7.     Kurz

 

 

Jestli jsem někdy měla pocit, že někam konečně patřím, tak je to přesně tady. Zatímco ostatní účastníci tohohle půlročního kurzu se ošklíbají nad zadanými úkoly, mě to děsně baví. Učíme se zákony, psychologii postupu při jednání s pachatelem, taktiku zákroku, účinné chvaty a v neposlední řadě střílet.

Neflákám to, snažím se ze všech sil soustředit.

Nyní stojíme vedle sebe na střelnici jako drůbež v řádku a na záda nám dýchají dva instruktoři. Jeden docela mladý a v pohodě a pak jeho šéf, vždy zamračený Xawer Krcha. Vyhořelý záklaďák, kterého prý vyhodili z ulice pro nepřiměřenou agresivitu. Dost často si svou násilnou povahu vybíjí na nás. Snažím se tím nenechat rozhodit, což jde někdy líp a jindy hůř.

Štěkne několik výstřelů a tři kulky devítimilimetrové ráže prolétnou papírovým terčem, načež se zabodnou do navezeného valu.

„Tři rány na střed,“ zahlásím spokojeně a hrdě se rozhlédnu okolo sebe. Jsem na sebe pyšná. Ještě nikdy se mi nepovedlo takhle přesně trefit.

Krcha se však neusmívá. Vypadá, jako kdyby ženy u ozbrojených složek neviděl rád.

„Náhoda,“ stáhne rty do úsporného šklebu.

„Vzhledem k tomu, že zbraň drží v rukách druhý týden, nejde o špatný výkon,“ zaslechnu za sebou klidný, ale důrazný hlas.

Otočím se a srdeční sval mi uprostřed hrudi udělá přemet. Jestli někdo v tomhle místě probouzí moji zvědavost, je to Silvan Hort. Bývalý důstojník meziplanetární policie, který kdoví proč předčasně ukončil svoji kariéru a nyní tu trénuje s ostatními nováčky. Nechová se příliš sdílně a od většiny si drží odstup. To máme společné. On však působí tak nějak sklesle, jako kdyby ho něco trápilo. V očích mu koření semínka smutku.

Pokývnu mu na znamení díků a úplně cítím, jak moje fialová kůže tmavne rozpaky. Nejistě přešlápnu z nohy na nohu. Nejsem na chválu zvyklá.

„O tom, kdo je a není střelec, tady rozhoduju já!“ přimhouří oči varovně Krcha a založí si ruce na prsou. Působí jako typický buran. Podsaditý, tmavovlasý jižan s vodnatýma očima barvy čerstvě vykašlaného hlenu a krátkými buclatými prsty, kterými téměř hystericky bubnuje o macaté předloktí. Jeho přízvuk naznačuje, že ani on se ve městě nenarodil.

„Je vidět, že dali funkci tomu pravému,“ zamumlá si pro sebe Hort. Ten, dle mého názoru, musí pocházet odněkud ze severu. Je vysoký, světlovlasý a na svět hledí hrdým sebevědomým pohledem. Pleť má pružně vypjatou a pod cvičebním úborem se mu rýsují svaly. Pouze rašící vějířky vrásek v okolí víček vypovídají o tom, že má za sebou více, než bývá v jeho věku obvyklé.

„Tak chlapeček si bude dovolovat?“ zableskne se zle instruktorovi v očích a hmátne po elektrickém obušku - poměrně účinném vynálezu, určeném převážně k sebeobraně. Fasujeme je všichni. My však bez nabíječek.

Krcha zmáčkne tlačítko a z nepříliš dlouhé tyčky vylétne několik jisker.

Zamrkám a když zjistím, co má v úmyslu, instinktivně skočím před Horta. Do zad mě zasáhne elektrický výboj. Začnu se třást a v nezvladatelné křeči se mu zhroutím do náruče. Zachytí mě a přitiskne k sobě.

„Ještě něco, ty namyšlenej panáku?“ procedí Krcha mezi zuby.

Silvan znechuceně zavrtí hlavou.

Mezi ostatními kadety se začne šířit nesouhlasné mumlání.

„Tak pokračujeme! Nebo má někdo další problém?“ otočí se k nim instruktor.

Zmlknou a sklopí pohledy k zemi. Nikdo netouží dostat další ránu.

„Díky moc,“ zašeptám. Náruč bývalého důstojníka vypadá jako poměrně prima místo na trávení veškerého volného času. Nejraději bych se v ní zabydlela napořád. Příjemně voní a vyzařuje auru ochranitele. Ještě nikdy jsem se necítila tak dobře. S mužem.

„To já děkuju, ten elektrický výboj měly schytat moje záda.“

„Zastal ses mě. Nejsem na něco takového zvyklá,“ přiznám.

