Občanská povinnost: Kapitola 2.

“Lariane 12-27, povolávám vás k právu opustit byt.” Naposledy se podíval na úzký proužek světla, který zářil na mapu. Byla na ní celá Jednotka 2, společně se sloganem “Je POVINNOSTÍ občana využít PRÁVO, ke kterému je POVOLÁN.” Pak vyšel z bytu a chvíli čekal.

“Lariane 12-27, povolávám vás k právu vydat se pěšky do Komerce 12-27.” Larian tam pracoval. Vykonávaly se tam služby, jako například prodeje, nákupy, finance a mimo jiné tu sídlili i obzáci. Občanům Rezidencí se tu střídaly úlohy v nepravidelných intervalech trvajících mezi dvěma dny a třemi týdny, aby si nezvykli na monotónní život jedné práce a pevný, neměnný režim. Úterý. Vždycky to bylo úterý. Ne úplně vždy, ale to byl nejčastější den změny. A toto úterý 14. května 2109 nebylo jedno z nich. Už osm dní Larian 12-27 prodával noční stolky. A nějaký rezident 12-28 zase tužky. A někdo z 12-29… možná kdysi. Možná zde taky jednou pracoval, ale… 

“Lariane 12-27, povolávám vás k právu na přestávku a konverzaci s člověkem Boleslavem 12-27,” nahrála Pravomoc do Larianovy mysli. Larian potvrdil poslední objednávku a odešel do konverzační haly. Rozhlížel se všude po této polootevřené plechové konstrukci, ale Boleslava nikde neviděl. Najednou vešel dovnitř velmi spěšným tempem. “Pojď, Lariane, sednem si venku, je tu moc lidí.” Oba si sedli na betonový patník, který ležel podél chodníku. Boleslav nic neříkal. Larian se pokusil promluvit, ale Boleslav ho přerušil: “Díval ses někdy na mapu?” Larian nevěděl, proč se na to ptá. “Jasně, že jsem se někdy díval na mapu.” Boleslav si sáhl do kapsy. 

“Skvěle. Teď mě  dobře poslouchej. Včera mi dala právo, abych ti nakreslil portrét. Potom, co jsem ho nakreslil, tak chtěla, ať ho zabalím do složky. Dnes ráno mi řekla, ať si ho dám do kapsy. Jediné logické východisko je to, že mi za chvíli řekne, ať ti ho daruju,” řekl vcelku urgentně. Larianův obličej byl plný viditelného nepochopení a zmatku. Zároveň ale touhy dozvědět se víc. Zaměřil se na Boleslava, který netrpělivě čekal na něco, nejspíš povolání k právu. Viděl, jak jeho ruka hmatá po kapse jako kovboj po svém koltu. Najednou vydechl s úlevou a složku vytáhl z kapsy.. “Dárek? To je super, ale proč jsi mi o něm řekl?” zeptal se Larian. “Nemůžu to říct tak, jak chci, ale…” zamyslel se Boleslav, “řekněme prostě, že si ho prohlédni vážně pečlivě. Jenom bystré oko dokáže spatřit… nečekané detaily.” Larian natáhl ruku a čekal.  “Lariane 12-27, povolávám vás k právu nepřijmout dar od člověka Boleslava 12-27.”                 

Z Boleslavových očí se vytratila naděje. Zbyl pouze strach a děs. “Bolku…” Boleslav okamžitě Larianovi vložil obrázek do ruky, postavil se na nohy a složku, která mu zbyla v ruce, zvedl nad hlavu.  “Teď je důležité… poslouchat rozum. Ať už se vydáš jakoukoliv cestou…”  Larian se Boleslavovi díval upřeně do očí. Ale  Boleslavovo tělo bylo  nehybné a bezeslovné.

Larian se postavil a šel k němu blíže. Ale Boleslav nereagoval. “Co..?” Jeho tělo spadlo na břicho. Nehybně a tiše. Žádná krev, žádná rána. “Lariane 12-27, povolávám vás k právu ukončit práci a vrátit se do Rezidence 12-27.” Larian zmrzl na místě, nemohl oči odtrhnout od Boleslava ležícího na chodníku. V lopatce měl zaražené dvě kovové diody. Larian se podíval do dálky na výškovou budovu. V okně číhali dva muži, jeden s dalekohledem, druhý s puškou. Obzáci. Larian se otočil zády od paralyzovaného těla a vzpomněl si na portrét. Nikdo nevěděl, že ho měl. Sevřel ho pevně v ruce, skoro ho až zmuchlal.