Sčítanec cizího života 2. 0 (verze pro starší a pokročilé)

Místo spánku bděla jsem, když v bulvách mých krev tepala, kulatý výklenek přede mnou vábil oči mé a tavený křemičitý písek, ve výklenku, propouštěl ve stříbřitém jase, tyčinkami sítnice, viditelné elementární částice – fotony. Praobyčejná, průhledná, tabulka, jež chytala smítka prachu, kryla bezbarvým sklem nikde nekončí hladinu mořského oxidanu, kyslík a vodíků pár. Barva indigo svými vlnami šatila halitu plnou kapalinu, když dešti svůj objem všanc dávala. A jako by mohutná vzpoura andělů v mohutných temných útvarech z desublimované vody, duše mé, na zemi snášela z tisícerých ostří tisíceré jiskry světla štěpících střepin deště. Smutek přírody o kov lodi šeptem duněl a já prahla z místnosti odejít. 

„Estetický hnus,” smrštily se alveolární sklípky mé, zatímco jsem se místnosti vzdalovala. Kinetická energie mých kroků žhavila chlad chodby, chodby kvádrové, chodby plné prázdných množin estetických požitků. 

„V nicotě a hnusu i abstinent by pil, co pak já, co pak námořnice, jež každým dnem má o den ke smrti blíže,” žehly v dutině ústní myšlenky mého dechu.

Hniloba a plíseň čpěly ze zdí, když můru mojí duše vábilo světlo dveří.

„Tam, kde tunel kvádru končí, snad světlo nejjasněji svítí, ačli je to jen zářivka,” zachraptěl můj hrtan, pro velikost vzrůstu mého a posluchače v potenci.

Prostorové souřadnice poloh mých světlo vábilo a směr můj změnilo.

Dveře byly již pootevřeny. Tyčinky mých černých očí byly při prostoupení rámu dveří zahlceny jiskřivými fotony a čípky sítnice si jen zlehka zvykaly na světlo-záři pijanů ve středu místnosti houpacími sítěmi protkané. Neostyšní ochlastové seděli na dřevěných židlích malých rozměrů, kol elipsy stolu téže látky. Jak tak jejich těla seděla okolo nevzrostlého stolu hrajíce v karty, utapíce se v tajemné pálence, mžikala jsem již a v místnosti stála. Protkal mě tucet hrotů, pohledů, rozumných živočišných stvoření, topíce svou lidskost v hazardu – nejnerozumnější z neřestí a alkoholu, jenž mé žíly žehl již dost.

Vizáž sešlého a narezlého rybářského harampádí v pravém dolním rohu napravo ode mě, byla v mysli mých elektrických neuronů neoddělitelná od individuí v mém zorném poli:

„Mlčky sledují hráče hrát jen andělé, sedej,” bručivý hlas mě vyzval k činu.

„Andělé jsou na staré,” děl úsměv pleti mojí.

„To z nás mají asi terno.”

„Má zbožnost drhne v prvním nebi, nebudu šesti kazit podívanou.” Již k východu jsem se navracela, když temná silueta v rohu levém, horním, míhavě lízla moji zřítelnici.

„Nechci mrhat životem!” Vykročila jsem, vzdalujíce se cizosti vnějšku.

Po skřípotu a dovření dřevěných dveří putovala jsem chodbou po dráze své, stále po ní v příď.

Příď pohlcovala makromolekulární sloučeninu mého těla, když zaslechla jsem tiché vody kýchnutí. Vyšla jsem za zvukem z levé půli lodi, přes okraj sklonila se plechu „vraku” – tam pode mnou údy máchal ztroskotanec s lahví alkoholu.

„Nemáš té vody už tak dost?” Děl nervózní můj smích.

Avšak bez odpovědi moře změnilo svých světelných vln délku. Silueta temna. Mořského oxidanu zašustění. Černá bublanina namísto neznámého. Mořské šelmy stín.

„Láska jej stáhla až na samé dno. Bude se schopen odrazit, až si pak na něj sáhne? Snad X atmosfér mořské výše by k odrazu dopomohlo, však ale. Když láska zapouští kořeny, vzrůstá jen, neopouští, i přes bázeň sakrální.” V uších mých vnitřních monologů mé chvění znělo, než ocitnula jsem se u kormidla lodi a jako stín, svázána těžkostí svých promočených hadrů, zvažovala mysl má stočit vibrace mých rozléhajících se kroků opět v podpalubí. V harmonii větrného blizardu, poseta tisícerem deštných ran, desertovala jsem.