1. próza, Bez Názvu.

Nikoho ani nenapadlo, že by na nás zaútočili. Proč taky? Malé bezvýznamné město v malé nedůležité zemi. Nikomu jsme nebyli trnem v oku. Nikdo nechtěl věřit, že by se nám mohlo cokoliv stát, tedy než přišla první bomba. Já měl to štěstí být u toho.  
Dokonce mám takové štěstí, že se stanu první obětí. Takové prvenství nemá jen tak někdo, a taky si ho budu hýčkat po těch pár vteřin, které mi zbývají. Vždycky jsem si přál mít titul, ať už by byl jakýkoliv. Teď ho konečně získám. "První krajan, po kterém zbyl jen stín" bude ve všech novinách. Budou psát o mých úspěších, pokud se nějaké najdou. Dvacet let, přece jen není moc času, abych stihl něco dokázat. 
Asi bych se měl přiznat, k těm pár hříchům, které si nosím po kapsách. Třeba budu mít nějaké body navíc a pustí mě do nebe, nebo kam vlastně. Dost možná je to k ničemu, ale člověka nikdy neví. Tak tedy k těm prohřeškům, ať už to mám za sebou. Dnes ráno jsem zapomněl nakrmit andulky, i když těm to bude brzy jedno. Neuvolnil jsem stařence sedadlo v autobuse. Ve škole jsem kradl skleněnky. Neposlal jsem matce přání k narozeninám. Utekl jsem od jedné dívky. Zapomněl jsem, že otec zemřel a nešel mu na pohřeb. To by mělo být vše, tedy alespoň to podstatné.  
Musím říct, že mě ty andulky mrzí, nebudou mít svou poslední večeři. 
Proč musí vždy trpět ti kteří s tím nemají nic společného. Proč musí andulky trpět nějakou válkou, co s tím mají společné? Nezaslouží si to. Alespoň, že je to rychlé. Záře, a pak ticho, andulky nic neucítí. Ani já s ní nemám moc společného. Vždyť jsem se do ní nechtěl zapojit, z vojny jsem utek. Upřímně, doufám že tahle válka bude náš konec. Svět jsme otrávili už dost.  
Ze smrti nemám strach, asi proto že je náhlá. Už párkrát jsem k ní byl blízko. Někdy mi šla naproti ona, někdy naopak já. Něco mě k ní přitahovalo. Je to přirozené, stejně jako narození. Vždyť někteří podnikají se smrtí, hrobníci, pohřebáci, vladaři. Kdo se jim taky má divit, je to druhá nejpřirozenější vlastnost života. Smrt je vlastně velmi prospěšná, mně dá slávu, jiným třeba odpuštění, nebo klid.  
Mám opravdu velké štěstí. Jen málokdo dostane tak velký ohňostroj ke své popravě. Zajímá mě, která velmoc mě má tak ráda, že ho na mě plýtvá. Opravdu si takový konec nezasloužím, nikdo si to nezaslouží.