Písmák
Major Vachovský s v ten okamžik probudil a ucítil, jak pevně ho Olga svírá za ruku a jak se k němu tiskne a položil jí ruku na rameno.
„To nic holubičko moje,“ řekl jí tiše a Olga se vrátila zpět a nahlas vydechla.
„Už je ti ta cesta dlouhá, co?“ hovořil k ní její manžel a konejšil ji i svými doteky.
„Ještě hodinu a budeme tam,“ řekl jí a připojil se k jejímu pohledu z okna.
Ale nedíval se ven, ale do její tváře, která se odrážela ve skle a zdála se mu úplně jiná. Ale pořád stejně krásná, jako když ji viděl poprvé. Major měl vždycky před ženami ostych a tak vlastně před Olgou měl jen Táňu, která ho sice naučila jak na to a trochu ho zkazila, ale jen trochu, aby si s ním užila, ale o ženské duši ho nenaučila nic. A tak, když ji teď major poprvé spatřil v zrcadle vlakového okna lekl se.
Protože Olžina tvář byla ztracená kdesi daleko a její dlaň až dosud tak horká byla, jako by držel v ruce kus ledu. Její rysy zkameněly a připomínala sochu, na kterou usedají ptáci a pod níž se scházejí milenci. A Olga prohovořila, aniž by se jejich pohledy střetly. Takhle umí člověka ignorovat jenom kočky, pomyslel si major. Dívají se na něj a přitom úplně skrze něj a tím mu dávají najevo, že jsou v obou světech najednou a člověk je pro ně jen jakési médium.
„Promiň, jen jsem se trochu zamyslela,“ zalhala mu.
A mlčela dál a počítala ovečky berjozek jednu za druhou a byly jich tisíce než přidala další slovo.
„Jsem trochu unavená,“ konečně na něj pohlédla ze zrcadla okna.
A byla to pravda. Protože žít život se dvěma muži, s jedním co se ráno naplácá kolínskou a pak si natáhne šle kalhot a přidá gymnasťorku a políbí ji a povalí tou těžkou vůní, než odejde do práce a s tím druhým, který má její srdce je těžké. Je to dřina, kterou zvládne jenom žena. Chlap, ten by si jen načechral pírka v křídle a odlít by díl, ufrnkl by a vesele by si prozpěvoval než by přistál v jiném hnízdě. Ale žena, ta musí pečlivě vážit své radosti, protože jich není příliš, neboť jejím údělem je tiše trpět. A v tomto životě nepochybně. Stačí pohlédnout na ty chatrče tam venku a každá si začne vážit alespoň trochy něčeho lepšího. Holt je lepší tenhle důstojnickej vrabec v hrsti než německej holub na střeše.
„Ještě se najíme,“ řekla Olga a vstala, aby podala z kufru chleba a špek a zeleninu a nachystala ji svému muži.
„Máš pravdu,“ řekl jí.
„S plným žaludkem se hned líp cestuje,“ řekl a ukrojil si kus černého komisárku a špeku a kolečko cibule a obojí s chutí snědl. Snad mi teď nebude chtít dát pusu, pomyslela si Olga.
Franzovy polibky nebyly nikdy ani cibulové, ani česnekové, ani nečpěly vodkou. A když si ženská zvykne na to, že polibky můžou být růžové a vonět mýdlem po holení bez toho, že by jí ruská kolínská dávala KO do nosu už nikdy si nezvykne na opak.
„Ještě si odskočím,“ řekla mu a vydala se na toaletu.
A tam, když za sebou zamkla, rozplakala se docela. Potřebovala ze sebe dostat všechen ten smutek a nechat si jenom radost. Smutek ať jde k čertu, moje dítě bude jen šťastné usmyslela si a usedla na mísu, aby si ulehčila v té tíži, kterou cítila na sobě i uvnitř sebe. Když si pak stoupla, utřela si slzy a naštěstí nebyla namalovaná tak to na ní ani nebylo moc vidět.
I když, kdyby na ni pohlédla nějaká žena věděla by to hned, že se vyplakala z nešťastné lásky. Ale major, ten ani nezvedne pohled, až se vrátí do kupé a nabodne na nůž kus slaniny. Ale je stejně fajn, že tyhle kořistní německý vlaky mají záchod na zámek. Holka tak má alespoň na chvilku čas sama pro sebe a nečumí na ni přitom spolucestující.
Otevřela malinké okno na toaletě aby se nadýchla čerstvého vzduchu a pomyslela si, že hned potom pojedou na návštěvu našich. Beztak jim jen stihla rychle napsat, že se bude vdávat, že si všechno řeknou, až přijedou, což není tak snadné. Rusko je velké. Tak velké, že polklo armády Napoleona i Hitlera a nezaskočily mu krku. Tak jedno po druhém. A začala být zvědavá na manželovu rodinu.
