Pavučiny (ukázka z knihy z roku 2024, pokračování příběhu POTÉ

Anotace "PAVUČINY":

 

Jejich řady se drasticky ztenčily. Většina z nich utrpěla fatální ztráty, s kterými je tak těžké se vyrovnat. Přesto je dál žene touha přežít novém, děsivém světě plném nástrah. Jestliže dosud doufali, že přijde pomoc zvenčí, tato naděje se den po dni rozplývá. Poznávají, že spolehnout se mohou už jen sami na sebe, na své schopnosti a spolupráci. A zjišťují, že sílící armády nakažených nejsou tím nejhorším nebezpečím, které na ně číhá.

 

Ukázka:

 

„Kde jste trčel?“ vychrlila na něj Marika, jakmile se vynořil mezi sruby.

„Ještě ty do mě ryj,“ odfrkl otráveně Mrákos. „Mám toho za celý dopoledne dost i bez tebe.“

„Tak kde jste byl?“

„Na hlídce, jak nakázal Šedivec. Nuda. Tolik hodin jenom postávat u ohrady a nic.“

„A co by jako mělo bejt?“

„No, lepší nuda, než bitka s těma bílejma zmr… hajzlama. Naštěstí dali pokoj. Štrádují si to nějakýma jinýma stezkama, ale do času. Tak klidnej bych nebyl.“

„Co jdete dělat?“

„Jsem na výslechu? Hele, vážně nestojím o otravný holky. Ujal jsem se tě jen z lítosti. Jestli to chceš vědět, teď se půjdu natáhnout a hezky si oddáchnu.“

„Stejně se tady všichni jen flákaj. A ještě po mně blbě čumej.“

„A otravují tě snad?“

„Ještě to tak. Kruci. Tak jsem si to nepředstavovala.“

„To já taky ne. Chtěl jsem bejt úplně jinde a za úplně jiných podmínek.“

„Kdybyste to nezvoral, tak jsme doteďka v Polné.“

„Furt mi to nepřipomínej. Já nezrušil hlídky u barikád.“

„Hm“ odfrkla zlostně. „Jenom se vymlouváte. Byli jste na to čtyři. To si dobře pamatuju.“

„Rozhodoval jenom Kalný. Nebýt něj, tak se to nezvrtlo. Já mu říkal, ať to tak nehrotí… ale co o tom kecám. Nemusím se ti zpovídat.“

„Nudím se.“

„Lepší je nudit se než být jedním z nich,“ odtušil.

„Ach jo. Kdyby mi aspoň fungoval mobil. Kdybych si mohla zahrát Robotropies.“

„Cože? Jaký trotly?“

„Žádný trotly. Robotropies. To je hra, víte?“

„Na mobilu?“

„Jasně, kde jinde. Jste teda zaostalej.“

„A ty drzá. Nezajímá mne nějaká hloupá dětská hra.“

„Je náhodou super.“

„O čem to vůbec je?“ Byl už na odchodu, ale zastavil se. Popravdě se mu zdřímnout ani nechtělo. Nejspíš zakrátko zase uslyší Šedivcův humpolácký hlas, jak svolává své nohsledy na další pitomý úkol.

„Vždyť vás to nezajímá.“

„Hele, celý dopoledne jsem strávil na stráži s idiotem, co nedá dohromady ani holou větu, leda tak soubor sprostých slov a mezi nima nějaký citoslovce. Takže když nebudeš prudit, klidně se nechám poučit.“

„Hrála jsem ji v nemocnici celou dobu… než… než to vypuklo,“ odpověděla.

