O dokonalém projektu, dokonalém mozku a nedokonalé civilizaci

Vesmír je nezměrný a netušíme, co všechno se v něm skrývá. Možná je to pro nás dobře, protože bychom se nestačili divit. Lidská civilizace není jedinou vyspělou inteligencí, která se v něm pohybuje. Kdybychom si to mysleli, svědčilo by to o naší nabubřelosti. Civilizací existuje hodně, a některé jsou na mnohem vyšším stupni vývoje. Není proto divu, že si dokázali poradit i s problémem velkých vzdáleností a limitní rychlosti světa.

Mezi takové patří i civilizace v natolik vzdálené galaxii, že ji nespatříme ani triedrem na noční obloze a odhalí ji jen Webbův vesmírný dalekohled. Nehrozí ji přelidnění, protože tamní obyvatelé se do jinde oblíbených hrátek zrovna nepouštějí. Připadají jim příliš namáhavé a zná je jen úzká část vyvolených, která vždy musí vylosovat vhodnou trojici (protože v téhle civilizaci k tomu byli vždy potřeba tři, my lidé si naštěstí vystačíme se dvěma) a pod dohledem kouče plodnosti náležitě zaučit. Jinak by se planeta časem stala liduprázdnou, a to by nebylo dobře. Pro nás lidi, kteří vědomostně stojíme hluboko pod nimi, se to zdá nepochopitelné. Aktivity související s touto činností jsou přece nad míru příjemné, vždyť takhle moudře to zařídila Matka příroda. Jenže tam už Matku přírodu dávno vyhnali do hlubin vesmírného prostoru, neboť seznali, že je zpozdilá, má špatné návyky, nerozumí nejmodernějším technologiím a vůbec, k čemu by ji měli, vždyť oni sami znají všechno nejlépe. Ti nejchytřejší z nich totiž vybírají vládu na základě dat vložených do Centrálního mozku planety, superinteligentního počítače, který na pomocí dokonalého algoritmu dokáže nalézt nejoptimálnější řešení a všichni budou šťastní a mít se skvěle. Vždyť ti běžní obyvatelé osvícené planety jsou chybující, určitě by zvolili nedobře, a ještě by se vyčerpávali přemýšlením. Takhle šetřili svůj čas, který mohli věnovat jiné zábavě.

V historii planety mnohokrát docházelo k tomu, že tyhle aktivity nebyly vždy shledány příjemné ze všech tří stran, kvůli tomu musely zasedat soudy, a navíc i ty dobrovolné se někdy odehrávaly mezi takovými jedinci, kteří se ani rozmnožovat nemohli, protože byli anatomicky naprosto stejní. Považte, oni to dělali jen proto, že je to bavilo. Protože Osvícená vláda planety nemohla připustit anarchii, stanovila přísná pravidla. Expertní poradci stanovili, které pohledy jsou zapovězené a která slova se nesmějí používat a zabránit tak nežádoucím kriminálním činům. Usoudili, že nejlepší bude zakázat tyto aktivity komplexně pro všechny, tedy samozřejmě s výjimkou Osvícené vlády a jejich poradců. To oni přece musí umět identifikovat veškeré nebezpečí, které planetě hrozí a jak by mohli své poslání důsledně plnit, kdyby zakázané věci sami nepoznali? Jejich podřízení, kouči ideálního života, se jali tyto myšlenky aplikovat v praxi. Vývojáři vymysleli virtuální bytosti ve virtuálním prostoru a za pár generací už si na tehdejší kratochvíle nikdo nevzpomněl. Jenže na planetě panovala stále větší nuda.

Nudili se i expertní poradci Osvícené vlády, a tak přemýšleli, čím by volný čas naplnili. Někteří z nich byli zvláště progresivní. Usoudili, že problémy na jiných planetách musí být jistě závažné a nemohou jim jen tak lhostejně přihlížet.

„Nesmíme dopustit, aby ve vesmíru žily frustrované bytosti. Všechny si zaslouží, aby byly šťastné. Proto je nesmíme nechat na holičkách," opakoval do omrzení výkonný ředitel, jeden z nejaktivnějších zaměstnanců poradců. „Zadal jsem skupině vývojářů vypracovat projekt Šťastný Vesmír. Včera mi ho předali vyhotovený a jsem z něj nadšen. Ty nejaktivnější z vás vyšleme na mise. Musíme náš morální kodex rozšířit do celého vesmíru, jen tak uchráníme obydlené planety od vyhynutí. Pouze díky správnému způsobu života mohou přežít a rozvinout svůj potenciál k dokonalosti.“

„A co když odmítnou?“ špitl nesměle jeden člen týmu, který byl tak trochu skeptik a skupinového jásání nad splněným úkolem se nikdy nezúčastňoval.

