POHÁDKA O ZLÉM ČERNOKNĚŽNÍKOVI, OTRAVNÝCH ZAPŠKLOUNECH, HLEDÁNÍ ŠTĚSTÍ A ZÁZRAČNÉ KVĚTINĚ

Bylo jedno království za devatero horami a desatero řekami. Nebylo zvlášť bohaté, ale ani chudé a žilo se v něm docela slušně. Král s královnou byli spravedliví a svého postavení nikterak nezneužívali. Měli jedinou dceru Stříbrovlásku, jež nedávno završila patnácté narozeniny. Rostla do krásy, ale také bývala hodně tvrdohlavá. Když si něco umanula, nejel přes to ani vlak (který v království stejně neměli). Její vášní byla zvířata. Milovala je, dokonce i taková, která lidé jinak nesnášejí. Před rokem si vydupala založení takové malé ZOO. Vybudovali je na dolním nádvoří, zvířata se v ní měla dobře, byla v bezpečí a starali se o ně pečlivě vybraní ošetřovatelé.

Hluboko v černých lesích pod úpatím vyhaslé sopky žil černokněžník Zmar Trap. Byl sám, protože nikoho nesnášel. Netoužil ani po moci, protože nikomu nedůvěřoval a žil by v neustálém strachu, že ho někdo ze služebnictva zavraždí. Co ho motivovalo, byla nenávist. Nenávist ke všem lidem na zemi, ke všem zvířatům (proto se jeho sídlu zdaleka vyhýbala) a dokonce i k rostlinám (proto měl kolem sebe jen černé zuhelnatělé lesy, které kdysi dávno zničil výbuch sopky). Vlastnil křišťálovou kouli, kterou sledoval život v okolních zemích. Nic ho nepopouzelo víc, než když byli lidé spokojení nebo se měli rádi a nic ho tak netěšilo, jako když se hádali, prali a vůbec si dělali naschvály. Úplně nejlépe se cítil, pokud někde vypukla válka. Poslední dobou mu pilo krev právě ono malé království na soutoku tří řek. Nevládla v něm chudoba a vesnice pod hradem se utěšeně rozrůstaly. Král s královnou se milovali a k tomu ještě ta Stříbrovláska, která měla ráda dokonce i zvířata. Úplně zezelenal vztekem, když mu křišťálová koule zjevila onu ZOO a ještě nově vybudovaný mlýn a další stavení, takže v záchvatu zloby přelámal tři čarodějnické hůlky.

Celé noci nespal, pátral v čarodějnické knize zlých skutků, až se v jeho hlavě zrodil nápad temný jako jeho duše. Sešel do podzemí svého příbytku a tam dlouhé týdny cosi kutil. Z komína stoupal chvíli šedý, pak fialový či rudý dým, ozývalo se zlověstné bublání a podivné skřeky, až své dílo úspěšně završil. S rozkoší hleděl do skleněné baňky, v níž se převalovala jakási tekutina a na povrchu plavaly jakoby tisíce komářích vajíček. Jenže to nebyla vajíčka komárů, ale něco mnohem horšího. Po dvou týdnech se z nich zrodili Zapšklouni, skřítci, kterým není nic dobré. Jsou malí, ale o to víc dokáží svět potrápit. Mnohem menší než Šmoulové a daleko zákeřnější než Gargamel. Jsou velice rychlí, takže je sotva postřehnete. Lezou lidem do uší a našeptávají jim zlé myšlenky.

Jednoho zamračeného dne povolal černokněžník temný mrak, který přenesl Zapšklouny do nenáviděného království. Sotva s deštěm dopadli na zemi, rozběhli se k lidským příbytkům a započali nekalou práci. Tak brzy začala nést své prohnilé ovoce a Zmar Trap se při pohledu do skleněné koule tetelil blahem. Podotýkám blahem, nikoliv štěstím, protože zlí lidé štěstí neznají a zlé skutky také nikdy ke štěstí nevedou, byť by někdo tvrdil opak. Jen málo lidí je vůči Zapšklounům imunní, a tak většina z nich byla čím dál nespokojenější.

