Vlastní dům - povídka,která má více poznámek pod čarou, než samotného textu.

Vlastní dům[1]

Byl to takový temný den, kdy vás tíha vlastních myšlenek sráží k zemi víc než gravitační zákon… Takový den, kdy všechno mizí v šedi a skrze hustou mlhu nedokážete spatřit světlo… Den, kdy se naděje stává jenom hloupým slovem pro uklidnění bláznů… Právě takový den, který nikdo nemůže mít rád.

A v proudu šedivého světa, který se točí, aniž by se ho kdo ptal proč, kdesi uprostřed širokého lesa, žil osamělý brouk Pavlík[2]. I jeho zasáhl nepříznivý den jako rána obuškem od špatně vyspalého policejního strážníka.

„Ach, ouvej,“ zoufal si pod krovky, „takový mrazivý den a já ani nevím, kde přespím…“ Zima opravdu zábla až pod kůži,[3] že i  durové Há v tom mrazu znělo jako molové Bé[4]. „Kdybych měl peníze,“ myslil si Pavlík, „mohl bych přespat v motelu u Krtka… Ale žádné nemám,“ trpce si uvědomil hořkou skutečnost, když se podíval pod levou krovku, kde obyčejně míval veškerou hotovost. „Ach, ouvej,“ zopakoval výrok, který přednesl před několika vteřinami, „kam se jen uložím??“[5]

Když takto přemítal o své tíživé situaci, najednou se kolem jedle, pod kterou postával, prohnal jako blesk ze špinavého nebe[6] hlemýžď Franta, který pospíchal na schůzi poslaneckého výboru[7].

„A ejhle!“ zaplesalo srdce[8] brouka Pavlíka, „mít takový domek, to by se hned žilo lépe… Óóó,“ vzýval pro sebe tu myšlenku, která se v něm uhnízdila jako vlaštovka na balkoně,[9] „to by pak život měl zcela jiné rozměry…“[10]

Pavlík byl broukem své doby – tedy broukem, který myšlenku neodděloval od konání. „Své bytí projevuji jeho aktem, jsem-li, pak jednám,“ cítil ve svých tykadlech Pavlík a akce se prolínala každým kouskem jeho členovčího těla. Neváhal ani minutu[11] a spěchal vykonat své rozhodnutí.

V dějinách celého tvorstva však lze jen ztěží nalézt větší rozpor, než ten, který nacházíme mezi idejemi a jejich realizací ve skutečnost, v prostý běh světa.[12] Tento rozpor se v celé své velikosti náhle rozprostřel před nebohým Pavlíkem. A přesto, je-li vůle, pak je tu možnost. A brouk Pavlík bezesporu vůli měl. Neměl ještě plán, nedokázal ještě racionalizovat situaci, ale přesto vyrazil vpřed. Prvním rozhodným krokem, který znamenal změnu.

„Je na místě,“ uvažoval Pavlík, „zapřemýšlet o tom, jak by takový domek měl vypadat. Vím,“ přiznával své pochybnosti o sobě samém, „že nejsem tím pravým, kdo by dokázal postavit domek. Vždyť ani nedokáži uchopit jeho podstatu. Není však na světě proto tolik tvorů, abychom se podělili o své zkušenosti? Není speciální zkušenost, kterou má každý z nás, ona subjektivita, jen vodítkem k celkové generalizaci empirie, která naznačí objektivní danost a poodkryje cestu k pravému poznání???“

„A takový domek je jistě jen malým krokem pro brouka,“ degradoval svou touhu, aby ji vzápětí vyzdvihnul „ale velkým krokem pro celé tvorstvo!“

Když si takto metafyzicky ospravedlnil svou touhu, naplnilo jeho myšlenky mystérium konkrétnosti. Jak přesně postupovat dál? Kdo poradí?[13]

Každý z nás se neustále potýká z řadou nepříjemných otázek, které ne vždy dokáže vyřešit. Broučkovi však tentokrát pomohla vzpomínka. Kdysi mu jeho babička před spaním vyprávěla pohádky a pokud ho jeho paměť neklamala, řešení na všechny trampoty dokázala vždy najít moudrá sova.

