Já už se tmy nebojím

Já už se tmy nebojím

Jako malej chlapeček se bál tmy. Nechtěl a nemohl usnout, potřeboval mít pod kontrolou všechny ty zlý plyšáky se špičatými nosy. Bál se zvířátka z filmu Doba ledová, která klovala svůj oříšek z ledu. Děsil ho obří krteček, který číhal za schodištěm v barvě čokolády. Hnědé, mléčné. Obří plyšový krtek na něj shlížel ze skříně u palandy na dědově chatě.

               Tenhle letní týden ho hlídala babička a připravila pro něj překvapení. Jednorožčí overal, který si hned oblíkl na sebe. Po očku pokukoval, zda nemá po kapsách ještě nějakou tu sladkůstku. Třeba Lipíčka nebo pendrek? Když mu babička overal zapla, hned věděl, že v něm bude i spát. Byl z příjemného materiálu a intenzivně voněl aviváží. Měl babičku hrozně moc rád. Vyzařovala něco, co  mají jenom babičky. Kolikrát se jí svěřil s tím, co ho trápilo. Zároveň si ale i dost vymýšlel a ona se většinou nechala nachytat.

               „Ještě pro tebe mám jedno překvapení.“

               „A jaký?“

Odpovědí mu bylo jen protočení očí v sloup. Jeho teta by mu na tohle určitě řekla: ACH JO! Býval hodně zvědavý a netrpělivý, jako každé malé dítě. Místo toho se šel převléknout,

aby mohli vyrazit na dříví do krbu. Věděl, že kdo je zvědavej, bude brzo starej. Tak znělo lidové rčení. Staří lidé mají velké uši, a tak se raději neptal.

               Vyšli do lesa. Dýchali vůni stromů a hub. Sem tam sebral klacík, kůru nebo šišku, a když ho to nebavilo nosit, dal si přírodniny do kapsy nebo za gumu u kalhot vzadu. Potřeboval volné ruce na sbírání lesních borůvek.

Venku poslouchali zpěv ptáků, datla, který odstraňuje kůrovce ze stromů. Po cestě zpět sbírali klacíky na zátop. Házeli je do kolečka, který celou cestu táhla babička. Mezitím vymýšlel plán zůstat celou noc vzhůru a překonat strach ze tmy. Byl připraven ve tmě zažehnout světlo, jako superhrdina město temnoty. Jen on nehodlá samozřejmě nic podpalovat. Rozhodl se pomyslně vidět světlo ve tmě. V noci se vydá na jedno místo, je už velkej kluk, takže by to měl zvládnout, a když nezvládne návrat, přečká tam do rána. Vezme si s sebou dřevěný meč a plastový univerzální nůž, který má v sobě zakomponovanou i vidličku s lžičkou na svačinu a plyšového krtka jím probodne do břicha, kdyby se ho bál. Plán zněl jasně, jenom se z něj nepodělat! Pokud to vyjde, posune svoje hranice dál.

                Večer se blížil. Babička už ho pomalu chtěla hnát do hajan. Jemu se ale ještě nechtělo spát, pořád otravoval kočku Micku, která už na něho několikrát zasyčela. Poručil si jablíčko, babička mu ho nakrájela na měsíčky do mističky. Schoval si to nenápadně do pokoje. Poté co ho donutila vzít si na sebe konečně to nové jednorožčí pyžamo a nechala ho samotného vyčistit si zuby, vyndala dárkovou tašku. Rozbalil ji. Byla tam světýlka na baterky a lampička, co vypadala jako věštecká koule. Tu znal z pohádek. Rozsvítila se mu očka. „Babíí!“ zapištěl.

                „To máš, aby ses nebál tmy.“ Světýlka si dal okolo krku a rozsvítil. Svítila barevně.

„Ty jsou BOŽSKÝ!“ Božský bylo jeho oblíbený slovo. Usmála se na něj a pohladila ho po ručičce.

„Ty taky.“ Vyblejskla ho na mobil, aby to mohla poslat jeho rodičům. Šli zapojit lampičku, a pak ho zahnala do hajan. Ulevilo se jí, že vnuk jednou bude celou noc spát. Kdyby jen věděla, co chystá!

                Světýlka, která měl okolo sebe na posteli mu dodávala odvahu. Seděl a rukama si podepíral hlavu, koukal na nůž s mečem na stole a na svačinu pečlivě přendanou do sáčku. Ručičky na hodinách ukazovaly deset hodin večer, ještě dvě hodiny. Z kuchyně se k němu do pokoje linula vůně masa na hovězí polévku. Babička ji připravovala na druhý den, aby ráno nemusela strávit u plotny a mohla s ním jít

na dopolední procházku. Nějak se potřeboval ty dvě hodiny zabavit, a tak si listoval v knížkách, které mu četla jeho teta. Prohlížel si obrázky. Toy Story. STOJ STORY, jak tomu říkával. Prasátko Šunčík na silnici. Zlý pán, co krade dětem hračky. Kovbojka Jes! Potom vzal do ruky pořádně těžký Pařízek, teda vlastně Špalíček pohádek, a začal jím listovat. Prostudoval ještě dalších šest knih. Miloval ilustrace, vždy

ho vtáhly do děje. Zaklapl poslední knihu, byl jimi teď obklopen. Bylo půl jedné, nechal babičce ještě časovou rezervu, protože takový vývar se vaří pekelně dlouho. Zamířil ke schodům omotaný světýlkama. Měl je přes krk do pasu. Šoupal se po zadku dolů s nožem a mečem v jedné ruce a s jablky pověšenými ve druhé. Došel ke dveřím od chodby a pomalu odemknul. Klika cvakla. Byl venku. Pomalu za sebou zavřel.

