Pohádka o dědovi a medvědovi aneb hledání vraha

Dědeček Hříbeček si žil poklidným životem penzisty a v podstatě mu nic zásadního nechybělo. Jenže léta plynula, a když oslavil 109. narozeniny, uvědomil si, že zdravíčko mu už po té stovce přece jen tolik neslouží, kamarády z mládí má na krchově a také mu definitivně došly zásoby oblíbených viržinek. Především mu ale došlo, že vše, co kdy chtěl v životě říct, to již řekl, vše, co kdy chtěl napsat, to již napsal a vše, co kdy chtěl udělat, to již udělal.

Po tomto zjištění ho již život dále nebavil. Pochopil, že jediné, co mu ještě zbývá, je odejít z tohoto světa, neboť nejenom staří mrtví musí ustoupit mladým mrtvým, jak věděl již Milan Kundera, nýbrž také staří živí musí ustoupit mladým živým. Jak přesně ale z tohoto světa odejít, to bylo dědečkovi Hříbečkovi poněkud nejasné. A protože vhodnou odpověď nenacházel, požádal o radu svého nejlepšího přítele medvěda Mikuláše.

Ten se nejdříve snažil dědečkovi jeho úmysl rozmluvit, když ale viděl, že je pevně rozhodnutý, příliš se nerozpakoval, v dané věci se inspiroval antickou filozofií a dědečkovi Hříbečkovi vybral k následování Sokrata, který se obsloužil odvarem z bolehlavu, Empedokla, který skočil do jícnu sopky Etny, a Chrysippa ze Soloi, který umřel smíchem.

Informace předložené Mikulášem ale dědečka Hříbečka příliš nepotěšily. Bolehlav se v království Věčného míru, kam se děda Hříbeček spolu s Mikulášem ve stáří uchýlili, vůbec nevyskytoval a jako na potvoru se na jeho území nenacházela ani žádná činná sopka. Zbývala tedy jen smrt smíchem, jenže ať dědeček Hříbeček přemýšlel sebevíce, nepodařilo se mu v království najít nic tak směšného, co by ho dokázalo zahubit.

Tento prvotní nezdar však dědu Hříbečka v jeho úsilí o odchod z tohoto světa nemohl zastavit. Po pečlivém vyhodnocení podkladů poskytnutých Mikulášem dospěl k závěru, že když se nemůže zahubit sám, tak to za něj musí udělat někdo jiný. Platit za takovou službu nikomu nechtěl, vzpomněl si ale v této souvislosti na Johnnyho Cashe a jeho koncerty v amerických věznicích. Vždy, když na nich Johnny zpíval Folsom Prison Blues a dostal se k verši „But I shot a man in Reno just to watch him die“, propuklo publikum v nadšený jásot.

„To tedy znamená,“ usoudil dědeček, „že stačí najít nějakého vhodného mordýře, který rád morduje a problém je vyřešen. Já se bezplatně odeberu do věčných lovišť, a ještě tím někomu jinému udělám radost.“

Jenže bohužel i toto řešení se ukázalo jako neprůchodné. Dědovi Hříbečkovi se v jeho letech nechtělo cestovat ani do sousedního království, natož někam za Velkou louži. A doma v království Věčného míru už drželi v provozu jen jedinou šatlavu, a ta byla beznadějně prázdná. Dědovi tedy nezbylo nic jiného než se zase vypravit se žádostí o radu za medvědem Mikulášem. Rozhodl se, že návštěvu spojí s procházkou parkem, který se na cestě k Mikulášovi nacházel.