Když se Olga vrátila do kupé, bylo to přesně tak, jak si myslela. Sergej si právě uřízl kus slaniny a strčil ji do pusy a ukousl si černého chleba a Olze ve dveřích nevěnoval pozornost. Ale i tak v tom bylo cosi hezkého. Že věděl, že přijde a že se posadí zase tam, odkud vstala a pohladí ho po ruce a on se na ni podívá tím svým hlubokým pohledem a ona zase na něj a pak se budou spolu dívat z okna na krajinu.
Právě projížděli rozlehlými poli, nad nimiž kroužila hejna ptáků. Za války se nejvíc rozmnožili krkavci a havrani. Měli tučná léta, kdy na polích namísto hrabošů a larev ležela lidská těla a ptáci se nemuseli namáhat s lidským masem, ale tahle válečná úroda jim nabízela nejchutnější sousta, tedy lidské oči.
A oni se slétli pokaždé, když utichly zbraně a válečná mašinérie se přestěhovala o kus dál a usedali těm mladým klukům, ještě dětem, na obličeje a jedli. Ti, kteří byli už mrtví nic nebolelo a bylo jim to jedno. Ale takový těžce raněný, co leží na zádech a má prostřelenou páteř a nemůže se hýbat, tomu to trvá i tři dny než přijde ta s kosou a máchne.
A krkavci se nežinýrují. Mrtvej nebo živej. Náš nebo jejich. Jen si křič vojáčku, krkavci a havrani žijí po staletí. Nikdo neví jak dlouho vlastně a moc dobře ví, že lidské oči jsou nejlepší čerstvé. Zob a je to. Smrtka si tě najde i slepého.
A co nesnědli tihle ptáci nebeští to snědli lišky, vlci a psi a divočák taky nepohrdne. Nebyl čas je pohřbívat a taky, kdo by to asi dělal. Ty hromady mrtvejch, bylo jich víc než živejch. Tak je nechali tam, kde je trefili. Dlouho se na polích mezi bodláčím a pýrem bělaly jejich kosti, než se po letech na pole vrátili lidé a zaorali to všechno do hlíny.
Občas nějakej kůň i s pluhem a taky i traktor s bránou vylít do luftu, když najel na minu nebo na nevybuchlej granát. Ale jíst se musí. A tohle jsou pole, co je hnojí smrt. Jeden kolchozní traktorista sem nebo tam. Líp tam poroste obilí. A taky, že rostlo. Olga se dívala na lány, co končí až na obzoru tak jako moře a obilí bylo krásně zelené, až to bolelo v očích.
Sergej nabodl kus slaniny a nabídl ji Olze a ta otevřela způsobně ústa a slaninu snědla. Pak jí podal i kus chleba a Olze připadal jako zákusek v cukrárně. Když cestou člověku vyhládne je i obyčejné jídlo jako z hotelu Ritz. A ani přitom se na Olgu podíval, když jí dával jídlo. Bylo v tom něco, jako když dáváš kus masa psovi, co leží pod stolem, on si ho vezme do tlamy a pak ti ještě olízne ruku, ale byl v tom i cosi jako cit. Od obojího trochu.
Ruští muži neumí dávat své city najevo. Nikdy u svých otců neviděli projevit lásku. A jejich matky o ní taky nikdy nemluvily. Ostatně, jaká láska, když celý tvůj život je jen jeden nekonečný strach. A tak se ruská žena musí spokojit se soustem pod stolem a občasným dotykem a taky s procházkou a filmem v kině. A pak možná, když jsou spolu sami najde se i nějaký ten letmý polibek, ale láska? To je termín z historie.
„Myslíš, že nás budou čekat?“ zeptala se Olga.
A ten aniž by na ni pohlédl, svraštil obočí a zakroutil hlavou.
„Psal jsem jim, ale ani nevím, jestli dopis dostali,“ odpověděl jí.
„Víš, jak funguje pošta, střídavě oblačno,“ pohlédl konečně na Olgu a pousmál se.
Strašně ji miloval, ale vůbec nevěděl co s tím. Nikdy předtím se s něčím podobným ve svém nitru nesetkal. Láska k Olze ho zcela pohlcovala a spalovala. Ale připadal si s tím, jako ve vězení. Jakoby byl někde na samotce a měl by hlad a žíznil by a umíral by, ale nevěděl, jak se zvoní na dozorce, aby mu otevřel dveře od cely.
Připadalo mu, že musí každým okamžikem explodovat, byl jako kotel téhle americké parní lokomotivy, která je táhla ruskou nekonečností a které se zasekl pojistný ventil a topič se nedívá na tlakoměr a přikládá pod kotel další a další lopaty uhlí. Najednou se majorovi roztřásly ruce a nožík, kterým krájel jídlo mu vypadl z ruky a zíral na Olgu s očima široce dokořán. Jakoby mu je právě kloval havran pravdy a lačnil po jeho zornicích.
„Olgo, Olgo,“ vydal ze sebe major a ta se na něj otočila a ničemu nerozuměla.
