krimi historie

Krimi historie

jedné fiktivní nemocnice

Pozor ! informace je nebezpečná

Sepisované paměti Ing.Džordže J.S. = falešné vzpomínky schizofrenika a konspirační teorie

            Nejprve si povíme, co má „Krimi historie“ společného s „Nemocnicí na kraji města“. Samotná  „Nemocnice na kraji města“ je název Dýtlova televizního seriálu. Vlastní seriál ale s „Krimi historií“ nesouvisí. Je tu ale další skutečnost. Když televize poprvé uváděla tento seriál. Předřadila ještě nultý díl o nemocnici, který tematicky nenavazoval na Dýtlův seriál. (Udělala to ještě párkrát při opakování.) Herecké role byly zpřeházené. Například herec, který v seriálu hrál doktora Cvacha, v nultém seriálu hrál novináře, který napsal novinový článek: Pohled na lékařskou péči na vysočině. Jeho novinářský pseudonym byl Džordž. Tento nultý díl měl název „Předskokan“.

Není k dohledání a je to asi trezorový snímek. Díl končil zjištěním, že jedna zdravotní sestra mařila chemické rozbory krve a pak už se nedalo zjistit nezavodňování pacienta, což pak způsobuje potíže mluvení, polykání a příjem potravy. Takto dopadla v Předskokanovi příbuzná novináře Džordže ale i maminka autora této knihy. A je tu ještě druhá skutečnost. Na začátku Předskokana byl předřazen text Miloslava Šimka. Tam bylo uvedeno, že podobné události  se stanou někdy v budoucnosti, někdy kolem roku 2012. Byl to poněkud rozsáhlejší text. Miloslav Šimek pak byl soudně stíhán, že poškozuje dobré jméno socialistického zdravotnictví a jméno jedné konkrétní nemocnice na vysočině. Jmenoval totiž jeden konkrétní kopec u kterého měla být ta seriálová „Nemocnice na kraji města“ i s existujícím okrajem města. Soud ale vyhrál. Závěr soudu byl ten, že skutečnosti z budoucna se mohou zveřejňovat. U soudu totiž vystoupil jako svědek Miroslav Juda z Obyčtova a události z budoucnosti dosvědčil. Po revoluci se tyto události se žalobou opakovaly. Po druhé Miroslava Šimka žaloval kraj Vysočina, jako zřizovatel  dotyčné nemocnice. Dopadlo to ale stejně. Zase se události z budoucna mohly zveřejňovat. Nyní už ale nastala a proběhla budoucnost. A tato kniha tuto přibližnou budoucnost podle Miroslava Šimka popisuje. Jen je to trochu víc dopodrobna i s něčím dalším a jiným. Důležité je ale to, že rozsudek kauzy Miloslav Šimek tuto už proběhlou skutečnost budoucnosti jež popisuje kniha povoluje zveřejnit jako události budoucnosti. Je to jen už proběhlý literární obraz této soudem povolené knihy literární pravdy, ukazující jak to bylo přesně. Své by o výroku soudu řekli i svědkové Mirek Juda a Zuzana Bubílková.

            Po vyhraném soudu s krajem Vysočina Miloslav Šimek spolu se Zuzanou Bubílkovou vystupovali v jednom velkém sále. Pořad přenášela televize. Přitom se trefovali do černého a popisovali, co se dělo v jedné nemocnici na kraji města. Bylo to posouvání pacientů do rakve. Ukazovali tvrdou pravdu. Uvedli i jméno ošetřujícího lékaře i jméno pacientky Věra Sýkorová. K dané problematice i k dalšímu se tehdy vyjádřil politicky začínající pan Paroubek. Pan Šimek s paní Bubílkovou uvedli ještě další budoucí politickou osobnost pana Grose. Řekli, že bude ve vládě a že se rozhodne psát paměti a proto že zemře na nějakou exotikou nemoc. Televize přitom udělala záběr na pan Grose v obecenstvu. Všechno se pak s vládní funkcí i se smrtí pana Grose vyplnilo. Plní se i věštba pana Šimka v literárním  podobenství: Předřazený text Předskokana -Předskokan - tato kniha - soudem povolené věci z budoucna.

            O podobném obsahu děje v nemocnici vyprávěl vedle pana Šimka a paní Bubílkové jeden díl seriálu Kobra 11. Byly tu i záběry z protiatomového krytu této nemocnice a knize podobný děj. Ale těch dílů tohoto seriálu je tolik, že se to vtom množství dílů ztratí. A ještě jedno televizní upozornění na dané události a špatnosti. Snad to vyjadřuje jeden název: „Černí koně, policisté a doktoři“. Jenže skutečnost byla jiná. Ti skuteční byli vítězové, až tam, kam až na horu mohou dosáhnout peníze. Televizní seriály s nějakými podobnými názvy a dějem, plus tato přítomná kniha naznačující minulost věštby pan Šimka, a ona to je podobná jakási holá, soudem povolená pravda. V Předskokanovi, Kobře, této knize a i jinde, kde jsou černí koně, vystupoval s podivem Džordž. Jen se nyní převtělil z minulosti do proběhlé budoucnosti jako autor této knihy. = Záhada. Je to všechno provázané. Snad jen, že samotná nemocnice se podle této kapitoly nedá dohledat, jako by všechno byla jen fikce jakési holé zatajené pravdy televizních seriálů a knihy.= Gordický uzel.

 Jen se na všechny díly, pokud je vyhledáte, podívejte. Budete překvapeni podobenstvím skutečnosti, která je i v knize. Jen se to jaksi moc vzájemně podobá sobě i realitě.

            Vrátíme se ale k nemocnici. Když se udělá nějaká doktorská levárna, tak si to dotyční ještě pojistí a zfalšují dokumentaci, aby se na nic nepřišlo. Navíc, když se dělá tajný pochybný výzkum, patří k tomu také tajná dokumentace. V této dotyčné nemocnici je to celá dlouholetá historie tajného systému. Levárny v nemocnici  dokladuje vzpomínka autora Jirky, když byl ještě malý. Tatínek vyprávěl mamince jednu doktorskou kauzu. Prý nějací lidé žalovali doktory z nemocnice kvůli špatné lékařské péči. Doktoři ale soudu dodali zfalšovanou lékařskou dokumentaci. Žalobci si toho všimli a dali podnět policii, aby zabavila tu pravou nezfalšovanou dokumentaci, ve které by měli být věci, o kterých věděli. Jenže policisté a doktoři byli velcí kamarádi. Bylo tu varování. A pak vznikla zfalšovaná i záložní dokumentace pak i v počítači a i zfalšované chemické rozbory krve. Doktoři pak vyvázli od soudu beztrestně.

            Od té doby existovala v nemocnici i tajná dokumentace a pak i tajné počítače a servery, kde se zaznamenávaly data z podivných výzkumů. Vedle toho tu byla tvořena oficiální data, která zakrývala pravdu o nelegálních výzkumech. To bylo za komunistů. Jenže tato počítačová síť, či data tu po revoluci existovaly dál. No snad už se s těmi činnostmi skončilo. Maminka autora knihy na to doplatila ještě v roce 2014.

            Řekněme si, jak všechno začalo a pak přidáme vývoj děje a doplníme pokračování. Na začátku za vším stálo jen několik doktorů. Ti si dojednávali pracovní bokovky. Vedle své práce prováděli na pacientech výzkum a studie. Za to pak bokem brali peníze. Byly to opravdu velké částky. Takhle to zní ještě přijatelně. Jenomže jejich činnost někdy už poškozovala zdraví pacientů. A někdy to bylo ještě horší a končilo to smrtí. Měli svou dokumentaci. Tu nemocniční fixlovali, aby se na nic nepřišlo. Přitom jim ještě někdo pomohl s tajnými servery a počítači. Byl to takový první jejich stroj na peníze. Co se ale nestalo. Lidé si mezi sebou začali povídat, že nějací doktoři si říkají, že snad půjdou sedět do vězení. Někdo to dokonce ověřil. Ale časem to utichlo. Vtip byl vtom, že jim na to přišel ředitel, který byl také doktor. Pak ale zůstal koukat, že je jich dost. Omezilo by to ve službách obory nemocnice. Nakonec jim řekl: Buď to budete platit, nebo půjdete sedět do vězení.  Všichni se pak dohodli a stroj na peníze běžel dál za přispění tajných serverů a počítačů.

 

            Pojďme se teď podívat, kde byly postupně v nemocnici umístěny ty tajné servery. Nemocnice na kraji města má i protiatomový kryt i s operačními sály. Jedním ze vchodů do těchto prostor byly pancéřové dveře v kopci dole u spodní brány. Mnohem později byly tyto dveře zrušeny. Někde tam v těch podzemních prostorách to bylo. Počítače a servery se daly vypátrat podle hluku větracích ventilátorů. Ty zabezpečovaly, aby se zařízení nepřehřívalo. Všechno bylo tajné, ale stejně se občas někdo podřekl, i když se se vším pracovalo jako s důvěrnými informacemi. Něco se dostalo až k policii, nebo ke zřizovateli, což bylo ministerstvo nebo kraj. Byl tu nějaký informátor. A tak dokonce dvakrát za historii nemocnice byla provedena fiktivní akce na hledání tajných serverů a počítačů. Oficiálně se totiž prováděl  takzvaný technický audit celé nemocnice. Kontrolovaly se všechny prostory. Dokonce i kanály. Veškeré elektrické zařízení, jestli se nenajde nějaký napájecí kabel k těm tajným severům. Když ale kontrolovali prostory protiatomového krytu, už ze zdi koukaly jenom nějaké dráty. Všechno bylo asi prozrazené a servery se někam schovaly. Dokonce se kontrolovaly i budovy na sousedím pozemku. Lidé nad tím kroutili hlavou, co je to za audit. A oni to prohledávali tajní. V nemocnici se dokonce našla jedna místnost, od které nebyly klíče. Hledači se mysleli, to je ono. A policisté vylomili dveře. A ono nic. Lidé si pak povídali o tom vylomení, a že se hledali nějaké servery. Během auditu se kontrolovala i dokumentace. I elektrická. V ní se našel podle schématu jeden server navíc, který se nedohledal. No nakonec se řeklo že je to chyba dokumentace. A v dokumentaci se jen škrtl. I to se mezi lidmi povídalo, jak je ten audit důkladný. To, že se prováděl technický audit bylo také proto, že policisté měli v nemocnici informátora. Měl funkci pomocného personálu. Informovoval, co zaslechl o tajných serverech. Lidé si o nich někdy povídali. Ale pod palcem je měli doktoři.