                Tiše se vydal za zahradu. Otevřel branku, která měla posuvný zámek. Zavrzalo to. Srdce mu tlouklo i v uších. Zavřel. Před ním byla ona. V celé své kráse. Dřevěná, nedávno nově dědou natřená.

Se srdcem uprostřed. Kdyby měla oči, dívala by se na něj a on na ni. Ale kadibudky oči nemaj. Zhluboka se nadechl. Bylo mu skoro pět, přesněji čtyři roky a tři měsíce, jak sám tuhle napočítal, a bál se chodit na venkovní záchod, a tak vždycky chodil dovnitř, protože na chatě byl i ten s klasickým splachováním. A teď tu stál. V novém pyžamu, ozdobenej jako vánoční stromeček a vyzbrojenej jako rytíř, co se chystá jít bojovat s drakem. Pomalu mu docházelo, kde a kdy je. Celé se to dělo jako ve zpomaleném filmu. Jako by se sám na sebe díval shora. Vykročil vpřed s mečem před sebou a otevřel dveře kadibudky. Krve by se v něm nedořezal, když z místnosti vyběhlo cosi černého. Kočka. Jakmile ho spatřila, okamžitě se s hlasitým MŇÁÁÁ vydala na útěk. To nebyla Micka, takhle byla černá jako uhel. Asi tu má schovku. Mezitím, co skoro nemohl dýchat, rychle za sebou zavřel dveře. Měly stejné zavírání, jako branka. Nemohl uvěřit tomu, že je tady. Nebylo to tu tak hrozné. Sedl si na sklopené prkýnko a štípl se do ruky. Musel se přesvědčit, že nespí. Nespal. Opravdu se to dělo. Usmál se a rozuzloval sáček s jablíčky. Mezitím co jedl se mu v hlavě rýsoval plán. Také mu došlo, že jí na záchodě. To nebylo zrovna dvakrát hygienické, ale vyšlo to nastejno, jako když olíznul obě dlaně, když se vracel z dětského hřiště. Byly tak slané.

                Stál opět před kadibudkou. Srdce mu bušilo jako splašené, avšak jeden či dva údery vynechalo, když opět uslyšel mňouknout černou kočku. Věřte nebo ne, v tu chvíli měl sto chutí prchnout do postele zavřít oči a předstírat, že je mrtvej, to totiž pomáhá, když se něčeho bojíte. Místo toho tam stál jako puk. Ta černá kočka v tlamě totiž měla myš. Jakmile ho spatřila, asi se lekla, že jí myšku sní a odnesla si ji někam do tmy daleko do lesa. V jedné ruce svíral meč a ve druhé nůž. Rozhodl se, že se vydá na nedaleké hřiště, zhoupne se na houpačce, a pak už alou spinkat, už cítil, jak na něj padá únava. Bolely ho nožičky. Cestou topil oči v úplňku a usmíval se. Kulatá zářivá koule na nebi mu dodávala sílu a odhodlání. V tu noc se toho změnilo mnoho. Už se nebál chodit na záchod do kadibudky, tma ho přestala děsit a začala na něj působit magicky. Něco v něm probudila. Touhu po dobrodružství.

                Vracel se zpět do chaty. Zamknul za sebou, aby babička ráno nic nepoznala. Vyšplhal po schodech po čtyřech nahoru. Zlomyslně se usmál na krtka a mečem ho píchnul do břicha. Cha! Na mě

si nepřijdeš, krtku. Sundal světýlka, co měl okolo krku, ulehnul do postele a zhasnul je. Rychle se přikryl, tak aby mu žádná končetina nekoukala, a předstíral, že je mrtvej! Co kdyby krteček obživnul…

                Když nad tím zpětně po několika letech přemýšlel, říkal si, co se mohlo všechno stát. Jak nebezpečná ta jeho noční výprava byla. Nikdy toho ale nelitoval.

                Často se teď v myšlenkách vracíval do svého dětství. Ve své rané dospělosti ale věděl, že být dítě a vybojovat si svoje místo není jednoduché. Bavím se s tebou. Nebavím se s tebou. Bavím se s tebou jenom napůl. Teď je tady on, tak smůla, najdi si jinýho kámoše. On nesmí vědět, že se bavím S TEBOU. Přesto, když teď ochutnával pachuť dospělosti, do dětství by se rovnýma nohama nikdy nevrátil. Byla skoro noc a on uklízel restauraci, byl si jistej, že tady bude tak do půl šestý ráno. Měl za sebou úklid dámských hajzlíků, před sebou další dvoje a potom ho čekal další výběr místností, které na něho padly. Zbytek měla na starost kolegyně a na hlavní místnosti byli domluvení společně. Na hrudi ho bolelo, obličej mu otékal. Toužil jít spát! Tohle nedá! Co bude proboha dělat? Naprosto netušil. Nějak to dopadne. Já už se tmy nebojím! Pche. Drhnul umyvadlo a slza mu stékala po tváři.