„Dusíš se?“ lekla se a začala bušit Sergeje do zad, aby z něj vylítlo ono domnělé sousto, kvůli kterému nemůže dýchat. Aby se lekla o to více, když ji náhle major objal a přitiskl k sobě a neříkal nic.
Držel ji pevně a ovinul ji pažemi jako chobotnice. Jak to kdysi viděla v přírodopisném filmu v kině. Chobotnice z ničeho nic do chapadel vzala kraba, který mírumilovně kráčel po dně okolo, ostrým papouškovitým zobákem rozlouskla jeho krunýř jako Olžina maminka ořechy, když pekla něco sladkého a pak ho vysála a prázdný krunýř odhodila pryč.
Olga se nejdříve chtěla bránit, ale major ji svíral takovou silou, že s tím přestala a chvíli jen tak byla v jeho objetí. Když v tom se jí připomnělo, že právě takhle ji naposledy objal Franz a šeptal jí do ucha, že ji miluje. Jakoby to věděl, že je to naposledy, protože zamilovaní lidé jsou zčásti tady a zčásti tam a jsou jasnozřiví, jen o nich ti nezamilovaní říkají, že jsou slepí a hluší, ale to není pravda. Protože oni jen slyší a vidí, co oni ne.
Olze došlo proč ji Sergej tak náhle objal a tak jej vší silou odstrčila a pohlédla mu do očí a viděla to. To stejné, co tam měl Franz ono poslední odpoledne. Byla to hloubka bez konce. Propast, která nekončí ani nezačíná, ale která tě pohltí. Tak se teď Olgo rozhodni, jestli tam do ní skočíš i s majorem za ruku, nebo jestli ho tam necháš spadnout samotnýho moje milá zlatá.
A Olga se chvíli rozhodovala, ale nakonec si to rozmyslela, protože v té propasti pořád byla, ale s jiným a tak se na ně usmála jako na malé dítě a řekla.
„Copak, snad se nebojíš, že si mně vezmeš?“ a zahrála všechno do autu.
Major zavrtěl hlavou, že ne, že se nebojí a znovu objal Olgu, ale už ne tak silně, takže mohla dýchat. Neřekl jí, co k ní cítí a možná to tak bylo lepší pro oba. Major si tak mohl zachovat svou tvář a Olga nemusela hrát nějaké to domácí divadlo na lásku. A vlastně vždyť to bude manželství rozumu, vítězství pokroku nad tmářstvím citů. Protože když milovat tak jedině sovětskou vlast. A major propustil Olgu ze zajetí paží, upravil si uniformu, jakoby stál u zdi a sám by zavelel popravčí jednotce, pal a byl zase opět hrdý a neproniknutelný.
„Jen jsem tě chtěl trochu obejmout,“ zalhal.
„A já jsem za to moc ráda,“ zalhala mu i Olga.
A opět se posadila na své místo naproti svému muži a tvářila se šťastně, protože její myšlenky byly s otcem její dcery, co ji nosí v břiše a vypadala ještě krásnější. Major ji chvíli pokradmu sledoval a jeho srdce se bouřilo, ale vydal mu rozkaz, zastavit stát a ono se nezastavilo, jen přestalo trojčit, protože přišla děžurná vagónu a oznámila jim, že za půl hodiny budou vystupovat.
Major tedy zabalil špek do mastného papíru, kterým prosvítalo denní světlo, že by jím mohli v nouzi zasklít okno a dal jej i s chlebem do kufru, který byl na poličce a Olga vstala, aby se protáhla a poprvé se na ní vyrýsovalo těhotenské bříško. Ještě takové malé, jako když krtek na jaře řádí na zahrádce před chalupou, ale nový člověk už o sobě dával vědět.
A co teprve až se tuhle novinu doví majorova rodina. Otec bude říkat, že to bude voják a máma zase, že to bude traktoristka a majorova sestra ji pohladí na břiše, protože už má tři děti a majorův starší bratr nebude vědět nic, protože ho zakopali bůhvíkde.
Jen přišel lístek složený do trojúhelníku, že padl za vlast. Nic víc. Tak to tenkrát chodilo. Naplevať. Jen se nikdy nesmí dozvědět, že je to malej Němec. Nebo vlastně malá frau. Ani když do sebe Sergej nalije samohonku a ani když z ní tchyně se švagrovou budou sebevíc rozumy tahat. Nikdy.
Za půl hodiny vlak zastavil v Nižněgorsku a Sergej vystoupil první s kufrem v ruce a pomáhal Olze dolů ze schůdků na nástupiště. Nižněgorsk bylo malé oblastní město ve Stavropolském kraji, které válka srovnala se zemí, jako celý region a Stavropol samotný. Ještě teď se kolem něj táhly do nekonečna protitankové příkopy, které holýma rukama kopaly tamní ženy v září 1941.
A z města zbyly jen stojící komíny. V Rusku, kde jsou domy většinou dřevěné jsou komíny to jediné, co po domech zbude. A tak na ruských pláních po válce zůstaly čnít k nebi tisíce komínů, u nichž si přeživší vyhloubili zemljanky, protože se rozhodli, že si své domy opět postaví tam, kde stály předtím. A tak i v Nižněgorsku zůstalo stát ještě mnoho komínů, ale kolem většiny již vyrostly nebo vyrůstají nové domy.
