Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seO muži, kterému chyběl mozek
Autor
bofiák
O muži, kterému chyběl mozek
(novela, který musí být přepracována:-(, a tak čekám na podněty:-))
Z deníku:
21.8. 06
Nemám mozek. Je to fakt. Včera to zjistili při kontrole, veškeré mé nářky byly marné. Nakonec jsem tu hořkou pilulku poznání musel spolknout… Důkaz CT snímky byl přesvědčivý – má hlava je zcela prázdná, ba neobsahuje ani mozkomíšní mok.
To zjištění pro mě bude mít samozřejmě nedozírné důsledky, především společenské. Vlastně je již má – dnes ráno mě opustila moje žena. Sbalila si své věci a odjela mým autem – prý už ho nebudu moci použít, protože mi úřady beztak zabaví řidičák. Také podala k soudu návrh na rozvod. Je úspěšnou herečkou a její kariéru by vztah s mužem bez mozku mohl negativně ovlivnit.
Zároveň se mnou bylo zahájeno soudní řízení o ztrátě způsobilosti k právním úkonům – zřejmě dostanu opatrovníka. Děsím se toho pro mě dosud neznámého člověka, už samotný název jeho funkce ve mně vyvolává pocity strachu a hnusu. A takový má rozhodovat o mých právech?
Zřejmě mě také vyhodí z práce – zatím jsem doma na neschopenku, ale myslím, že svou absenci patřičného orgánu nebudu moci dlouho zakrývat.
Jsem zoufalý. Netuším, jak se mám s celou situací vypořádat. Ležím na posteli a tupě sleduji strop, na kterém mám namalované barokní andělíčky. Bože! Bože! Proč jsi mě opustil?
22.8. 06
Nemám mozek… pomalu se s touto drsnou eventualitou smiřuji. Proto prý nemyslím - lékaři, vědečtí pracovníci, to prokázali dostatečnými argumenty. Mozek je aparát, kterým lidská bytost myslí, pokud ho má hlava neobsahuje, nemůžu myslet – natolik je věc jasná a prostá.
Snažím se tedy poslechnout vědecké rozbory a nemyslet; za uvedených biologických předpokladů se to zdá být jako jedno z nejjednodušších řešení… ale nedaří se mi to. Nemohu si pomoct, sedmadvacet let jsem prováděl určité zaběhnuté rituály, a teď se jich ze dne na den nedokážu vzdát. Ať si věda říká, co chce.
Ráno jsem se šel projít se psem, ačkoliv mi nebylo jasné, zda mohu ještě nerušeně tahat na vodítku bytost, která má podle všeho větší inteligenci než já. Nakonec jsem si řekl, že není nikde řečeno, kdo koho tahá – oba jsme na jednom konci vodítka, takže není znát, kdo koho vede.
Paradoxně pes žádnou změnu nevytušil. Lísá se ke mně jako dřív, mozek nemozek. Naopak se zdá, že sousedi v domě již něco tuší. Když jsem procházel dvorkem, potkal jsem rodinu ševce Zachariáše; zdravili mě méně hlasitě než dřív. Na ševci byla vidět jistá míra skepse, jeho paní se mírně pousmála, jakoby mi chtěla vyjádřit lítost a děti se lehce ušklíbly.
V parku jsem ale na lidech dosud nespatřil žádné negativní reakce, ačkoliv jsem se jich obával… Ta náhlá změna, která se se mnou udála, se dosud neprojevila na mém zevnějšku. „Kéž by tomu bylo tak i nadále,“ zadoufal jsem zoufale, ale přitom jsem tušil, že tomu tak být nemůže.
Věda je věda, ta se nedá ošálit.
25.8. 06
Nemám mozek – teď už to všichni vědí. Celé ulici jsem pro smích. Zůstávám proto raději doma a ven vycházím jen v noci - Aron potřebuje procházky. Jinak je celý den nesvůj, poštěkává, ale nic naplat, k tomu, abych vyrazil ven přes den, k tomu mě nedonutí.
Poprvé jsem se s negativní reakcí setkal předevčírem ráno. Když jsem se vracel z nákupu (nakoupil jsem vodku a něco malého k snědku), potkal jsem na schodech malého Péťu – chlapce ze sousedství, který byl mírně retardovaný. Kývnul jsem mu hlavou na pozdrav a pospíchal dál, abych se co nejrychleji nasnídal.
Když jsem ale chlapce míjel, podrazil mi nohu. Rozplácnul jsem se na schodech a v tašce se mi roztříštila láhev. „Ty idiote!“ vykřikl jsem na něj, oprávněně rozezlený. Chlapec jenom vyplázl jazyk a se smíchem si začal ťukat na hlavu. „Idiot,“ zamumlal, ukázal na mě a rozběhl se pryč. Chtěl jsem se na něj znovu obořit, ale pak jsem si řekl, že mě nesmí rozházet spratek, který nemá téměř žádný rozum.