Jenomže technický audit nic neobjevil a policisté museli informátora nemocnici prozradit. Nemocnice ho pak propustila. O tomto člověku se mezi lidmi také povídalo a všichni kroutili hlavou. Asi duševně nemocný.

 

Prý si ale v nové práci polepšil. Někdo si dokonce vymyslel, že to dělal schválně, a by ho propustili a on mohl jít za lepším.

            Mezi lidmi se také povídalo, že někde v nemocnici vylomily dveře a ukradly se olověné  akumulátory. Prý to ale asi byli amatéři bezdomovci. Vedle totiž byly servery. A ty měly opravdu pořádnou cenu. Zůstaly ale bez povšimnutí. Pravděpodobně to bylo dole u spodní brány kde byl vchod do protiatomového krytu. Proč ale vylomili takové pancéřové dveře a pak si jen vzali akumulátory. To je jen minimální škoda. Co když si někdo jen chtěl okopírovat něco z těch tajných serverů. Mohl to být už někdo z kraje. A pak by začaly proudit peníze ještě výš. Jisté to ale není.

            Jednou stál Jirka před radnicí.  Vedle stáli nějací chataři a bavili se o zahrádkách. Pak jeden řekl: Prý sousedí s chatou ředitele nemocnice. Najednou kouká, a má u svého plotu vedle pozemku ředitele počítač. Tak řediteli  řekl, ať si to odklidí, nebo to řekne policii. Pak to odklidil. Ale dal si na čas. Jak to pak vlastně bylo: Byly doby, kdy telefonní společnosti rozšiřovaly služby. Nebyly ještě mobily a tak se pokládaly kabely. V té době ještě také fungovaly telefonní budky. Tehdy si nemocnice nechala zřídit telefon z nemocnice na chatu ředitele. Jenomže vedle telefonního kabelu se do země ukládal i datový kabel pro server. Když se pak hledaly tajné servery dostala policie typ, že je to na chatě ředitele. Policisté vyrazily. Ale nějaký policejní šéf varoval ředitele nemocnice a ten na poslední chvíli šoupl speciální malý server sousedovi za plot. Našli se jen dráty ve zdi. Jinak nic.

          A ještě jedna zajímavost. Jirka slyšel pana Kubíka vzduchotechnika oddělení projekce a konstrukce investic, jak vypráví. Prý šel po chatové oblasti. Přitom viděl, jak tři chlapi, které znal, kopou kabelovou rýhu v zemi. Přitom se divili, proč mají kabel ze země vyndávat, když se kabely do země dávají. Co si budeme povídat. Ředitel nemocnice jen mazal kabelovou stopu po severech.

         Dalším úložištěm všech serverů, tedy i těch tajných, byla vysokonapěťová rozvodna s náhradním zdrojem elektřiny při výpadku sítě. K tomu sloužily olověné akumulátory. Servery byly za stěnou rozvaděčů, a byly  proto těžko přístupné. K přístupu sloužily jakési ocelové dveře s elektrickou výstrahou. Tyto prostory byly svědkem několika útoků na data. Takhle to postupně bylo.

            Jednotka vnitra předstírala revizora elektrických zařízení. Měli na to specialisty. Přitom okopírovali tajné servery. Pravděpodobně to pak byl důsledek toho, že pak kraj musel začít platit dávky ministru vnitra. Nemohla to být policejní akce, protože někdo z vyšších policistů by dal varování nemocnici.

V těchto prostorách provedla také tajný zátah na data z těch tajných serverů speciální jednotka policie. Bylo to v dobách, kdy někdo z vlády dal zřizovat vedle policie jakési policejní speciální jednotky ministra vnitra. A jedna taková jednotka provedla v nemocnici podivnou akci. Jednotka chtěla okopírovat tajně ze serverů tajná data. Tajně proto aby se to zase neprozradilo a někdo od policie nemohl nemocnici varovat. Jednotka by se tam ale musela vloupat. Neměli totiž specialisty na revizi jako vnitro. A takhle to provedli. Malými hořáky upálili mříže u dveří. Překonali dveře. Pak vynesli nebo pohnuli několika akumulátory aby to vypadalo jako jejich krádež. Dostali se k serverům a okopírovali jejich tajná data. Zapomněli ale na jednu kameru u závory u spodní brány. K Jirkovi se totiž takhle dostala následující informace. Potkal se s bývalým spolužákem Zdeňkem. Ten měl následující zprávu. Prý ukradli v nemocnici akumulátory. Myslelo se že to byli bezdomovci, ale oni to byli policajti. A ještě jedna zpráva doputovala k Jirkovi. Stál někde na městě a poblíž si povídali nějací pánové. Jeden z nich povídal: Do naší počítačové firmy si policie dala rozkódovat nějaká data. Byla zašifrovaná. Už se nám něco dařilo rozkódovat. Bylo  to něco z nemocnice. Pak přijeli z vnitra tajní a všechno zabavili. Znamená to, že původně jen doktorské bokovkové pracovní zakázky tajných výzkumů přešli pod kontrolu státu.

Už to ale někdy poškozovalo zdraví pacientů a byla i úmrtí. Byl by to tedy velký průser, kdyby to policie vynesla na světlo. A tak zasáhlo vnitro.

            Při akci speciální policejní jednotky ve vysokonapěťové rozvodně se stalo ještě něco. Jakousi kulišárnu provedl jeden vypečený koumák té speciální jednotky. Na svou utajenou flešku si zkopíroval nezakódované tajné účetnictví nemocnice.

Byly tam veškeré tajné platby za tajný výzkum i těch nahoře mimo nemocnici i jejich čísla účtů. Samozřejmě to bylo nezdaněné. Koumák si vybral nějakého chamtivého papaláše z kraje, tedy zřizovatele nemocnice. Napsal mu vyděračský dopis. Buď bude platit dávky za mlčení nebo to zveřejní a dá policii. Dostal první dávku a dost. Pak byl také zanesen do účetnictví a šel by sedět s ostatními. Ten upravený účetní soupis byl na chvilku zveřejněn na internetu. Přitom v oddělení projekce a konstrukce investic pan Kubík prohodil: Podívejte se, jakej to je trouba.

            Když vnitro zabavilo data v počítačové firmě pravděpodobně se speciální policejní jednotka rozhodla, že servery zabaví přímo na místě. Jenomže tam asi  narazila na jednotku vnitra. Mezi lidmi se totiž povídalo, že někde se policajti mlátili s tajnými. Byla to nějaká bitka. Policisté se řídili odpovědí na Džordžovu otázku: chcete sloužit systému nebo pravdě a spravedlnosti. Jenže prohráli.  Kdysi byl také odvolán policejní prezident. V televizi jen řekl, že se jedná jen o vnitřní záležitosti státu. Pak se na internetu na chvíli objevilo nejaktuálnější vyúčtování  tajných plateb nemocnice. Byl tam i účet prezidenta. Jen nesouhlasila poslední číslice účtu. Prezident pak ve veřejném projevu řekl, že je to blamáž, protože to není číslo jeho účtu. Možná v těch dobách byla také na pořadu dne Kubicova z práva o prorůstání zločinu státní správou. Ale jak to vlastně bylo a jak to spolu souvisí, nevíme.

             V nemocnici si pak v rozvodně zabezpečili servery. Byl tam někde drát pod napětím. Pak se tam stal smrtelný úraz. Zabilo to nějakého elektrikáře. Prý to byl nějaký zapomenutý drát.

            Za nějaký čas se servery něco dělo. Určilo se pro ně nové místo. Co se dalo nejprve uvidět a domyslet: Když Jirka doprovázel svou ženu na kontrolu v revmatologii, všimli jsme si, že na pláni mezi dětským oddělení a internou se bagruje a kope. Za nějaký čas tam zase byla pláň. A ještě druhá zpráva: V projekci a konstrukci investic pracoval vzduchotechnik pan Kubík. Od Nemocnice dostal vzduchotechnickou zakázku a projekt na odvětrání serverů aby se nepřehřívaly. Jirku z konstrukce požádal, aby mu nakreslil poklop s vzduchotechnickou těsností. Poklop byl výlez někde ze sklepa ven do volného prostoru. Pan Kubík po vypracování projektu požádal nemocnici, aby si hotové dílo prohlédl, jestli je všechno v pořádku. Nemocnice mu prohlídku nedovolila. Pan Kubík se tedy porozhlédl po areálu nemocnice. Kousek od cesty, podél interny směrem na pláň k dětskému oddělení je poklop a vedle ještě vzduchotechnický průduch, který kouká ze země.

            Nemocnice pak také budovala podzemní cesty vzájemného spojení mezi budovami. I tam může být nějaké elektrické zařízení. Data v serverech budou zakódovaná a musí k tomu být ještě kódovací program. Všechno bude mít pod palcem stát. A možná to bude ještě jinak zabezpečené. Jen snad už ne drát pod napětím. Člověk se jen musí modlit, aby ho něco v této nemocnici nepostihlo, jak tatínka a maminku Jirky, autora knihy a ještě pár dalších o kterých ví.

 

 

            Takhle to bylo s tatínkem: Tatínek stál v roce 1995 se svým známým před bufetem Bílý lev. Z bufetu přišel duševně postižený a začal tatínka tahat za rukáv a chtěl si s ním podat ruku. Tatínek ho odmítl. Postižený se naštval a praštil tatínkem o zem a zlomil mu nohu v krčku. Pak maminka vyprávěla Jirkovi: Když tatínek ležel na ortopedii, přišel za ním doktor nebo primář a řekl mu: Vaše zranění je takové, že můžete zemřít. Ale když mi dáte 5 000 tak zařídím, že se vyléčíte. Tatínek řekl, že řekne manželce. Maminka už měla připravené peníze, ale tatínek řek: Nic mu nedávej. Tatínek asi tušil, že kdyby to odmítl hned, tak by mu to doktor asi vymazal z paměti. Pak byl tatínek nezavodněný, což jsme při návštěvě viděli, jak mu je blbě. Ležel u pootevřeného okna, kde bylo zablokované kolečko radiátoru. To pootevřené okno tam bylo schválně, aby dostal zápal plic. Venku mrzlo a bylo zima a tak ten zápal plic dostal. Pak ho maminka viděla nateklého.

