyslněji. Sem na postel položíme odsouzeného,“ předčítal Morte z Kafkova díla a přitom ukazoval na jednotlivé části aparátu.

„Zde je postel, jak jsem řekl. Je celá pokryta vrstvou vaty; ještě se dovíte proč. Na tuto vatu položíme na břicho odsouzence, přirozeně nahého; zde jsou řemínky pro ruce, zde pro nohy, zde pro krk, aby mohl být připoután. Zde v hlavách postele, kde, jak jsem řekl, leží muž nejdříve obličejem dolů, je tento malý plstěný špalík, který lze snadno posouvat tak, aby muži vnikl přímo do úst. Je zde k tomu, aby nedovolil muži křičet a překousnout si jazyk. Muž musí samozřejmě ústy uchopit plst, neboť jinak by mu krční řemen zlomil vaz.“

„Jste šílenec,“ přerušil ho Jan, Morte ale pokračoval v četbě aniž by ho vnímal. „Jakmile je muž připoután, uvede se postel do pohybu. Chvěje se nepatrným, velmi rychlým škubáním ze strany na stranu a zároveň nahoru a dolů. Zde je kreslič,“ přestal číst Morte, „a jeho jehlovité brány ze skla, které postupně ryjí rozsudek do jednotlivých částí těla. Zde voda, která bude očišťovat, aby byl vidět váš rozsudek. A jaký bude? Ne credo Morti!“ rozesmál se De Morte. A zde na zemi je páka, kterou se celé soukolí dá do pohybu. Tak co, příteli," otočil se na Jana, "bojíte se smrti?"

Jan, přestože byl vyčerpán, se začal na ta slova vzpouzet a pokoušel se vytrhnout z náručí Hanse. Svalnatý autista však jeho snahu ani nevnímal a svíral ho jako svěrací kazajka. „Tváří v tvář smrti,“ smál šílený Morte, „se před námi rozprostírá nekonečno!!!“

Pak ze sebe jediným pohybem strhnul plášť. „Smrt je nahá,“ zvolal a obrátil se na Hanse: "Hansi, posaď našeho přítele na zem a vy se dívejte. Ačkoliv jste mě nejprve zklamal, přesto věřím, že ještě dokážete ztvárnit nesmrtelnost. Budete na to mít celý život," pronesl pak rozhodně k Janovi. „Soustřeďte se, neboť spatříte epitaf Umělce." Pak se mlčky přesunul k posteli a ulehl na ní... Jan ho jen strnule sledoval, naprosto paralyzován a neschopen jakéhokoliv pohybu.

„Hansi, spoutej mě! Toto je poslední Morteovo dílo! Neboť namaluješ mou smrt!“ Hans mezitím poslouchal jeho rozkazy a pevně utahoval řemeny a Morte se podíval na Jana. "Možná se nyní divíte a ptáte se – to Hans namaloval všechny obrazy? Ano, v praktickém smyslu to byl on. Technicky přenesl moje ideje na plátno, zpracoval mé nápady.

Na druhou stranu - to já jsem mu vnutil svou vůli a on byl jejím nositelem. On jí projevil do vnější formy, vtiskl jí do materie. Nyní spolu vytvoříme poslední dílo na námět Kafkova díla. A vy, vy o mně napíšete veledílo, životopis nesmrtelného Boha umění...

Hansi, spusť stroj!" zvolal a Hans na jeho výzvu spustil mechanismus, který se dal za velkého skřípění do pohybu. „Hansi maluj!!!“ zvolal šílený sebevrah. Když se do jeho zad začaly vbodávat první jehly, zašeptal: „Hle, jaký umělec mnou hyne!!"

Jan sledoval šílené dění kolem sebe. Postel aparátu se zvedla proti jehlám i s Mortem a pomalu ho na něj nabodávala. Umělec smrti však nekřičel, ačkoliv jeho bolest musela být nesnesitelná. Jen šílenýma očima utkvěle hleděl na Hanse.

Jan se také zadíval na objekt jeho pozorování. Čekal, že se Hans přistoupí k plátnu, že zvedne štětec a začne realizovat strašlivou skutečnost, ale ten jen stál a zíral na přístroj vykonávající dílo zkázy. Jakoby s Mortovým odchodem ztrácel i on poslední pojítko s realitou a navždy se rozloučil s vnějším světem. Jako zkamenělý zůstával na místě, neschopen pohybu. V ten okamžik se komnatou rozlehl děsivý řev De Morta...

Jan tu krvavou podívanou nedokázal dále sledovat, neváhal ani okamžik a vyběhl ven k autu, pryč z této podivné galerie, pryč z děsivého sídla smrti.

 

VI

 

Ještě dlouho po smrti De Morteho uvažoval Jan o jeho oběti. Chápal, že se vzdal svého života pro svou víru v nesmrtelnost. "Kdybych byl tak silně přesvědčen o nutnosti získat nesmrtelnost svým dílem, jednal bych jako on," přemítal, když se s Danielou procházel parkem. Jeho nesmyslná rituální sebevražda ho nutila k neustálé polemice sama se sebou.

„Ano, jsem smrtelný, ale což to není krásné,“ odpovídal neexistujícímu Mortovi, aby zaplašil jeho myšlenkové pochody ze své mysli. „Já přeci nechci nesmrtelnost, stačí mi život a to je dost!" Chvíli dumal, a pak mu odpovídal duch De Morta v něm. "Je život skutečně dost? Mám skutečně pravdu?“ zapochyboval...

Ale list vlající ve větru, mravenec, který přes cestu vláčel stéblo trávy, dokonce i rozvázaná tkanička na jeho botě a úsměv Daniely – to vše, zapadající do sebe jako jemná mozaika života, Jana bez slovních eskapád, verbálních argumentů a zastrašování jasně přesvědčovalo o tom, že pravdu měl on.

Byl v ten nádherný okamžik nevýslovně šťasten, a cítil, že celá nesmrtelnost nemá tomuto jedinému okamžiku štěstí žádnou šanci vzdorovat.

---