Když se pomalým krokem dostal asi doprostřed parku, jako deus ex machina vyskočil zpoza rozložitého dubu muž v tmavém oblečení s kapucí na hlavě a šátkem přes obličej. V ruce držel velký kyj, kterým zlověstně máchal. Hrůzostrašně se zachechtal a pak zhurta spustil na dědečka Hříbečka:

„Jmenuji se Tomáš František Škraloup a jsem mordýř, vrahoun a desperát, který morduje jen tak pro radost. Tvoje hodiny jsou tudíž sečteny, starouši! Nebudu se příliš zdržovat zbytečnými řečmi, než ale naposledy vydechneš, chci abys věděl, co tě teď čeká: nejdříve tě rozšlápnu jako moučného červa, pak tě sfouknu jako svíčku, a nakonec tě slupnu jako malinu. Zkrátka a dobře, pokud bys tomu stále nerozuměl, dostaneš mým kyjem do kebule takovou ránu, až se ti z toho orosí kaťata, a to bude tvůj konec!“

Dědeček trpělivě počkal, až Tomáš dokončí své exposé, a pak nadšeně zvolal:

„Tomáši, to jsi mi ale udělal ohromnou radost. Já jsem si marně lámal hlavu nad tím, jak odejít z tohoto světa a ty jsi mi svým přepadením doslova vytrhnul trn z paty! Tak jen do toho!“

Když to Tomáš uslyšel, rezignovaně odhodil svůj kyj a jeho tvář se pokryla slzami.

„Dědečku, co mi to děláte,“ plakal, „nemůžu přece jen tak pro radost zamordovat někoho, kdo se sám na mord těší a čeká na něj.“ 

Děda Hříbeček se nadechl k odpovědi, než ale stihnul cokoliv vyslovit, vstoupil na scénu medvěd Mikuláš, který měl přes park namířeno do královské kavárny na medovník a sklenici jablečného džusu.

„Co je to tady za pobudu?“ zeptal se udiveně a podíval se na dědečka.

„Ále,“ mávnul rukou děda, „tvrdí o sobě, že se jmenuje Škraloup a že je mordýř. Slíbil mi, že mě zamorduje, když ale mělo dojít na lámání chleba, tak kde nic tu nic.“

„No jo, to jste celí vy lidé,“ povzdechl si Mikuláš, „drancujete přírodu, hubíte zvířata a vyhlazujete se navzájem. Plnit sliby se vám ale nechce.“

„Já jsem nic neslíbil, a navíc ani nejsem žádný vrahoun,“ protestoval plačtivě Tomáš, „jenže v televizi se už nevysílá ani ten komisař Rex, a tak jsem se potřeboval nějak odreagovat. Mordovat jsem ale nikoho nechtěl, jen trochu postrašit. Vždyť i ten můj kyj je jen plyšový.“

„Tomáši,“ zkusil to ještě jednou po dobrém děda Hříbeček, „to máš tedy u mě opravdu škraloup a těmi výmluvami si to jen zhoršuješ. Co kdybys ale to, o co tě žádám, chápal nikoliv jako nějaký sprostý mord, nýbrž jako svého druhu změnu trvalého pobytu. To by přece šlo, ne?“

„Ne a ne a ne,“ trucoval Tomáš, „nejsem žádný bandorelo. Nikoho mordovat nebudu!“

„Tomáši,“ rozzlobil se dědeček, „tak teď jsi mě ale opravdu naštval, dávám ti poslední šanci. Zabiješ mě nebo ne?“

Když viděl, že se Tomáš stále k ničemu nemá, tak ještě jednou zpražil toho ničemu pohledem, a pak se chytil za srdce a velmi pozvolna usedl na lavičku, která stála poblíž. Po krátké chvíli se v jeho obličeji objevil blažený výraz.

„Mikuláši, Tomáši,“ radoval se, „tak už to na mě přišlo. Nakonec jsi mi tedy, Tomáši, přece jen pomohl. Zaplaťpánbůh. Tak se tady zatím mějte a brzy na viděnou. Nebojte se, však ono vám to taky rychle uteče.“

Pak se mu během několika okamžiků přehrál v hlavě jeho celý dlouhý život, následoval průlet dlouhým tunelem a výstup po schodech do nebe až k nebeské bráně. Nezbývalo než na ni zaklepat…