Značí to selhání ledvin. Přitom si tam všimla, jak se dva doktoři pochechtávají. Asi měli něco humorného na mysli. Pak tatínek zemřel.

            Zde se statisticky testoval případ smrti při souběhu zlomeniny krčku a zápalu plic. Vtip byl v tom, že tento případ se léčil takovou kombinací léků, která způsobovala selhání ledvin a smrt.

Jen zápalu plic se pomohlo pootevřeným oknem a zablokovaným kolečkem od topení. Schválně aby se mohlo statisticky testovat.

Z ohlasu lidí na tuto nemocnici často vyplývá, že je to jen běžná léčba v této nemocnici. Určitě by se těch mrtvých našlo víc. Jen co jsem se ozval u obdobného případu u maminky, v tu ránu se otočilo. A v tisku se chválili případy dobře vyléčeného zlomeného krčku.

Když si tatínek ještě povídal s maminkou, chtěl po ní flašku piva. Ale sestřička říkala: Ne, ne, to je alkohol. To nejde. Přitom v rozhlase mluvili o jednom lékaři z Brna, který léčil tyto případy. Všiml si, že přežívají tyto komplikace alkoholici. Alkohol totiž čistí ledviny  od těch škodlivých léků. Lékař tedy začal předepisovat 2 piva denně. A měl vynikající výsledky. Pak se začaly vyvíjet lepší léky, aby nebyla taková úmrtnost. Ta už byla statisticky ověřena.

 

Také Jirkova maminka na sobě tvrdě pocítila jakési testování.

 Výzkum zkoumal změny v těle a změny ve složení krve při opomíjeném až záměrném nezavodňování a nedostatečném pití.

            Na co se přišlo: Při nedostatečném zavodňování dochází časem k postupnému propadávání hrtanu do krku. To začíná tlačit na jícen. Zužuje ho a člověk začne mít polykací potíže a je problém něco spolknout. Dále hrtan  začne tlačit na hlasivky a člověk postupně začne mít potíže s mluvením, až postupně ztratí schopnost mluvit. Potíže se postupně zesilují, i když už se po ne-zavodňování zavodňuje. Kdo utekl smrťákovi z lopaty, nechal si pak jícen chirurgicky opravit. I toto pak bylo maskováno hypnotickým zapomněním.

            Při nedostatku tekutin je také problém něco sníst a polknout. Jedení pak trvá mnohem déle. Ale v nemocnici nejsou zařízeni na to, aby oběd trval 2 hodiny. Personál zbytky odnese. Při nedostatečném  jedení, ještě před tím, než začnou polykací potíže, už dochází k zeslábnutí organismu. Toto záměrné vyhladovění bez tekutin, později ještě znásobené polykacími potížemi pak sáhne na životní energetický potenciál člověka. Potenciál je u starších lidí menší a přestanou chodit a později je to urychlení jejich smrti. Mladší člověk jen zeslábne.

            Výzkum s přestávkami trval u těch samých lidí roky a desetiletí. U složení krve se přišlo na následující: Dojde ke zvýšení obsahu určitého běžného minerálu v krvi. Časem se ale přišlo na to, jak se to dá ošvindlovat. Při podání léku na krvetvorbu se tento přebytek složení vyloučí. A tak v dalších etapách začaly rozbory sledovat obsahy širšího spektra minerálů i těch vzácnějších s menším běžným obsahem v krvi.

            Obyčejný, běžný, normální výzkum třeba zjistil u anorexie, což je díky chorobné psychice vlastně hladovění, že pak v krvi naprosto chybí jeden prvek. Rozbor krve je pak důkaz anorexie ještě ve fázi, kdy úbytek váhy není tak zřejmý. I u tohoto zločinného výzkumu je vlastně hladovění. Co asi zjistily rozbory krve?

            Džordž na vlastní oči viděl jak setra měří obvod paže. Takhle se měří podvyživenost hladovějících dětí v Africe. Že tu byl jakýsi výzkum vyplívá z následujícího: Oficiální důvod hospitalizace byl třeba: rozcvičení po operaci. Přitom se každý den, později každý druhý, odebírala krev. Proč asi? Na otázku proč se dělají odběry ošetřující lékař (uvedení jména rozmluveno z důvodu obav)  neodpověděl a všechno zamluvil. Jsou sice důkazy, (třeba odběry krve), ale všechno se dá ošvindlovat. Je tu jedna průpovídka komunistů: „Co nezmůže puška, tam pomůže tužka.“

            A co se zřejmým zesláblým a hladověním pohublým tělem? I zde pomohla tužka. Do dokumentace se napsalo: Před hospitalizací pacientka chodila s pomocí chodítka, či holí. Pravda byla poněkud jiná. Pak tu byla finta: Antibiotika + průjem. Antibiotika se buď přímo braly z důvodu nemoci. (Proti zánětu po operaci.) Nebo se tomu pomohlo: Pacientovi se postel umístila u stále otevřeného okna, aby dostal zápal plic. Pak se braly antibiotika i na zápal plic.

.A co tolik antibiotik udělá?: Zničí to nejen choroboplodné baktérie, ale i baktérie ve střevech a střevní mikroflóru. Tím pak většinou následuje dlouhý chorobný průjem. Tělo nevstřebává živiny a slábne. Pak se řekne: Tělo zesláblo průjmem. Aby tu bylo toto zdůvodnění průjmem, Průjem se i finguje. Džordž se několikrát během času ptal nezainteresovaného personálu, který přebaloval pacientku:

            „Byl průjem?“  „Nebyl.“

I pacientka tvrdila: „Já žádný průjem nemám.“

A co doktor?: V dokumentaci se píše má demenci.“

Zase to nebyla pravda. Pacientka už jen byla nahluchlá a tak nereagovala běžným způsobem.

Rodina o riziku průjmu něco věděla a nosila dětskou ovocnou výživu, ještě před fingovaným průjmem. Průjmu se totiž dá předcházet. Jen v potravě musí být i probiotika, která obnovují střevní mikroflóru. Ale kdo by se o to staral. Je to třeba ovocná dětská výživa. Teprve až něco přinesla rodina, byla vidět nějaká činnost.

 

            Pro výzkum se pacienti vybírali. Výběr provádějí vždy lékaři, kteří dokáží hypnotizovat a mazat paměť. Dělalo se to tak, že se v důvěrném rozhovoru navrhne nelegální příplatek za lepší péči. Když pacient přijme, je z výzkumu venku. Je operativní, flexibilní. Má peníze. To by mohl být prominent. Na to pozor! Jestliže pacient odmítne, celý rozhovor se mu hypnoticky vymaže z paměti. A je zařazen do výzkumu. O úplatku hovořila bývalá pacientka se zlomeným krčkem, která roky přežívá. Prý dali 15 000 a pak na ODN-ce ještě 5 000. Je to paní Holčapková ze Žďáru, která se takto prořekla. Džordžuv tatínek věděl, že mu to mohou vymazat. Nejlépe říci, že to poví příbuzným, ať přinesou peníze. Mohou ale přinést i nahrávací zařízení. Tatínkovi bylo sděleno, že při jeho zranění může umřít. Ale když dá 5 000, lékař se postará, aby se vyléčil. Pravděpodobně  je někdo na ortopedii. Muže to být i jinde. Toto je totiž hypnóza a mazání paměti v praxi.

 

            Výzkum byl tajný. Musela proto být tajná i dokumentace tohoto výzkumu. V této dokumentaci se uváděla pravda. Nebyly tam tedy i blamáže, jako u té oficiální. Tajná dokumentace se ukládala do tajných serverů, kterými tato nemocnice disponovala, a byly dokonale skrývané. Jejich historie je dlouhá a sahá od začátku počítačů. Vyšlo by to na celou knihu.

            Po každé etapě výzkumu se hypnoticky mazala paměť. Stejně dopadl i Džordž. Jen tu byl zásek psychickou energií do časoprostoru o řadu desítek let dál. A to jen s malým balíčkem střípků paměti, co něco prozrazují. Zbytek se dá domyslet.

            Je plno různých souvislostí s tím, co zažil samotný Džordž a co pak dokreslily jeho vzpomínky. Někdo by jen řekl: falešné vzpomínky. Pro Džordže ale skutečný zážitek. Je to však myšlenková  a vzpomínková rekonstrukce zločinných událostí ve zdravotnictví. Pojďme tedy vzpomínkově rekonstruovat, co bylo rozloženo na desetiletí.

            První vzpomínky jsou z Džordžových asi deseti – dvanácti let. Jsou to takové úlomky a kousky vzpomínkové vázy. Seděl na nemocničním lůžku. Měl ještě plno sil. Od tety Jindry dostal za úkol vzepřít se na rukou a poposedávat z jednoho konce postele na druhý. Jako by se měřila kondice. Chtěl ještě poslat dopis nebo vzkaz jedné dívence po tetě Jindře. S dívenkou se díky hospitalizaci nesešel na hradisku Mitrov u Strážku. Pak ležel jinde, asi dnešní ODN, na jiné posteli. Byl velice zesláblý. Cítil se blbě. Říkal, že asi umře, nebo, že chce umřít, ať mu dají morfium. (Mimochodem na úplně stejně takhle o řadu let později ležela jeho maminka a říkala to samé.) Pak na této posteli seděl a měl polykací potíže, stejně jako jeho maminka v budoucnosti. Když už byl z nemocnice cítil podráždění jícnu. To bylo asi potom, co mu chirurgicky opravili jícen. Po hospitalizaci běžel buď 60 nebo 100 metrů a teta Jindra to zase měřila. Všechno se hypnoticky mazalo v paměti. A zase po čase se jelo znova. Po tolika letech se vylovilo jen pár střípků paměti.

            Asi v sedmé třídě napsal Džordž slohovou práci o zdravotnictví, (co zlepšovat). Bylo to o tom, jak v nemocnici zhuntovali maminku. Na základě této slohové práce podala třídní učitelka paní Po… trestní oznámení. Došla jí odpověď, že se nestal žádný trestný čin.

