Daleká pouť ježka Bodlinky za smyslem života

(Beta verse)

 

Mladý ježek Bodlinka měl od rána divnou náladu. Přemítal o smyslu svého života, o vlastní existenci v toku plynoucího jsoucna, ale veškeré odpovědi, které nalézal, se mu zdály prázdné a chybné. Popocházel okolo letité lípy a zeširoka gestikuloval, když promlouval sám k sobě. „Kdybych alespoň nalezl určitý pevný bod, východisko, o které bych se mohl opřít při překonávání onoho bludného kruhu, ve kterém se mé myšlenky neustále točí,“ zoufal si a, aniž by to tušil i jeho tělo se pohybovala stále po kružnici. „Jak ale mohu cokoliv zjistit?!? Co když je život jen absurdní hrou, která smysl postrádá? Má pak cenu ještě žít? A i kdyby na krásno život smysl měl, co když ho já v omezenosti svého vědomí nemohu pochytit? Achich, achich,“ pokračoval v nářku a držel se přitom pacičkou za hlavu, „jak jen mám na to vše nalézt odpověď??“

            A jak tak dumal, přicházely mu na mysl další a další nevyřešitelné otázky, které se do jeho duše bolestivě zabodávaly. (Bodlinka si vzpomněl, že podobnou ostrou bolest ucítil, když chtěl před několika dny pro pochvalu poplácat po zádech svého bratříka Jehličku). „Nesmím na takovéto věci myslet,“ řekl si, ale jeho rozbouřená mysl toto řešení nepřijala jako adekvátní. Cítil, že nedokáže-li sám sobě odpovědět na prazákladní dotazy, nemůže dále žít ve spokojenosti, jako žil doposud.

            Nakonec se pevně rozhodl. „Vyrazím hledat odpověď do světa. Jistě naleznu někoho, kdo bude znát pravdu.“ („A pokud ne, dopadne to v nejhorším nastejno, jako bych tu zůstal,“ pomyslil si ještě skepticky, ale raději dal tuto větu do závorek, aby hned na počátku výpravy nepoztrácel všechnu naději.) Připíchl si na bodliny tři jablka a dvě hrušky (ne snad, že by je jedl, ale aby měli malíři co kreslit) a vyrazil na sever.

            Když ušel několik mil, přehradila mu cestu rozvodněná řeka (byl to jenom potok, ale zkuste být malým ježkem a vidět před sebou dva metry široký vodní tok. Taky byste mluvili o řece…) Ježek se porozhlédl okolo sebe, ale daleko široko neviděl žádný most. Scházel proto podél potoku (který se stále rozšiřoval, takže se z něj přece jen stala řeka a Bodlinka měl při svém odhadu pravdu), až v dálce na obzoru spatřil temný puntík, který se zvětšoval. Nakonec v něm Bodlinka rozpoznal vor řízený zdatným medvědem, směřující ke břehu, kde ježek postával.

            „Chcete převést na druhou stranu, mladý pane?“ zeptal se medvěd úslužně Bodlinky, když dorazil ke břehu, „cena je nízká, jen dva hrnky medu…“ Bodlinka se smutně podíval na medvěda: „Rád bych. Ale bohužel… mám s sebou jen tyto tři jablka a dvě hrušky.“ „Hmm, no, hmm,“ zabrumlal medvěd a zkoumavě se podíval na ježka, „myslím, že by to šlo. Od čeho také máme směnný obchod, že… Tak vzhůru na palubu.“ Bodlinka radostně naskočil na plavidlo, až se to zlehka zakymácelo. „Opatrně, opatrně,“ varoval ho medvěd, „nebo převrhnete vor.“ Ale to už se Bodlinka schoulil do kolečka, protože ho zahoupání vylekalo.