„Proč se máme tak dřít, když lenošit na sluníčku je tak pohodlné?“

„Proč máme odvádět desátky do královské pokladny, vždyť si tam jen bužírují a my třeme bídu s nouzí,“ tvrdili rozhořčeně, ačkoliv v žádném případě nevypadali podvyživeně, naopak.

„A to tam ještě ta rozmazlená princezna chová zvířata. Kdyby je radši poslala k nám na pekáč.“

„Proč bych nesměl mít milenky, když doma je to taková nuda?“

„A proč…“

Těch proč se množilo stále více. Lidé ztráceli chuť k práci a lákala je zahálka.

„Vůbec, oni mají panský život, nic nedělají, my chceme to samé,“ tvrdili a vyslali své zástupce do královského hradu. Mezi požadavky uvedli, že chtějí doživotní rentu, sluhy, kteří by se o ně starali a žádné daně.“

„Jenže vést království není žádné leháro, je s tím spojeno plno povinností a odpovědnosti,“ snažila se jim vysvětlit královna, leč nepochodila.

„Když byste neplatili žádné daně, nemohli bychom mít školu a z vašich dětí by vyrostli nevzdělaní analfabeti,“ podotkl král. „Nemohli bychom udržovat nemocnici a čarodějka by vás všechny léčit nezvládla, zvlášť když ještě nedostala na tyto dovednosti aprobaci.

„Když nebudete pracovat, nebude za chvíli co sklízet a vypukne hladomor. Nemáme tolik peněz, abychom všechno jídlo nakupovali od sousedů,“ argumentovala královna.

„Kdo nemá rád zvířata, nemá rád ani lidi,“ vykřikla princezna a dupla nohou.

Tohle ale nikdo z poddaných nechtěl slyšet. Každému zní nejliběji, aby se nemusel o nic starat a pobíral všechny výhody. Je to přece královská rodina a je jejich povinností, aby se o všechny postarala. Jak, to je přece jejich odpovědnost, ať něco vymyslí.

Delegace se s reptáním vrátila. Ubývalo lidí, kterým se ještě chtělo pracovat, proč taky, když tam ti sousedé mají hezčí barák, tam ten hezčí a pracovitější manželku, tam ti určitě berou lepší plat a vůbec, co by se dřeli?

„Budeme stávkovat, pak král ustoupí našim požadavkům,“ pronesl jeden z nich, který se okamžitě prohlásil za mluvčího všech vesnic. Jenže o stejný post se hlásilo dalších deset a všechno skončilo hromadnou rvačkou. Mladá čarodějka pak musela ošetřovat spoustu zlomenin.

Ti pracovití přihlíželi, jak se jiní jen flákají a záhy si připadali jako pitomci. Zakrátko v království vypukla anarchie, lidé jen lenošili, jídlo docházelo, nikdo nic neopravoval a země chudla. Král s královnou seznali, že takhle to dál nepůjde.

Povolali čarodějku, která sotva před rokem dokončila studia na čarodějnické škole. Dlouho zkoumala v učených knihách, provedla několik pokusů a posléze došla k výsledku.

„V království vypukla epidemie Zapšklounů,“ konstatovala. „Mají nad lidmi obrovskou moc, která předčí tu vaši. Našeptávají jim samé špatné věci.“

„A jak se jich tedy zbavíme?“ otázal se král.

Čarodějka se poškrábala za uchem. „To je těžká věc. My čarodějky ovládáme jen bílou magii, ta černá je nám zapovězena. Dokážeme léčit, zaříkávat proti uřknutí, ale když se zlé bytosti příliš rozmnoží, nemám prostředky, abych je vyhnala.“

K čemu je mi taková čarodějka, která neumí ochránit ani mé království? pomyslel si král. Jenže mu jí bylo líto vyhnat kamsi za hranice. Poslal vyslance do sousedních zemí, aby se pozeptali. Vrátili se s jakýmisi náramky a bez peněz.