Některé jen tak bůhvíjak a z bůhvíčeho slepené, co země po válce dala. Ale už se obnovily dodávky fošen a térového papíru a dokonce se dá koupit vincek, malá kulatá kamínka na všechno, co hoří a na kterém se vaří kaše a čaj a kolem kterého se hřeje v zimě celá rodina. Protože děti se pořád rodí. I za války se rodily, natož po ní. Každý kdo přežil a kdo dospěl, mír oslavil dětmi. Proto byly všude, dětská hřiště praskala ve švech a mateřské školy taky.
Mnohé mámy neměly kam děti dát a tak je zamykaly doma.
Sousedka Sergejových rodičů svého syna přivazovala ke stolu za nohu. Byla sama a neměla nikoho, kdo by jí ho pohlídal. Muž se jí nevrátil z války, děti jí za první válečné zimy umřely hladem a zimou. Ale když si už myslela, že jí další děti z nebe nespadnou, stalo se, že jeden co tady dělal na stavbě Metalzavodu jí pomáhal trochu o odpoledních a nedělích, protože jí zatékalo do domku, který si sama stloukla a pak, když odjel, byla v tom.
Tak malého Sašenku vždycky přivázala za nožičku, aby jí nevyběhl ven, když byla ve fabrice a neztratil se. Ale jídlo a pití měl vždycky po ručence a aby moc neplakal, měl i dřevěného koníka, který pro něj vyřezal Sergejův otec a taky malou opičku. Byla z Německa, německých hraček bylo Rusko po válce plné. Naši odvezli i to, co bylo přitlučené a sousedka ji dostala od ženských v práci. Nasťo, vem si pro malýho víme, jak to máš těžký, litovaly ji a pak si i poplakaly. Prostě tak, nad vším, co bylo, je a bude, protože k radosti toho moc nebylo.
Segejovi rodiče by jí rádi s malým pomohli, ale oba taky ještě pracovali. Penze byly malé, ani z obou by oba nevyžili, natož z jedné a tak chodili pomoci tady a pak zase tam, kde zrovna bylo zapotřebí. Práce už moc nezastali, ale něco lehčího se vždycky našlo. A taky občas i něco k snědku a tak si pomalu opravili rodný Sergejův dům a koupili si do něj i trochu nábytku. I kuchyňský stůl a dvě židle a štokrle. Už je teď přece jenom o hodně líp než za války.
Člověk už hlady neumírá. Občas dorazí do kraje i trochu másla a masa. Ale kdyby lidi neměli zahrádky tak by jim těžko bylo. Ale takhle, hned je veseleji, když něco naroste a je co k jídlu. Jen hlídat si to člověk musí, sousedi jsou nenechaví. Zvláště ten ožrala Váňa. O práci pořádně nezavadí. Jen tak kde nějakou ženskou obtěžkat a kde co vypít. Ale k zakousnutí k samohonce si klidně ukradne z cizího. Bídák jeden líná. Okurčičky se mu pěstovat nechce, ale jíst je ano. Však už jednou dostal na pamětnou a tak se zahrádce Vachovských vyhýbá, jako čert kříži.
Na nádraží je čekali oba. Táta i Sergejova máma. Oba v těch nejlepších šatech, jaké měli. Táta měl na sobě předválečný oblek, po válce ho měl na sobě jenom jednou. Když válka skončila a lidé vylezli ze zemljanek a polozbořených domů a chodili jako v mátohách a objímali a plakali, aniž by se znali.
Nebyla v tom radost, ale jen bezbřehý a nekonečný smutek a konečně přišla chvíle vyplakat ze sebe ten oceán slz a hoře, které měli všichni v sobě.
Pak, když nastal první večer míru tak vytáhli své pečlivě ochraňované zásoby samohonky a chleba a někdo přidal na stůl i špek a tak dlouho seděli no noci pod hvězdami a vzpomínali na všechny, kteří jsou tam kdesi nahoře nad nimi.
„Podívej, mami, padá hvězda, myslíš, že to je táta?“ zeptala se dcera své mámy a ta si jen otřela oči, protože právě vyplakala poslední slzu, která jí ještě zbyla v duši a přivinula ji k srdci a pohladila ji po jejích světlých vláskách. Její máma byla povolžská Němka a tak se geny s každým jejím dítětem hlásily blond vlasy o slovo a řekla.
„To víš, že to je tatínek, právě se na nás dívá, zamávej mu,“ řekla a malá Táňa zamávala létavici, která vzápětí zhasla, jako když sfoukneš svíčku. Kolik jen takových svíček zhaslo po dávce z kulometu, někdy i sto najednou, víc než jich hoří ve Vídni u Svatého Štěpána, povzdechla si.
