Propojení

Dívka marně cloumala pouty. Znovu a zase, i když věděla, že je to marné. Rozum jí předkládal jednoznačný verdikt. Nemá šanci se odtud dostat. Ze života, o němž si ještě ráno myslela, že má celý před sebou, jí zbývala pouhá chvilka. Kolik? Půl hodiny? Hodina? Dvě? Víc určitě ne. Slyšela zurčení vody, která postupně plnila místnost. Smrt utopením je hnusná. Četla to. Voda zavalí plicní sklípky, postupně jí zaplaví útroby, bude marně lapat po dechu, ale pořád ještě bude žít. Mdloby přijdou poznenáhlu, plíživě, nemilosrdně. Kéž by ji zastřelili, to by bylo aspoň rychlé. Jenže její smrt chtěli naaranžovat jako nehodu. Jak se bude cítit, to je těm zločincům úplně jedno. Křičela, prosila, zapřísahala je, ale vše marné. Touha po mamonu a po moci u nich převálcovala jakýkoliv lidský cit. Vlastně ho nikdy neměli, nemohli mít. Takoví lidé nikdy.

Bojovala s pouty, dlouhé hodiny. Když jde o život, člověk v sobě probudí neskutečně rezerv. Svaly v rukou se jí napínaly, přemáhala bolest, ale stejně věděla, že čas jí nemilosrdně odtikává konec. Ležela na kamenném stole hluboko v podzemí, ve sklepení se sporým světlem. Proč ho nechali rozsvícené? Možná aby lépe viděla na své utrpení. Vlastně šlo o majetek. Ale také o princip. Pro ni bylo zásadní to druhé. Nechtěla přihlížet nespravedlnosti ke všemu podpořené i vraždou. Proto musí zamřít. V Gothamu se vždy dařilo zločinu, ale poslední roky byly nejhorší. Od chvíle, kdy strážce spravedlnosti Batman zmizel ze světa.

Voda se právě přelila přes desku stolu. Chladná, až ledová, proudící sem rovnou z řeky. Až ji zítra najdou někde v bočním kanále prohlásí, že to byla nešťastná náhoda. Prostě dcera magnáta byla neopatrná a spadla z mostu. Smutná událost završující tragédii celé rodiny. Voda se uzavře a dějství bude završeno. Trpce se pousmála nad příměrem voda se uzavře. Doslova a do písmene. Je konec, definitivní konec všeho, Patricie, musíš si to chtě nechtě přiznat, pomyslela si.

Než člověk zemře, prý mu prolétne hlavou celý jeho život. To četla i slyšela. Jí nic hlavou neprolétalo. Vzpomínkám na to, co bylo, se však neubránila.

*

Narodila se do skvělé rodiny. Byla jedináčkem a otec i matka ji milovali nade vše. Tolik toužila po sourozencích, ale nebylo jí to přáno. Možná právě tohle přivedlo otce k myšlence založení firmy, která se bude starat o zdraví lidí. Vystudoval farmacii a podnikal napřed v malém. Postupně k sobě sehnal schopné lidi, naštěstí disponoval počátečním kapitálem. Uplynulo pár let a podnikání se rozrostlo v jednu z největších farmaceutických firem ve městě díky tomu, že přišel s několika zajímavými produkty a především neměl na triku žádnou aféru.

Bylo to ještě v době, kdy v Gothamu vládl jakž takž takž pořádek a na největší zloduchy vždycky došlo. Jenže pak šlo všechno šejdrem. Lidé až příliš spoléhali na Batmana a když zmizel ze scény, záhy se smířili se stavem věcí. Chvíli nadávali a pak většina z nich stejně volila mizery, kterým dříve nemohla přijít na jméno. Těm záhy otrnulo a s příslibem různých darů ovládli vedení metropole. Pak už nebyl problém nasměrovat finance tím správným směrem a investice do volební kampaně se jim mnohonásobně vrátily. Vládla oligarchie, která postupně získala vliv v dalších firmách. Kdo se nepodvolil, tomu nastaly potíže, až ji nakonec stejně prodal. Gotham byl zároveň město i stát. Tvořil zákony sám pro sebe. Kdo získal moc, měl všechno.