Tuto informaci říkala paní učitelka na nějaké sešlosti spolužáků, kde byla i ona. Je to současně jediná vzpomínka z tohoto úseku dění s maminkou.

 

            Další časový úsek nelegálního výzkumu byl v Džordžových 16-sti či 17-sti letech, kdy byl o prázdninách zase hospitalizován. Ležel zase na sejném lůžku budoucího ODN. Byl trochu zesláblý a rehabilitační sestra ho zkoušela postavit do rehabilitačního chodítka. On ale předváděl, jak to pak dopadne při stejné akci s jeho maminkou. Jiná vzpomínka z tohoto období zobrazuje, jak seděl na posteli a na pokyn kýval nohama stejně jako v budoucnu jeho maminka.

Když pak tehdy opouštěl nemocnici, tak ještě v nemocničním areálu potkal bývalou  spolužačku ze základky Mirku Š… Tehdy dělala zdravotní školu a byla tam na praxi. Povídala o odběrech krve, kterými se sleduje zavodňovací práce sester. Když prý to nevychází, tak stejně někdy doktor předepíše lék na krvetvorbu. Prý se v chemii učili i chemickou reakci podle které to funguje. Objevila se tu i dívenka s Brna s kterou se zase nesešel na hradisku Mitrově.

 

Pak tu byly asi tři hospitalizace maminky Džordže rozložené po desetiletích. Obvodní lékařka ji třeba předepsala divnou kombinaci léků, způsobující trombózu v nohách, že pak už nějaký čas nechodila a byl infarkt. Byla hospitalizovaná. Vždy to bylo stejné nezavodňování a následné hypnotické vymazaní událostí z paměti všem zúčastněným. Maminka se pokoušela utéci z nemocnice. Chtěla vždy za sestrou do města a domů. Vždy byla zadržena, přivázána a hypnoticky zpacifikována. V paměti zůstaly jen okamžiky návštěv, jako když stisknete spoušť fotoaparátu. Zachytí to situaci, prostor, atmosféru a osoby. Celkem to bylo asi 10 až 20 fotek, z kterých se všechno podařilo myšlenkově zrekonstruovat. Byl to opakující se děj hospitalizace a události během desetiletí, natáčení stejného filmu se stejnými variantami děje v čase. Bylo plno záběrů filmů, z kterých bylo jen 10 až 20 fotek v paměti, která se iniciovala jak časovaná informační bomba. Aby maminka přežila tak dlouho tyto smrtící praktiky, někdo pro její ochranu zařídil, že jí během života úřady změnily rodné číslo.

Protože tu byla hypnóza a mazání paměti, docházelo i k interakci mozku s časoprostorem a mohlo se dívat do budoucna. (Somnambulní jasnovidný stav.) Toho využil i Miloslav Šimek i teta Jindra. V budoucnu třeba Džordž psal ředitelce nemocnice. Jindra to zařídila tak, že ten dopis i odpověď na dopis od ředitelky napsali jak Džordž tak ředitelka v hypnóze už dopředu jen s dobovými obměnami. Sled myšlenek v dopisech byl stejný. První dopisy, které si díky interakci mozku s časoprostorem vyměnili byl v době, kdy budoucí ředitelka nemocnice studovala na gymnáziu. Teta Jindra se tak pomocí jejich dopisů, které si vyměnili pokoušela rekonstruhovat budoucnost.

Nezavodňování a interakci mozku s časoprostorem zažil i Džordžův tatínek. Něco už je napsáno v kapitolách: „Telepatické putování žďasáckého výkresu strojovny COS“ a kapitole „Šachové zastavení U koně.“ Džordž si pamatuje, jak byl za tatínkem v nemocnici na návštěvě. Tatínek ležel v lednu u pootevřeného okna. (Však z toho byl zápal plic.) Byl nezavodňovaný. Bylo to na něm vidět, jak se cítí blbě. Úplně stejně pak ležela asi o 20 let později jeho manželka. Měla jen větší štěstí. Zima byla mírná a tak nebyl zápal plic. Ale ležela úplně na stejné posteli. Také tak nezavodňovaná a cítila se blbě. Tatínek byl ve spojení s rabínem Löwem. (1525 – 1609) S oběma někdo praštil o zem. Oba měli zlomenou nohu v krčku. Oba byli nezavodňovaní. Jen rabín nechtěl už žít a odmítal jíst a pít. Oba byli stejně zraněni a oba se cítili blbě. Teta, buď Málča nebo Jindra, tatínkovi, který před tím řekl, že je rabín Lév, řekla:

„Jirko mohl by ses mi podepsat?“

A tatínek se podepsal „Lév“. Stejně jako rabín v hebrejském dodatku honosné bible, i když se tehdy psalo „Löw“. Takto, jak to napsal tatínek, je to v bibli. Tento způsob psaní vymyslel až mistr Jan Hus. Možná to i Löw podotknul. Kdo ví? Džordž má ještě vzpomínku, jak tatínka viděl naposledy. Byl asi v budoucím oddělení ODN na chodbě a vláčelo ho chodítko. Nebyl schopný, jak byl zesláblý, postavit se na nohy. Stejně jak později maminka.

 

            A nyní se už dostáváme k běžnému žití, co se stalo a nebylo hypnoticky vymazáno. Takhle to tedy vypadalo s Džordžovou maminkou:

 

Přehled hospitalizace Věry Sýkorové

( Výpověď Ing. Jiřího Sýkory )

Vycházelo se zápisků v kalendáři a z jeho vzpomínek

 

Týden od  16. 12. do 22. 12. 2013

V pondělí 16. 12. začala hospitalizace se zlomeninou krčku kosti stehenní. Ve středu byla operace a byla přeložena na ARO. V neděli přeložena zpět na ortopedii. Tento týden ji navštěvoval její syn Ing. Zdenek Sýkora s rodinou. Zde jsou jeho slova o začátku hospitalizace v tomto týdnu.

Babička je spokojená, čte si časopisy a sestry se starají. Ještě v neděli ji navštívila na ortopedii moje žena se svým bratrem. Babička byla upovídaná a snědla celý talíř. Noha ji nebolela. K večeru mě babička volala, že je sama na pokoji, že se nemůže nikoho dovolat. Někdo sice chodí po chodbě, ale její volání ignorují. Po operaci byla nemohoucí, nemohla se asi sama napít. Bylo to pak znát ze stavu v jakém jsme ji viděli další den už na chirurgii.

 

 

Týden od 23.12 do 29.12. 2013

Z důvodu uzavření ortopedického oddělení byla v pondělí 23.12. přeložena na chirurgii. V pondělí už po přeložení měla babička velkou návštěvu. Lépe řečeno sešly se dvě najednou. Byl jsem tam se ženou a jejím bratrem. Pak tam byl můj bratr se ženou a svou tchýní. To, jak byla babička zhuntovaná vidělo plno lidí. Babička ležela jak spráskaný pes. Ve tváři měla utrpení. Jen ztěžka se jí chtělo mluvit. Na dotaz jen odpověděla, že se cítí blbě a že ji bolí noha. Měla zastřený, nevýrazný, tichý hlas. Registrovali jsme její hrozný stav, ale souvislosti nám nedocházeli. Takto vypadla po špatné péči asi na chirurgii. Byly pravděpodobně dovolené a nebyli pracovníci. Vše bylo ještě přebíjeno pooperační bolestí. Je zajímavé, že den před tím ji noha nebolela. Lékař chirurgie navíc řekl, že ji zavodnili. - Konečně si někdo všiml, že tomu tak nebylo.

 

 

-----------------

V ruce měla zapíchnutý přípravek na časté odebírání krve. Je zajímavé, že tyto časté odběry, které teď byly, podle babiččiných slov, skoro každý den, byly právě po takovéto dávce nezavodňování, která na ni byla tak patrná. Jen rodina netušila, jaký je důvod jejího stavu.

-----------------

 

 

V tomto týdnu jsem ji ještě viděl sedět na posteli. Pak je tu informace z koce týdne. Babička mě volala mobilem. Říkala, že co se týče rehabilitace, tak pořád se nic neděje. Jen ji jednou postavili do chodítka a pak už nic. Byla to asi pevnostní zkouška kostí. Podle mne měli i rehabilitační pracovníci vánoční dovolenou. Navíc tam byla dočasně a nevěděl jsem, na koho se obrátit.  Nabídl jsem jí, že bych to snad domluvil, abych ji rozcvičoval taky, samozřejmě po poradě s rehabilitačními pracovníky.

Na konci týdne byl její hlas jasný a byl výraznější. V hlase byla mnohem čilejší, než v pondělí, kdy byla zhuntovaná z chirurgie. I z tohoto telefonátu usuzuji, že na tomto oddělení se trochu vzpamatovala ze špatné péče a pookřála. Dále bylo vidět, že má o sebe zájem a o rehabilitaci.

 

 

Týden od 30.12. 2013 do 5.1. 2014

V úterý 31.12. byla babička přeložena na Oddělení dlouhodobě nemocných 3. V tomto týdnu ji navštěvoval jen bratr Zdenek s rodinou. Ačkoliv na chirurgii babička už normálně seděla na posteli a ortoped sloužící na tomto oddělení říkal, že se s babičkou muže hýbat a rehabilitovat, byli sestrou na ODN upozorněni, že ji nemají posazovat, protože je po operaci. Návštěva proběhla krátce po přeložení na ODN 3. V tomto týdnu jsem proto telefonoval ošetřujícímu lékaři. Doktor povídal o odběrech, že se odebíraly. Na otázku na posazování mi odpověděl, že pacientka může normálně sedět. Ptal jsem se ho jestli také mohu pomáhat s rehabilitací. Odpověděl ať se domluvím s rehabilitační sestrou.

