Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seGana VI.
Autor
Ritauska
„Budu potřebovat výpis z rejstříku trestů. Kvůli té nehodě,“ lžu, jako když tiskne Gubacakovi do očí. Uplynuly dva týdny a já už jsem zase práceschopná. Jen pod pravým žebrem mě otravně píchá. Není to však nic, co by člověk nepřežil. Po otcově bití mi bývalo daleko hůř a stejně jsem chodila do fabriky.
„Kolik dlužíš za ošetření?“ prskne nevraživě.
„Pět tisíc,“ sklopím zrak k zemi. „Ale pokud nedonesu ten čistý rejstřík, může to být ještě víc. Sichrují se tak proti opilcům a jejich opakované společenské nebezpečnosti,“ vymýšlím si. Právě hraju vabank. Buď vyhraju a získám jackpot, anebo prohraju a ztratím co? My, kteří nemáme co ztratit, jsme na jednu stranu hrozně svobodní.
„Stáhnu ti z vejplaty každý měsíc pětikilo,“ zuří Gubacak.
Jen mlčky provrtávám očima podlahu.
„A k tomu tisícovku za ten rejstřík. Budu ho muset nechat vyrobit,“ skřípne zuby.
„Moc se omlouvám,“ udělám na něho psí oči. V duchu však tiše jásám. Sežral to i s navijákem. Pokud mi ten výpis fakt donese, mám vyhráno. Tedy skoro. Městská stráž sice není meziplanetárka, ale zbraně mají taky a navíc určitě o dost vyšší platy. Cesta ven z útlaku vede jen skrze risk. A já se riskovat nebojím.
„Budeš žrát celej rok z popelnice za marketem,“ skroutí rty do šklebu.
Poslušně přikývnu.
„Mi tě byl čert dlužnej, nejradši bych tě dovezl do pustiny a nechal tě tam pojít. Jenže pojišťovnu by zajímalo, kam jsi zmizela a já tady o žádnou šťáru nestojím.“
Ještě že tak. Ať žije orbenský právo.
„Pozítří ti převedu prachy a dovalím ten výpis z rejstříku, ale vyřídíš si to sama. Nechci v tom nijak figurovat. Rozumíme si.“
„Jistě,“ horlivě přikyvuju. Jsem ta nejúslužnější z úslužných.
„A teď vypadni, smraďoško, a mazej už konečně do práce.“
Nedám se dvakrát pobízet.
***
Utéci z odpolední směny se mi povede díky dopředu naplánované strategii. Počkám, až všichni zakotví na svých místech, rychle se převléknu do civilního oblečení a zmizím jako duch únikovým východem. Poté vyrazím na adresu administrativní budovy Městské stráže. Mám štěstí, že se nachází nedaleko. Zjistit, kde to vlastně je, mi pomohla náhoda. Lépe řečeno letáček v koši před barákem. Městská stráž totiž momentálně nabírá nové lidi a na těch letáčcích je k tomu info. Mám kliku.
Chvíli se trochu zmateně motám centrem, ale po slabé půlhodince svižné chůze spatřím třípatrový dům s poněkud opršelou fasádou. U vchodu parkuje několik majákových vozidel. Nemůže být pochyb, je to tady!
Projdu prosklenými dveřmi a vydám se po šipkách směrem vzhůru, kde se ve druhém patře nachází personální oddělení.
Zhluboka se nadechnu a opatrně zaklepu na dveře.
„Dále,“ ozve se zevnitř ženský hlas.
Vstoupím do poměrně rozlehlé kanceláře. Za imitací mahagonového stolu tam sedí obrýlená žena s podbradkem a něco ťuká do staršího laptopu. Ze všech stran ji obklopují štosy papírů.
„Dobrý den,“ pípnu nesměle. Dušička je ve mně malá.
„Posaďte se,“ vzhlédne ke mně ospale.
Nejistě se na ni usměju a usednu do koženkového křesílka naproti.
„Tak vy toužíte vstoupit mezi ozbrojené složky tohoto města?“ změří si mě zkoumavě.
„Ráda bych,“ zachraptím, můj hlas mi najednou zní cize.
„Víte o tom, že to je poměrně tvrdá práce mezi chlapy a se zbraní za pasem? Nic pro ufňukaný slečinky.“
Nevím, jak na něco takového reagovat. Vypadám snad jako ufňukaná slečinka, nebo proč mi to vlastně říká?
Žena však na reakci nečeká a pokračuje v monologu.
„Já jen, že ta zbraň je docela těžká a spolu s další výstrojí opasek váží skoro pět kilo a docela se pronese. Šichty trvají dvanáct hodin. Na slunci, v dešti i mrazu.“
„Je to práce,“ pokrčím rameny. „Člověk potřebuje práci.“
Žena se na mě upřeně zadívá a pak usrkne z hrnku kafe. Tady evidentně kelímky nepěstují.
„Proto sem taky vleze většina. Co si budeme povídat, ozbrojený složky, jako jeden z mála zaměstnavatelů, nepřijímají Bellany a díky tomu tu jsou ještě volná místa. On se sem nikdo moc nehrne…“
„Nepřijímají Bellany?“ překvapí mě.
„Tak logicky. Jen blázen by dával přistěhovalcům do rukou zbraně. Člověk neví, jak se to všechno ještě v budoucnu vyvine, a tudíž považujeme za bezpečnější mít je neozbrojený.“
„Aha,“ přikývnu. To dává smysl. „A ehm… jaký je nástupní plat?“ položím nesmělou otázku.