Znovu jsem se rozešel po schodech nahoru… a pak mi to došlo. Spratek, který skoro nemá rozum? Vždyť já sám nemám žádný! Jsem tedy bytost méněcennější vůči tomuto individuu. Jsem jen brouk, šváb v jeho očích, možná žížala, nebo jiný bezobratlý živočich. Ba co hůř, nejsem ani tím – vždyť i takový brouk by při pohledu na mě mohl s opovržením stáhnout tykadla a jednoduše mě ignorovat.
A pak jsem si vzpomněl na hodiny filosofie, které jsem strávil na střední škole. Descartes prý tvrdil – myslím, tudíž jsem – ale pokud jsem pozbyl mozek …. nebo jsem ho snad ani nikdy neměl, mohu pak vůbec být? Vyděšeně jsem zabouchl dveře svého pokoje a s námahou ulehl na postel.
Již ani andělé na stěnách neměli pro mě většího významu – nejsem-li, nejsem ani odrazem v očích Boha. Rozplakal jsem se a neutěšil mě ani Aron, který se ke mně přitisknul. Co když skutečně neexistuji?
Stále o tom přemítám, ale nemohu přijít na žádnou odpověď. Je to možná tíživější, než společenský posměch. Rozhodl jsem se, že musím uspokojivou odpověď nalézt – buď jsem nebo nejsem, alespoň v tom musím mít jasno. Večer zavolám svého známého F., je akademickým filosofem, tak mi snad poradí…
27.8. 06
Nemám mozek – potvrdil mi to i F. Co to ovšem znamená existencionálně, nejsem schopen posoudit. Po telefonickém hovoru jsem se odhodlal a včera dopoledne jsem F. navštívil. Sice jsem obdržel několik ran květákem, který po mně házely děti z ulice s výkřiky: „tu máš mozek, tu máš…“, ale jinak celá cesta probíhala celkem v pořádku. Dokonce jsem se vešel i do tramvaje tak, že jsem mohl stát na obou nohou a nemusel viset jako netopýr na klandru.
Filosof F. jako vždy dopoledne spal…nebo hluboce přemýšlel – výsledek byl pro mě ovšem stejný. Proto jsem se rozhodnul obejít ještě jednou blok, kde bydlel a prohlížel jsem postmoderní umělecké paneláky. Zvláštní bylo, že lidé, kteří bydleli v této čtvrti a neznali mě, si absenci mého mozku neuvědomovali… Že bych se znovu mohl začlenit do společenského života? Ale dokud nevyřeším otázku toho, zda vůbec existuji, je otázka socializace bezpředmětná.
Došel jsem znovu ke dveřím F. a znovu zazvonil – tentokrát byl doma a přišel mi otevřít. Byl oblečen v županu, na nohou měl papuče a v ústech nezbytnou dýmku. Uvědomil jsem si, že jsem ho nikdy bez této libůstky neviděl.
Filosof mě přivítal vřele, z jeho pohledu jsem vyčetl zastíranou zvědavost. Setkání s mužem bez mozku pro něj mohlo objevit nové, zcela nečekané noetické souvislosti. Aniž bych si to v tu chvíli uvědomil, byl jsem pro jeho bádání jakýmsi pokusným králíkem.
Když mě usadil ve svém obývacím pokojíku, nabídl mi čaj. Přijal jsem s radostí – ta ovšem vyplývala z jeho téměř vřelého přijetí, kterého se mi v posledních dnech v lidské společnosti nedostávalo. Po obligátních přivítacích frázích, kdy se mi F., na otázku jak se mu daří, svěřil, že znovu prožívá Kierkegaardovskou úzkost, jsme přešli rovnou k věci. ¨
„Jak už jsem se vám svěřil v telefonu, nemám mozek,“konstatoval jsem fakta. F. zajiskřily oči a ihned se nahozeného tématu chopil. „Je to vůbec možné? Nemít mozek?“ Ukázal jsem mu CT snímky své hlavy, aby o absenci jakýchkoliv mozkových buněk nebylo žádných pochyb.