V tomto týdnu už na ODN 3 dostala babička tu nejhorší dávku špatné péče, která už ji sahala po životě. Vyplývá to ze stavu v jakém jsem ji viděl v pondělí v dalším týdnu. Bylo to totální nezavodňování, jen mizivou dávkou. A totální odbývání přísunu jídla. Slova babičky: „Já jím pomalu a oni mě, to pak stejně odnesou.“ (Špatně se polyká, když je málo tekutin.) V pondělí v dalším týdnu byl na stolku papírek se záznamem pitného režimu tohoto týdne.  Mám ho vyfocený svou zrakovou pamětí. Byl  velikosti A5. Bylo na něm jeden a půl řady čárek. Nejsem puntičkář a čárky jsem nepočítal. Když jsem si ale nakreslil to, co jsem viděl. To znamená čárky se stejně velkými mezerami, bylo jich asi 35. Jestliže jedna čárka představuje jeden pohárek, což jsou asi 2 deci. A vezme-li v úvahu jen minimum tekutin za den. To jsou 2 litry. A počítáme-li 6 dní na ODN. Tak počet čárek by měl být 60.  To znamená že chybělo asi 50% tekutin. Aby to trochu vyšlo, museli by začít psát až v sobotu. Ale proč až v sobotu, když tu byla od úterý. A proč jen u babičky. Proč také byla v dalším týdnu v tak hrozném stavu. Asi pro to, že tu bylo jeden a půl řady čárek. Také byla přivázána jednou rukou k posteli. Asi proto, aby se nemohla sama obsloužit a napít.

---------------------

Zde jsou slova babičky ze začátku dalšího týdne k tomuto týdnu: "Před tím jsem řvala a volala, ale ostatním se to nelíbilo."Co si můžeme domyslet: Bylo to období nejtvrdšího nezavodňování. Tušila, když se cítila tak špatně, že by ji měl někdo pomoci. Jen asi nevěděla, co se od sester děje a proč se cítí tak zle. Asi volala  a řvala na sestry o pomoc a o život. Ale místo toho, aby ji někdo napojil, jako by měli všichni instrukci: "To je dement, toho si nevšímejte, nebo ho tvrdě uzemněte."  Tehdy bojovala o život, až jí došly síly. A pak už jen v pondělí chtěla umřít. Její slova: „Já chci už umřít.“

--------------------

 

Týden od 6.1. do 12.1. 2014

V tomto týdnu pokračovala  hospitalizace na ODN 3. Od tohoto dne jsem ji navštěvoval skoro každý den. Většinou s bratrem nebo sám. O víkendech ji navštěvoval spíš bratr s rodinou.

V pondělí ležela babička jak zesláblá mrtvola. Říkala, ať ji necháme být, že umře. A že se cítí hrozně slabě. Měl jsem pochybnosti, jestli se vůbec sama otočí na posteli. V úterý vypadla podobně. Říkala, že to nemá cenu, a že chce morfium.

 

Začal jsem ji napájet nutridrinky a pak už o slabosti nemluvila. Na otázku, jestli se muže otočit (ležela na zádech), si teprve začala uvědomovat a zkoušet přitáhnout se rukama nebo rukou za zábradlí u postele a pak se otočit na bok. Před tím jakoby měla zakázáno nějak se hýbat a od ležení ji mohla bolet záda.

 

Je zajímavé, že začátku týdne personál při naší návštěvě doslova předváděl manévry. Během půl až hodiny se na pokoji vystřídalo snad 5 či 6 lidí. Přišla sestra. Dolila do pohárku čaj a udělala na papír čárku. Přijelo se přebalovat. Přišel rehabilitační pracovník k dalšímu pacientovi. Přišla další sestra a dolila něco tmavého do pití. Doplňoval se do konvic čaj. Jakoby se sledovalo, jestli si něčeho všimneme. Sice jsme plno věcí registrovali. Máme to ve své paměti. To co jsem viděl, mám vyfocené ve své zrakové paměti. Ale nic nám ještě nedocházelo. Viděli jsme hrozný stav babičky. Viděli jsme věčně  zamotaný kabel elektrického přivolávače sestry. Zamotaného tak aby na něj babička nedosáhla. Většinou tak půl metru a více od postele postavený stoleček s pitím. I toto mám vyfocené ve své zrakové fotografické paměti.  Vypadalo to jak běžné uspořádání. Někdo v kondici by se k pití ještě přitáhl. Babička už ale ne. To jestli dosáhne na pití jsme řešili a zkoušeli až na Sile. Přitom stoleček musel být až u hrany postele a pohárek úplně na kraji u postele. Když to bylo o 5 centimetrů dál, už nedosáhla. Těch 5 centimetrů byla vzdálenost mezi životem a smrtí. Tady to bylo většinou půl metru a víc. Takže se sama vůbec nemohla napít. Byla odkázána jen na to, co do ní nalijí setry.

 

 

 

Teprve v půli a na konci týdne začala setra a sestry předvádět, jak to má být správně. Pobízely ostatní pacienty k pití. A do sedící babičky, kterou posadila rodina, naklopila celý pohárek s pitím.

V tomto týdnu jsme zaregistrovali, že babičce se špatně mluví, protože ji propadající se hrtan tlačil na hlasivky. A také jsme zaregistrovali potíže s polykáním. I babička o tom mluvila.

Na konci týdne jsem proto telefonoval s ošetřujícím lékařem. Vyjádřil jsem obavy, jestli babička dostatečně jí, protože byla zesláblá. Na to doktor odpověděl, že jí dostatečně. Dále jsem mu pověděl o polykacích potížích, že by měla jíst rozmělněnou stravu. Na to mi odpověděl, že polyká špatně, protože leží. A že ji budou posazovat. Mimo jiné jsem se také ptal, co se sleduje těmi odběry. Na tuto otázku vůbec neodpověděl a jen to zamluvil.

V pondělí jsme se s bratrem babičky ptali na rehabilitaci. Z jejích slov vyplynulo, že konečně začala. Babička říkala, že to bylo fiasko, že se ji nepodařilo dát do chodítka. Mám informace od sestry z ortopedické ordinace, jak se provádí rehabilitace při takové to zlomenině. Prý už čtvrtý den po operaci se pacient staví na nohy a zkouší se první kroky. Samozřejmě co bolest a stav dovolí.

 

 U babičky to bylo, tedy až na pevnostní zkoušku na chirurgii, až za 19 dní. po operaci. Jinak tu ležela a slábla vlivem špatné výživy a pití.

 

-----------

V tomto týdnu měla babička omodrákované a rozpíchané ruce od odběrů krve. Odběry byly každý, nebo každý druhý den. Ptali jme se babičky : "Brali ti krev?" "Ano dneska" Nebo někdy řekla včera. V pozdějším období to bylo každý druhý nebo třetí den. Zase je zajímavé, že odběry byly nejvíce četné v době po nezavodňování. S dalším časem se četnost odběrů snižovala. Na ODN-ce byla jen na rozcvičení, tak proč tolik odběrů?

----------

 

Rovněž v pondělí jsme si nechali zavolat rehabilitační sestru, aby jsme se dozvěděli, jak se rehabilituje a co můžeme v tomto udělat my sami. Když přišla, babičku jsme s podpíráním postavili. Já a rehabilitační sestra jsme ji, každý z jedné strany nadlehčovali. Babička při nadlehčování udělala několik kroků dopředu a zpět. Co dovolila odvodní hadička moči. Nohy měla sice trochu pokrčené, ale nohy ji chodily. Pak nám rehabilitační ukázala, co máme dělat. Předvedla nám Protlačování kolen pokrčených nohou do napřímené polohy. Sami od sebe jsme babičku při návštěvě posadili a 2xnebo 3x během návštěvy jsme ji s podpíráním postavili na nohy. Se vstáváním a stáním to moc nešlo. Babičce jsme museli pomáhat a podpírat ji.

Druhý den jsme protlačování zkoušeli znovu. Nohy však byly zatuhlé. Od rehabilitační jsme se dozvěděli, že babička tlačí nohu proti, protože se bojí bolesti. A že se s ní musíme domluvit. Na konci týdne měla nohy téměř narovnané. Pod kolenem byla vzdálenost k položce 1-3 cm.

Dále nám rehabilitační  ukázala určitou formu posilování. Sedící babička se měla vzepřít o ruce a

o nohy na zemi a posunout se bočně na posteli. To ji trochu šlo. Byla schopna se o určitý kus poposunout a to tak, aby si pak mohla pohodlně lehnout. I s uléháním a usazením na posteli a na polštář se rehabilitační snažila, aby babička byla soběstačná a snažila se sama. Měla se rukama přitáhnout za řemeny úchopu nad sebou a při posunování se vzepřít o nohy. Bylo vidět, že to ještě trochu jde.

Rovněž jme později v týdnu registrovali, že se babičce hůř mluví a hůř polyká.

 

 

týden od 13.1. do 19.1. 2014

Po nutridryncích babička už nebyla na umření a relativně pookřála. Viděla, že má oporu v návštěvách, které teď byly každý den. A tak se nám svěřila, že něco řekla u vizity a sestry pak na ni byly zlé.

Druhý nebo třetí den po telefonátu s ošetřujícím lékařem babička při návštěvě seděla. Někdy při návštěvách jsme babičce dávali, kromě nutridriků, ochucený sladký tvaroh.

 

 

 

A teď jsme ji zkusili dát šunku. Uždibovali jsme jí už jen malé kousíčky. Přesto byl problém do ní nějakou šunku dostat a to při sezení. Měla totiž už zmíněné polykací potíže.

Později, asi na konci tohoto týdne, se babička zmínila, že se rozhodlo, že ji budou posazovat. Další den byla úplně rozčarovaná a vynervovaná, co s ní dělali. Posadili ji a nechali být.

Babička sice nevěděla, jak dlouho seděla, ale úplně ji ta dlouhá doba sezení vysilovala a stresovala. Přitom se cítila tak slabě, že si netroufala sama se položit. Nakonec ze zoufalství se pokoušela rukama a i jinak zvednout nohy na postel. Pak se jí to konečně podařilo a lehla si. Říkala ale, že z toho byla hrozně vysílená. Bylo to něco hrozného proti tomu, co jsme s ní při návštěvě dělali my. Posadili jsme ji a když už se necítila, tak jsme ji zase položili. Během návštěvy si takto sedla a lehla asi dvakrát, třikrát. 