Ani otci se problémy nevyhnuly. Přišel o několik šikovných vědců, které přeplatili v konkurenční firmě Elitsen. Nabídli jim tak vysoký plat, že je neměl šanci udržet. Zůstávali jen ti loajální a pak také ten, který měl hrozně složité indické jméno. Říkali mu proto přezdívkou. Alchymista.

*

Oblečení jí nasáklo vodou. Studilo. Za chvíli to bude jedno… ale jak dlouho ta chvíle potrvá? Jak dlouho trvá umírání? Chtěla už mít všechno za sebou, zoufala si. Děsila se chvíle, kdy jí voda vystoupí k ústům a nemilosrdně je zalije svou smrtící dávkou. Kéž by ji bývali zabili na místě, okamžik a nevěděla by o světě. Jenže její smrt musí vypadat jako nešťastná náhoda. Zavřela oči a pokoušela se vrátit do vzpomínek, než se její osud uzavře.

*

„Co se děje, tati?“

Viděla otce rozčileného, jako ještě nikdy.

„Nic se neděje, dcerko. Všechno v pořádku.“

„To teda není. Vidím to na tobě. Souvisí to s těmi lidmi, co právě odešli?“

Mávl rukou. „To nic.“

„Mně to můžeš říct. Už jsem dávno dospělá.“

„Nezatěžuj si zbytečně hlavu. Máš dost svých myšlenek.“

„Ale já to chci vědět.“

„Budeš jediná dědička mé firmy… ale nic se neděje. Dali mi nabídku na odkup nadpolovičního počtu akcií. Poslal jsem je někam.“

„Byli z Elitsenu. Viděla jsem jejich auta. Nemusíš mi nic tajit.“

„Nikdy bych firmu neprodal, hlavně ne takovým, jako jsou oni. Záleží jim jen na jejich byznysu, lidi je nezajímají.“

„Nabídli ti hodně peněz?“

„O peníze nejde. Nenechám své celoživotní dílo odevzdat nějakým zločincům.“

„Řekneš mi o tom víc?“

„Nechci ti zatěžovat hlavu. Je ti devatenáct, máš svých příjemných starostí dost. Tohle je moje věc.“

„Říkáš, že jsou zločinci. Co provedli?“

„Když firmu vedl starej Harkins, ten měl ještě formát. Jenže oba jeho synové jsou gauneři.“

„No jo… něco jsem si zjišťovala. A něco přečetla.“

„Nakonec jsi má jediná dědička a přijde den, kdy mou firmu převezmeš. Zasloužíš si znát pravdu. Kdysi jsem s nimi spolupracoval, jenže po změně vedení to bylo čím dál horší. Skončili s výrobou léků a zaměřili se na různé potravinové doplňky. Ty ve společnosti frčely. Výroba léčiv podléhá přísným zákonům a výzkum je drahý. U doplňků nic takového neplatí. Etikou se nezaobírali. Některé jejich produkty měly nepříznivý dopad na zdraví lidí. Část z nich se spojila a podali na ně hromadou žalobu. Jenže oni mají ty nejlepší právníky a jejich dlouhé prsty sahají až k soudům. Nikdo jim nic neprokázal. Spousta lidí kromě zdraví přišla i o všechny peníze. Jejich byty a domy pak skoupila jiná firma, v níž však mají oba bratři významný vliv. Tuším, že jedou i v dalších nekalých kšeftech, ale nemám na to důkazy. Mají pod palcem i média, takže o soudu proběhla jen krátká zpráva bez bližšího vysvětlení. Někteří investigativní novináři si dali tu práci a popsali jejich praktiky, jenže u soudu vyfasovali podmínečné tresty za pomluvu.“

„Ty články jsem četla. Museli pak své příspěvky smazat, a to je fakt hnusnej podraz. Neboj tati, mně zajímá, co děláš, vždycky mně to zajímalo. Takže jim svou firmu neprodáš, viď?“

„Ani za nic na světě. Na mne si nepřijdou.“

V následujících týdnech však její otec vypadal čím dál zachmuřenější.