„Pak je musíte přesvědčit, jinak je to vaše chyba,“ sdělil mu výkonný ředitel strategie dohledu nad progresivní morálkou a neprodleně zmáčknul tlačítko ANOMÁLIE a URGENTNÍ, identifikační číslo pochybovače a diagnózu POCHYBNOSTI. Toho vzápětí přihnuvší se četa Strážců morálky odvedla přes chodbu do přistavené dodávky.

Však takové půlroční školení udělá své, a to by bylo, aby nepochopil, jaký je jediný správný pohled na vývoj Vesmíru, pomyslel si výkonný ředitel. Protože žádný další reptal se již neobjevil, rozdal úkoly a mohli začít.

 

*

 

Trojice vybraných astronautů jásala a výraz jejich nadšených tváří evokoval záběry z hororů Úsměv 1 a 2. Byli šťastni, že mohou šířit spásu na planetách, kde místní bytosti jistě žijí v zaostalých poměrech, tmářství, bídě a pod vlivem pochybných náboženství a ideologií. Spokojeně si lebedili v křeslech a veškerou práci za ně vykonávaly přístroje, především roboti řízení Centrálním mozkem ovládajícím celou kosmickou loď. Nic je nezatěžovalo a ani si nevzpomněli na posádky ostatních vesmírných korábů, které se vydaly se stejným posláním k jiným galaxiím a planetám.

Tak ubíhal den za dnem, až se jednoho dne rozdrnčel přístroj na palubní desce. Bylo to něco jako futuristický telefon, který uměl přes časovou smyčku navázat okamžité spojení i s hodně vzdáleným místem.

„Jde to z naší planety,“ ozvalo se Xani. „Vezměte to někdo.“

„Já to rozhodně brát nebudu,“ ohradilo se Wani. „Mám z videohovorů hrůzu a děs, kouká z nich leda nějaká nepříjemnost.“

„Vezmi si to samo,“ navrhlo Zani.

„Proč zase já?

„Protože to někdo udělat musí.“

„Řídí nás Centrální mozek. Ten ví všechno nejlépe. A taky máme jasně daný úkol, nic jiného nás nezajímá. Tak nám to přece řekli. Tak proč si s tím lámat hlavu?“

Přístroj ještě několikrát zazvonil a pak se na obrazovce objevila zpráva.

„Přečtěte ji někdo,“ nakázalo Xani. Jenže se k tomu nikdo neměl. Jedno se vymlouvalo na druhého, těch řádků bylo spousta a kdo by se chtěl unavovat tak dlouhým čtením a ještě přemýšlet, co vlastně znamená?

Až Zani dostalo spásný nápad: „K čemu máme Centrální mozek?“

Spojilo se s chatbotem a nařídilo mu přečíst zprávu. Dlouho se nic nedělo, až jim to začalo být divné, Centrální mozek přece vždycky reagoval mnohonásobně rychleji než jakákoliv živá bytost.

Nakonec chatbot napsal: „Sdělení nemá význam pro vesmírnou misi.“

Tak si všichni oddechli a pokračovali ve sladkém nicnedělání, dokud před sebou nespatřili neznámou sluneční soustavu.

 

*

 

Centrální mozek zaznamenal život na čtvrté planetě místního slunce a právě k ní zamířili. Po dlouhé nudné cestě se těšili na zpestření, ale současně dostali strach, co si na planetě počnou.

„Žádné obavy,“ proneslo Xani, které ostatním rádo poroučelo. „Máme Centrální mozek, nakrmíme ho daty a on rozhodne, co je správné učinit. Aktivovali z hibernace zbývající roboty, připravené plnit rozkazy.

Planeta vypadala zajímavě. Z oceánu vystupovaly čtyři kontinenty, které obývaly tři rasy místních obyvatel a pak nějací míšenci. Centrální mozek identifikoval jejich inteligenci na 10 % optima. Jedna rasa měla modrou pleť, druhá zelenou a třetí červenou. Hned je zarazilo, jak je místní civilizace zaostalá. Vyznávala jakési bůžky, o cestování do vesmíru neměla ani páru a největším pokrokem byl vynález parního stroje.