 

Když babička ležela, měla nohy v pohodlné pokrčené poloze. Na otázku nám odpověděla, že rehabilitační už jí nohy nenarovnává a neprotlačuje kolena. A tak jsme s tímto také ustávali. Ale aniž jsme si to uvědomovali, napřímená poloha nohou se zhoršovala. Na konci týdne už volně natažená poloha nohou, na které se už velmi netlačilo silou, byla horší. Vzdálenost pod kolenem k podložce byla asi 5-8 cm.

 

Oproti minulému týdnu se zdálo, že poposedání po posteli a posunování po posteli jí už tolik nejde. Vlastně to znamenalo, že slábne. Jednou jsme zastihli rehabilitační s babičkou v chodítku. Babička se už nebyla schopna vzepřít na nohách a stát. Chodítko ji jen vláčelo a ona v něm jen visela. Na tomto bylo vidět jak zeslábla. Sestra jen řekla, ona nespolupracuje. A tak jsme ji jen při návštěvách s dopomocí stavěli na nohy.

 

týden od 20.1. až 26.1. 2014

V tomto týdnu se babička zmínila, že rehabilitační přijde, na půl hodiny před obědem  ji posadí a to je celá rehabilitace. 

Dále jsme zaregistroval, že nohy jsou zase víc pokrčenější. Odpor při tlaku na koleno byl už při vzdálenosti podložky k podkolení jamce 10-15 cm.

 

Když jsem babičce podával úplně plný pohárek pití do ruky, řekla mě, že je to na ni moc těžké. Tehdy jsem si uvědomil, jak pořád slábne a jak moc už je zesláblá. Bylo to tím, že do sebe nedostávala výživově plnou dávku jídla. Bylo to také tím, že měla málo tekutin, které jsou potřebné pro vstřebávání. Dostat pak do sebe nějaké jídlo bez tekutin je pak problém.

Rovněž jsme registrovali polykací potíže a potíže s mluvením. Občas ještě dostatečně  mluvila, ale druhý den sotva ze sebe vypravila nějaké to slovo. To znamená, že průběh obtíží byl kolísavý. Celkově se ale potíže zhoršovaly. Z toho vyplývá, že celková tendence byla zhoršující se.

 

Všechny tyto skutečnosti se nám v mysli začaly dávat do kupy a usoudili jsme z toho na špatnou až hroznou nemocniční péči, která babičku ohrožuje na životě. Začali jsme proto hledat možnosti, kam ji přemístit, kde by byla lepší péče, měla tam mletou stravu a rehabilitaci. Zjišťovali jsme, že toto splňuje domov důchodců, kde bydlela. Byly tu kladné reference její spolubydlící a informace vedoucí domova. Schylovalo se k požádání o propuštění z nemocnice.

 

 

týden od 27.1. do 2. 2. 2014

V tomto týdnu jsem se chystal na vyřizování přeložení babičky z nemocnice a jednání s lékaři případně primářkou. Rozhodl jsem se, že to vyřídím ve středu 29.1.2014. Když jsem ale tehdy  kolem jedné hodiny přicházel od vlaku k oddělení, volala mě sestra na mobil, že babičku odvážejí na Silo (sdružené interní lůžkové oddělení) kvůli průjmu. A tak jsme zamířili tam. Přitom jsme potkali sestru a zřízence, kteří právě provedli převoz, a vraceli se ze Sila. Z toho vyplývá, že jsme za babičkou na pokoj dorazili hned po převozu. Ptali jsme se jí na průjem. Odpověděla, že žádný nemá ani neměla.

 

 

Pak jsem mluvil v kanceláři s ošetřujícím lékařem, který se právě díval do počítače a studoval dokumentaci. Říkal, že se provedou odběry, aby se zjistil původ průjmu a pak se nasadila cílená léčba. Na informaci, že babička průjem popírá, namítl, že v dokumentaci je napsaná demence. Řekli jsme, že ne, nám tak nejeví. Ale, že špatně slyší a pak její reakce nemusí být takové, jaké se od ní očekávají. Dlouho totiž přemýšlí, co vlastně slyší a někdy nedojde výsledku.

Pak lékař provedl přijímací pohovor. Mluvil na ni zřetelně  a důkladně nahlas, což bylo slyšet i za dveřmi, kam jsme na chvíli odešli. Babička správně odpověděla, kdo ji z příbuzných navštívil. Jaké má vnučky. Správně řekla, že je dvacátého devátý a rok 2014. Jen měsíc o dva dílky netrefila. Asi proto, že byla velmi teplá zima a venku nebyl žádný sníh.

 

Další den jsem se ptal personálu, který přebaloval babičku. Žádný průjem nebyl. Na to lékař řekl, že průjem se může vracet a že léčba potrvá asi 10. dní. I další dny průjem nebyl. Domluvil jsem tedy s ošetřujícím lékařem propuštění z nemocnice po této léčbě. Při příchodu za babičkou další den seděla na měla před sebou talíř, který sama lžičkou vyjedla. Sestra říkala, že jí to nakrájela. A tak se babička zase konečně najedla. Pořád ale slábla. Nebyla už schopná při sezení z postele se vzepřít rukama a posunout se.

Nohy při ležení měla čím dál víc pokrčené. Toto se pořád zhoršovalo od té doby, co se přestaly protlačovat kolena. Teď už nohy byly do pravého úhlu a víc.

V rozhovoru s ošetřujícím lékařem bylo řečeno, že průjmem se oslabí organismus a sáhne se tak na energetický potenciál člověka. U starých lidí to má horší důsledky a většinou se z toho už nedostanou  a nezesílí. Že jsou s tím takové zkušenosti.

Všechno naznačuje tomu, že tímto fingovaným průjmem se mělo zakrýt oslabení babičky.

 

období od 3.2. do 7. 2. 2014

V tomto týdnu byla babička konečně v pátek propuštěna z nemocnice a převezena do  domova klidného stáří ve Žďáře. Byla ve značně zeslabeném stavu, s velmi pokrčenými nohami, s velkými polykacími potížemi, kvůli kterým jí byla v domově nasazena hned druhý den mletá strava. S potížemi hlasu, které kolísaly, a spěly k trvalé ztrátě hlasu. Péčí v nemocnici jí bylo sáhnuto na energetický potenciál, což vedlo k její brzké smrti. Její maminka byla druhá nejstarší na okrese a dožila se 98 let. Její sestra Jarmila se dožila rovněž daleko přes devadesát. Sama babička měla svou vitalitou před touto událostí nakročeno být tu ještě 10-15 let k radosti a podpoře rodiny. Díky této vitalitě rozchodila ještě před zlomeným krčkem trombózu v nohách, která ji na čas zbavila schopnosti chodit. Byla tu ale stále lepšící se tendence zlepšování kondice Sice lékař v domově ji jeden čas zaregistroval jako nechodící, špatně se pohybující, ale byly tu rehabilitace, které jsem ji zařídil a bylo tu viditelné zlepšování, což ani lékař v domově nemusel zaregistrovat. Sám jsem s babičkou plánoval vycházky z domova za podpory vozíku, kdy část se vezla a část šla a stihly se tak větší vzdálenosti. Byl jsem s ní ještě u Hamroně. Sama bez vozíku se třeba dostala  o hůlkách do Zahrady Vysočina na konci Žďáru. Zajímali ji zde v restauraci uvnitř papoušci, křepelky a další havěť. V polovině cesty přitom odpočívala na lavičce na zastávce MHD. Pak ale díky osudu to bylo jinak. Následoval zlomený  krček, hospitalizace v nemocnici a brzký konec. 

            V paměti byl ten hrozný zdravotní stav babičky a hlavě začalo docházet, čím to bylo. Ještě za hospitalizace začal Džordž psát pojednání „Pohled občana na lékařskou péči na vysočině.“ Říkal si, že by se měl nějak ozvat. Něco s tím dělat. Už proto aby se to nestalo příště. V paměti se začaly vybavovat i další případy:

 

---Paní Rosecká ze Žďáru. Byla hospitalizovaná na ODN-ce po zlomenině krčku kvůli rozcvičení. Měla už trochu demenci a utíkala jim z postele. To znamená, že už mohla chodit. Oni ji ale přivázali. Nezavodňovali. Ztratila hlas. Ke konci už nemohla polykat. Když se to teprve řešilo, museli ji dávat výživu kvůli zeslabení. Pak už byla krmena sondou. Rodina ji pořád chtěla domů. Ale prý to nejde kvůli skutečnému průjmu. Když se konečně dostala domů, byla úplně zchromlá a slabá. Musela být krmena sondou. Nemohla mluvit. A když ji zvážili, měla o 20 kilo méně. Není se pak čemu divit, že brzo zemřela. Nemocnice by jen řekla: Už byla stará.

 

---Strýc Mirka Judy z Obyčtova. Byl hospitalizován v této nemocnici. Když přišel domů, byl zesláblý. Měl polykací potíže a potíže s mluvením. Musel být krmený. Brzo umřel.

---Dědeček rodiny Nedělků z Nového Veselí. Rodina říkala, že pak už nemohl mluvit. Zemřel v nemocnici. Příčina úmrtí byla rakovina. Když už někdo leží na smrtelné posteli, kdo by mu v nemocnici věnoval péči, zavodňoval ho a krmil. Vždyť stejně umře.

---Paní Dostálová z Rovného. Byla hospitalizovaná v této nemocnici. Když přišla domů, měla polykací potíže a potíže s mluvením. Pak šla na operaci srdce do Brna. Při jednom uspání ji spravili i jícen. Prý to byla chyba nemocnice, kde byla před tím.

--- Také René Hingis  ze Žďáru vyprávěl o své tetě. Prý byla v nemocnici na běžné operaci ale že zemřela. Pak se dozvěděli, že to byla dehydratace.

 

            Džordž poslal pojednání „Pohled občana na lékařskou péči na Vysočině“

Primářce na ODN: ……………...MUDr.  (uvedení jména bylo rozmluveno z důvodu obav)

Ředitelce nemocnice:………….. JUDr.    (uvedení jména bylo rozmluveno z důvodu obav)

Hejtmanovi kraje:………...……..MUDr.  (uvedení jména bylo rozmluveno z důvodu obav)

(kraj je zřizovatelem nemocnice)

A ministrovi zdravotnictví:……..MUDr.  (uvedení jména bylo rozmluveno z důvodu obav) 

 

Z dalšího pátrání a událostí ale vyplynulo, že vyvstaly domněnky o generálech, velitelích  a šéfkách  smrťáků u kterých asi končily peníze za výzkum a posouvání lidí do rakve. Pak se ukázalo, že peníze šly ještě výš. Aby byla smrťácká armáda celá, byl tu ještě ošetřující lékař (uvedení jména bylo rozmluveno z důvodu obav) a popravčí četa sester, která držela smrtící samopaly nezavodňování. Kdo ví, komu i dalším to vlastně fiktivní Džordž psal?