„Jsou to náramky štěstí,“ sdělovali radostně králi. „Kdo si je navlékne, bude mít prozářené dny plné spokojenosti, radosti a elánu. Vaše království bude vzkvétat a stane se nejšťastnějším na celém světě.“

Náramky rozdali poddaným, což byla zásadní chyba. Co je zadarmo, toho si lidé neváží, zvláště když mají uši plné Zapšklounů. Poddaní si je kradli mezi sebou (jak k tomu přijdou, že sousedé dostali o dva víc jen proto, že jsou početnější), se slevou prodali na trzích v sousedních královstvích a vydělali tak slušné peníze. Spokojenost jim však nepřinesly.

Královský pár si je též navlékl na zápěstí, ale vůbec se necítil šťastně. Naopak, starostí jim přibývalo. Služebnictva bylo stále méně, stejně jako jídla a museli se uskrovňovat.

„Nebylo vám divné, že zrovna my bychom měli být nejšťastnější království na světě? Proč jím nebyla ta, kterým prodali ty náramky před námi?“ zeptala se logicky princezna.

„Nechali jsme se napálit, byli to podvodníci,“ rozhorlil se král a poslal na trhy stráže. Vykukové však byli dávno v prachu i s penězi.

Poslal pro starou, zkušenou čarodějku žijící o tři království dále. Nechala se dlouho přemlouvat a nakonec si řekla o takovou odměnu, až se královské rodině protočily panenky. V kostce jim však sdělila to samé, co mladá čarodějka, jen k tomu dodala: „Musíte zajistit, aby se lidé ve vaší zemi cítili šťastní. Pak to Zapšklouny přestane bavit a sami odtáhnou.“ Král vlažně poděkoval, vyplatil jí odměnu a propustil. S takovou bych brzo přišel na mizinu, řekl si a další rádce nežádal.

Po dlouhém přemýšlení ho napadlo vyplatit poddaným mimořádný plat, jako by rok měl třináct měsíců. Ti zajásali a pochvalovali si nečekané peníze, které se však rychle rozkutálely a nadšení vyprchalo ještě dřív.

„To se tedy nepředali, hradní komnaty jim dozajista přetékají zlatem a nám předhodili jen zlomek, co jim odpadl z královské pokladny,“ tvrdili, poslušně papouškujíc slova Zapšklounů.

„Jenom nás vykořisťují. Správně by měli rezignovat a rozdělit se s námi,“ přizvukovali další.

Uplynul měsíc a poddaní očekávali další mimořádnou výplatu. Tak by to mělo přece být každý měsíc, ne? Jejich nespokojenost vzrůstala a chuť k práci konvergovala k nule.

Jednoho dne si princezna řekla, že to tak nemůže nechat. Sbalila tlumok, z pokladničky vybrala své úspory a vydala se do světa. Tak to přece stojí v pohádkových knihách, když to dokázal Hloupý Honza, ona se nenechá zahanbit.

Putovala dnem a nocí, až narazila na Moderní království. Všechno tam čišelo novotou, do nebe se zvedaly mrakodrapy, jaké v životě neviděla. Lidé jí tam však připadali nějak zasmušilí, pořád se koukali někam do země a nevnímali se navzájem, dokonce se ani nezdravili. Až jeden z nich na ni pohlédl a vydal se v její stopě.

„Slečno, vás jsem tu ještě neviděl,“ oslovil ji.

„Také nejsem odsud. Pocházím z dalekého království a hledám pomoc v cizích zemích.“

„Od toho tu jsem. Povíte mi, co vás trápí?“

„Potřebovala bych radu, jak zajistit lidem v naší zemi štěstí.“ Porozprávěla mu o smutném osudu království a zákeřných Zapšklounech. Nepřišlo jí, že by ho tím nějak zaujala. Místo toho jí podal jakýsi barevný leták.