„Než je trochu zcivilizujeme, to nás tedy čeká spousta práce,“ usoudilo Xani a vyděsilo své dva společníky natolik, že si museli ihned naordinovat psychofarmaka a spojit se s virtuálním psychologem. Až po týdnu místního času se dali jakž takž dohromady a zahájili misi. Zjistili, že bytosti používají jakési zvláštní kovové trubky, které vysílají náboje, které dokážou nadělat pořádnou paseku. I vznesli dotaz na Centrální mozek.

„Jedná se o zbraně,“ zněla odpověď. „Nežádoucí technologie, která dokáže způsobit smrt jiné bytosti. Stupeň nebezpečí deset z deseti.“

„A co si máme počít?“ otázalo se Xani.

„Anihilovat,“ odpověděl Centrální mozek.

Tak i učinili. Z kosmické lodi vyšly paprsky a všechny zbraně na prvním kontinentě se rozpadly na atomy.

„Výborně, to je skvělý začátek naší mise. Výkonný ředitel z nás bude mít radost!“

Jenže jejich euforie trvala příliš krátce. Za dva místní dny se na prvním kontinentu vylodil výsadek z druhého kontinentu, a tihle zbraně měli. Bohužel je včas nezkontrolovali, a tak zelení nastoupili na modré a řadu z nich pobili. Přeživší prchli do hloubi kontinentu.

„Co se to stalo?“ lkalo Xani. „Přece jsme učinili tak, jak Centrální mozek nařídil.“

„Je to divné. Kde stvořili jsme chybu?“ proneslo Zani.

Po dlouhém rokování přišli na to, že vyslat anihilační paprsky pouze na první kontinent a další dva opomenout nebylo šťastné rozhodnutí. Čtvrtý kontinent byl naštěstí pokrytý samým ledem, neobydlený, s ním se zdržovat nemuseli.

Vyslali tedy další paprsky, a to na celou planetu. Zbývající zbraně se rozpadly v atomy.

„Teď už je vše v pořádku. Přinesli jsme mír a štěstí na tuhle zaostalou planetu,“ zářili a vzájemně se poplácávali po ramenou.

Radost jim vydržela jen do druhého dne. Horda modrých nastoupila na zelené s kameny a klacky a navzájem se pobili. Centrální mozek zaevidoval další ztráty a spoustu zranění.

„Nemůžeme to nechat jen tak. Jsou tak neskutečně zaostalí… Nezbude než sestoupit na planetu a poradit jim, jak mají správně žít.“

Tak i učinili. Centrální mozek k tomu zařídil speciální efekty připomínající hodně drahý metalový koncert. Bytosti zůstaly stát s otevřenou pusou.

„Přicházíme z dalekých světů a přinášíme vám vizi šťastného života. Budete mít věčnou hojnost a nebudete se muset o nic starat. Stačí jen vstoupit do dokonalého projektu Šťastný vesmír, jehož poselství vám přinášíme.“

Některé bytosti počaly jásat, jiné se zase bouřily. To by tak hrálo, aby tihle cizáci vyhodili naše úctyhodné božstvo kamsi do kanálu. pomyslely si a hlasitě dávaly svůj nesouhlas najevo.

Bytosti se v krátkém čase rozdělily na dva tábory. Jeden vzýval vesmířany coby nové božstvo, druhý je považoval za samy vyslance pekla. Půtek přibylo a rozbitých hlav po útocích kameny rovněž. Někteří si dokonce vyrobili ze dřeva luky a šípy a masakrů bylo ještě více než předtím.

Wani, Xani a Zani z toho měla hlavu zamotanou.

„To není jen tak. Přece jsme udělali všechno přesně podle pokynů Centrálního mozku, a ten má projekt Šťastný vesmír v malíčku. Tak kde stvořili jsme chybu?“

I vznesla dotaz prostřednictvím chatbotu. Centrální mozek chvíli přemílal data, posléze paprsky prozkoumal celou planetu a nakonec vynesl verdikt.

„Jedná se o následky kulturního barbarství. V jejich umění je spousta závadných knih, které vysílají signály o agresi, kterou si tyto bytosti vzaly za vlastní.“

„A co s tím máme dělat? Jak sjednáme nápravu?“ položilo Xani dotaz.