*

Doslova se klepala zimou. Hladina stoupala pozvolna, pomaličku? Jak dlouho ještě potrvá, než vydechnu naposled? Pronesla sama k sobě. Otočila hlavu. Tam vzadu zahlédla zídku a přepad, přes nějž odteče přebytečná voda. Problém je v tom, že se nachází dobrý metr nad její hlavou.

*

Alchymista. Také jemu musela věnovat vzpomínku. Jestli po smrti něco existuje, tak se s ním brzy setká. Pocházel z Indie, tady vystudoval vysokou školu a otec si ho vybral mezi prvními zaměstnanci. Párkrát se snažila vyslovit jeho jméno a příjmení, ale byl to hotový jazykolam. Přezdívka mu nevadila. Nepamatovala si, kdo mu ji dal, věděla však proč. V podzemí jejich paláce měl svou samostatnou místnost, byl totiž zvyklý pracovat sám. Přitahovala ji spousta baněk, různobarevných tekutin a podivných útvarů, které ukrýval pod skleněnými kádinkami. Miloval zvířata, tím jí byl ještě sympatičtější. Jako správný buddhista by jim nikdy neublížil, proto je nepoužíval ani při pokusech. Nezabil by snad ani komára, kdyby ho štípl. Zvířat měl hodně, myši, křečky, kočku, psa, želvy, dokonce hmyz. Ráda k němu chodila. Oslavil už padesátku a vlasy mu prokvétaly stříbrem. Otcův nejoblíbenější zaměstnanec, a to natolik, že se stal takovým členem rodiny. Brávali ho na výlety autem, nebo na dovolenou.

*

Co udělá, až jí voda vnikne do úst? Zadrží dech, bude bojovat do poslední chvíle, i když nemá šanci? Nebo ji má klidně spolykat, čekat, až pozbude i poslední molekulu kyslíku a odevzdat se osudu? Tělo stejně zareaguje po svém, i kdyby mysl řekla cokoliv. Bláhově se domnívala, že nejhorší chvíle prožila před pár týdny, kdy se jí zhroutil svět. To ještě netušila, co všechno se může stát.

*

Vycítila, že rodiče mají starosti. Chtěla vědět, co se děje, ale odpovídali vyhýbavě. Kamarádka si myslela, že mají nějakou vztahovou krizi, u nich prý proběhlo to samé a výsledkem byl rozvod. Jenže něco takového si Patricie nepřipouštěla. Co ví kamarádka o její rodině? Vůbec nic, tak ať si nechá svoje moudra pro sebe.

Měl to být skvělý víkend. Rodiče navrhli, že pojedou k velkému jezeru, kde si pronajali chatu jen pro sebe. Projdou se do hor, zaplavou si, ugrilují večeři a vůbec si všichni udělají hezký den. Aspoň na chvíli zapomenou na starosti a stresy nechají daleko za sebou. Byla tím plánem nadšená. Teď, kdyby mohla vrátit čas, rozhodla by se úplně jinak. Byť by jen oddálila, co bylo nevyhnutelné. Zlo je příliš mocné, než aby mu věčně unikali.

Vyrazili brzy ráno kabrioletem. Bylo krásně, svítilo slunce. Když se dostali na výpadovku nad skalami, objevilo se jim za zády černé auto s kouřovými skly. Chvíli je sledovalo a pak se rozjelo plnou rychlostí. Během chvilky se ocitlo vedle nich a vytlačovalo je ze silnice. Máti vykřikla zděšením. Patricie se oběma rukama chytila sedadla.

„Co to dělá? Tati zastav!“

Kabriolet dostal smyk a vylétl ze silnice. Najednou se ocitla ve vzduchoprázdnu, v němž se zastavil čas. Vůz narazil do skály a vymrštil ji ze sedadla. Pokračoval v pádu, dobých třicet metrů do srázu. Ona dopadla do strže zarostlé keři, a to jí zachránilo život. Točila se jí hlava, cítila bolest na hrudi a v pravé noze. Jako v mátohách se otočila a mžourala před sebe. Pokoušela se zvednout na loktech, ale přemáhala ji slabost. Zaslechla, jak nějací muži slézají ze skály. Hleděli do hlubin a vzápětí hodili dolů nějaký předmět. Ozval se detonace a ona omdlela.