„Vskutku neobvyklý jev,“ zamyslel se akademik, „co ovšem znamená pro filosofii jako vědu? Mám dojem, že jsem na stopě neobvyklého průlomu dosavadní gnoseologie!“ „Po pravdě, o této věci jsem neuvažoval – spíše jsem uvažoval v Decartovských tezích – nemám-li mozek, nemám ani rozum. Nemám-li rozum, nemůžu přemýšlet. Nemyslím-li, pak ani nejsem.“
„Zkuste se na věc podívat z jiného úhlu pohledu… Vzpomeňte například slov Berkleyových – esse est percipi aut percipere …. být znamená být vnímán nebo vnímat,“ uklidňoval mě F. „Je možné, že díky své amozkovosti nemůžete vnímat, ovšem, vnímá-li vás okolí pak bezpochyby jste. Pravda, nežijete jako racionální rozumná bytost, zoon sapiens, ale přesto beze vší pochybnost existujete. Vaše existence připomíná nejspíše nerost, nějaký obyčejný kámen – nejste aktivním vykonatelem děje, pouhým pasivním příjemcem…“
„Nejsem si jist, zda vám plně rozumím – ale vysvětlete mi, drahý F., jak je možné, že se z vlastní vůle pohybuji, z vlastní vůle mluvím…“ „Ale, ale, drahý příteli,“ zarazil mě F. v půli mé věty, „vy přeci vůbec nejednáte z vlastní vůle! Nehleďme k otázce nakolik je člověk jako obecná bytost vůbec svobodný a nakolik je jeho jednání pouhým determinovaným jevem, mohu vás uklidnit - vy rozhodně svobodný nejste – a jednáte-li, pak nikoliv na základě vaší vůle, ale vůle vám vnucené z vnějšího prostředí. Vaše jednání je jednáním listu vlajícího v předvečer letní bouře.“
Když viděl, že jsem na základě jeho slov částečně rozhořčen, jal se mě hned uklidňovat: „Buďte šťasten, příteli. Tím, že nejste svobodný, jste získal naprostou volnost – volnost veškerého konání bez mravních imperativů. Dále se již nemusíte zaobírat otázkou, zda vaše jednání je morálně správné – vy nemáte rozum, tedy jste muž bez morálky!“
„Ale vážený pane F., kdo je pak odpovědný za mé konání? Pokud se budu chovat nemravně a sám nejsem odpovědný, musí být odpovědná nějaká vyšší autorita – ten, kdo mou hýbe… např. bůh. A pokud já jednám nemravně, a nejsem ten, kdo jedná, pak je nemravná ona vyšší autorita.“
„Což vás ovšem nemusí trápit,“ skočil mi do řeči F., „ve své podstatě je to pro vás otázka, kterou nejste schopen uchopit a zkoumat. Vyšší autorita ať si svou morálku zodpoví sama se sebou.“ „Ovšem, pokud je nemravná vyšší autorita,“ poukázal jsem na novou nesrovnalost, „neskonalý tvůrce, pak musíte být nemravný i vy!“
„Co si to dovolujete,“ obořil se na mě akademik, „vy snad chcete naznačit, že já akademik, vysokoškolský profesor, laureát Klemmensovy ceny za přínos filosofii, já, že jsem nemravný?“ „To přeci netvrdím já,“ podotknul jsem zcela věcně, „ale vyšší autorita.“
„Vypadněte!“ rozkřičel se na mě F. a prstem mi ukázal na dveře, „už se s vámi nehodlám dohadovat. Vy vůbec nemáte mozek!“
30.8. 06
Nemám mozek. Cestou od F. jsem si to stále připomínal. V sentimentálním rozpoložení, kdy jsem chvíli sám sebe litoval a plakal jsem nad svým osudem a chvíli jsem nad sebou lámal hůl, jsem bloudil ulicemi města, aniž bych měl ponětí o tom, kde jsem, či vůbec jakým směrem kráčím.
Zmatek v hlavě mě hnal stále dál a dál, po Reumkensově nábřeží až na Hlavní třídu. Aniž bych to věděl, vzdaloval jsem se od svého domova, který ovšem nebyl mým domovem, ale domovem jakési nebytosti, či čím jsem to vlastně byl.
V duchu jsem doufal, že cestou uvidím pohádkovou babičku, která mi splní mé jediné přání – nabýt znovu mozek; nebo, že se probudím z této škaredé noční můry a EEG ukazatele budou znovu normálně vyhodnocovat úkony nervové soustavy.
Ovšem nic podobného se nedělo. Jen jsem probíhal bezmyšlenkovitě ulicemi a ani jsem si nevšiml, že jsem došel na Náměstí Verdeho. Z mé netečnosti mě vytrhnul dotek cizí paže na mém rameni. „Haló, pane!“ promlouval na mě hluboký hlas, „pojďte a poslechněte si projevy naší politické strany – Strany pro rozvoj Blahobytu.“
„Nemohu…“ řekl jsem a pokračoval v chůzi. Majitel hlasu byl ovšem neúprosný: „Jen pojďte, dozvíte se, jak pro sebe získat šťastnou budoucnost.“
Teprve teď jsem si muže, který mě dosud pevně svíral svou rukou, pozorněji prohlédl. Co to je za člověka, který mi nabízí nový, šťastný život? Někdo s velkou silou, či mocí, s charismatem a možná zázračným pohledem, který vás rázem nenechá na pochybách o jeho pravdě?
Nikoliv. Přede mnou stál malý mužík, s krátce střiženým vousem i vlasy, s poměrně velikým břichem, které se rozkládalo pod jeho oblekem. Rozhodně se nejednalo o žádného Hedonise, či o jiný symbol krásy.
Přesto zaujal mou pozornost. „Jak pro sebe získat co…“ vykoktal jsem ze sebe. „Šťastnou budoucnost. Každý přece usilujeme o vlastní štěstí, o život v blahobytu, o uspokojení našich zásadních potřeb. Budete-li mne volit, vaše budoucnost bude rázem zářivější.“ Aniž by přerušil tok své řeči, táhl mě pomalu k pódiu, u kterého již postával hlouček lidí.