            „No, nebojte,“ uklidňoval ho medvěd, „tak nestabilní náš převoz zase není,“ a už se odrážel bidlem od břehu. Bodlinka se pomalu upokojil a očko po očku vykouknul, až se rozmotal celý. „Musím se přiznat, že mám z vody panickou hrůzu,“ vysvětloval už klidným hlasem své prapodivné chování medvědovi. Medvěd se pousmál: „Nic si z toho nedělejte. Takových případů už jsem tu zažil. Třeba jeden hlemýžď, ten se pořád ukrýval do ulity. Nebo pštros. S tím to bylo nejhorší. Pořád se snažil strčit hlavu mezi prkna, až málem rozbil vor. Musel jsem mu pořádně vynadat, aby toho nechal.“

            Bodlinka poslouchal jeho vyprávění a přitom z něho stále více a více opadával počáteční strach. „Asi tu již převozničíte delší dobu?“ zeptal se medvěda. Medvěd pokýval hlavou. „Léta.“ Ježek se zamyslel. „Není to trochu stereotyp, pořád pádlovat tam a sem?“ „Možná,“ řekl medvěd, „ale mám za to slušné výdělky. Doma ve spíži mám poschovávaných už několik tisíců hrnků medu…“ „A ty všechny sníte? Takové množství?“ „Ne, ne. Žádného se ani nedotknu. Všechny je doma vystavuji.“ „Ne, že bych chtěl být nějaký indiskrétní,“ tázal se Bodlinka dál, „ale k jakému užitku vám pak tolik hrnků je?“ Medvěd se na ježka rozzlobeně podíval. „No, to… to je přeci jasné… To…,“ zadrhával se, ale za chvíli již chladně shlížel na Bodlinku svrchu (byl přeci jen o něco vyšší[1]) „Množství hrnků samozřejmě určuje mé společenské postavení. Čím více, tím důležitější jsem, tím více bytostí mě bude obdivovat a chovat se ke mně zdvořileji.“

            „Tomu nerozumím,“ vylekal se Bodlinka, „přeci, když má někdo někoho rád, nemůže mu záležet na tom, kolik má hrnků medu. Přeci mu jde o jeho charakter, nebo se mýlím?“ „Hloupé a pošetilé mládí,“ kroutil medvěd hlavou, „každé přátelství musí být materiálně podložené. Je-li kdo soběstačný, dokáže-li se sám prosadit a přežít, pak ho ostatní zahrnou láskou. Lásku si člověk musí vydobýt, být silnější než ostatní, vnutit se jim. Pak teprve je oblíben. To je snad jasné.“ Bodlinka pokýval hlavou, ale mlčel. Medvěd se zdál být rozčílený, a tak ho nechtěl dále dopalovat dalšími dotazy. Ticho tak přerušovalo jen jemné šplouchání, jak vor proplouval nad vodní hladinou.

            Když už se vor svou přídí téměř dotýkal druhého břehu, přerušil mlčení medvěd. „A kam máte namířeno, mladý pane?“ „Hledám smysl života,“ odvětil po pravdě malý ježek. „Dejte na mě,“ řekl medvěd přátelsky, „snažte se nashromáždit co nejvíce hrnků medu, nebo nějaké jiné, cenné materie. Pak se vám budou všichni snažit zavděčit a vy budete proplouvat životem tak snadno, jako tenhle vor po této řece. To je jediný smysl života. Dejte na mě,“ zopakoval znovu, když Bodlinka vyskakoval z plavidla. „Ještě se možná potkáme,“ zamával ježek medvědovi a pomalu pokračoval ve své pouti.

            Cestou přemítal nad medvědovými slovy. „Ne, ne,“ říkal si v duchu, „to jistě není smyslem života, shromažďovat hrnky. K čemu by mi byly?  O takový obdiv, který netrvá déle než jedno zafoukání větru, o ten já nestojím. Vždyť stačí jeden požár, jedna bouře a hrnky se mohou zničit,“  zamítal v duchu medvědovy rady a kráčel dál, až vešel do hlubokého lesa.