„A teď, kolik jich padá najednou!“ vykřikla Táňa a ukazovala na ně prstem.
„Je jich spousta, nikdo se jich nedopočítá,“ řekl tenkrát Sergejův otec a vybíral si, která je jeho syna.
Ale bylo jich najednou tolik, že to vypadalo jako vítězný moskevský ohňostroj, co ho potom promítali v kině a tak nebylo možné vybrat tu jednu jedinou a Vladimír, jak se Sergejův otec jmenoval, si pomyslel, že mají na nebesích celé nebeské vojsko a pokřižoval se. Už to neudělal celé věky, ale za války se děly jiné věci. Povídá se, že samotný Stalin nechal vynést přesvatou ikonu, aby ochránila Moskvu a pak přišel takový mráz, že spálil Němce na uhel. Na bílý uhel, který rozmrzl až na jaře. Ale to je naši zahnali už o pořádný kus pryč.
Tak svatá Bohorodička zachránila Svatou Rus. Dala odvahu do srdcí těch, kdo čelili peklu na zemi. Bolševici nebyli o moc lepší, ale ikonu nakonec vytáhli. Ale tihle, pro ně jsme byli všichni jen hmyz, který je třeba zašlápnout okovanou botou. A ze Svaté Bohorodičky tady najednou byl Svatý Stalin. Svatý Stalin v bílé uniformě, který velí milionům a miliony jich na smrt posílá. Bohu poručeno, bývalý kněžský seminarista má určitě přímou linku tam nahoru. Do nebeského štábu. Kde vidí do věcí příštích a kterým ten, který běží s vintovkou vpřed nerozumí. Tak jsme je porazili.
„Vítejte,“ pronesl Vladimír Vachovský a pevně objal syna a paní Darja zase objala Olgu a již s prvním pohledem do očí uzavřely spolu hluboké spojenectví, kterému žádný mužský nemůže rozumět. Protože do ženské zase jenom ženská vidí a tak to má být.
K Vachovským to z nádraží nebylo daleko, manžel nesl kufr a protože byl těžký střídal ruce a stejně se mu zdálo, že se za chvíli dotkne zaprášené cesty, jak se mu ruka prodlužovala. Vezl v něm nejen jejich věci na pár dní, co budou u rodičů, ale nějaké dárky a ty v té době bývaly těžké. Protože co má větší cenu, cukr a špek nebo voňavka? Voňavky té se nenajíš, ale když dáš na stůl dobře prorostlý kus špeku a přidáš k tomu kilo cukru tak potěšíš všechny. Ženské i chlapy, mladé i staré, protože s plným žaludkem a sladkým čajem je krásně na světě.
A tak když za sebou zavřeli dveře skromného domku, který pomalu rostl kolem komína, ale už se v něm dalo žít a dokonce tam byl i pokoj pro hosty, tak se posadili kolem stolu v kuchyni, na kterém byl voskovaný ubrus s kolečky, které na něm zanechaly sklenice s čajem. To víte, trocha čaje vždycky přeteče a můžete to utírat, jak chcete, zanechá po sobě znamení, protože čaj barví. Ale časem to zase vybledne, takže kolečka ranního čaje se zjevovala a zase mizela a na ten ubrus Olga se Sergejem vytahovali z kufru, co přivezli a rodiče mlčky seděli, a když Olga vytáhla papírový sáček s cukrem tak spráskla ruce a vzala ho do dlaní a zase položila na stůl, a když Sergej vytáhl kus krásného špeku, pomyslela si, že už jim ke štěstí nic nechybí.
Ale Olga ještě chvíli cosi v kufru hledala, a když vytáhla vlněný šátek s lidovými vzory a přistoupila zezadu k Segejově matce a dala jí ho na záda, tak jí zaslzely oči a bezděky pohladila Olžiny ruce, které jí ho vzadu na krku upravovaly. Pak náhle vstala, odstrčila kuchyňskou židli a zamířila do vedlejšího pokoje, kde stálo velké zrcadlo. To jako zázrakem přežilo válečné roky a i když jejich dům shořel, našli ho po válce stát v jediném kousku jejich domu, který nelehl popelem, jak je opřeno v koutě a zřícené krovy, že nad ním drží ochranné ruce.
Bylo zaprášené a umouněné od popela a sazí, ale nebylo ani slepé ani rozbité. Některá zrcadla časem oslepnou, jako lidé. Jejich oči zčernají a rtuť opadá a nikdo a nikdy se do nich už nedozví tu pravdu, pro kterou si před ně lidé stoupají. Někdo v šatech, někdo nahý a hovoří s nimi a smlouvají, ale zrcadla nikdy nelžou, vždycky poví jen to, co samy vidí.