„Literaturu je třeba zmodernizovat. Všechny nežádoucí myšlenky a vzkazy bezodkladně vymazat. Psaná díla zrevidovat a umožnit bytostem číst jen ty správné myšlenky, které je odvrátí od pokušení.“

„Výborně. Pak už bude všechno v nejlepším pořádku,“ radovalo se Xani a potvrdilo úkol. Z vesmírné lodi vyšlehly žluté paprsky a pronikly do všech knih a písemností. Nevhodná slova byla zaretušována a druhého dne byla dobrá polovina z nich přemazána černou barvou. Některé knihy zčernaly docela. Jenže kýžený úspěch se nedostavil. Naopak, davy rebelů ještě vzrostly. Knihy sice byly mravně čisté, ale veškeré příběhy ztratily logický děj, tím pádem i smysl a nikdo je už nechtěl číst, protože jim nerozuměl.

„Každá změna si u nedokonalé civilizace vyžádá určitý časový úsek. Dojde k jistým přirozeným ztrátám, které vás nemusí znepokojovat.“

Uklidnili se jen částečně, protože sto tisíc padlých se jim zdálo přece jen hodně vysokým číslem. Ale když Centrální mozek usoudil, že je v rámci tolerance…

 

*

 

Jestliže se Xani, Wani a Zani těšili, v jaké pohodě si užijí monitoringu planety, že budou jen odpočívat a sledovat, jak jim šťastné bytosti děkují za jejich dobrodiní, záhy byli vyvedeni z omylu. Skutečnost totiž byla diametrálně odlišná. Přitom za dlouhou cestu vesmírem si zvykli na příjemné lenošení a tady přicházel problém za problémem. Centrální mozek neustále sbíral nová data a následně chrlil nekončící pokyny, kterými úkoloval astronauty.

„Takhle jsem si to nepředstavovalo,“ postěžovalo si Wani, když ráno obdrželo materiály, jejímž pročítáním strávilo dobrou polovinu planetárního dne.

„Taky mohl být Centrální mozek dokonalejší a více samostatný,“ doplnilo ho Zani, ale Xani je všechny okřiklo. Úkol zněl jasně a nic jiného, než jeho naplnění nepřipadalo do úvahy.

Třetí kontinent byl pro výzkum nejzajímavější. Obývala ho většina červených bytostí, ale nalezli tam i ty další. Technologicky se jevila nejvyspělejší a potyček zde bylo minimálně, přesto Centrální mozek odhalil spoustu skrytých problémů. Právě kvůli tomu museli svolat radu představitelů všech států onoho kontinentu. Slova se ujalo Xani a z obrazovky přístroje přečetlo pokyny, kterak zlepšit život na planetě.

„Slíbili jsme vám blahobyt a šťastný život. Že se nám jej doposud nepodařilo zajistit, není v pořádku. Pátrali jsme po příčinách, kde stvořili jsme chybu a zjistili jsme, že ona chyba je na vaší straně a je třeba ji neprodleně napravit.“

Vládcové se po sobě podívali a jejich udivený pohled přešel v rozhořčený. Oni jsou přece elitou, tím nejlepším a nejmoudřejším na téhle planetě a nějací cizáci budou zpochybňovat jejich schopnosti? Takové pošramocené ego vládců není nic příjemného ani pro jejich poddané, kteří si to pak vypijí dvojnásob.

„Před dvěma sty oběhy planety byla vaše červená rasa dominantní. Podmanila si zelené a učinila z nich své otroky. Tím se dopustila závažného prohřešku, který nemůže být historicky tolerován,“ pokračovalo Xani přesně podle protokolu.

„Proč to tady rozebíráte?“ otázal se dotčeně jeden z vládců. „To je minulost, otroctví bylo dávno zrušeno, modří i zelení jsou řádnými občany našich zemí a spousta z nich dosáhla významných postů.“

„Jaká chyba, to my pracujeme ve prospěch všech našich občanů. Nejsme si vědomí žádné chyby,“ pronesli dotčeně ostatní vládcové, kteří už z titulu své funkce trpí zbytnělým egem a žádné chyby si nepřipouští. To bylo také jediné, na čem se shodli, protože pak začali obviňovat jeden druhého a výsledkem byla hádka všech se všemi.