*

Zima a vlhkost jí prosákly celým tělem. Hladina dospěla do poloviny zad. Čas neúprosně odmazával zbytek jejího života a zároveň běžel tak pomalu. Dával jí šanci probrat se další várkou vzpomínek.

*

Probrala se až v nemocnici. Měla obrovské štěstí, až na pár odřenin jí nebylo nic. Až večer jí sdělili zprávu, kterou tušila. Nikdo jiný nepřežil. Zůstala na celém světě sama. Byla si stoprocentně jistá, že to byla vražda a tušila, kdo za vším stojí. Teď, o pár týdnů později, už měla jistotu.

Ještě týž den ji v nemocnici navštívili dva policisté, kterým vypověděla vše, co si pamatovala. Zapsali si její výpověď do notýsku a ten mladší jí dal vizitku, kdyby si přece jen ještě na něco vzpomněla. Za dva dny ji pustili domů. Vrátila se do prázdného domu a jako první, šla nakrmit Alchymistova zvířata. Rozdala duplikát klíčů služebnictvu, aby se o ně postaralo, kdyby sama nemohla.

Policie se už neozvala. Uplynul týden a zavolala na číslo, které měla na vizitce. Mladší policista hned poznal, kdo volá.

„Bohužel vám nemohu dát žádnou potěšující zprávu. Šetření bylo uzavřeno.“

„Jak je to možné? To přece nebyla žádná normální nehoda, ale úkladná vražda! Co to černé auto, které nás stíhalo? Muselo zanechat stopy. Musíte ho mít na kamerách. Vždyť jsou skoro všude. Tak zjistěte, kdo to byl a zmáčkněte ho!“ skoro křičela.

„Samozřejmě jsme všechno důkladně prověřovali. Jenže žádné záznamy neexistují. Kamery byly v tu chvíli mimo provoz!“

„Jak je to možné?“

„Prý nenadálá porucha. Vypadly na celém východním traktu, včetně silnice, kterou jste projížděli. Je mi líto.“

„Není vám to divné? Systém má být dokonalý. Jak to, že zrovna ve chvíli, kdy nás chtěli zavraždit, přestane fungovat? To vám ani tohle nebylo podezřelé?“

Policista ztišil hlas. „Je mi to opravdu líto, slečno, snažili jsme se. Jenže nikdo nic neviděl, neslyšel, záznamy neexistují, nemáme se čeho chytit. Víte… ale to nikde neříkejte… kamerové záznamy lze dodatečně smazat.“

„Takže takhle to bylo!“

„Jenže nemáme žádný důkaz a bez toho se nepohneme vpřed… kdybyste cokoliv potřebovala… můžete zavolat, kdykoliv chcete. Udělám, co bude v mé moci. Věřte mi, samotného mne to štve. Nemám rád nevyřešené případy.“

Rozloučila se. Byla rozrušená na nejvyšší míru a cítila bezmoc, jako ještě nikdy.

Uplynul týden a navštívili ji. S nabídkou na odkup firmy. Je jedinou dědičkou, ale nemá žádné zkušenosti. Poskytnou jí peníze, velké peníze, bude žít v přepychu, co víc si může přát?

Neovládla se. Chytil ji úplný amok a vyprovodila je sprškou ostrých slov, která ještě nikdy vůči nikomu nepoužila. Nechalo je to chladnými.

„Dobře si to rozmyslete. Abyste nelitovala, uškodíte jen sama sobě. S námi si nikdo zahrávat nebude,“ řekl varoval ji ten starší.

„Se mnou si taky nebudete zahrávat, vrazi!“ křičela na ně, ještě když nastupovali do auta.

*

Dobrou polovinu těla měla pod vodou. Zkusila nadzvednout hlavu. Získá tak pouhých pár minut času. Představila hladinu, stoupající nezadržitelně k jejím ústům a rozplakala se.