„Já ale nemám mozek…“ zarazil jsem se v chůzi a pokusil se mu vytrhnout. Jeho sevření však bylo neúprosně pevné. „Tím lépe, tím lépe. Takové jako jste vy potřebujeme do svých řad. My se nebráníme nikomu, nejsme netolerantní. Naše strana má širokou základnu…“
Znovu jsem ho přerušil. „Vy to nechápete – já opravdu nemám mozek!“ „Víte co?“ řekl, když mě dovedl až k samotnému řečništi, „promluvím si o tom s vámi později. Až po projevu…“ zarazil jakékoliv moje pokusy o námitky. Pak vyskočil k mikrofonu, který už byl pro něj připraven a jal se přednášet.
10.9. 06
Nemám mozek. Možná jsem se ale na celou situaci díval příliš kriticky. Možná „nemít mozek“ neznamená zas tak velikou indispozici. Možná jsem neztratil svou šanci na smysluplné žití. Možná ještě dokážu pozvednout svůj hlas a společně s ostatními spoluputovníky způsobit převrat k lepší budoucnosti. Lepší budoucnosti pro všechny.
Alespoň lidé ze Strany pro rozvoj Blahobytu – SRB - mě o tom přesvědčují. Včera jsem byl poprvé na jejich schůzi a odcházel jsem plný dojmů. Pochopil jsem, že strana SRB není další obyčejnou politickou stranou, které se svým volebním programem snaží zmást nebohé voliče, stranou, která naslibují hory doly, ale po volbách již nesplní ani jediný ze svých volebních sloganů.
Ne. Strana SRB je zcela odlišná. Je to strana s vizemi nového převratu. Hledá štěstí pro obyčejné lidi, pro odpadlíky, kteří měšťané již odvrhli ze svých řad. Lidé tu diskutují o problémech, které se dotýkají spodiny, hladovějící a zubožené.
Pochopil jsem, že SRB je možnost, možnost pro všechny. Dosud nejsem ale přesvědčen, jestli je i šancí pro mě. Já přeci nemám mozek, přesvědčoval jsem ostatní soudruhy. Má hlava je prázdná a s ní je prázdná i má existence.
Hermín Božidar – tak se jmenoval muž, který mě první přesvědčoval o nutnosti vstoupit do strany – mě ovšem přesvědčuje o opaku. „Nepotřebujeme inteligenci, mozky. Ta zradí! My potřebujeme srdce, srdce, které tluče pro naše zájmy, pro naši stranu! Srdce, které je ochotno dát svůj život všanc lepší budoucnosti. My potřebujeme oběť, oběť, která přinese celkové vítězství naší strany a lidu. Pak se rozšíří všeobecný blahobyt, společnost rovnosti, ve které každý bude mít dost a nikdo nebude mít málo.
Přemýšlej o tom, soudruhu. Budoucnost leží i v tvých rukách!“ Když spatřil, že jsem stále na pochybách a stále nevěřím tomu, že bych mohl být prospěšný, poplácal mi po ramenou. „Neboj, soudruhu, myslet - myslet za tebe budeme my.“
20.9. 06
Nemám mozek. Ať si. Nemám mozek, ale jsem jedním článkem velkého řetězce. Stal jsem se členem SRB! Od této chvíle vedou všechny kroky ke společnému cíli – odstranění nerovnosti a zločinnosti plynoucí z prospěchářství! Odstranění zločinců, kteří vedou společnost do záhuby! Všechno všem – to ať je ode dneška heslo, které bude vytesáno do mramoru. Vzhůru k šťastným zítřkům!
Kdo říkal, že nemyslíme-li, pak nejsme? Veškerá materie světa ho usvědčuje z omylu. Kámen, který padá a drtí vše, co mu stojí v cestě. Velká voda, strhující překážky! Požár, pálící a žhavý, který dokáže sežehnout města.
A jaká je potom síla v materii lidu!!! Síla, která přeměňuje okolní svět – opracovává kameny a staví z nich hrady, staví přehrady a zadržuje tak vodu, a dokáže zkrotit oheň. Samotná matérie lidu je důvod existence, její smysl, její pravda.
A v prostém lidu ji spočívá nejvíce. Právě on by měl vést společnost, k zítřkům, kdy bude tato síla nejlépe využita. Využita ve prospěch sama sebe.
Ale dosti oslavných sonetů na lidskou masu. Ona oslavné písně nepotřebuje. Oslavuje sama sebe. Ne, není třeba pět ódy, ale je dobré přiložit svou ruku ke společnému dílu. Být součástí této hybné síly, neustále se posunující se vpřed.
Čekají nás volby a v nich se naše materie plně projeví. Dosadíme do vlády své zástupce a přeměníme tuto podivnou buržoazní republiku ve fungující socialistický států. Vzhůru již branci této země, dejme se na pochod!
1.3. 07
Nemám mozek … ale takových, kteří nemyslí, je v našem kraji víc. Již dlouho jsem nepsal, neboť jsem dnem i nocí pracoval pro SRB … ale nyní musím. Musím se vypsat ze svého zklamání. Lid zklamal – nebo alespoň jeho většina. SRB nebyla zvolena.