No jo milej zlatej, hezky ti visí huba a vlasy si vzal čert a tobě holubičko, tvá ňadra, kdysi bílá jako první sníh a pevná, že trčela i vleže povadla a smrskla se. Jako dvě sušené švestky, co si je děti dávají za škraň namísto bonbónů, takové je máš a tvá zahrádka, kde rostla čertova kvítka a která měla ráda hezky přeorat a zalít, škoda mluvit. No jo, zrcadla to s námi lidmi nemají lehké. A tak kdyby je někdo rozbil, když hovoří pravdu, stihne ho sedm let neštěstí a tak buď to přijmi, nebo se na sebe nedívej, když se bojíš.
Ale Darja se nebála, kdo by se taky bál, když to všechno z čeho jde strach už viděla před lety za války. Tak si stoupla před jejich zrcadlo, prohlížela se ze všech úhlů a tady si šátek přihladila a tady zase povolila a nadechla se, aby se přizpůsobil křivkám jejího těla, dala si ruce v bok a domluvila se se zrcadlem, že jí smí alespoň jednou jedinkrát v životě trochu zalhat a zrcadlo přimhouřilo své oko a Darja spatřila mladou hezkou ženu, která má všechno před sebou.
Jakoby se chystala jít dnes večer na procházku s chlapcem. Ale nemyslete si, nešla by jen ona sama, ale i ostatní děvčata s těmi, kteří právě hořeli v ohni mládí, protože když takový chlapec, co je v plamenech ruku přiloží na děvče s vlňáčkem může to dopadnout všelijak. Protože hořící sirka a sud střelného prachu, kterým je žena, která ještě nerodila, to je něco co může vybuchnout někde na mezi a je to hotový.
Ale proč si vzít hned toho prvního, co by chtěl hledat pod šaty to tajemství. Je třeba se trochu rozkoukat, protože hezká tvář nemusí znamenat hezký člověk. A tak půjde jich víc a setkají se u kolchozní studny a pak půjdou alejí rozkvetlých stromů a jejich maminky se budou za nimi dívat a potají i slzu zatlačí, protože ví, že jejich děti za chvíli z hnízda vylítnou.
A pak se jen nad chalupou trochu zatočí a poletí vysoko do oblak a už se ani neohlídnou za starou ustaranou mámou. Ale tak to má být, jen leťte holubičky naše, leťte někam daleko, kde budete lepší život mít než my. Však člověku na tomto světě nic nepatří, všechno tady má jen půjčeno. Svý tělo, svý děti, svého starýho, z kterého se stal ochlasta i svou chalupu. Život je jen jedna velká půjčovna, půjčovna kostýmů na maškarní.
Ech tak se potom neraduj i z maličkostí, protože radost tu ti nikdo nevezme. Ani čas sám. Darja si všimla, že v ten okamžik se na ni někdo dívá a otočila se. Je zvláštní, že to člověk vždycky postřehne. Jak říkal jeden poručík, že vždycky když se nějaké hezké ženské dívá zezadu na zadek, tak se otočí a probodne ho pohledem, protože když se mužskej takhle dívá na ženu tak ona to ucítí, jako bys ji na šíji políbil. A byla to pravda. Darja se otočila a ve dveřích stála Olga, Sergej i Vladimír a nepoznali ji. Protože omládla v tom krátkém okamžiku a zrcadlo nelhalo.
Otočila se k nim a rozpřáhla ruce a oni se k ní přitiskli a objala je. Pevně je přitiskla k sobě a byl v tom okamžik hluboké blízkosti, porozumění a lásky. Však nebyla nadarmo matkou, která se svých synů něco naobjímala. Pak pohlédla Olze do očí a zeptala se: „Kdy?“
A Olga odpověděla: „Za sedm měsíců.“
A Darja ji přitiskla k sobě ještě silněji, protože ženy jsou jednou nohou tady a druhou tam. Jednou částí svého já jsou ve snu a druhou v realitě více než chlap. Protože dítě potřebuje jak tátu, tak i domov a kolem toho je vždycky tolik práce a starostí.
„Vezmete se tady u nás,“ řekla a Olga mlčky přikývla.
„Vláďa skočí zejtra na sovět a vyřídí papíry,“ řekla manželovi a ten jen taky mlčky přikývl.
„A my dvě, my si zajedeme do Sovětsku pro svatební šaty,“ pohlédla Olze hluboko do očí a ta se usmála.
„Však nějaký ten ušetřený rublík máme,“ rozlil se jí úsměv po tváři, ze které zmizela ta válečná a poválečná šeď a Darja opět planula životem.
„Bude to holka, cítím to,“ řekla jí ještě a štěstí naplnilo ložnici Vachovských až ke stropu a oba muži stáli mlčky a ony dvě taky a zrcadlo se dívalo do okna. Brzy se setmí a i kdyby někdo sebevíc chtěl tak už mu neřekne nic. Protože světlo svíčky prodlužuje i zkracuje a stíny nejsou odpovědí ani pravdou. A tak přes něj Darja za chvíli přehodí své šaty, protože neměla ráda v ložnici třetího. Tedy třetího, třetí bytost, přesněji řečeno, protože tohle zrcadlo vede bůhví kam a nemusí vidět všechno, zvláště když tady budou spát jejich mladí.