 Ctěnému čtenáři již není třeba dlouze popisovat, kam směřovaly kroky brouka Pavlíka. Ano,[14] samozřejmě k útulku moudré sovy, která bydlela na samém jižním cípu lesa, kde bylo jehličí nejhustší[15] a  půda nejúrodnější.[16]

Když Pavlík úspěšně překonal všechny překážky[17] a ocitnul se u samého domu moudré sovy, vzkřikl hlasem plným odhodlání: „Haló!“ Jen ticho však bylo odpovědí.

„Haló!“ to znovu zkoušel své štěstí statečný brouk, „halóóó!!!“ Tentokrát byl brouk úspěšný. Ze shora ze stromů se ozvalo moudré zahoukání a k zemi slétla ještě moudřejší sova. „Přeješ si?“ zeptala se, zatímco brouk se usilovně držel trsu trávy, protože mocný vítr, který sova máváním svých křídel způsobila, ho málem odnesl pryč.

 „Ty jsi sova?“ zeptal se Pavlík, když sova usedla a on se mohl pustit trávy. „Tak jest,“ odvětila sova a zahleděla se na Pavlíka. „A ty jsi brouk Pavlík, že,“[18] promluvila k broukovi. „Jak to víš,“ podivil se on. „To by bylo dlouhé vyprávění,“[19] řekla sova, „raději mi pověz, jaké trable tě za mnou přivedly.“

„Jak bych to nejlépe popsal,“ zamyslel se brouk Pavlík, „no vcelku vzato, napadlo mě, že bych docela rád získal nějaký domek. Ale nedokáži si představit, co stavba takového domku přesně obnáší. Vlastně nevím o staveních vůbec nich…“

Sova se zamyslela. „Ale to jsi přišel na správné místo,“ usmála se po chvíli, „samozřejmě, že vím, co je to stavba…. Podle § 139b stavebního zákona číslo 50 lomeno 1976,  odstavce 1 se za stavbu  považují veškerá stavební  díla bez zřetele na jejich stavebně technické provedení, účel a dobu trvání,“ vychrlila na brouka a, aniž by se nechala nějak přerušit, pokračovala v plynulém toku své výpovědi: „Podle odstavce 2 stavby mohou být a) trvalé, b) dočasné, u nichž se předem omezí doba jejich trvání…“

„Zadrž!“ vykřikl Pavlík, „tvé informace jsou velmi cenné… ale mně vlastně jde spíš o to, jak takový domek postavit…“ „Nu,“ zamyslela se znovu sova, „čistě logicky bych řekla, že substance domku se dá definovat jako cosi, co má za své atributy alespoň tři stěny a střechu. Pakliže má totiž stěny jen dvě, můžeme takovou věc lépe definovat jako přístřešek… O tom však lze vést samozřejmě vědecký spor… tato věc ještě není zcela dořešena… ale myslím, že mé hledisko je blízko pravdě.“

„Děkuji sovo,“ řekl brouk, „myslím, že tvá odpověď byla vyčerpávající. Mám teď zcela jasnou představu o tom, jak postupovat při tvorbě domku. Ještě jednou velký dík.“ „Není zač,“ odpověděla sova, která zřejmě nepostřehla, že věta Pavlíka je napuštěna ironickou přísadou,[20] „pokud budeš někdy opět potřebovat pomoc, ráda ti podám pomocné křídlo,“ nabídla se sova. „Určitě,“ procedil skrze kusadla Pavlík a mizel pryč.

„Opět se potvrdilo, že se doba neustále posouvá,“ přemýšlel cestou od sovy, „hodnoty a jistoty minulých epoch ztrácejí dnes své kvality. Za dob babičky jistě sovy radily, ale teď? Darmo hovořit,“ proklínal svou dobu. 

„Tak, co dál?“ zastavil se. Pak zvednul jednu ze svých předních končetin a začal s ní mávat. Trvalo to jen chvíli a brzy mu díky jeho stopování zastavil jeden nápad.  „Dneska mám kliku,“ pochvaloval si Pavlík, „tenhle ten je zrovna dobrej a ani jsem nemusel dlouho čekat.“

 Vzpomněl si totiž na bobry stavaře, které často viděl u vody, jak stavějí hráze. „Mají jistě zkušenosti s řadou staveb,“ pomyslel si, „a tak budou schopni poradit i mě.“ Jeho mysl se rázem rozveselila, když hbitým pohybem všech šesti končetin zamířil k blízké řece.