„Dvacet pět tisíc yerrinů.“
„Cože?“ spadne mi překvapením čelist.
„Jde pouze o nástupní plat, který se pak ještě zvedne díky osobnímu ohodnocení a příplatku za směnnost. Navíc naše organizace vlastní i několik ubytoven pro zaměstnance a není ani nemožné získat časem služební byt,“ vysvětluje žena, která si mou reakci zřejmě vyložila po svém.
„Kde to mám podepsat?“ vyhrknu rozrušeně. Nikdy jsem ani v těch nejodvážnějších snech nedoufala, že bych mohla vydělávat takovou sumu.
„Zde vyplňte přihlášku a k ní připište platné číslo vašeho ID, abychom si vás mohli prověřit,“ podá mi papír.
Polknu.
„Pro nás je důležitá především bezúhonnost. Nemáte doufám, někde škraloup?“
„Ne to ne,“ zavrtím rychle hlavou.
„A výpis z trestního rejstříku sebou máte?“
„Jistě, vylovím z kapsy přeložený papír.“
„Tak prověřeno,“ ušklíbne se a položí ho na jednu z hromad.
Zamrkám. To je jako všechno? Žádná detailní lustrace mojí minulosti. Prostě jenom položí papír na hromádku. Po tváři se mi rozleje úlevný úsměv.
„Moc se neradujte. Práce pro stráž je řehole. Každý den v provozu, hádat se s lidmi, vartovat u pásky než přijede výjezdovka z kriminálky, informovat příbuzné o smrti jejich blízkých. Uklízet lidskej sajrajt někam, aby nebyl vidět, když jsou zákony proti němu bezmocný. Hnát se k problémům, od kterých ostatních úprkem zdrhají pryč.“
„Už jsem před problémy utíkala příliš dlouho. Nastal čas, postavit se jim čelem,“ hlesnu.
Úřednice na mě vrhne shovívavý úsměv.
„Jak myslíte, je to vaše volba. Až budete mít vyplněnou přihlášku, čekají vás testy. Přeji vám u nich hodně štěstí.“
***
„Ty to jako myslíš vážně,“ valí bulvy Ruba, když si ještě před svítáním balím vše potřebné do cestovní tašky – svého jediného majetku. Před čtrnácti dny jsem ji spravila o svém záměru a ona to zřejmě ještě pořád nepochopila.
I ostatní se probouzejí a nastavují uši, aby vyposlechly tuhle novinku.
„Myslím. Od prvního, to znamená ode dneška, nastupuju do výcviku,“ pohlédnu se špatně skrývaným nadšením o jejích tmavých očí. Zračí se v nich obava.
„Ale městkou stráž nemá nikdo rád,“ argumentuje. „Navíc se ocitneš ve střetu zájmů. Tvá práce mnohdy bude dostávat takové, jako jsme my do vězení nebo k legii.“
„Potřebuju peníze, neměj mi to za zlé. Dlužím, kam se podívám a nechci to splácet až do smrti.“
„Chceš jít k městské stráži? Vždyť to jsou pěkní zmrdi,“ vzepře se na loktech Dora.
„Nemůžeš přece přelézt jako nějaká krysa na druhou stranu barikády,“ přisadí si Ulina. V jejím hlase zazní hořkost. A možná i trochu závist.
„Už jsem podepsala smlouvu. Děkuju vám moc za všechno, ale tahle práce není pro mě. Potřebuju už konečně narovnat záda. A nebojte se, ať dostanu v budoucnu jakýkoliv úkol, vy budete vždycky v bezpečí,“ otočím se k holkám. Myslím to upřímně.
Ruba mě zničehonic dojatě obejme.
„Budeš mi chybět,“ zašeptá, po buclaté tváři sjede malá horká slza.
Mlčky setrvám v její náruči. Těhotenské hormony zřejmě dělají své. Anebo mě možná fakt začala mít ráda. Kdo ví. I já si na ni zvykla. Jenomže za pár týdnů mě opustí, kdežto já bych v té Gubacakově mizérii uvízla navždy.
„Na, vezmi si tohle na památku, já se beztak za týden vdávám a na krk nasadím svatební náhrdelník,“ stáhne z šíje přívěšek s leštěnou mušlí, zavěšený na kůži. „Je to jen taková cetka z pobřeží, ale umožní ti nezapomenout, kdo jsou tady v tomhle všivým městě, tví opravdoví přátelé,“ pokývne vážně.
„Ale to já přece vím…“
„Teď víš, zítra zapomeneš, tohle ti to připomene. Za rok, za dva za tři…“
„Děkuju,“ kníknu sevřeným hrdlem. I já se v tuhle chvíli nedokážu ubránit dojetí. Na jednu stranu má pravdu. Za necelé tři měsíce v Orbenu se mi obličejíky sourozenců začínají slévat a ztrácet z paměti. Pomalu mizí matčina tvář i smutný úsměv sestry Kalpy. Nejvíce se mi paradoxně do mysli vryl otcův sveřepý panovačný výraz. Na ten nezapomenu snad nikdy. Vidím ho, kdykoliv se cítím mizerně.
„Nezapomenu na vás, slibuju. A až bude čas, tak se ozvu,“ nechám si obtočit kůži okolo krku.
„Ale zapomeneš,“ ušklíbne se hořce Ruba. „Na lepší se zvyká rychle.“