A malé Natálce budou vlásky přidělávat. To si přece nikdo na svědomí nevezme, aby takovýmu malýmu děťátkovi něco chybělo. Raději ať něco přebývá. Tak se Sergeji dnes v noci tuž, jsi ženich a starý zvyky ty už dávno neplatí, kdyby platily tak by Olga nebyla ve druhým měsíci. A že to dítě není tvoje? Ale kdepak, teď už je a je to posvěcený a až přibude na bumážce i razítko, tak to bude svatý. Tak se ještě najíst, pak se opláchnout z té dlouhé cesty v umyvadle na stolku a zalízt pod peřinu. Je tam teplo, protože Olga už tam je. A teď, teď už jen sfouknout svíčku a je tma. A ve tmě vidí jenom kočky. Lidi ani zrcadla ne.
Když se ráno vzbudili tak Olga ještě chvíli ležela jen tak. Byla z té dlouhé cesty ještě celá rozlámaná a tak si vychutnávala, že leží v měkké posteli a že oknem přichází do pokoje slunce a dívala se na Sergeje, jak stojí u malého umyvadla, je oblečený do vojenských kalhot a má na sobě bílé tílko a šle mu visí dolů a holí se.
Přemýšlela nad tím, jestli ho miluje a přišla na to, že ne. Cosi jako mít ráda tam bylo, ale láska to je něco úplně jiného. To je jako, že mezi tím koho miluješ a tebou je jakýsi tunel. Jako na tom obrazu od Bosche, kde mrtví odchází do nebe dlouhým tunelem, okolo kterého je tma a na jehož konci je oslnivé světlo. Milovat to je vlastně zemřít a zůstat živý napadlo Olgu a ti, kdo pomáhají zamilovaným do nebe nejsou andělé, jako na tom obraze, ale jejich paže, protože takové zamilované objetí tě vynese pořádně vysoko. Až se hlava zatočí. A proto je nejlepší mít v takový okamžik pod sebou hezky měkkou postel, do které se vrátíš, až se dotkneš samotného Boha.
A Olga si vzpomněla, jak ji Franz poslal do nejvyšších sfér v té boudě na nářadí a ona měla pod sebou pytle s cementem a dva vatované kabáty, aby to netlačilo. Jo taková postel, to je něco, mít tady teď Franze vedle sebe tak vylezou až k obědu a svatba se půjde vyřídit až zítra.
Ale Sergej není Franz a pro toho je povinnost víc než polehávání v posteli a ty jiné věci. Musela se teď usmát, když v zrcadle viděla, jaké dělá grimasy, aby se oholil břitvou a udělal dobrý dojem na vojenské správě, kam ho převeleli. Protože náčelník ten ho probodne pohledem ostrým jako bodák na vintovce a kdo není dobře oholen, má s ním problém už od začátku. Protože náčelník ručí za všechna lejstra, která na správě leží a kdo se neumí oholit ten je neumí ani řádně vyplnit a je schopen něco i zašantročit.
A tak se Sergej dlouze prohlížel, jestli tady nezbyl nějaký vous nebo jestli nemá holicí pěnu za ušima, protože náčelník si podřízeného postaví hezky do latě a obchází ho a prohlíží si ho a běda, když jeho orlí zrak něco nalezne. A když na sobě konečně neshledal nic proti vzhledu a ústrojní kázni, utřel si obličej ručníkem a poté si do dlaní vetřel kolínskou po holení a naplácal si ji na tváře, takže ty mu přímo hořely, jak alkohol v kolínské rozšířil póry a vůně se rozlila ložnicí, až si před ní Olga přetáhla peřinu přes nos. Neměla ráda ty oficírské voňavky, byly těžké, asi proto, aby zakryly to, že se většina z nich příliš často nemyla. Jako v baroku, kdy namísto vody na sebe ti bohatší lili parfémy a ti chudí zapáchali.
Sergej si náhle všiml, že si ho Olga prohlíží a chvíli se dívali skrze zrcadlo do očí. Sergej nespouštěl zrak z její tváře, a když si dával nahoru šle usmál se na ni. Olga v ten okamžik odvrátila zrak a Sergej viděl, že se dívá z okna. Pak si oblékal vojenskou košili a pečlivě si ji zastrčil do kalhot a uhladil si ji. A pak si oblékal služební blůzu a různě se přitom hrbil a zase narovnával, aby mu seděla jako ulitá.
„Prý mě tady brzy povýší,“ řekl.
„Nejdříve dostanu pod palec nějaký odbor a budu náčelník,“ pokračoval.
„Pak nám dají úplně nový byt, jsou na kraji města, půjdeme se tam podívat, je tam úplně nový sídliště,“ povídal dál Olze.
„A k podplukovníkovi je to už s takovou jen kousek,“ usmál se a opět vrátil svůj pohled do zrcadla a prohlížel si sám sebe.