Oddálí se, sevře mi ramena a několik sekund mě zkoumavě pozoruje.

„Jsi jiná,“ poznamená zamyšleně.

„To vadí?“

Jen se pro sebe usměje a zavrtí hlavou. Jako kdyby si sám nebyl pořádně jistý.

 

***

Na fyzické přípravě trénujeme grapu. Sestavu poskládanou z různých bojových umění s funkčními údery a chvaty. Jedná se o poměrně účinný způsob obrany, který však vyžaduje fyzickou kondici a soustředění. Mě to baví. Začala jsem na sobě makat od první hodiny a některé věci si zkouším i po večerech.

Trénink vede Olwe Panko, pětapadesátiletý mistr v lehké váze. Šlachovitý muž s klouby slitými v jednolitou tvrdou hmotu, který se na žíněnce chová rychle a nepředvídatelně. Neexistují pro něho slova jako: nechci, nemám na to a tohle se nikdy nenaučím. Trestá za ně kliky navíc. Na pěstech. Zároveň však umí pochválit a podpořit, když vidí, že na sobě člověk dře.

Mně osobně se dost zamlouvá. Na rozdíl od Krchy si nepotřebuje nic dokazovat.

„Vyberte si někoho do dvojice a jdeme na to!“ zvolá chraplavým hlasem Panko.

 Rozhlédnu se okolo sebe.

Nalevo se na pánské osazenstvo uculuje bývalá servírka Lina, napravo na ni kýve bývalý majitel večerky Varna. Na tu servírku, ne na mne.

 Ode mě si většina mužů udržuje odstup. Neumím moc flirtovat a nezávazně se bavit. Až dosud jsem plánovitě všechny do sebe odpuzovala. Mám dojem, že mi to zůstalo až doteď, a tak se mi tu nedaří udělat kamarády. Navíc nevím, komu může věřit a komu ne. Bojím se otázek na minulost.  

„Smím prosit?“ uslyším za sebou sarkastickou ironii. Známý hlas popožene můj tep k vyšší rychlosti. Je to snad poprvé, co na mě má pouhý tón mužského hlasu takový vliv. Do podbřišku se mi zahryzne moc příjemný pocit. Neznám to, ale děsně si to užívám.

„Jasně,“ pokývnu s úsměvem. Můj až dosud poměrně šedivý svět se zničehonic rozsvítí zářivými barvami. Je to omamující. Jestli jsem v úklidovce trpěla pocitem ustřižených křídel, teď mi začínají znovu růst.

„Dlouho jsem netrénoval, snad omluvíš mou, už jen částečnou fyzickou zdatnost,“ praví skromně Hort. Na tváři mu pohrává mírný úsměv.

„Já to cvičím poprvé. Předtím jsme se učili jen padat a uhýbat.“

„Já trochu praxe mám, vezmi si lapu a drž ji pevně,“ podá mi chránič.

 

„První co se naučíte je útok na střed těla. Budete muset být schopní nejen útočit, ale i bolesti čelit. Nesmí vás ochromit a vyřadit. Musíte být připravení,“ zvolá Panko a udeří figuranta. Jde o bývalého řezníka z jatek, velkého chlapa s rukama jako lopaty a silným válcovitým tělem. Po instruktorově ráně však sklapne jako kudla. Obličej mu zkroutí bolestivá grimasa a začne kuckat.

„Jde o správně načasovaný úder na to správné místo. Naučím vás, jak a kam zaútočit. Drže si lapy před podbřiškem, ať si neublížíte.

Všichni poslechneme a učiníme, jak nám řekl.

„Můžu?“ zeptá se Hort. Tváří se vážně.

Vycítím, že mě nebude šetřit a sevřu chránič, tak pevně, jak jen umím. Na chvíli se propojíme očním kontaktem. Smutný závoj, který ho po celou dobu obestíral, znenadání zmizí. V zornicích se zableskne něco veselého, rozpustilého, co z něho na malý okamžik udělá zase kluka.

Ušklíbnu se a provokativně na něho vypláznu špičku jazyka. Uvolním se. Snad poprvé, za celou dobu v hlavním městě.

Rána, která mě zasáhne, je tak silná, že se zlomím v pase a z očí mi vytrysknou čiré slzy. Na chvíli mě zcela ochromí bolest. Mám co dělat, aby se nedostala do šoku.

„Promiň,“ přiskočí ke mně rychle Hort a obejme mě kolem ramen. „Asi jsem to přehnal.“ Je poznat, že ho to mrzí.

„Grhmh…“

„Slzy na žíněnku nepatří,“ ozve se za námi přísně Panko. Mračí se jako bouřkové nebe.