„Slečno, jste na tom úplně nejsprávnějším místě. V naší zemi má každý svého osobního kouče štěstí. Provází ho celým životem, aby ho netrápily žádné problémy.“

„Jenže když tak procházím vašimi ulicemi, nevšimla jsem si, že lidé zrovna září štěstím. Tváří se stejně zatrpkle, jako u nás.“

„To víte, jedná se o dlouhodobý proces, ale v konečné fázi budou šťastní úplně všichni. Mám zrovna jedno poslední volné místo, na letáčku máte adresu, přijďte na mé sezení,“ dychtivě jí předával barevný list papíru. Princezna jej rychle přelétla očima, ale z obsahu nebyla nijak moudrá. Hemžilo se to tam samými cizími slovy, která v životě neslyšela. A protože byla pozorná, všimla si úplně dole maličkými písmeny uvedenou cenu.

„To je platba za rok? Tak vysoká?“ podivila se.

„Kdepak, to je měsíční paušál. To víte, štěstí nelze zaplatit žádnými penězi.“

„Obávám se, že na tohle by mi nestačily všechny úspory, které jsem si vzala na cestu.“

Muž se za ní rozběhl. „Počkejte, slečno, že jste to vy, nabízím vám desetiprocentní slevu pro VIP klienty. A speciální bonus za každého vašeho poddaného, kterého mi pošlete.“

Vždyť říkal, že má jen jedno volné místo. Je to lhář, pomyslela si a zrychlila krok. Brzy se mu ztratila z dohledu. Cestou se zeptala jednoho z kolemjdoucích. „Žije se vám tady dobře? Jste šťastný?“

„Dobře? To si děláte…? Stojí to tady celé za…“ a používal slova, která se do pohádek v žádném případě nehodí.

„Tak proti si platíte osobního kouče štěstí? Tak jak to, že jste nespokojený? Proč si ho tedy platíte?“

„Všechno přijde. Platím si ho teprve deset let a určitě se mi vyplatí. Zatím mne ale všichni…“ a použil další slovo, které raději vytečkuji.

Princezna putovala dál přes hory a přes řeky. V dálce spatřila černý kouř stoupající k nebi. Už z dálky se k ní nesl nepříjemný řev. Když přišla blíž, uviděla omšelé městečko s rozpadávajícími se doškovými střechami. Na jeho okraji se tyčil lom, v němž se plahočili lidé v otrhaných šatech a nad nimi stáli drábové s bičem v ruce. Kdo se na okamžik zastavil, aby si vydechl, dostal ránu. Vyhublí koníci převáželi na vozech kamení kamsi dovnitř městečka. Blížil se soumrak a směna právě končila. Počkala, až se poddaní rozejdou do svých domovů a jednoho z nich oslovila.

„Co se to se vaší zemi děje? Viděla jsem, jak se dřete a jak ošklivě se k vám chovají.“

Muž k ní upřel unavený pohled.

„My jsme šťastní. Děláme vše pro blaho našeho Velkého Diktátora. Budujeme pro něj palác, který bude výstavní síní naší země.“

„Aha. A co pro vás udělal tak dobrého?“

„Stará se, abychom žili v bezpečí, jeho zásluhou si nás sousední království nepodmaní. Jsme šťastni a rádi pro něj uděláme cokoliv.“

Princezna si pomyslela, že tohle štěstí vypadá hodně zvláštně a v žádném případě by s ním neměnila. Tady radu k zapuzení Zapšklounů rozhodně nezíská. Nenápadně se vzdálila, aby si ji stráže náhodou nevšimly a nezařadily do stáda otroků.

Putovala mnoho a mnoho dní. Na turistické mapě ji zaujalo jedno místo. Poustevník a duchovní rádce. To by mohl být ten pravý, řekla si a vydala se po značce. Kdo jiný lépe zná recept na štěstí, když ne poustevník a duchovní rádce? Cestou míjela na kmenech stromů přibité tabulky s citáty velebící chudobu, střídmost a duchovní štěstí.

Duchovní štěstí, to je ono, zaradovala se. Tady najdu tu správnou odpověď.

