Postoj

V dáli vidím rozvodněnou řeku,

dávno již není vidět břehu,

tak, jako vrabec na útěku,

očekávám od života něhu.

Když na to přijde, že by

člověk chtěl mít víc,

však jako hříbě skotačí a

nemá zhola nic.

Proti tomu proudu jen

těžko se pluje

snad skrýt e v starou boudu

anebo sluje.

A až slunce zase zapraží

a mraky vezme ďábel sám,

budu stát na svém zápraží.

Ještě že tu boudu mám.