Zdá se, že nechápou, kam povede neblahý volební výsledek. Vítězství sociální demokracie nás dále neposune. Slovy se sice hlásí k sociálním ideálům, k hlasu lidu, obrací se na chudé a slabé, kteří nemohou sami pozvednout svůj hlas… ale jsou to jen slova na papíře. Program nikdy nemůže prosadit – neboť nemá k jeho prosazení vůli a ani prostředky.
Hermín se po volebním neúspěchu složil. Jeho psychické zdraví je v háji, zavřel se doma a odmítá docházet na schůze. Marně jsem ho přes zamčené dveře přesvědčoval, aby všechno hodil za hlavu a znovu se dal do práce pro SRB. Strana ho ve svém čele potřebuje i nadále. Proto jsem se rozhodl, že ho ještě jednou půjdu navštívit.
Od svého vstupu do strany jsem se přestěhoval do jejího sídla ve Vedlejší ulici, kde trávím většinu svého času, jím, spím, pracuji pro Stranu. Spolu se mnou tu je i skupinka mladých lidí, kteří mají také touhu změnit současnou společnost. Je v nich tolik energie, že i když se někdy po náročném dni cítím zmožen, stále mě znovu nabíjejí a dávají mi novou sílu.
Právě oni mě dnes přesvědčili, abych ještě jednou navštívil Božidara a přesvědčil ho o nutnosti změny postupu Strany pro rozvoj našeho Blahobytu. „Je potřeba být razantnější a vyzkoušet i nové metody, jak dosáhnout našeho cíle,“ přesvědčoval mě Vladimír, jeden z mladých soudruhů ze strany. „Myslím, že je načase zahodit opatrnost a přejít k tvrdším zásahům do veřejné moci.“
Když jsem se ho zeptal, jaké metody a postupy má na mysli, předal mi krátký leták s politickým programem, které mladé křídlo samo vypracovalo. Pomalu jsem ho začal číst:
„Revolucí k lepším zítřkům,“ zněl nadpis programu, který byl vytištěn tučnou, krvavě rudou barvou. Dále pokračoval již drobnější text, částečně nejasného vyznění:
„SRB usiluje o revoluční překonání kapitalismu a o nastolení ekonomických - odstranění soukromého vlastnictví výrobních prostředků a jeho nahrazení vlastnictvím společenským - a společenských – zavedení socialistické demokracie - podmínek pro budování socialismu, jako prvního stupně k vytvoření společnosti komunistické, jejíž vybudování je konečným cílem a jež přinese lidu blahobyt. Tuto snahu vyjadřuje název organizace, kde je pojem blahobyt chápán jako vize budoucí, vysoce organizované beztřídní společnosti, kde je vláda nad lidmi vystřídána svobodnou správou věcí a řízením výrobních procesů, kde všestranný a svobodný rozvoj každého jednotlivce je základem pro svobodný rozvoj všech. V takové společnosti již život člověka nebude zajišťován na úkor jiných lidí, ani na úkor životního prostředí.
K dosažení tohoto cíle se proletariát musí chopit veřejné moci a z této moci přeměnit společenské výrobní prostředky, které se buržoazii vymykají z rukou, ve veřejné vlastnictví. Tímto aktem osvobodí proletariát výrobní prostředky od jejich dosavadní vlastnosti kapitálu a dá jejich společenskému charakteru plný průchod, aby se prosadil.
Od nynějška se stane možnou společenská výroba podle předem určeného plánu. Vývoj výroby činí další existenci různých společenských tříd anachronismem. Postupně, jak zmizí anarchie společenské výroby, usne i politická autorita státu. Lidé, konečně páni svého vlastního způsobu zespolečenštění, se tím zároveň stanou pány přírody, pány sebe samých - svobodnými.“
Promluvil jsem s Vladimírem o možnostech, které se před námi naskýtají – nakonec mě přesvědčil, že jediné správné řešení je pokusit se silou ozbrojeného lidu připravit převrat a dosadit sami sebe – představitele SRB - do čela; alespoň do té doby, než už nebude zapotřebí žádné autoritativní moci a lidé si budou vládnout absolutně nezávisle sami.
Zítra se o tom pokusím přesvědčit i Hermína. Měl by se postavit v čelo našich bojových šiků…
2.3. 07
„Nemáš mozek,“ vytýkal mi při dnešním setkání soudruh Božidar. Možná nemám mozek, ale on nemá pravdu. Pohádali jsem se – tvrdě jsem se pohádali přes dveře jeho luxusního rodinného domu.
Snažil jsem se ho přesvědčit, aby šel s námi. Ale on tvrdil, že revoluční cesta je nesmyslná a zamítl ji. Naopak mě chtěl dokázat, že jedinou nadějí SRB je koalice se sociální demokracií, v jejímž rámci bude SRB vystupovat jako radikální křídlo.
Vysvětloval jsem mu, že pokud nadále budeme postupovat pouze v rámci běžných demokratických prostředků, zůstaneme nadále stranou v rámci systému. My ovšem musíme z tohoto systému vystoupit, abychom ho mohli rozbourat, abychom udělali rozhodující úder, který celé zkostnatělé současné uspořádání odstraní.