Cesta probíhala bez nesnází,[21] a tak brouk brzy dorazil až ke svému vytyčenému cíli.[22] Chvíli nastražil tykadla a za chvíli již slyšel zvuk zubních protéz bobrů, které se tvrdě zarývaly do pobřežních stromů. Vyrazil tedy oním směrem, odkud se hluk rozléhal a brzy[23] dorazil na staveniště bobrů.

„Halo,“ zavolal na prvního bobra, kterého spatřil. Bobr si ho chvíli nevšímal, ale pak se odvrátil od pracovního zaujetí[24] a zahleděl se na členovce. „Dobrý den, pane,“ pozdravil slušně Pavlík. „Dobrej,“ odpověděl neméně slušně[25] bobr, „máte přáníčko?“ „Nevím, jestli by se to dalo tak definovat, přesněji by snad šlo o dotaz,“ odpověděl brouk.

Bobr se poškrábal na bradě. „Ale chcete, abych vám na ten dotaz odpověděl?“ zeptal se. „To ano,“ přikývnul Pavlík. „No vidíte, tak přeci jen máte přáníčko!“[26] zaradoval se bobr. „Vlastně máte pravdu,“[27] souhlasil brouk, „rád bych se od vás dozvěděl, jak se staví takový dům. Všude je totiž všeobecně známo, že bobři jsou skvělí stavitelé.“

Bobr smutně zakroutil hlavou. „Nemohu vám pomoci,“ řekl Pavlíkovi, „jsme samozřejmě vynikající stavitelé,“ dodal kvapně, aby snad nedošlo k nějakému nedorozumění, „ale naše firma BOBR & spol. s. r. o. se specializuje na stavbu vodních nádrží a přehrad. V tomto oboru jsme jasnou špičkou, ale domy… domy nepatří k našemu výrobnímu artiklu.“

Pavlík posmutněl, cítil, že má slzy na krajíčku. I bobr to poznal, a protože byl dobrák od hrudní kosti, pokusil se Pavlíka utěšit. „Možná bychom to ale dokázali… Musel byste nám ale říci, jak byste si takový domek představoval. Trochu ho popsat.“

Brouk ale jen pokrčil krovkami. „Dost dobře to nedokáži. Podle slov sovy se substance domku dá definovat jako cosi, co má alespoň tři stěny a střechu.“[28] „ Z toho nejsem dvakrát moudrý. Je to takové moc obecné,“ řekl bobr, „na nějaký konkrétnější příklad byste nedokázal přijít.“

Pavlík se zamyslel. Když už se mu zdálo, že na nic nepřijde, všimnul si, jak si to kolem řeky šine hlemýžď Franta z poslanecké sněmovny.[29] „Takový!“ vykřikl Pavlík a ukázal na Frantíkovu ulitu. Bobr se pootočil, aby zahlédl hlemýždě, ale nešťastně zavadil packou o strom, který předtím předhryzal. Ten se začal kácet.[30]

Za chvíli se zřítil na zem a zavalil ubohého Pavlíka i Frantíka, až ulita zapraskala.[31] Bobr se nešťastně podíval na oba tvory, ale brzy s hrůzou zjistil, že na jejich stavu úmrtí nelze nic změnit.

Dva dni po smrti Pavlíka a Fantíka se konal pohřeb. A byl to krásný smuteční obřad. Kapela z cvrčků zahrála nádherné smuteční písně, které rozeslzely všechny jim naslouchající. Sova pronesla vynikající smuteční řeč, které nikdo nerozuměl a krtek vyhloubil parádní díry pro rakve. Dřevěné rakve dorazily o chvíli později a na jejich straně bylo zlatým písmem napsáno: „Rakve na míru: firma BOBR & spol. s. r. o.“

Zhruba dvě hodinky poté, co byl smuteční obřad dokončen, brouk Pavlík se probral.[32] “Vida, to je mi ale útulný domek. A jaké je tu teplo,“ zaplesalo jeho srdce a radostí začalo bušit jako o závod.