Po mnoha hodinách dorazila na místo. Před jeskyní stála kasička a na ní nápis dobrovolný příspěvek na stravu duchovního guru. Vedle ní visel zvonek. Zacinkala a za chvíli vylezl poustevník. Měl dlouhé bílé vlasy, vous až na zem a tvářil se všelijak.

Princezna způsobně pozdravila a vylíčila svůj příběh. „Celý život se snažíte o duchovní rozvoj, jistě mi dáte radu, jak vyhnat Zapšklouny z našeho království a zajistit štěstí pro všechny.“

Poustevník se na ni úkosem podíval a významně poklepal na kasičku.

„Aha, já myslela, že vyznáváte chudobu, jak jsem si přečetla na cestě k vám. Nechtěla jsem vás urazit nějakým milodarem.“

„Každá rada mne stojí spoustu času a energie, jak bych se mohl věnovat duchovnímu životu, kdybych se měl starat o obživu?“ pronesl nevrle poustevník a znovu zaklepal na kasičku.

Princezna do ní vhodila minci, ale zjevně to nestačilo, takže přidala první bankovku, druhou, až po páté pokynul rukou a zavřel oči.

„Jsoucno jest metou vědění.“

Čekala, co bude dál.

„Nevědomý bílému obláčku podoben,“ pokračoval po chvíli. „Svatyně moudrých coby příbytky povznesených zrmoutněly. Znakoplavky moře úmluv spojeny. Jazyky babylónské souznění zachvěny.“

Princezna jeho slovům nerozuměla ani za mák. Zeptala se ho ještě jednou na Zapšklouny.

„Sezení skončeno. Odcházím rozjímat se svým vnitřním já.“ Vzápětí z něj viděla jenom záda. Smutně pohlédla do měšce. Zbylo v něm jen pár drobných.

Když mi ani poustevník nepomohl, co si počnu? To se mám vrátit domů s nepořízenou? Všichni se mi budou pošklebovat.

Cesta ji zavedla do Bohatého království. Těžilo z prodeje ropy a bylo tak bohaté, že v něm nikdo z místních nemusel pracovat, na práci si sjednávali námezdní síly odjinud. Domy tu byly vysoké až do nebe a po ulici chodili lidé, dívali se na jakýsi malý předmět ve svých rukou a usmívali se.

Tak tihle vypadají, že jsou opravdu šťastní. Že bych dospěla do cíle své cesty? pomyslela si.

„Promiňte, mohu se vás na něco zeptat?“ zastavila jednoho z nich. „Co je to za krabičku, do které se díváte? Působíte jako spokojený člověk. Jste šťastný?“

„Ano, jsem. Je to úžasný vynález. Zavede vás do úplně jiných světů, kde vám nehrozí žádný stres. Copak vy ho nemáte?“

„Přicházím z daleka, tohle vidím poprvé v životě.“

Zavedl ji do obchodu, který zářil všemi barvami a za pultem obsluhovali usměvaví cizokrajní prodavači. Přístroj nebyl zas tak drahý, ale utratila za něj poslední peníze. Ukázali jí, jak se s ním zachází.

Byla na něm maličká obrazovka, na níž běžely krátké příběhy proložené reklamou na celou spoustu prý vynikajících produktů. Řekla si, že ho doma vyzkouší na některém z poddaných a pokud se osvědčí, rodiče nakoupí dostatek pro všechny v jejich zemi. Kráčela lesem a usmívala se, bylo to zábavné a úplně zapomněla na všechny starosti i své poslání. Jenže po několika hodinách obrazovka přístroje potemněla. Třásla s ním, mačkala všechna tlačítka, ale marně. Teprve pak si přečetla návod. Stálo v něm, že přístroj musí být pravidelně napájen elektřinou, a té se v lese jaksi nedostávalo. Nakonec přístroj odhodila do mechu.

