Poslední chvíle bdělosti

Všední den
jako glissando na ten nejvyšší tón,
jako nekonečná cesta podzemním vlakem,
jako píseň znějící bez refrénu,
jako lístek vzdalující se od schnoucího stromu,
jako árie o několika slovech trvající věčnost,
jako anafora sta milionů veršů,
jako fotbalový tým bez míče útočící,
jako mýdelnatá voda plná bublinek,
jako naškrobená košile se stem černých skvrn,
jako potápějící se loď v čajovém podtácku
a také jako dlouhá pouť s vytyčeným cílem.

A oči se klíží
a pero už vyschlo
a papír popsán
a hvězdy zase vyšly
a sluníčko už zapadlo
pod postel.

A sbohem
a zítra
a sbohem
a brzy
a mám tě rád
a brzy...

A dobrou noc.

A spát. Jen spát...