„Uklidněte se!“ snažilo se Xani překřičet rozběsněné pohlaváry. „Od toho jsme tady my, abychom vám ukázali správnou cestu. Co stalo, stalo se a je třeba napravit chyby minulosti.“

Po dalších dvou hodinách, kdy vládcům došel dech a konečně se zklidnili, dostalo se Xani ke slovu.

„Teď už otroky skutečně nemáte, ale je třeba sjednat nápravu za dávné časy. Červená rasa musí finančně odškodnit všechny příslušníky rasy zelené, což jsou potomci bývalých otroků. Takže stanovujeme novou daň solidarity. Červení budou platit polovinu ze své mzdy modrým, aby se vykoupili z nepravostí. A pokud jde o vrcholové manažerské funkce, červení jsou stále ve většině. Takhle by to opravdu nešlo, odporuje to zásadám projektu Šťastný vesmír. Na to máme kvóty, v řídících funkcích musí být preferováni ti, kteří byli dosud diskriminováni. Rovněž každý z červených je povinen přijmout miliony vašich chudobnějších modrých spoluobčanů, sdílet s nimi své příbytky, kulturně se jimi obohatit a vůbec pomáhat k vzestupu tak, aby na všech kontinentech zavládly láska, porozumění a hojnost,“ pokračovalo Xani v předčítání textu z chatbotu.

„To by nám tak ještě scházelo! Jsou to lenoši, kam bychom došli, abychom je ještě vykrmovali!“ rozkřikli se radikálnější z červených. „Běžte se svými radami do…“ a v hněvu použili řadu místních slangových anatomických výrazů, z nichž astronauté pochopili jen malou část. Dovtípili se však, že jejich snaha o nastolení štěstí se znovu minula účinkem.

„Kde se mohla stát chyba?“ zamumlalo Xani a pokračovalo v předčítání. „Naštěstí existuje řešení. Filozofové z planety, odkud pocházíme, ji nazvali pozitivní diskriminací. V pracovním procesu budou na posty středního a vyššího managementu přednostně vybíráni uchazeči ze zelené rasy.“

Jenže ho nikdo neposlouchal, a protože jim kolem hlav začaly létat různé předměty, raději odstartovali a vrátili se na svou mateřskou loď.

„Co si máme počít? Děláme vše tak, jak máme, a přesto se zase vloudila chyba. Jak z toho ven?“ stěžoval si Xani Centrálnímu mozku. Ten znal odpověď na každou otázku.

„Jelikož tato nedokonalá civilizace odmítá být šťastná, bude jim to nařízeno,“ dozvěděli se.

Na planetu vyslali padesát robotů, kteří měli dohlížet, aby bytosti činily to, co mají. Dvacet vládců prvního kontinentu bylo sesazeno a na jejich posty posléze dosazeno deset zelených, devět modrých a jedno místo zůstalo pro zástupce červené rasy v rámci zachování zákona diverzity. Zákon kvót sice kázal rovnoměrné rozdělení, jenže deficit minulosti je nutné nějak kompenzovat. Neobešlo se to bez dalších protestů a demonstrací, takže roboti se museli mnohonásobně replikovat, aby zvládli nepokoje potlačit.

„Vždyť máme svobodné volby, tak si můžeme zvolit koho chceme! Co nám mají rozkazovat nějací cizáci?“ křičela jedna skupina.

„Máme přece krále a jeho post je dědičný. Nechceme žádné nové pořádky!“ křičely další skupiny.

Situace se vůbec nevyvíjela dobře. Astronauti tedy vznesli další dotaz Centrálnímu mozku.

„Vůbec nevypadají šťastně. Naopak jsou naštvaní čím dál víc. Kde jsme udělali chybu, když dokonalý projekt stále selhává?“ A přednesli požadavky demonstrujících.

Svobodné volby? Vypadlo z Centrálního mozku. Jsou příliš nedokonalí, aby zvládli posoudit rizika. Samozřejmě, že svobodné volby ponecháme. Jen jim sdělíme, koho mají volit, přečetli si. Království jsou překonaná společenství, protože v nich dochází k dominanci jediné rasy, což je čirý rasismus. U každé z červených bytostí byl detekován latentní rasismus. Ten musíme vymýtit, proto budou všichni zařazeni do speciálního školení Osvěty šťastného vesmíru. Co se týče království, ta budou zrušena a volby proběhnou i tam.

Robotů už bylo tolik, že se jim po čase podařilo demonstrace potlačit. Bytosti kráčely pod dozorem k urnám, kde jim roboti vložili do obálek ty správné, Centrálním mozkem prolustrované bytosti.