„Musíme osvobodit výrobní prostředky z okovů pseudodemokratických zločinců, žhářů vývoje. Jedině tak dosáhneme rychlejšího vývoje výrobních sil, a tím i prakticky neomezeného stupňování výroby samé,“ citoval jsem slova, která jsem probíral s Vladimírem.
„Musíme zachovat demokratické standardy,“ oponoval mi Hermín. Revolučnímu řešení vytýkal, že naše strana nemá dostatek členů a tedy dostatek prostředků prosadit se silou.
Nakonec Božidar vystoupil před dům a vyťal mi facku, ať se prý proberu. Oponoval jsem mu, že probrat by se měl on. Sedí již několik dní doma a nic nedělá. Z kanape se lepší společnost budovat nedá.
Hermín mi zasadil druhý pohlavek. Byl rozčilený na nejvyšší míru. „Já že nic nedělám?!!“ řval, „já se snažím koncepčně a racionálně řešit naší současnou situaci. A ne si vymýšlet fantasmagorické bludy!“
Upozornil jsem ho, pouze skrze pozitivní zrušení soukromého vlastnictví odstraníme lidské sebeodcizení. Pokud se to podaří, nebude mi již muset dávat pohlavky, protože všichni budou mít vše. Dosáhneme tak skutečného přivlastnění lidské podstaty člověkem a pro člověka.
To ho uzemnilo. Pěnilo se mu od úst a nadával mi do idiotů. Neposlouchal jsem ho. Dřív by se mě to možná dotklo, ale dnes vím, že proletariát mi dává smysl být, je mým sebepotvrzením.
Pomalým krokem jsem se vydal od Božidara zpět k Vedlejší ulici. Z našeho setkání jsem odcházel mírně zkroušený, ale pevně přesvědčený o dalším postupu. Mám Božidara rád – to on mě přivedl do Strany… Ale ve jménu naší strany, ve jménu proletariátu, ve jménu většího blaha společnosti - musí být odstraněn. Na jeho místo musí nastoupit někdo jiný, nová tvář. Muž revolučnější, ráznější, s tvrdší rukou. Nu, a pokud se nikdo takový v řadách SRB neobjeví, pak tedy – proč ne já!
Ano, ve prospěch lidu se ujmu moci a povedu nás k revoluci!
23. 6. 07
Nemám mozek, sláva! Dnes mi to zachránilo život. Kulka, která mě trefila do hlavy, prolétla druhou stranou ven a nezpůsobila mi vážnější zranění. Mí spolubojovníci byli zcela zaskočeni tím, že jsem přežil. I náš jediný lékař konstatoval, že takovýto průstřel mi měl přivodit jasnou smrt. Takto můžu vést válku dál…
Už od konce března vedeme krutý boj za zavedení vlády proletariátu. Postavil jsem se do čela radikálního křídla SRB, které se rozhodlo strhnout vládu kapitalistické třídy a zničit zásady buržoazního práva a státu.
Žel, je nás stále jen poskrovnu, kdo chtějí změnit svět. Vojsko, politicky manipulované, se vydalo do boje proti nám a zatlačilo nás. Skrýváme se nyní v horských masivech a vedeme partyzánský boj. Musím přiznat, že naše ztráty jsou obrovské… věřím však, že přesto zvítězíme. Na naší straně je totiž nevyhnutelný běh dějin, jak mě neustále přesvědčuje Vladimír.
Právě on nyní vysvětloval našim přívržencům mé záhadné přežití průstřelu lebky. „Soudruzi, nejedná se o zázrak, nebuďme dětmi,“ halasně vyvolával před spolubojovníky, „ne. Není to zázrak. Pouze poznaná nutnost. Koloběh dějin se posunuje dál. Třída proletariátu, kterou reprezentujete vy, nutně musí zvítězit nad utlačovateli z měšťáckých řad!
Dnešní epizoda je toho vzorným případem. Jindy průstřel hlavy znamená smrt. Ne tak dnes, soudruzi. Vůdce našeho povstání přežil, aby dále mohl vést lid k vítěznému zítřku. Sláva vůdci!!!“ Jako odraz echa od skály ozvaly se hlasy mých bojovníků: „Sláva vůdci!“
Jsem živ a zdráv a to zásluhou mé drobné odchylky – absence mozku. Vzpomínám teď na úzkostné chvíle, které jsem strávil zkoumáním, zda mohu vůbec bez mozku existovat. Teď se své bláznivé naivitě, svým pochybnostem, které mě zevnitř rozežíraly, jen směji. Mozek? Nač? Ten nepotřebný orgán. K vedení odboje ho jistě nepotřebuji. K životu také ne.
Zdá se, že příhoda s mojí hlavou mé povstalce stmelila. Našli nové odhodlání, které se již téměř poztrácelo v bažinách mrtvých těl. Nuže v boj. Jen houšť a větší kapky!