„Stejně jsi mi byl k ničemu. Tvé pohyblivé obrázky mi ničím nepomohly. Pořád jsem na ně zírala a svůj úkol vypustila z hlavy. Jen mne poblouznil.“ Pochopila, že úsměv nemusí být známkou štěstí, ale také hlouposti. „Vždyť ti lidé ani šťastní nejsou, jen si to namlouvají. Přístroj vypne a nezbude jim vůbec nic.“

Jenže zabloudila a také měšec zůstal úplně prázdný. Musím se vrátit domů, pomyslela si smutně. Snažila jsem se, ale je to marné. Musíme si poradit sami.

Tápala v mlze, neviděla na krok, ale pokračovala dál v neochvějné víře, že dorazí k nějaké další vesnici a pozeptá se na zpáteční cestu. Náhle se před ní mlžná opona roztrhla a spatřila most, zářící duhovými barvami. Vedl kamsi do neznáma, jeho konec se ztrácel v bělostných obláčcích.

Když jsem došla až sem, musím se podívat, co je na druhé straně, pomyslela si a statečně se pustila přes něj. Byl úzký, sotva na dva kroky, a neměl žádné zábradlí. Hloubka pod ním se nedala odhadnout, ztrácela se v obláčcích, které jí proplouvaly pod nohama a vyvolávaly pocit závratě. Na druhé straně ji uvítala zelená louka, za kterou se nacházela kamenná zeď, jejíhož konce nedohlédla. Nacházela se v ní okrouhlá brána. Z ní vyběhlo malé zvířátko a přihopkalo až k ní. Nevěřícně na něj pohlédla.

„Vždyť ty jsi můj králíček,“ zkoprněla úžasem.

„Ano, jsem to já, Hopsálek,“ odpověděl. Ne ústy, zvířata přece mluvit nedokáží, na to nemají anatomicky uzpůsobené hlasivky, ten hlas pocházel z nitra její mysli.

„Copak tu děláš? Jak je to vůbec možné? Byl jsi mým prvním mazlíčkem. Je to už tolik let, co jsem si s tebou hrála, ještě jako malá,“ vydechla úžasem.

„Ano, je to dávno, co jsem přešel duhový most.“

Princezna setřela slzu z oka. „Byla jsem tak smutná… hrozně jsi mi chyběl.“

„Já vím. Nosila jsi mi květiny na hrobeček. Všechno jsem viděl. Tady se mám dobře. Jsou tu všechna zvířata, která opustila váš svět. Hrajeme si s lidmi, kteří přišli za námi a vzpomínáme na ty, kteří se o nás dobře starali. Jsme tu všichni. Hradní kocour, který za tebou pořád běhal. Myšky, které jsi chovala v akváriu. Pávi, kteří se procházeli v hradních zahradách. Tví mazlíčci morčata. A řada dalších.“

„Slyšela jsem o zemi za duhovým mostem. Domnívala jsem se, že je pouhým mýtem, legendou… a ona tedy skutečně existuje. Chtěla… chtěla bych si s tebou zase hrát. S kocourkem… s myškami. Pořád.“ Vzala králíčka do náruče a hladila ho. Zpoza brány k ní důstojně přikráčel kocour a za ním několik bílých myšek.

„Jenže teď to nejde,“ ozval se jí v hlavě králíčkův hlas. „Jednou ano, ale až za hodně, hodně dlouho. To však nevadí. Čas tady nehraje roli. Lidé, kteří se o nás dobře starali, mohou po smrti ihned vejít přes duhový most. Ti, kteří k nám byli zlí, za námi nemohou, pokud neodčiní své zlé skutky.“

Odkudsi přihopkovali šedí potkani, celé stádo, a honili se dokolečka. Pak se objevila velká hnědá potkanice a skočila princezně rovnou do klína.