Paráda.

„Omlouvám se. Nebylo to úmyslný,“ heknu, když se opět pokouším získat nad sebou vládu.

Panko mě místo odpovědi nadzvedne tričko a přejede mi rukou po břiše.

„Nemáš skoro žádné svaly. Je příliš snadné tě zlomit. To není dobře,“ zaškaredí se. „Budeš muset na sobě víc makat. Když si dáš sto shybů ráno, sto shybů před obědem a sto shybů večer. Za měsíc budeš jinde. Pokud se na to vykašleš, zůstaneš slabá celej život.“

„Rozumím,“ přikývnu a sotva rozdýchám bolest, zalezu si na kraj cvičiště a vrhnu se na shyby.

Vnímám, že mě oba muži s úsměvem pozorují. Sice nic neříkají, ale cítím z nich respekt. Křídla zase o kousek povyrostou.

 

„Ta to nějak moc žere,“ uchechtne se Lina ke svému sparing partnerovi. Slyšíme to ale všichni. Ti dva útoky moc nepřehání. Spíš se tak koketně poplácávají.

Panko to zaslechne a už je u ní. Na chvilku všeho nechám a zvědavě to pozoruju.

„Kdyby to bylo na mě, tak bych ženský tvého typu ke stráži vůbec nepřijímal. Jenže doba se změnila a berou sem každýho,“ vpálí jí tvrdě.

„Ráda bych někam do kanceláře, na sekretariát třeba,“ trhne rameny vzhůru a podívá se po ostatních ženách, hledá u nich pochopení.

„Kancelářský jsou přemnožený jako filcky v příměstském bordelu. Lidi chybí na ulici. Čím dál víc přistěhovalců z průmyslových zón si tu získává ilegálně doklady, nemůžou sehnat práci a kriminalita roste. Tábory Bellanů okolo air-portů se rozrůstají jako plíseň a umístit je do nějakých detenčních zařízení trvá příliš dlouho. Je jich moc. V meziplanetární sféře už se zase chřestí zbraněmi a nikdo neví, co z toho bude a nás má před tím ochránit armáda rozmazlených sekretářek!“ zvolá rozrušeně

Lina zrudne a chvíli si prohlíží pěstěné nalakované nehty.

„A tohle si ostříhej, než někomu vypíchneš oko,“ poznamená Panko.

„To nemyslíte vážně. To už je omezování osobní svobody.“

„Jsi u ozbrojených složek, tady se na nějaké osobní svobody nehraje. Pokud se ti to nelíbí, běž dělat do kanclu nějaké neziskovky.“

Lina stočí rty do podkovy a má co dělat, aby udržela slzy za víčky. Samozřejmě že by se ráda dostala do nějaké státem dotované kanceláře, zkoušela to zhruba rok. Jenže ji s nulovou praxí nikam nevzali. Vyprávěla o tom předevčírem v šatně.

 

„Ještě jednou se omlouvám,“ zašeptá Hort, když už zase stojíme čelem proti sobě.

„Nic se nestalo, jsem na bití zvyklá,“ pokrčím rameny. Pak se však plácnu dlaní přes pusu. Nejradši bych si nafackovala. Prozradila jsem něco, co se v Orbenu rozhodně nesděluje mezi řečí téměř neznámým lidem. Hortova reakce mě v tom jen utvrdí.

„Jak to?“ pozvedne šokovaně obočí.

Zrudnu a zmlknu. Co mu mám jako říci? Že jsem se jako malá dost často rvala o úlovky na skládce a mnohokrát se vrátila pořádně zboulovaná, než se v tom naučila chodit a vytyčila si vlastní teritorium? Nebo že mě i sourozence dost často mlátil opilý otec, když dostal jednu ze svých blbých nálad?

„Byla jsem problémová,“ dodám na vysvětlenou. A po očku pozoruji, co on na to.

Jen zavrtí nechápavě hlavou a zkoumavě na mě hledí.

„Prostě si přidělávám problémy. Neumím v konfliktech couvnout,“ snažím se to nějak vysvětlit. Čím dál víc se do toho zamotávám. To je přesně ten důvod, proč se tu radši s nikým moc nesbližuji. Člověk se snadno zapomene. Uvolní se, je sám sebou. A pak se dostane akorát tak do průšvihu.

„Tomu rozumím,“ přikývne váhavě. Jako kdyby ani on nechtěl dávat určitou část své osobnosti na odiv.

„Ale tady chci začít znovu. Líp a jinak.“

„Jako, aby tě už nemlátili, jo?“ přelétne mu tváři lehounký úsměv.

„No.“

„Tak se kryj.“

---