5.8. 07
Nemám mozek – jedině díky tomu je vítězství Strany téměř na dosah. Mé zázračném vyváznutí z osidel smrti se stalo nepředstavitelným oživením pro naši skomírající kampaň. Tisíce nových spolubojovníků se připojili do našeho tábora, dělníci, rolníci, ale i intelektuálové, chápající nutnost přesunout vlak dějin na nové koleje.
Nakonec se k nám přidala i armáda. Vojáci, kteří doposud krvavě potlačovali naši vzpouru, teď svorně v jednom šiku pochodují s námi, vstříc novému světu, v mých šlépějích. Vladimír se stal mým neocenitelným společníkem. Dokáže hypnotizovat a manipulovat masu lidu, jakoby se jednalo o neživou věc, cihlu, či kámen, dokáže s nimi posouvat tam, kde právě mají být.
A já vedu své muže k vítězství. Stojíme před branami hlavního města a vítězství je na dosah. Podle všech informátorů, které nyní v městě máme, vypukne již zítra v samotném centru vzpoura. Vláda buržoazie bude odstraněna a zavládne diktatura proletariátu.
Nic ovšem nelze nastavit naráz, to chápu. Lid si nemůže vládnout neomezeně, dokud dostatečně nepochopí své historické místo. Do té doby, ho bude muset vést charismatická osobnost se silným socialistickým přesvědčením.
Do té doby budu muset vést lid já.
16.10. 07
„Nemá mozek,“ to stojí v titulku novinovém článku Pravdy, která teď leží na novogotickém stole v mém prezidentském apartmá. Ten článek napsal jakýsi novinář Kováč, pseudointelektuál a nepřítel lidu. „Jak si jen mohl troufnout?“ napadá mě a dusím se vzteky. Ne z nadpisu, ale z obsahu samotného článku. A to si dovolili vytisknout to černé na bílém.
„Náš nový vůdce nemá mozek. Tato zpráva je možná šokující, ale zaručeně pravdivá. Vychází totiž přímo z lékařských nálezů. Naší redakci je získala na klinice, kde byl vůdce Strany ošetřován.
Z CT snímků jasně vyplývá, že hlava vůdce je dutá a prázdná. ,Je to zajímavý fenomén,´ vyjádřil se k tomu jeden z přítomných neurologů, který si nepřál být jmenován.
Podobné informace potvrzuje i akademický filosof a nositel Reumkensovy ceny F. „Ano, náš vůdce nemá mozek. Bavil jsem se s ním těsně před jeho vstupem do Strany a už tehdy bylo zřejmé, že nemá rozum. To zákonitě vyplývá z absence jeho mozku.“
F. dále uvádí, že je podle něho na místě zvážit veškeré úkony vůdce. „Možná máme před sebou jednání muže, který není svéprávný…“ dodal F.
Způsobilost k právním úkonům se přitom nabývá zletilostí. „Jestliže fyzická osoba pro duševní poruchu, která není jen přechodná, není vůbec schopna činit právní úkony, soud ji způsobilosti k právním úkonům zbaví,“ vysvětluje známý advokát Hochmann. „Pokud je způsobilá jen k některým právním úkonům, soud její způsobilost k právním úkonům omezí a rozsah omezení v rozhodnutí určí,“ dodává.
Má tedy být vůdce SPB zbaven svéprávnosti? O tom může rozhodnout jen nezávislý a nestranný soud. Všechny indicie však vedou k domněnce, že náš stát vede muž, který nemá mozek.“
18.10. 07
Nemám mozek. Včera pořádalo vedení Strany tajnou krizovou schůzi, při které se vedla diskuze na téma novinového článku. Nejprve jsme se shodli, že Strana se musí větší měrou podílet na svobodném vytváření názoru každého jednotlivce a to skrze zvýšené kontroly tisku.
Ne, nepůjde o žádnou cenzuru. Je ovšem třeba přesvědčit novináře, aby psali více uvědoměle - v tom je přeci největší deviza jejich svobody. Je třeba pozitivně objektivně kritizovat Stranu.
Druhým bodem byla konkrétní reakce na Kováčův článek. Jak postupovat, aby naše jednání bylo ve prospěch SPB a lidu? Jako první se ujal slova Vladimír. Konstatoval, že novinář se dopustil chyby, když v tisku znevážil Vůdce Strany.
Přesto je nutné upozornit na to, že některé, objektivně zjištěné nedostatky, by mohly osobu vůdce zdiskreditovat v očích lidu. „Je-li zdiskreditován vůdce,“ pravil Vladimír zaníceně, „je zdiskreditována i Strana a její program. A to bychom, soudruzi, nechtěli.“
Byl jsem z Vladimírových slov překvapený. Kam míří? Jak mi teď pomůže z té šlamastyky. „Asi se zamotal do vlastních slov,“ pomyslel jsem si. Jinak jsem si jeho exces nedokázal vysvětlit.