            Ministerstvo napsalo, že není kompetentní, že zřizovatel je kraj. Kraj napsal, že odpověděla nemocnice. A ředitelka nemocnice odpověděla že podle dokumentace je všechno v pořádku. Kdo by ale také do oficialní  dokumentace napsal něco o polykacích potížích, propadlém hrtanu do krku, ztrátě hlasu a zesláblosti takové, že už síly nedovolí rehabilitovat. Rehabilitační sestra jen řekne nespolupracuje. Do dokumentace se jen třeba napsalo: vyrážka po antibioticích. Ty hrozné věci jsou ale napsané někde jinde, v druhé té tajné dokumentaci, v tajném serveru o kterém už byla řeč.

            To likvidování pacientů byla statní zakázka. Lépe řečeno zločinných jedinců ve státní správě, kteří řídí systém. Jejich kamarádem jsou peníze. Jinak by to nedělali. Jenže já jsem začal naivně svítit na jejich činnost v domnění, že je to chyba, kterou je třeba odstraňovat. Možná některé jsem oslovil, abych je informoval a řešila se náprava. To jsem si dal. Na jejich příkaz jsem byl a jsem likvidován a umlčován. Prvně spíše nažloutlou paralyzující látkou bez zápachu. A teď masivně jakýmsi prachem A takhle to bylo dál.   

Džordž pak napsal ředitelce nemocnice odpověď. Dopisy ředitelce, i pojednání „Pohled občana na lékařskou péči na Vysočině“ citoval Miloslav Šimek ještě před tím než se události staly. Tyto písemnosti jsou (Kde asi?), pod díly autora Džordž J.S. Citování i se jmény bylo v jednom veřejném vystoupení Šimka a Bubílkové. (Přenášeno televizí.) Je to v archivu. A paní Bubílková si to také pamatuje. V pořadu vystupoval i politicky začínající Paroubek. (Vyjádřil se i k tomuto  tématu.) V pořadu byla také předpovězena smrt mladého Grose, který se tam také mihnul. No tehdy humor. Prý budoucí ministr vnitra, který pak chtěl psát paměti. Ale pro podivnou smrt nedopsal!

A co se dělo pak? Do schránek na noviny a dopisy se rozesílaly reklamní letáky. Něco přišlo i Džordžovi. V jednom byl rozhovor z ředitelkou nemocnice o tom, co se tam děje staví a podobně. Přitom tam bylo řečeno, že se potkala i se třemi pacienty se zlomeninou krčku. Pochvalovali si činnost nemocnice a chválili pracovníky nemocnice, jak je brzo postavili na nohy a rozchodili.

Džordž podal i trestní oznámení. Ale prý se nestal žádný trestní čin.

Po nějakém měsíci po odeslání prvního dokumentu měl najednou Džordž zesílené  zdravotní potíže. Tlak až bolest temene hlavy. Potíže mozku s vydáváním pracovních povelů a zárazy myšlení. (Nebyl schopný, díky mozku, ani vyndat mléko z ledničky.) Vysledoval, že potíže souvisejí s ležením v posteli. Když ležel na zemi na koberci potíže nebyly. V posteli byla nalita nervově paralytická látka bez zápachu, jako u jeho spolužáka, kde to potvrdila policie, a který měl stejné potíže. U Džordže i u spolužáka, byl rovněž kousek vedle nasypaný karcinogenní prach z těžkých kovů namletých do velikosti poletavého prachu. Znamenalo u obou bolest na plíci a o týden později bolest na játrech, kde se čistí krev. I tento prach u spolužáka policie také prokázala jako čin neznámého pachatele. Následovala i další činnost  tajných služeb, aby náhodou Džordž něco nepodniknul či nezorganizoval. Více o tom bude v budoucí knize: „Konspirační teorie schizofrenika z Vysočiny“. Jde jen o to, jestli se ta kniha vůbec napíše.

Džordže totiž pobolívá už dlouho na játrech. Že by rakovina z karcinogenního prachu? Jestliže  u nás ročně zemře 30 000 lidí na rakovinu, tak je to pěkná vyhlídka. A Džordžovo  heslo: „ Samopaly a rakovina to jistí“.

            Jsou tu i jiné souvislosti, a to s literaturou o telepatické špionáži a jiném rýpání do systému. Není se pak divit, co se děje kolem: Manželka Džordže přišla s tím, že ve snu mluvila s mrtvými. Pan Černý, (pracoval na žďárském nádraží jako ochranka.), se s tím také setkal. Ptal se na to věštce. Ten mu řekl: Někomu v rodině se něco může stát. A za měsíc se mu zabila manželka na motorce.

            Je to jen varování, a nebo je to natvrdo?

Jako u každé kapitoly si zbývá odpovědět na otázky: „Byla to blamáž autora? Nebo to byl výplod chorobného mozku? Nebo je to realita a skutečný příběh?  Kde je pravda?

Vážení čtenáři toto je běžné zakončení jako u každé kapitoly. (Proč asi?) Představte si ale, jak by všechno vyznělo a co by se asi dělo s výtisky knihy, s autorem a tak podobně, kdyby autor překonal strach a napsal: Toto je holá pravda! Nebo jen uvedl, kde se někde najde necenzurované znění se jmény a místem. A slova kamaráda: Chodíš po tenkém ledu. Kdysi před těmito událostmi, přesný rok už si nepamatuji, se mamince dělo v této nemocnici to samé. Vím jen, že jsem v těch dobách pracoval na investicích. Jen tehdy to maminka přežila a zase se zotavila. Reagoval jsem úplně stejně. Zase jsem psal ten samý dokument, to samé téma: Pohled na lékařskou péči na vysočině. Je to obdoba článku v televizním předskokanovi. (V minulosti se takhle předpovídala tato budoucnost popsaná v této kapitole.) A je to také obdoba toho s čím párkrát vystoupil Miloslav Šimek. Dvakrát kvůli tomu stanul před soudem. A dvakrát soud prohlásil: Události z budoucna se mohou zveřejňovat. Tato kapitola je tedy povolená. Se vším ještě souvisí srazy spolužáků, které se konají 2x do roka. Na srazu jsem jim rozdal ten dokument: Pohled na lékařskou péči na vysočině. Jenže, co se nestalo. U všech se objevily stejné zdravotní potíže jako u mě. Paralyzující tlak na temeni. Neschopnost něco dělat. Ve vedlejším lůžku měli namletý prach z těžkých karcinogenních kovů. To způsobovalo bolest na plíci  a pak bolest na boku. A co si budeme povídat, byl zamořen byt paralyzující lákou bez zápachu, mírně nažloutlou. Všichni se ale dali dohromady a kolektivně napsali žalobu soudu i s  uvedením důkazů. Stát na to zareagoval tak, že se udělala dohoda. Všechno dáme do pořádku. Odstraníme závady a vy zapomenete. To se i stalo. Jeden spolužák to udělal jinak . Zašel s tím na policii. Ti se ho nejdříve ptali jestli se duševně neléčí. Pak ale vyšetřovali. Rodinu, okolí, dělali chemické  rozbory. Přitom potvrdili jak tu paralyzující látku bez zápachu tak ten karcinogenní prach, O čemž nás spolužák na srazu informoval.

Pak ale všichni zapomněli. Jen já jako schizofrenik se mohu pochlubit těmito falešnými vzpomínkami a touto kapitolou. Kdo to nezažil a tvrdě necítil ty devastující příznaky, ten to nepochopí.

Tato kapitola a tyto informace, vy a plus kdo asi jsou totiž vybídnutím k vaší likvidaci nebo aspoň k šlápanci na krk. Hlavně, když tyto informace budete šířit. Stačí, že jsem já hlupák vylepšil a překopal tuto kapitolu a kdoví, co ještě napsal, kdo ví kdy, jako likvidační zaklínadlo, a najednou jsme já a manželka začali mít dýchací potíže. Manželka už sotva dýchala a dusila se. Rychlá už u ní neslyšela plíce. Ráno by už byla mrtvá. Dávali jí kyslík. A dávali jí ho ještě týdny v nemocnici a měla hadici s kyslíkem v krku. A pomáhala jí dýchat umělá píce. Pořád ji nemohli rozdýchat. A boj o její zdraví trval ještě dlouho. Já jsem sice trochu víc odolnější, ale také jsem funěl, a lapal po dechu. Už mám načaté plíce. Obvodní lékařka mě poslala na plicní. Potíže hlavně doma a ještě víc, když si lehnu. Naopak když jsme venku je to lepší. Proč? Je to jen náhoda a shoda okolností?  V posteli byl totiž z ničeho nic pod peřinou a na polštáři kolem dokola nějaký prach.  Cítil jsem ho i puse hlavně na patře,. Přitom v místnosti mám iontový čistič vzduchu. A koberec si skrýval také své. Když jsem si čichl, byla to síla. Byla to prachová anomálie, nebo pokus o likvidaci? Po 14-ti dnech se dával nový sáček do vysavače. Po vysávání byl vrchovatě plný. Po dalších 14-cti dnech přibylo jen 1-2 cm. To by udusilo i kocoura. Co to bylo za prach a kde se tam vzal je otázka. Že by jen někdo tlačil brouskem na smrťáckou kosu a tlačí aby se hůře dýchalo. Zkrátka aby došel dech. Na mě vystřelená prachová střela trefila hlavně manželku. Přitom útoky nekončí a pokračují v sypání mikroprachu i do nově zakoupených polštářů. Kam si lehnu, tam je po čase prach. Není kam si lehnout. Cítím prach v puse na patře. A pobolívají plíce a bok, kde jsou játra. Bude to asi ten karcinogenní z těžkých kovů jako to kdysi potvrdila policie u mého spolužáka. Blokováno mlhou zapomnění. Nakonec si v bytě vymysleli  prachovou mlhu. Vzniká prouděním teplého vzduchu od zahřáté podlahy vzhůru. Sebou to bere prach kterým se útočilo na čerstvě vysátý koberec a čerstvě vytřenou podlahu. S mlhou pak bojoval iontový čistič vzduch a já průvanem.  Jako kdyby někdo trochu kouřil. Řešil jsem to spaním na balkoně na karimatce v zimní bundě. Mám příznaky jako kdybych se nadýchal prachu při svařování vysokolegovaných  ocelí. Jen si nepamatuji kdy. Jenže schizofrenikovi nikdo nevěří. Kdysi policie říkala. že jsem nedůvěryhodný. Musel by přijít někdo jiný. Co všechno se asi všechno dělo a děje v zájmu státu nebo spíš v zájmu zločinné kliky jedinců ve státní správě a to až ve vysokých a ještě vyšších postech, kteří řídí systém Jejich lidé dokáží otvírat kdejaký zámek a dveře jako Kájínek. A pomocí sledovacího zařízení, což už je jen malinká hračka, vysledovat nově koupený polštář, nebo obrácenou matraci a sypat tam svoje kdoví jaké látky. A já měl buď prach v puse, nebo příznaky po nažloutlé paralyzující látce bez zápachu. Stejně jako moji spolužáci.   Bude to činnost jedinců vnitra či kdo ví koho, nebo v poslední fázi i něčí msta provedená v nemocnici.? Třeba při nějaké banální operaci se doktorovi zachvěje ruka. Nikdo přece není dokonalý. Moje teta by mohla vyprávět, jak ji na příkaz komunistických papalášů poškodili, aby si s ní mohli dělat, co chtěli. Ty činnosti jsou znatelné. Člověk nemá šanci. Je určen k likvidaci. (mukl) Je tu i výraz nepohodlný pro režim, nepohodlný pro systém. Mě jako schizofrenikovi, když jsem u doktorky položil na stůl první část  kapitoly, hned přidali prášek. Zkrátka se sklouzneme a pak to hovno zameteme. Třeba v psychiatrické léčebně, nebo na hřbitově. Ty tendence jsou cítit. A párkrát jsem je viděl okolo sebe i u jiných. Kdo to nezažil neuvěří. Všichni pozor! Informace je nebezpečná věc.

