Zanechán o samotě

Když střípky jarního slunce rozzáří rosu na listech trávy,

mám potřebu se projít vlahou trávou a mechem a

přijmout všechny starosti, které má chůze vpřed nese.

Málokdy se zamyslím tak, jako teď, a přesto vnímám

jednotlivé lístky, z nichž každý by mohl být nový člověk.

Otálím před vstupem do jezera, tak rád bych

všechno zlé spláchl, ale mé určení mi to nedovolí.

Potácím se po břehu jako opilý námořník,

to z větru a chleba člověk je živ, však

mějme na paměti, že každý krok může

vést někam jinam, za novým poznáním.