Na třetí kontinent byli přivezeni zástupci ostatních národů. Posbírali vše, co jim přišlo pod ruku, a protože nemuseli za nic platit, spokojeně odpluli s přetíženými loděmi zase zpátky. Jenže všechno bylo ještě horší než předtím. Zatímco dříve žili občané třetího kontinentu vcelku spořádaně, teď byly rozbroje na každodenním pořádku. Červení byli naštvaní na zelené, protože jim museli poslat většinu peněz ze svých kont. Zelení rázem nesmírně zbohatli a do práce se jim už nechtělo. Proč by se měli každé ráno někam plahočit, když dostávají tučné prebendy, to by byli hloupí. Modří byli naštvaní na všechny, sice nikomu nemuseli nic platit, ale také jim nikdo nic neplatil a krom toho ještě museli opustit některé posty kvůli zeleným. Zeleným vyplácené odškodné zpočátku vyhovovalo, ale po čase si řekli, proč vlastně tu částku stanovili takhle, určitě je ošidili, částka měla být vyšší, a co třeba inflace? Když se shodli, že těch peněz inkasují skutečně málo a přidáno nedostanou, aspoň rabovali obchody. Ti ze smíšených manželství, kterým se říkalo mulati, se hádali, kdo má od předků více zelené krve a byli ukřivděni, že se na ně zapomnělo. Astronauti se zděšením sledovali, jak se planety zmocňuje anarchie. Další červení napadali zelené, že oni si před stovkami oběhů zotročovali i jiné zelené, tak proč jim mají platit, když jejich předkové byli také otrokáři. Takže ani soustavná školení nepomohla k tomu, aby se obyvatelé planety konečně zcivilizovali.

„Kde stvořili jsme chybu?“ obrátilo se Xani na Centrální mozek lodi. „Děláme vše tak, jak nám projekt nakazuje, přesto obyvatelé nejsou šťastní. Naopak, je to ještě horší než předtím.“

Chyba je v nedokonalé civilizaci. Potřebují ještě větší dohled, pak teprve přijdou k rozumu, sdělil prostřednictvím chatbotu Centrální mozek. A tak vyslali na planetu další várku robotů, kteří dostali za úkol se replikovat. Během krátké doby měl každý občan přiděleného jednoho, který dohlížel na jeho osobní štěstí. Jenže to se ani po tomto zásahu nedostavilo. Mezitím astronauti zjistili další šokující skutečnost.

„Oni se rozmnožují jen ve dvou,“ vydechlo Zani a pokoušely se o něj mdloby. Zeptalo se tedy Centrálního mozku.

Správné rozmnožování probíhá výhradně ve třech. Ve dvou je nepřípustné. Právě tato nedokonalost způsobuje zaostalost zdejší civilizace, dočkalo se odpovědi.

Vydali tedy nařízení, že akt rozmnožování musí probíhat výhradně za přítomnosti tří jedinců.

„Jenže je to divné,“ odvážilo se Wani kouska samostatného úsudku, což byl v dané situaci velice odvážný počin. „Anatomicky mi to nějak nesedí. Disponují výhradně dvěma verzemi, ne třemi, jak je normální. Jakým způsobem tedy proběhne spojení?“

Xani se zhrozilo. „Hlavně to nikde neříkej, nebo máme průšvih. Nebudeme se ptát, řešení je snadné. Tak k těm dvěma přidáme třetího a úkol bude splněn.“

Vskutku, v některých případech se zadařilo a všechny tři bytosti vypadaly po tomto aktu velice šťastně a spokojeně. Bohužel se jednalo o statisticky zanedbatelný počet. Většinou to vrcholilo potyčkou, takže k samotnému aktu ani nedošlo.

„Kde stala se chyba?“ dotázalo se Xani Centrálního mozku a vnitřně se chvělo strachem, že bude ze svého postu šéfa skupiny odvoláno.

Systém je správný, bytosti špatné, přečetl si odpověď. Rozmnožovací proces není prioritou. Detekována velká míra frustrace. Bytosti příliš pracují a jejich primitivní metody neumožňují prožít harmonický život. Následovala série opatření, které musí provést. Především musí bytosti zbavit břímě práce.