*

„Vzkazoval jsem ti, že se nevyplácí s námi zahrávat,“ řekl starší z bratrů a probodával jí pohledem ocelově chladných očí. „Mohla jsi žít jako královna. Tvoji rodiče taky. Jenže si cenili své posrané firmy víc než vlastního života. Nemohli říci, že jsme jim nedali šanci.“

„Hajzlové! Vy jste je zavraždili!“ křičela. V tu chvíli věděla, že nemá naději. Když večer odcházela zkontrolovat zvířata, vystoupily z temného průjezdu dvě zahalené postavy a než se vzpamatovala, ucítila píchnutí do ramene a svět se před ní skryl do mlhy. Probudila se tady, v podzemí, spoutaná.

„Ano, nedali nám jinou možnost, bylo moc zatvrzelí. Hlupáci. Nebyl problém najmout profíky, kteří se o ně postarali. Není nad skvělé kontakty. Vymazat záznamy kamer byla maličkost, ale to ti jistě došlo, tak úplně blbá nejsi.“

Nadávala jim, proklínala je, ale tím více se bavili. Prozradili ji, co bude dál. Ráno ji někdo z náhodných kolemjdoucích nalezne utopenou v ohybu řeky. Nešťastná náhoda, řeknou, nezvládla tragédii v rodině, nedávala pozor. Případ uzavřen. Smáli se jí do očí a naplněni bezbřehou arogancí odkráčeli. Zůstala sama.

*

Monotónní přítok vody by ji jindy uspával. Teď měla nervy napnuté k napnutí. Kolik času? Půl hodiny? Čtvrt?? Nebo méně? Najednou zaslechla nový, neznámý zvuk. Čvachtání a drobné zapištění. Něco se dotklo jejích na nohou. Podívala se a spatřila černá, mokrá tělíčka. Také na ně vzpomínala.

*

Bylo jí jedenáct let. Zrovna mířila do podzemí, za Alchymistou. Vzala to oklikou, přes štolu, která kdysi tvořila únikovou trasu pro případ války. Měla ráda tajemné chodby, které se křižovaly a ztrácely v neznámu. Náhle zpozorněla. Úplně dole, hned u cihlové zdi leželo nějaké tělíčko a škubalo sebou. Přišla blíž a poznala, že je to černý potkan. Nebyl na tom vůbec dobře a zdálo se, že umírá. O kousek dál spatřila dalšího a dalšího. Celkem šest zubožených těl. Svlékla si mikinu, naskládala je do ní a běžela jak nejrychleji dokázala za Alchymistou. Přivítal ji účastným pohledem.

„Co se jim jen stalo?“ vzlykala.

Bral je do rukou, jednoho po druhém. „Město provádí pravidelnou deratizaci. Domnívám se, že snědli otrávené zrní. Tihle ale nevypadají na divoké kanální potkany. Jsou vyšlechtění. Buďto někomu utekli, nebo se jich zbavil.“

„Dokážete je zachránit, prosím? Mají ještě šanci? Nebo je s nimi konec?“ Vzlykala a slzy jí stékaly po tváři.

„Nevypadá to dobře, ale zkusím, co se dá.“

Druhý den hned po snídani spěchala za ním. Zavedl ji k velké kleci, kde polehávalo šest černých potkanů. Prostrčila prst mezi mřížemi a oni ji začali očichávat.

„Takže žijí… dokázal jste to!“ vykřikla radostně.

„Ano, bylo to obtížné, už jsem ztrácel naději, ale pak jsem zkusil úplně novou experimentální léčbu. Když už jsi přišla… nechceš si něco vyzkoušet?“

„Jasně!“ vykřikla radostně.

Nasadil jí na hlavu drátěnou helmu a zapojil ji do sítě. Cítila lehké mravenčení.

„K čemu to je?“ zeptala se.

Mluvil něco o vzájemném propojení smyslů a používal spoustu cizích slov. Když se nic nedělo, přestalo ji to bavit a na celou záležitost zapomněla.

*

Cítila drobné tlapky na svém těle. Rozdělili se a pustili se do pout. Slyšela, jak hlodají. Voda jí sahala už po krk a pomaličku stoupala. Zvedala hlavu, jak nejvýš dokázala. Pouta se ocitla pod vodou, ale to jim pranic nevadilo. Vždycky se potopili a vytrvale pokračovali v díle. A pak pouta povolila. S ulehčením si protáhla končetiny.