Křiklavě červená napsaná dráždidla někde objevené ministerstvem vnitra byla asi někde čouhající hesla: smrt za smrt, samopaly a rakovina to jistí a telepatický organizovaný terorismus. Zkuste někde v tomto kontextu fantazírovat, vymýšlet, rozvinutě něco napsat, případně připomenout historii, jak to kdysi bylo realizováno a budete překvapeni, co se bude u vás a u vašich kamarádů dít. Něco je zde naznačeno. Fantazii se sice meze nekladou, ale velký bratr kouká. A to pak už není telepatická literární blamáž a fatazírování, ale jde vám o krk. A nestačíte pro pár slov zametat jedy v bytě a klepat se o své zdraví a život. Kdo ví? Všichni pozor! Informace je nebezpečná.

 

Po čase napsaný dodatek:

I já jsem se jako manželka dostal do nemocnice. Hořely mě plíce. Měl jsem suchý jazyk na kterém jsem cítil prach. V bytě byla podivná prachová mlha. Účinnost dechu prabídná. Bylo to na omdlení Při příjmu mi natočily EKG. V nemocnici mi dávali kyslík a podle rozboru krve mě nasadili infuzi. Neměl jsem horečku. A nesvíralo mě na hrudi, což je případ když je to od srdce. Mě pálili celé plíce. Navíc den před tím mě specialista na srdce řekl, že srdce mám v pořádku. Akorát jedna chlopeň není ideální, ale není to nic vážného. A při odchodu z nemocnice mě doktor řekl srdce máte v pořádku. Psychická příčina to není, protože se určila z krve infuze. V propouštěcí zprávě bylo. „ Jak kdyby se nadýchal něčeho jedovatého.“

            Po příchodu z nemocnice se po útoku prachovou mlhou větralo a gruntovalo. S pomocí se vyhodil zaprášený koberec. Vytřely podlahy. Utíral prach. Praly záclony a lůžkoviny. Jenže většinou následuje za nepřítomnosti sabotáž a můžeš to dělat znova. Pořád se větralo. Útok prachovou mlhou ale způsobil, že v pokoji dcer to infikovalo jejich lůžka. Zkoušel jsem v nich ležet déle a nešlo to. Napřed uschl s prachem jazyk. A později začaly potíže s účinností dýchání. Dcery přes týden žijí a pracují v jiném městě a doma se o víkendu kvůli prachu už nezdržují.

            K odvětrání od prachu používám průvan. Ten jsem také použil k odstranění prachu v matracích, které proplachuje. Dávám je do cesty průvanu a prach se dostává ven. Před odchodem na návštěvu ženy v nemocnici už z nich proudil docela čistý vzduch. Ještě chvilku a dalo by se na nich spát. Při příchodu ale byla všude prachová mlha a matrace byly zase od prachu. Přitom okna byla pořád otevřená a byl solidní proud vzduchu. Ta sabotáž musela být pře chvílí než jsem přišel.

            Protože se nedalo v infikovaných postelích spát, koupil jsem si karimatku. Nechal jsem ji ve sklepě, a oni mě ji také poprášili. Šlo to ale jen z jedné strany. Druhá má hliníkovou folii potaženou plastovou folii. Stačí jen otočit a spát. Navíc jsem ji přikryl folií na nábytek při malování bytu. Jenže pak mě poprášili tu folii a mě mírně pálilo na plicích. Věčný boj.

            Když píši tužkou tyto řádky jsem mimo prachovou clonou napadený prostor bytu a čekám kdy to ten průvan rozežene. Ale proudění je zrovna malé. Tak to možná bude skoro půl dne.  Znamená to že v tomto bytě denně probíhá podivný boj. Útočí se už jakýmisi agresivními látkami, které pálí už v nose a plicím se stačí dotknout a už to pálí.

            Možná mají ještě něco v záloze. Měl jsem potíže s břichem. Možná mě budou chtít namluvit, že mám břišní kýlu. Je to přirostlá slinivka k bránici. Při operaci se jen zeslabí  bránice. Po tom se pacient propustí domů. Za týden udělá hepčí. Protrhne se bránice a je po dýchání a po pacientovi. Bude se říkat: operace se povedla ale pacient za krátkou dobu zemřel.

             S tím vším by se mělo něco dělat. Nebo jim to jednou vyjde. Jenže mě jako schizofrenikovi nikdo nevěří.  A to je ten zakopaný pes. Jen kapačky a kyslík mě pro nic za nic  v nemocnici nedávali.

 

Další dodatek:

Nyní ti další útočí nějakou chemicky agresivní látkou. Když se na dýchne prach, tak to hned pálí. Hlavně plicích. Na rtech a v puse je to také znát. Bude to asi sůl nějaké kyseliny. Kdyby se měla v budoucnu žena vrátit z nemocnice domů, tak ji to odrovná. Asi by v sedě na balkoně nespala. Tam už je vánek s čerstvým vzduchem, který není zamořen prachem. Jenomže se blíží zima a ty střety v tomto bytě budou asi tvrdší. Uvidíme, co se ještě objeví, a co protivník ještě vymyslí. Tak tedy zdar a sílu a nějak přežít s co nejméně poškozeným zdravím, popálenými a zanesenými plícemi a zanesenými játry a ztuhlými ledvinami. Jen aby nevynechali. Všechno to kvílí a ozývá se v těle. Ale karavana kulhá dál. Ať se podělá někdo jiný až ho spravedlnost začne škrtit a tahat za krk. I do tmy jednou zasvítí světlo. A oni už se hned tak neschovají. Dokonce zaneřádili mou karimatku v jiném bytě u kamaráda. A zjistil jsem sabotáž i v objednávaném respirátoru na chemické látky a prach. Buď nekvalitní výroba nebo lidská činnost. Začaly mě hořet plíce. Pak pobolívat na játrech. A pak mě otekly nohy  a ruce. Selhaly mě totiž trochu ledviny. Tuhly a pobolívaly.  V každém případě to pak bylo nadýchání něčeho divného, co zůstávalo i na patře v puse. 

            Říkal jsem si, že s léčbou těla po toxickém šoku by mi moli pomoci lékařští specialisté. Játra= internista. Ledviny= urolog. Toxický šok vyplívá ze slov propouštěcí zprávy: „Jako by se nadýchal něčeho jedovatého.“ Jenže ke specialistům  je potřeba doporučení obvodní. Jenže u ní jsem byl v jednu chvíli často. Podle rentgenu plic začínající zapal a jizva na plicích.

Pak potíže se žaludkem a dýcháním. ( Málo teplých Jídel. Přeplněný žaludek nestráveným jídlem začal tlačit na bránici a těžko se dýchalo. Bolel žaludek.). A pořád se nato nepřišlo. Pálení na plících, dušnost. (Toxický šok). Když jsem ale začal  mluvit o dalších potížích, tak mi řekla. Chodíte sem pořád, to máte psychické, já už vás vyšetřovat nebudu. Přitom psychiatrická lékařka řekla: Nateklé nohy nejsou psychického původu. Sama ty nohy viděla. Dodala: Moc se pozorujete.  A tak ztuhnutí  jater a ledvin jejich pobolívání, a otok nohou a rukou si léčím sám. Dostupnými prostředky dle rad lékárny. Třeba po několika pivech splaskly ruce. Propláchly se totiž ledviny. Všechno je pak postavené na hlavu. O tom, že by mě léčili lékaři, si mohu jenom zdát. Takhle to dělá systém. Jeden také takový nepohodlný pro systém, vyprávěl: Prý hnis po nečisté operaci slepého střeva, způsobující horečku, málem způsobil opravu a smrt. Bylo to pět minut po dvanácté. Přitom obvoďák je po chvíli dohadování vyhodil se slovy: Běžte do prdele. Chvíli jsem takové výtečníky poslouchal. Pak jsem jim řekl: S takovými řečmi jste nepohodlní pro systém. Nedivte se, že to pak tahle chodí. To dělá systém. Zatlačí na doktory a smrt je pak blízko.

 

---