            „Stát!“ zarazil ho kovový hlas. Bodlinku vylekal tak, že se opět schoulil do klubíčka. „Je-li ti život milý, dáš mi všechny věci, co máš,“ pokračoval hlas rozkazovačně. „Ale já nic nemám,“ ozvalo se dutě zevnitř ježkova klubíčka. „Hloupé řeči. Každý to zkouší, jakoby neměl dostatek rozumu. Vždyť jde o život! Hezky mi dej všechno, nebo tě zakousnu!“ „Ale já opravdu nic nemám,“ namítal hlasu Bodlinka, „všechno, co jsem měl, jsem dal medvědovi převozníkovi.“ „Opravdu?“ zarazil se kovový hlas, „no to je mi tedy pěkné…“ „Bohužel. Rád bych vám dal všechno, ale mé všechno je nic,“ řekl ježek. „No, aspoň, že to,“ odpověděl kovový hlas, „doufám, že mi bude to tvé nic k užitku.“

            „To si netroufám tvrdit,“ rozevřel se Bodlinka z klubíčka, „nic je, myslím, vždy k ničemu.“ „Vynikající!“ zahulákal spokojeně hlas, jehož vlastníka mohl Bodlinka konečně identifikovat. Byl jím šedivý vlk. „Taková věcička se mě vždycky může hodit! Kdepak ji máš?!“ tázal se Bodlinky. „Nic je tam, kde není něco. Protože tam kde je něco, nemůže být nic a naopak,“ odpovídal Bodlinka a svou odpovědí zmátl jak vlka, tak i sebe. „Takže, je-li nic něčím, není tam kde je? Nebo naopak, je-li něco nic, je tam kde není?“ ptal se zmatený vlk. „Ne, ne, tak je to špatně. Nic není něco a něco není nic,“ vysvětloval Bodlinka. „No, tak to tedy tě pic,“ zaveršoval vlk, kterého již jazyková hra unavovala a přátelsky se na Bodlinku usmál.

            „Jsi mi sympatický, a tak tě pustím i bez ničeho. Nebo i s ničím??? Teď nevím,“ zašmodrchvával se vlk dál a dál a škrábal se mezi ušima. „Každopádně tě pustím tam, kam jdeš…

            Ale kam vlastně jdeš?“ zeptal se ze zvědavosti.  „Hledám smysl života,“ odpověděl mu Bodlinka. „A vida!“ odvětil na to vlk, „Myslím, že bych ti mohl poradit, jestli tedy máš chuť naslouchat.“ „Proč ne,“ odpověděl Bodlinka, „již jsem poslouchal rady medvěda převozníka.“ „Che, copak ti říkal, ten starý bručoun,“ zasmál se vlk. Na to mu Bodlinka vypověděl, co mu vyprávěl medvěd.

            „Ho, ho, ten starý hlupák! Kdyby raději všechny hrnky medu snědl. V životě je totiž nejdůležitější získat pro sebe z každé věci požitek a vyhnout se bolesti. Jen tyto dvě věci, pamatuj, mají jakýkoliv smysl v životě pro jakoukoliv bytost. Proto si užívej a vyhýbej se strasti! To je jediná má odpověď na tvou otázku!“ „Ale co ostatní,“ zeptal se ježek. „Ať si každý hledí sám sebe,“ zamítl jeho otázku hned v základech vlk.

            „Dobrá,“ kývnul tedy Bodlinka a raději rychle mizel pryč. Vždyť co kdyby vlk změnil názor a rozhodl se, že pro něj bude mít větší užitek Bodlinku třeba sežrat? Když teď znal vlkův náhled na smysl života, bylo pro něj bezpečnější ho opustit. Přitom si pomyslil, že kdyby měli na věc stejný náhled všichni, nemohli by na světě žít dohromady. „Musí přeci existovat nějaký obecný princip, který by vyhovoval všem,“ pomyslel si.