„To je nějaká střílečka?“

„Kdepak. Tam máte postavu, tu si vyberete a jdete přes takové místnosti a tam se setkáváte s lidma.“

„Aha. No jo. A jaký je účel?“

„Účel? Jenom tak chodíte, třeba si s nima popovídáte a pak jdete dál. A taky si kupujete něco na sebe.“

„Takže tam je i nějaká místní měna?“

„Třeba si koupíte svetr… nebo jiné vlasy… nebo meč, jo ten byl super, dokud mi ho ten hajzlík neukradl.“

„Jakej hajzlík?“

„No ten ve hře.“

„Jako jinej hráč?“

„Jo. Však to říkám dost jasně.“

„No moc jasně zrovna ne. Abych to pochopil, musíš mi objasnit princip hry. Hledáš nějaký poklad? Nějaké artefakty?“

„Ne, jen procházíte a potkáváte se a převlíkáte se.“

„To je všecko? Žádnej nepřítel, kterýho bys sejmula? Žádný náročný úkoly, při kterých pořádně zapojíš mozkovnu?“

„Však tam jde o to potkávání… akorát že občas se tam namane nějakej hajzlík a přijdu o vybavení a o prachy. Ten meč mne štval. Stál 200 tisíc kassinů.“

„Co je to proboha za měnu? Něco jako podělaný bitcoiny?“

„No v té hře, kruci. Já už tam nasázela peněz… akorát máma poslední dobou prudila, už mi nechtěla dávat další.“

„To nechápu. Další kosiny?“

„Kassiny. Třeba meč přišel na naše na stovku.“

„Jak na stovku?“

„To si musíte koupit bonusy a za ty si koupíte vybavení.“

„A kde to kupuješ?“

„Přes net, nebo v trafice, to máma kupovala. Taťka taky někdy, ale kolikrát byl protivnej.“

„Takže abys mohla hrát tu debilní hru, tak musíš zacálovat reálný prachy?“

„Jo. Konečně vám to došlo.“

„To je pěkně vypečená hra teda. Za mne to bývalo jinak. Taky jsem se nějakých nahrál. Člověk dostal nějaký základ a vybavení si vysloužil za úspěšné plnění úkolů. To dávalo smysl i motivaci. Nebo šel na misi a musel mít sakra dobrou mušku a postřílet všechny šmejdy.“

„No jo, jste starej, to je vidět. Dneska je to jinak.“

„Já a starej? Je mi pětačtyřicet. Nejlepší věk. Navíc si udržuju postavu i kondičku“

„Pětačtyřicet. To je děs.“

„Protože ještě nic nevíš o životě. Takže si to zopakujeme. Když chceš hrát tu hru, tak tví rodiče musí každou píč… pitominu zacálovat?“

„Jo. Víte, kolik děcek tohle hraje? Na celým světě. Většina postav, na které jsem narazila, byla ze zahraničí.“

„To jsi hrála každej den?“

„Jasan. Někdy jen chvíli, ale byly holky, které na tom ujížděly hodiny.“

„Hrozný. A kolik to tak stojí?“

„To je různý. Já to moc nepočítala. Ale některý utratily i pět tisíc za měsíc.“

„Pět tisíc! Do hajzlu! A to jsem seděl za podvody! Jak je to nespravedlivý! Tohle jsou skutečný podrazáci! Vymyslí blbou hru a jen vydojí rodiče těch děcek z prachů. Pak je z někoho miliardář.“

„Já to neřeším. Bylo to tak návykový… hodně mi to chybí.“

„Hm, jedna z výhod tohoto novýho posranýho světa. Lidem už nebudou blbnout mozek debilní hry a videa.“

„Vidíte, že jste starej. Nedá se s váma ani pořádně povídat. Ach jo, to je nuda.“

„Brzy se nebudeš nudit. Šedivec chce, abychom hnedka zítra ráno zvedli kotvy. Už tady není co sníst ani vypít. Půjdeme o dům dál.“

„Zase někoho okrást?“ blýskla po něm pohledem.

„Najít jídlo. To je něco jinýho. Mimochodem, bez toho, že bys brala, na co přijdeš, nepřežiješ ani ty, holčičko. Bav se.“ S povzdechnutím odplul do srubu a natáhl se na divan. Zavřel oči, ale dovolat se spánku bylo jako přivolat svět, který pominul.

---