„Nejsou to ti z hradního podzemí? Nosívala jsem jim zbytky z kuchyně. Tajně, aby o tom to nikdo nevěděl,“ pronesla. „A tebe si pamatuji. Byla jsi má oblíbená. Dokonce jsem tě pojmenovala, říkala jsem ti Dumbinka.“

„Ano, jsem to já. Když jsem utekla z laboratoře a ujali se mne divocí potkani, poznala jsem tebe. Díky tobě jsme měli krásný potkaní život,“ zaslechla odezvu ve své hlavě. Přihopkali až k ní a usadili se jí na klíně. „Byla jsi proti tomu, aby do sklepů kladli otrávené návnady. Ztropila jsi takový povyk, že tví královští rodiče od toho zhoubného zvyku ustoupili. Nechala jsi vybudovat potkaní hrad, příbytek přímo pro nás, se spoustou chodbiček, ve své nové ZOO. Měli jsme tam všechno, co jsme potřebovali. Už jsme nemuseli krást v královských zásobárnách. Tady je nás mnohem víc a naše potomky krmíš doposud.“

Dojatá princezna je hladila po hebkých kožíšcích. Přicházela další zvířata a s každým se polaskala.

„Jsou tam i lidé?“ ukázala na bránu, rýsující se dobrých sto metrů od nich. Za ni nedohlédla, ale zdálo jí, že se tam pohybují nějaké stíny.“

„Ano, jsou, i ty, co jsi znala. Jenže tam teď nemůžeš. Kdybys překročila práh, zpátky by ses nikdy nedostala.“

„To mi vůbec nevadí. Chci tu zůstat, s tebou, s ostatními. S vámi jsem byla vždycky tolik šťastná.“

„Jenže bys všechno pokazila. Máš před sebou celý život, můžeš vykonat spoustu dobrých skutků. A také bys nesmírně chyběla všem, kteří se o tebe strachují a čekají na tvůj návrat.“

Princezna se zastyděla. Nejraději zůstala za duhovým mostem napořád, vždyť je zde jí tak příjemně a cítí se v bezpečí. Jenže si představila smutek v královském paláci, kdyby se nevrátila, bolest lidí, kteří ji znali…

„Ale ty jsi sem přišla za nějakým posláním,“ upozornil ji králík.

„To máš pravdu,“ vzpamatovala se princezna a popsala celou svou databázi a dlouhou, marnou pouť za štěstím.

„Pojď, zavedu tě na jedno kouzelné místo a tam nalezneš, co hledáš. Hned u zdi rostou v květináčích nádherné květiny. Vezmi si, kolik se ti vejde do tlumoku. Zůstanou svěží, i kdyby ses o ně vůbec nestarala, i kdyby měsíce zůstaly bez vody. Jsou zázračné. Nikdy nezvadnou. Živí je láska, a ta ve vesmíru nikdy nemizí. Koho oslní svou krásou, pro toho nejsou pomluvy a zloba důležité. Když se tak stane, rozmnoží se po celém vašem království. Nezajistí vám věčné štěstí, ale pomohou ke spokojenosti, o kterou se musíte zasloužit především sami. Mají ještě jednu vlastnost. Hrozně smrdí Zapšlkounům. Ti je přímo nesnášejí. Takhle je vyženete z vašeho království.

„Děkuji,“ řekla princezna a šla kam ji králíček s potkanicí zavedl. Tak úžasné květiny nikdy předtím nespatřila. Jejich květy hrály všemi barvami a šířila se z nich omamná vůně. Několik opatrně uložila do tlumoku.

„Ale já vám nemám čím zaplatit. Veškeré zlato i peníze jsem utratila za předměty a za rady, které mi byly k ničemu.“

„Jsou věci, které se nedají vyčíslit penězi. Jen se musíme naučit si jich vážit. Dostala jsi výsadu nás navštívit, to je dáno jen výjimečným lidem. Věnovala jsi nám veškerou lásku, tou jsi nám platila celý náš pozemský život. Nemáš u nás žádný dluh. Tady se však musíme rozloučit,“ řekl králíček.

„Můžeš se vrátit domů, tvůj úkol je téměř u konce,“ dodala Dumbinka.

Princezna si otírala slzy, nechtělo se jí opouštět své zvířecí přátelé.