            Pomalu, krok po kroku, ťapku po ťapce, procházel do nitra hvozdu, a ztrácel se znovu a znovu ve svých myšlenkách až se ztratil i v hlubokém mlází. „Hrome,“ řekl si pro sebe, když zakopl o kořen jednoho stromu tak, že se vytrhl ze zadumání, „kde to jsem?“ Porozhlédl se kolem sebe, aby znovu nabyl ztracenou orientaci, ale zbytečně. Houšť bránila výhledu  v jakoukoliv stranu. „Tak jsem tedy zabloudil,“ pomyslil si smutně Bodlinka, „to mi tak ještě scházelo!“ Celý les mu začal připadat šedivý a smutný a snažil se z něho co nejrychleji vymotat. Ale nedařilo se mu a navíc se začalo stmívat. „Nu nic,“ řekl si ježek, „Přespím zde a zítra se někoho zeptám na cestu pryč z lesa.“ V duchu ale toužil zmizet z nepřátelského hvozdu ještě před setměním.

            „Hůůů,“ ozvalo se nad Bodlinkou strašidelné zahoukání. Ten, vylekán tím náhlým zvukovým vjemem, urychleně se schoulil do klubíčka. „Hůůů,“ zahoukalo to znova, ale tentokrát již ne tak hrozivě a nepřátelsky… „Že by úskok neznámého predátora??“ mihlo Bodlinkovi hlavou. Pak ale tuto možnost zavrhnul a pomalu se rozvinul se z klubíčka. Ale to už uslyšel hluboký hlas, jak mluví: „Hmm, hmm, copak to tu máme?? Ha – tento tvor je asi 25 až 30 centimetrů dlouhý a 12 až 15 centimetrů vysoký. Krátký ocas necelé 3 centimetry dlouhý a … ho, empirickým pozorováním zjišťuji, že má bodliny. Aha!! Pak by se mělo jednat o Erinaceus europaeus! Nu a podívám-li se blíže, vidím, že hlava má zvláštní tmavou kresbu písmena V, která se táhne od čenichu k očím. Nemýlím-li se tedy, jde o Erinacea europaea occidentalis!“ Zatím se Bodlinka pomalu vzpamatoval ze slovního náporu a potichu zaprotestoval: „Myslím, že se mýlíte… Nejsem žádný Eri… tfuj, tfuj, jak jen to bylo?!?, ale obyčejný ježek a jmenuji se Bodlinka. A kdo jste prosím vy??“ „Ha, ha, ho,“ zasmál se hlas, „ježek – ho, ho, no ovšem Erinaceus je ježek . A co se týče mne jsem Tyto alba.“ Ježek se podíval nahoru za hlasem a spatřil na větvi sedět sovu.

            „Vidíte, jak se každý může snadno zmýlit,“ řekl Bodlinka, „nebýt toho, že jste Tito, byl bych řekl, že jste sova. Omlouvám se.“ „Ale já jsem sova. A to dokonce sova pálená. Což je Tyto alba,“ odpověděla mu sova. Bodlinka zakroutil hlavou. „Teď už tomu vůbec nerozumím,“ pomyslel si, ale raději mlčel.

            „Kam máš namířeno? Ježek západní se tu moc často nevyskytuje,“ zeptala se sova Bodlinky. „Nu,“ promnul si ježek tlapkou tlamičku, „nejprve bych se docela rád dostal z tohoto lesa, nebo co to vlastně je?“ „Toto je Tžungle,“ odpověděla sova, „když půjdeš pár set metrů přímo za čumákem, dostaneš se ven. A kam směřuješ pak?“ „Vlastně ani nevím,“ řekl Bodlinka, „hledám totiž smysl života…“ „Ha, ha,“ zasmála se znova sova (ale znělo to jako hů, hů), „Tato otázka ale přeci není vůbec smysluplná a srozumitelná, není verifikovaná!!! Jde o nelegitimní  pseudodotaz, který a priori není lingvisticky-logický. Jak něco takového můžeš vyslovit?“

             „Přišlo mi to jako důležité,“ tiše utrousil Bodlinka. „Pche, tak to si jdi klidně za Raphem cuculatem. Třeba ti dá odpověď,“ řekla pohrdavě sova, zamávala křídla a odlétla. „Vůbec jí nerozumím,“ pomyslel si Bodlinka, „ale alespoň vím, kudy se dostat z týdle Tžungle.“ A pomalým krokem mířil pryč z lesa.