Vladimír ovšem pokračoval ve své přednášce dál. „Vždyť i taková kapacita, jakou bezesporu filosof F. je se vyjádřila k vykonání funkce našeho Vůdce skepticky. Soudruzi,“ vykřikl Vladimír a zaťal pěst, „jakkoliv jsme našemu Vůdci vděčni za jeho nezměrnou práci ve prospěch Strany v revoluci, za jeho jedinečné vedení našeho lidu v boj, musíme si přiznat. Nadešel čas změny! Myslím, že nutnost nám volí dosadit do čela novou tvář. Tvář, která v očích občanů bude neposkvrněná a čistá.
Soudruzi, poděkujme našemu Vůdci. Jeho práce pro Stranu nechť je příkladem pro nás ostatní. Ale do nové epochy musíme vkročit s novým leaderem, který povede náš lid zase blíže celkovému blahobytu!“
Poté, co skončil svůj projev, rozezněl se místností potlesk. Zděšeně jsem se porozhlédl po jednotlivých tváří mých spolustraníků, mých souputníků v revoluci. Nezdá se mi to? Není to jen zlý sen?
19.10. 07
Nemám mozek. Přesto jsem byl připraven na některé omyly, ke kterým ve vedení Strany může dojít. Po celou dobu jednání vedení strany čekala před mou rezidencí, kde se konalo jednání vedení Strany, má osobní stráž. Ta tyto nepokoje vyřešila.
Měl jsem tušení, že se někdo pokusí vytknout mi mou absenci mozku. Nečekal jsem, že do čela rebelujících se postaví Vladimír. Zjevně se stala velká chyba.
Zdá se, že nepochopil svoji historickou úlohu. Ani Strana dosud nepochopila svoji historickou úlohu. Jsem to já, kdo jim jí musí připomenout. Jsem to já, kdo musí přivést lidstvo ke šťastnějším zítřkům.
Dosud nepochopili, jaké nezměrné možnosti jim přináší svoboda – svoboda poznané nutnosti. Musím jim otevřít oči. Do té doby rozpouštím vedení strany, je nepotřebné. Zatím budu vládnout sám, dokud se lid neuchopí svojí úlohy.
Mým úkolem je přivést lidi ke šťastnějšímu zítřku, k blahobytu. Prostředky, které k tomuto cíli mohou být i nevybíravé, ale je nutné je podstoupit. Nemám mozek, proto si to mohu dovolit.
Zaslechl jsem, že skupinka lidí kolem filosofa F. se bouří. Cožpak nepochopili, že je chci přivést k blahobytu? Nečekal jsem, že tuto cestu budu muset některým vnutit násilím. Ale bohužel je to tak.
Když jsem se procházel po své rezidenci, hlavou mi blýskl nápad. Nový projekt, který by cestu lidí ke štěstí mohl přiblížit. Vědecký projekt, který pomůže lidstvu k novému neskonale šťastnému životu.
„Koho chce Bůh zničit, toho ranní rozumem,“ vzpomněl jsem si, jak mi jednou filosof F. citoval slova Bolzanova.
Myslím, že už to mám. Už vím, jak učinit společnost šťastnou a spokojenou.
24. 12. 07
Nemít mozek. Jakou funkci vlastně ten prapodivný orgán splňuje v lidském těle? Může člověk existovat bez něj? Rozhodl jsem se, že uvedené problémy jednou provždy vyřeším.
Mám nyní k dispozici celý státní aparát, pod který spadají akademie vědců, technických laboratoří a příliv peněz ze státní kasy. Nakonec právě tyto pokusy mohou prohloubit blahobyt společnosti. Nakonec já jsem žijícím příkladem toho, že šťastně lze žít i bez mozku.
Pokusné experimenty budou zahájeny právě dnes, o Vánocích. Skupina vědců mě nejprve přemlouvala, aby své poznatky mohla nejprve vyzkoušet na krysách. Ale copak mohou tito tvorové mít něco společného s funkčním organismem člověka?
Ne, první pokus musí být vykonán na člověku. Právě lid má postoupit o krok dál a právě člověk bude obětován tomuto pokroku. Již jsem rozhodl, kdo bude prvním dobrovolníkem, který podstoupí tuto dějinnou operaci.
Filosof F. se již delší dobu zabýval noetikou a její souvislostí s mozkovým aparátem. Neprospělo by mu tedy, kdyby sám neměl mozek? Myslím, že zákonitě ano. Vedl by šťastnější život a jeho filosofické bádání by mohlo probíhat přímo na subjektu, nikoliv pouze na objektivním pozorování třetího.
Právě on tedy odstartuje nový výzkumný program, právě u něj proběhne první transplantace mozku. Heslo nového člověka nechť zní: „Nemám-li mozek, je všechno dovoleno.“ Filosof F. měl pravdu – odstraníme-li mravnost z uvažování, nastolíme tím pro lidstvo nové, nedozírné možnosti. Pryč s okovy morálky.
Pryč s mozky! Filosof F., Vladimír, novinář Kováč, Hermín Božídar, moje žena, rodina Zachariášova, idiot Péťa, to jsou první mozky, které je třeba odstranit. Budou průkopníci nové epochy, ve které nikdo nebude mít mozek.
Vítejte v novém světě, světě bez mozků.
Z deníku Velkého Vůdce