Androfskému

Prach na skříních jsi s láskou schraňoval, 

kouřil cigarety, četl Steinbecka, 

nikoho nepustil sis příliš k tělu 

a hrozné hrozny hněvu polykals. 

 

Zklamáním opíjel ses v šeru

a chmurám si někdy propadal,

navzdory šarmu, lichocení, 

pohrdal jsi jimi. 

 

Vzdor vlastnímu postavení 

uměl ses bavit jako kluk 

a i v uniformě hrát si na vojáčky, 

však jsi je dobře znal, 

byly nečestné a zákařné –

noční, pouliční rvačky. 

 

Bojovals s Prušáky, klel a pravidelně cvičil,

prudký jsi byl a přísný k sobě samému, 

sám sebe jsi vytrvale ničil, 

pro vlastní zemi, pro oběť sionismu 

hlavu rozrazil bys o stěnu. 

 

Vymyslel sis pak sprostou lež

a opřel si ji o nevěru, 

s Annou ses znal už tolik let

a milovals ji vášnivě, 

vždyť jinak to ani nesvedeš... 

 

...a poté, co tě udeřila,

zvedl ses a řekl prostě, 

že je pozdě, že už jdeš. 

 

Tma byla hustá a chutnala jak továrenský dým, 

nejdřív ses zastavil, pak tiskl ruce k čelu, 

horké slzy ti tekly po tvářích, 

okolo šel kdosi, ty přiblížil ses k němu

a jeho ústa po úderu 

bez hlesnutí proměnils ve zkrvavělou pěnu. 

 

Tvůj svět teď představují lidé, co nic neváží, 

výslechy na gestapu a popel z cigaret, 

židovské hvězdy utopené v lahvi s kořalkou

a polské gheto, kde pro vodu se chodí k vyschlé studni slz.  

 

Tvůj svět je bez krásy a bez účelu... 

 

Ach, pověz Andreji Androfski – jak moc jsi miloval, 

jak moc jsi miloval Gabrielu!? 

---