A viděl sympatického majora, kterému pogony zářily tou hvězdou uprostřed. Nebyla taková, jakou jí mají maršálové. Ta maršálská je taky jenom jedna, ale je obrovská a zlatem vyšívaná a olemovaná purpurem a taky maršálské lampasy jsou široké. Ale major nezáviděl, nechtěl být maršálem, protože každý maršál skončí v pekle. A ten sovětský je tam už zaživa. Vždyť kolik životů stála ta jeho hvězda? Milion? Dva? Tři? To neví ani on sám, protože jich bylo tolik, že je člověk nespočítá. Zvláště v Rusku, kde po staletí končily počty ve škole číslem sorok, tedy čtyřicet. A co je nad čtyřicet to už nikdo nikdy nespočítá.
Ale existuje taková kniha, do které se v nebeské kanceláři osudů všechno tohle zapisuje, a když takový maršál předstoupí ve své uniformě před nebeský tribunál a myslí si, že mu ty hvězdy olemují diamanty tak se strašně mýlí. Protože milého maršála nejdříve zdegradují, pak mu ty jeho hvězdy narvou do chřtánu a zalijí olovem, které vystřílel na lidi a nakonec ho sám rarach napíchne na ty největší vidle a odnese si ho s sebou. A tohle major Vachovský nechtěl, věřil v duši i v záhrobí a když ho nikdo neviděl tak se i pokřižoval a jméno boží pronesl. Kdepak, s tím nic nechci mít, pomyslel si. Já svůj život prožiju v hezké kanceláři, kde bude v první zásuvce odzdola dobrá vodka a místo pro služební zbraň.
A taky tam bude útulno, když venku padnou podzimní chmury. To se rozsvítí lampa na psacím stole a do ruky se vezme pero a nějaké lejstro, a kdyby někdo vešel tak se svraští čelo, jako že se něco dělá, a když to je kapitán odvedle tak se otevře to spodní šuple a nalije se a vodka se pochválí a okurka taky, co se přikousne a pak se půjde domů, za Olgou.
Přesně takhle chtěl Sergej žít a naplnit svůj život a vypsat jej do řádků formulářů se jmény odvedenců z okolních vesnic a dávat seznamy sekretářce, aby jim vypsala rozkaz k odvodu, a oni přijdou, budou mít neduživá bílá těla a budou si v hrsti držet toho svého ptáčka, až před ně nazí předstoupí a oni jim poblahopřejí k tomu, že jsou odvedeni a že ať se radují, že smí splnit svou čestnou vlasteneckou povinnost a pak jim na základě nařízení z kraje vypíšou povolávací rozkazy k útvarům a za půl roku znovu. A takhle rok za rokem, až do skonání těchto důstojnických věků. A možná si i na auto našetří a na Krym zajedou, prej se dá sehnat poukaz přes známý, rozhodl se právě Sergej a před zrcadlem si ještě nasadil svou důstojnickou čepici a otočil se k Olze.
„Sluší?“ otázal se jí a Olga jen mlčky přikývla a opravdu mu to slušelo.
Kdyby Sergej nebyl jejím nastávajícím tak by se na něj možná i usmála, ale měla čím dál tím větší pocit, že je vlastně válečným zajatcem, stejně jako byl i Franz. A tak výraz jejího obličeje zůstával prázdný a jen oči byly živé. A kdyby Sergej uměl číst v očích, přečetl by si, že Olga je sice fyzicky tady, v tomto pokoji a že v noci spolu byli jako muž a žena, ale že její srdce je někde úplně jinde. Možná by ho to zamrzelo, možná, že ne a bral by ji jako válečnou kořist, která slouží k užitku. Čert ví, třeba by si i uplivl a vrátil by se opilý a s červy v duši. Ale takto se na ni usmál, usedl na pelest postele a pohladil ji po ruce.
„Budu za tebou spěchat domů,“ řekl jí a jeho oči stály jako dva mraky na letním nebi v jeho tváři.
Políbil ji do vlasů a dlouze se na ni díval. Pak si nazul své důkladně vyleštěné holínky a připnul si opasek se zbraní, zatáhl břicho, dal Olze ještě jeden dlouhý pohled a vyšel z pokoje. Když odešel, lehla si Olga na bok a položila si ruku na břicho. Franz byl v ten okamžik s ní, cítila, že skrze jejich dítě jsou spolu a že není na světě síla, která by je mohla rozdělit.
Bůh má s námi své záměry a ten druhej taky, pomyslela si. Jeden dává, druhej bere a my lidi jsme jen mezi tím. A můžeme se buď modlit, nebo hřešit a někdy je to tak smíchaný do jednoho, že tomu říkáme láska, abychom se z toho nezcvokli a Olga se najednou strašně na své dítě začala těšit. Představila si, že veze kočárek a ono se na ni usmívá a je naprosto šťastná. A byla šťastná i teď, v ten okamžik představ. Protože náš Pán ve své nejvyšší moudrosti ženám dal hormony, které chrání je i jejich ještě nenarozené děti před šeredností tohoto světa. Protože kdo by jinak přiváděl na svět děti v Sovětském svazu?