„Vidíš tu studánku? Napij se, jistě jsi celá žíznivá,“ řekl králíček.

Stříbrovláska nabrala vodu do dlaně, byla chladná, omamná.

„Zapomeneš všechno, co jsi tady spatřila. Náš svět musí zůstat před tím vaším utajený, takový je zákon vesmíru. Jen o té květině budeš vědět všechno. A neboj se, jednou se s námi se všemi setkáš,“ obrátila se k ní Dumbinka.

Princezně se v tu ránu zatočila hlava. Lehla si do trávy a usnula.

*

Probudila se na kraji hustého lesa, před sebou lány polí. Byly plné plevele, což svědčilo, že se nikdo nestaral o úrodu. Obloha byla potažena šedými mraky a v dálce spatřila obrysy hradu. Poznala, že je téměř doma. Nechápala, jak se mohla ocitnout tak blízko. Vždyť ji pouť zavedla do takových dálek… Všimla si tlumoku, z něhož se šířila zvláštní vůně. To jsou zázračné květiny, které završí můj úkol, vyvstalo jí v mysli.

Přišla do královského paláce, kde ji rodiče vřele přivítali. S nimi také hrstka sloužících a ošetřovatelů, kteří ještě na hradě zbyli.

„Jsme šťastní, že ses vrátila,“ řekl král. „Přišla jsi v pravou chvíli, protože nám nezbývá moc času. Jsme nuceni hrad prodat. Nikomu se už nechce pracovat, všichni jsou otrávení a naštvaní. Zítra přijede kupec.“

„A co bude s našimi zvířaty?“ zeptala se Stříbrovláska.

„Ta sebou vzít nemůžeme. Pustíme je na svobodu, musí se o sebe postarat, jak dovedou. Není jiná možnost.“

„Tak to tedy ne!“ dupla si princezna. „Tohle v žádném případě nedopustím. Vím, co udělám. Moje cesta nebyla marná. Hodně jsem se naučila a získala dar, který vyřeší naše potíže.“

Vytáhla z batohu pět květináčů.

„Květiny? K čemu nám budou květiny?“ podivil se král a pomyslel si, že se dcera z toho všeho soužení pomátla.

„Ale nádherně voní,“ uznala královna.

Princezna zasadila jednu květinu do královských zahrad a další čtyři u přilehlých vesnic. Do rána jich v zemi rozkvetly stovky. Zapšklouni si marně zacpávali nosy, ten zápach se nedal vydržet. S reptáním a křikem odtáhli daleko odtud.

Za svítání se lidé probudili a vyhlédli z okna. Slunce protrhlo šedivé mraky a svými paprsky zalévalo celou zemi.

„Mami, tati, to jsou ale krásné květiny,“ volaly děti. Dospělí si až najednou uvědomili, jak jejich domky a pole zpustly. V kuchyních se nashromáždilo špinavé nádobí a na některém vyrostly celé trsy plísní a hub. Spíže zůstaly téměř prázdné. Nezbylo než se vrhnout do práce. Během pár měsíců se království vrátilo do normálních kolejí. Navrátili se i někteří sloužící. Poznali, že všude je chleba o dvou kůrkách a přestože jim Zapšklouni namluvili, jak se jinde budou mít skvěle, nebyla to tak docela pravda.

Král s královnou dál moudře vládli a princezna se s ošetřovateli starala o svou malou ZOO, aby se v ní zvířata měla co nejlépe. Někteří lidé sice reptali dál, takoví se vždy najdou i bez pomoci Zapšlkounů. Když se jim tolik nevede, hledají viníky všude jinde než u sebe. To je však jejich problém.

A co se stalo s černokněžníkem Zmar Trapem? Dál na svém sídle kuje pikle, a přemýšlí, komu všemu by ještě uškodil. V laboratoři vyrábí další Zašklouny a vysílá je do jiných zemí. Stejně jako láska i zlo je věčné. Záleží jen na nás, na jakou stranu se přikloníme.

---