„To není možné, že byste to byli vy,“ pronesla vděčně k potkanům. Vždyť uplynulo tolik let… copak by ještě žili? Ale bylo jich šest a měli stejné zbarvení jako tenkrát…

Vylezli jí na ramena. Pomalu se vydala k zídce a překročila ji. Vkročila do temné chodby, v níž nebylo vidět na krok. Přidržovala se kamenných zdí prorostlých plísní. Najednou věděla, kudy jít. Cosi v její mysli jí ukazovalo cestu. Neviditelný navigátor nasměroval, kdy a kam zahnout. Během hodiny vystoupila z jednoho z tunelů nad řekou. Tím však její trable nekončily. Nebude trvat dlouho a zločinci zjistí, že jim unikla. Půjdou po ní znovu a tentokrát si dají záležet. Jak se skrýt v milionové metropoli, kde každý roh okupuje slídivá kamera? Mají kontakty všude, jak podruhé unikne smrti? Skrývajíc se ve stínu stromů nakonec proklouzla zadem do zahrady a odtud do haly. Vyzvedla ze sejfu hotovost a horečně přemýšlela, co udělá. V peněžence nahmatala zapomenutou vizitku. Tu, který jí dal ten mladý policista. Chvíli váhala, a pak vyťukala číslo. Po chvilce vyzvánění zaslechla rozespalý hlas.

„Mark Duppler. Kdo volá?“

„To jsem já, Patricie. Nevím, jestli si na mne vzpomínáte…“

„Jasně, že vzpomínám. Co potřebujete? V jednu v noci určitě nevoláte jen pro nic za nic…“

„Chtěli… chtěli mne zabít… neboť potkanů… už jsem mrtvá,“ vzlykala.

„Počkejte… co to říkáte… kdo vás chtěl zabít?“

„Však víte… vrazi mých rodičů…“

„Jedu pro vás. Nadiktujte mi prosím adresu.“

Na chvilku se zarazila. Co když je s nimi spolčený i on? Co když je to past? Ale vzápětí tuhle myšlenku zavrhla. Řekl jí o těch kamerách… naznačil, jak mu vadí korupce v policejních řadách. Někomu přece musí důvěřovat.

„Počkám na vás vzadu, za zahradou… tam nejsou kamery,“ dodala ještě. Podívala se na potkany, kteří si zrovna čistili zvlhlý kožíšek. Jeden z nich na ni pohlédl, jako by jí chtěl něco říci. Odhopkal ke dveřím a pak na chodbu, z níž vedly schody do podzemí. Najednou se jí v hlavě promítly prostory, do kterých tak často a ráda chodila. Něco tam na ni čekalo, nějaké tajemství. Věděla to najisto, jako by s potkanem navázala jakési podivné spojení beze slov. Nesměla otálet. Sem vrazi vyrazí jako první. Následovala potkana, který hopkoval jako o život. Vzápětí zmizel v úzké škvíře. Když z ní opět vylezl, zubech za sebou táhl tmavé pouzdro. Popadla ho do jedné ruky, do druhé potkana a s celou smečkou zamířila k zahradní zdi.

*

Zrovna jí vařil čaj. Stačila se jen převléknout do suchého oblečení a zhltnout pár sušenek, které přinesl ze spíže. Otevřela pouzdro a vytáhla kus pečlivě přeloženého papíru. Poznala Alchymistovo písmo.

