Překvapení k svátku

Už den před tím bylo poznat, že něco plánují. Dcera s vnoučkem dnes obsadili kuchyň a chystali něco dobrého k pozdní snídani. Milovala pozdní vstávání a vycvičila k tomu i jejího vnoučka, aby jí nechal prospat a snažil se ráno zabavit sám, třeba povídáním si pro sebe. Někdy v půl deváté ráno to vypuklo. Děti obsadily kuchyň. Ona stihla do té doby díky celkem kvalitnímu spánku zrelaxovat, a tak jí to nevadilo. S očekáváním poslouchala, co se to tam děje.

„Kačko a necháš mně to otočit?“ slyšela dětský hlásek.

„Jo, můžeš ale řeknu ti kdy, budeme to společně pozorovat, až tam bude okraj. A budu ti držet pánvičku. Tahle je naštěstí tak těžká, že necestuje po sporáku.“

„Necestuje?“

„To se tak říká,“ odfrkla si dcera.

O půl hodiny později, kdy se mezitím převlékla a alespoň navštívila koupelnu se ozval zvoneček.

„Snídaně, babii,“ zvolal Filípek. Tohle slovní spojení z jeho úst znělo úžasně. Minulý rok si začala všímat, že z něho začíná být technicky zdatný parťák, když vymyslel, jak složit stoleček na pin pong. Ale tohle? Vaření? Byla tak ráda, že jeho otec ho podporoval i v tomhle umu! Celá natěšená přišla ke stolečku na balkoně. Uviděla lívanečky s ostružinami a pomerančový džus ve skleničkách a horká čokoláda. Snídaně snů.

„To máš od nás k svátku, babi.“

„Tak tenhle svátek si budu pamatovat!“

„Mám takovej pocit, že máš úžasnýho vnuka a já synovce!“ Obě ho pozorovaly, jak nejdříve sní všechny ostužiny, a pak až lívance. Je náš!

„Proč to nejíš dohromady?“ zeptala se ho přesto babička.

„Ty ostružiny by mi snědly vosy, přece.“

„Tak to jo.“

Po zbytek snídaně už ani nedutali.