            Na kraji lesa najednou uviděl podivného člověka, který kouřil dýmku. Něco nádeherného, rozumného a moudrého jakoby se vrylo do jeho tváře a vyzařovalo do širého okolí. „Ten jistě bude vědět!“ blesklo Bodlinkovi hlavou a naděje jím projela jako závan čerstvého větru zatuchlým sklepením. Pomalu, ťapku po ťapce, jakoby se trochu bál, dokráčel k tomu muži. „Dobrý den,“ řekl nesměle, „jsem ježek Bodlinka.“ Muž se pousmál. „A já neznámý mudrc AD,“ ale když si změřil ježka pozorným pohledem, dodal: „Pro přátele jen neznámý mudrc A. Čeho si žádáš?“

A Bodlinka začal dlouze rozpravovat: „Hledal jsem smysl života – sám jsem nevěděl, jak ho najít, a tak jsem vyrazil do světa. Nejprve jsem potkal medvěda – ten mi řekl, že smyslem života je shromažďování hrnků a vnucení se jiným… ale k čemu mi takové hrnky a takoví obdivovatelé??

Potom jsem potkal vlka – ten zas hledal užitek pro sebe. Málem by mě byl sežral, takový byl jeho smysl života. Jak by pak mohl být i můj?

Nakonec jsem v lese potkal sovu – ale té jsem vůbec nerozuměl. Mluvila na mě něco jako bla-bla-bla bla-bla-bla a říkala, že hledání smyslu života je nesmysl. Pak se mi vysmála a odlétla. A jak já,“ vzdychla Bodlinka, „ubohý ježek mohu sám v rozlehlém nekonečnu najít své vlastní místo?? Jaký je smysl života?? Kdo z nich měl pravdu??“

Neznámý mudrc AD se chápavě pousmál: „Potkal jsi jen několik tvorů a tedy i jen několik názorů. Pokud bys kráčel dál, potkal bys třeba páva, který tvrdí, že smyslem života je pouze krása, estetičnost. Morous mrož by ti zase řekl, že jediným smyslem celého života je hluboký nesmysl, absurdita veškerého konání, která končí ještě nesmyslnější smrtí. Žirafa, která vždy vytahuje svůj krk vysoko nad sebe, by ti tvrdila, že musíš nalézt Boha, jedinou vyšší bytost, která vše řídí a podle jejíchž pravidle se musíš řídit i ty, pes zase vyštěkává, že jediným smyslem života je zdokonalování vlastního já, jepice naopak bzučí, že jediný smysl života je reprodukce vlastních genů a zachování svého rodu.. Na své cestě bys tak nalezl mnoho a mnoho dalších, a tu ten, tu onen by ti tvrdili, že toto je smyslem života a jenom oni, že mají patent na poznání pravdy. Potkal bys i takové, kteří by si hlučně odporovali, ačkoliv by ve své podstatě tvrdili to samé.

Ale myslím, že každý si nakonec musí nalézt svůj vlastní smysl života sám, podle toho jaký je. Musí objevit svůj pevný záchytný bod, podle kterého se řídí a řídí svůj život.“ „A to není žádný obecný smysl života?“ otázal se ježek Bodlinka, ale neznámý mudrc jen vyfoukl obláček kouře a pozorně sledoval, jak pomalu stoupá vzhůru, k hvězdné obloze.

„A co ty, neznámý mudrci A? Jaký je tvůj smysl života?“ změnil formu dotazu Bodlinka. Neznámý mudrc AD se znovu usmál: „Proč se mě ptáš? Já jsem jen literární postava, která reálně neexistuje…“ Na ta slova  se zasmál i ježek Bodlinka a nečekaje na nic, schoulil se do klubíčka.

Neznámý mudrc AD se na něj chvíli díval, dokouřil fajfku, vyklepal z ní popel a vydal se pryč, do jiného příběhu. Z toho, který právě probíhal, začínal být totiž on sám trochu zmatený…

 

           

---