„Drahá slečno Patricie. Jsem o hodně starší než vy, tudíž je více než pravděpodobné, že mne přežijete. Vždy jste se ke mně chovala dobře jako ostatně celá vaše rodina. Vaše přítomnost prosvětlovala chvilky, které jsem trávil se svými výzkumy. Máte ráda zvířata a vždy jste se zajímala o ta moje. Celý svůj život jsem věnoval výzkumům, které měly lidem pomáhat. Jenže věda je nevyzpytatelná a nikdy nevíte, co který objev přinese. Domníváme se, že mnoho dobrého a ve skutečnosti se může obrátit proti člověku samému. Výzkumná práce s sebou nese obrovskou zodpovědnost. Musím hledět daleko dopředu a uvažovat všechny faktory, i ty zdánlivě podružné, které mohou mít v budoucnu fatální dopady. Přiznávám a kaji se, že jsem pronikl hodně do hloubky přírodních zákonů a dospěl mnohem dál, než jsem zprvu tušil. A právě zodpovědnost mne spoutávala ve vztahu ke společnosti poskytnout jí veškeré poznatky mnou získané. Omlouvám se, že i vašemu otci jsem mnohé zatajil, ale věřte, jistě by mne pochopil. Mnohokrát jsem se mu chtěl svěřit, ale nakonec jsem od toho ustoupil. Do jisté míry jsem ho chtěl chránit, protože bych mohl ohrozit i jeho. Pokusím se vám vysvětlit své pohnutky. Jistě se ptáte, proč právě vám sděluji své tajemství. Je to proto, že vy sama jste do procesu výrazně zasáhla a díky vám jsem se dopracoval výsledku. Vzpomínáte jistě na chvíli, kdy jste mi přinesla šest umírajících potkanů. Prožíval jsem vaši bolest a toužil jsem splnit vaše přání a těm zvířátkům pomoci. Vsadil jsem vše na jednu kartu a použil experiment, který jsem původně zavrhl jako slepou cestu. Stal se zázrak a on vyšel. Podařilo se mi složitým procesem upravit jejich genetický kód. Stali se rezistentními proti nemocím a zranění, zmnohonásobil jsem jejich regenerační možnosti. Získali schopnosti, které navýšily jejich mozkovou kapacitu. Pamatujete se, jak jsem vám na hlavu nasadil onu helmu? Mělo to prohloubit vaše spojení s nimi, získala byste propojení, možnost sdílet jejich prožitky. Stačilo by k tomu jen plné soustředění. Jenže nefungovalo. Vlastně ano, spojení nastartovala vyhrocená emotivní situace. Když jsem před léty havaroval na motorce a byl tři dny v umělém spánku, tak se mi je podařilo navázat. Znal jsem jejich potřeby a naučil se vnímat jejich smysly. Jistě chápete, že vás jsem nechtěl vystavovat vyhrocené stresové situaci. Potkanům jsem nechal volnost, a proto jste je už nevídala a časem na ně zapomněla. Věřila jste mému tvrzení, že jsem je vypustil na svobodu. Učinil jsem tak záměrně. Těžko bych vám vysvětloval, že genetické změny měly mimo jiné důsledek ve výrazném zpomalení jejich stárnutí. Podle mých výzkumů se mohou snadno dožít osmdesáti let. Dovedete si představit, jaké dopady by mělo mnohonásobné prodloužení lidského života? Když jsem za bezesných dnů promýšlel, co by se mohlo stát a jistě také stalo, dospěl jsem k rozhodnutí. A sice, že si svůj objev musím odnést do hrobu. Porušil bych přírodní zákony, které jsou mnohem dokonalejší než lidské, zavinil bych zhroucení celé civilizace. Takový objev by lidé zneužili. Nejvíce ti nejbohatší, nejsobečtější, a bez nejmenších skrupulí. Diktátoři, kterým nakonec smrt otevře své brány, by přežívali celá staletí. Proto jsem materiály svého výzkumu jednou provždy zničil. Mám je jen ve své hlavě a se mnou i zemřou. Tímto dopisem jsem chtěl splatit svůj dluh vůči vám. Až po mnoha letech odejdu tam, kam je mi souzeno, prosím, starejte se dál o můj zvěřinec. A nezapomeňte pravidelně přisypat zrní potkanům, které jste zachránila. Pamatujte za poselství, které vám vzkazuji. I lidské vědění musí mít své hranice, jinak si nebezpečně zahráváme s vlastní zkázou.

„A kteří zachránili život mně,“ zašeptala se slzami v očích. „Už to chápu… to můj děs ze smrti způsobil propojení… a oni mne šli zachránit. Nebojte se, postarám se o vás, vždycky se o vás budu starat.“

Lezli po ní a dva se jí usadili na rameni.

„Co budeme dělat?“ zeptal se ji policista. „Nechám vás u sebe jak dlouho budete potřebovat. Jenže to není řešení. Zase půjdou po vás.“

„Budu svědčit proti nim.“

„Jenže proti vám stanou jejich právníci. Tvrzení proti tvrzení. Nerad to říkám, ale nebudete mít šanci.“

„To je každému jedno, co se v Gothamu děje?“

„Dozajista ne. Mně to vadí a nejsem jediný. I u nás ve sboru je stále více lidí, kteří jsou se současným stavem nespokojeni. Jenže to je tak všechno.“

Patricie se zamyslela. „Nespravedlnost nesmí vyhrát. Když nebudeme dělat vůbec nic, naženeme vodu na jejich mlýn. Jenže já teď mám k dispozici superpotkany a jsem napojena na jejich smysly. Něco vymyslím.

*

Dnešní noviny ležely rozložené na stole. Palcové titulky se věnovaly jedné jediné věci. Pádu firmy Elitsen a důsledků, které to přineslo pro celou metropoli. Investigativní novináři měli žně jako nikdy předtím. Odkrývali korupčních vazby, které vedly k pádu dříve nedotknutelných osobností. V Gothamu se teď o ničem jiném nemluví.

„Tak jsi spokojená?“ zeptal se Mark a objal ji kolem ramen. „Dostali jsme je. Všechny. A nikdo netuší, že je to tvoje zásluha.“

„Rodiče mi to nevrátí. Ani mého drahého Alchymistu. Ale učinili jsme zvůli přítrž. Že viníci zemřeli, z toho výčitky svědomí nemám. Sami neměli s nikým slitování. Měl jsi pravdu, s pomocí svých právníků by se ze všeho zase vyzuli.“

Bylo to vlastně jednoduché. Dokázala se napojit na smysly potkanů, kteří mohli proniknout všude. Tak vyslechla jednání vedení firmy i to, co oba bratři připravují. Jak plánují ublížit dalším lidem a mít z toho zisky. Snadno zjistila, kdy se schází. A také, že hned vedle mají uskladněné výbušniny pro své další nelegální kšefty. Domnívali se, že pod svícnem bude tma. Šeredně se spletli. Stačilo vyslat jednoho z potkanů s malou krabičkou. Jakmile ji odnesl na místo a přiběhl zpátky, zašla za roh a zmáčkla tlačítko. Jedna jediná jiskra a horní patro honosné budovy vzplálo jasným plamenem. Nikdo ze zločinců neměl šanci. Spravedlnost byla vykonána, i když jinak, než bývá zvykem. Jenže proti zlu nelze vždycky postupovat v rukavičkách.

Potkani byli jejím šestým smyslem. Dostali se všude, a díky nim získala kód trezoru, v němž měli bratři uložené listiny o svých zločinech, úplatcích a seznamy lidí, které nechali zlikvidovat. S Markem se tam vloupali hned po požáru firmy a oscanované dokumenty poslali anonymně do všech redakcí. Domino se začalo hroutit. Zemětřesení nastalo také u policie a Mark zakrátko povýšil. Patricie se mohla vrátit do svého domu. I s ním.

„Mezi lidmi se povídá, že Batman se vrátil a pokračuje v očistě města.“

„To je dobře. Jen ať si to myslí. O mně netuší vůbec nic, což je ideální. Se svými superpotkany mohu vykonat spoustu užitečné práce. Není to tak, že by s pádem bratrů Harkinsů zmizelo i zlo. Pořád je ho v Gothamu hodně. Budu proti němu bojovat, to je mé poslání. Jen tak naplním památku rodičů.“

„Budu ti ze všech sil pomáhat.“

„A já jdu spát. Jsem po tom všem hrozně unavená.“

„Vyrazím do služby, lásko, pracujeme na dalším složitém případu. Ráno se uvidíme.“ Políbil ji.

Než odešel, nahlédl do ložnice. Už spala, vlasy rozložené na polštáři. A kolem ní jako věrná stráž sedělo šest černých potkanů.

 

---