Což navrhli nově dosazeným vůdcům států a všichni souhlasili, protože za své posty vděčili právě Vesmířanům. Problém byl s hrstkou zbylých diktátorů na prvním a druhém kontinentu, kterým bylo štěstí jejich občanů ukradené a po ničem jiném netoužili než dobýt více území pro svou zemi. Vlastně nejlépe celou planetu. Ale i s tímhle si astronauti poradili. Centrální mozek pro ně vytvořil animační program a diktátoři na obrazovkách sledovali, jak si jejich vojska postupně podmaňují další státy. Co na tom, že šlo o smyšlenou virtuální realitu. Diktátoři byli přesvědčeni, děj je reálný, už předtím totiž nerozeznávali rozdíl mezi skutečností a iluzí. Protože dobývání bylo naprogramováno na delší dobu, všichni postupně vymřeli a byl klid.

Život na kontinentech se výrazně změnil. Roboti se nadále replikovali, až jich bylo čtyřikrát více než bytostí. Vytvořili jednoho atypického, kterého pojmenovali Centrální mozek 2. Ten všechny roboty řídil. Nikdo už nemusel pracovat, ani chodit do školy. Proč také, když za ně vše obstarali roboti. Každá bytost dostala svého osobního mechanického sluhu, který se o ni kompletně staral. Nenaučili se ani číst, předčítali jim roboti, a to jedině ty správné příběhy, schválené Centrálním mozkem, teď s číslem 1. Jak bytosti zlenivěly a o nic se nestaraly, přešly je i výbojné choutky. Astronauti měli klídek a pohodu a Centrální mozek 1 je nevyrušoval dalšími otravnými úkoly.

„Naše mise je úspěšně završena,“ konstatovalo Xani. „Všichni jsou šťastní, mají všechno, co potřebují, tudíž můžeme zamířit jinam. Získali jsme zkušenosti, díky kterým zdárně aplikujeme projekt Šťastný vesmír na dalších planetách.“

Jako důkaz svého úspěchu poručili robotům postavit své sochy v nadživotní velikosti. Než odletěli, zanechali bytostem vzkaz, že o všechno je navždy postaráno a ponechávají je v dobrých rukou Centrálního mozku 2. A kdyby náhodou u něj došlo k nějakému nepředvídatelnému výpadku, stačí stisknout tlačítko restart a vše bude v pořádku. Jenže je žádná z bytostí neposlouchala, proč taky, když se jen tak vyvalovali na sluníčku a jejich mozek signalizoval off?

 

*

 

Planeta dál obíhala kolem svého slunce a život na ni monotónně plynul. Roboti pěstovali plodiny, vyráběli jídlo, zajišťovali topení na zimní období, vystavěli luxusní obydlí a důsledně se starali, aby žádné z bytostí nikdy nic nechybělo. Jenže ty postupně ztrácely zájem jedna o druhou, vlastně se už ani navzájem neznaly, nestýkaly se a nestály ani o dříve tolik oblíbené rozmnožování. S tím si však Centrální mozek 2 poradil a přešel na režim umělého oplodnění. Díky tomu místní civilizace nevyhynula.

Nikdo se o nic nestaral, nikoho nic nezajímalo, jen to byla neskonalá nuda. Roboti tak museli ve velkém vyrábět antidepresiva, aby se bytosti dočista nezhroutily.

Hvězdy bývají záludné a dělají si, co chtějí. Jednoho dne vypukla na jejím povrchu mohutná sluneční bouře, která vyvolala silný elektromagnetický puls. Což byl průšvih jako vrata. Roboty i Centrální mozek 2 poháněla elektřina, ale té bylo najednou přespříliš, a tak zkolabovali. Obyvatelé planety se probudili do divného rána. Nikdo jim nepřipravil snídani, nikdo je nevykoupal, nikdo jim nepromítl zábavné video. Prostě vůbec nic. Dlouhé hodiny se neklidně převalovali na lůžku, ze kterého je vyhnal pořádný hlad. Jenže nikde nebylo nic k snědku. Ledničky bez proudu nefungovaly, jídlo se v nich zkazilo, a i kdyby ne, nedokázali by je sami otevřít. Roboti tupě spočívali v koutě a na jejich prosby nereagovali. Někteří aktivnější jedinci se nakonec dali dohromady a radili se, co počít. Podařilo se jim najít Centrální mozek číslo 2, ale i ten jejich prosby ignoroval. Byl sice na takový malér vybavený, stačilo stisknout klávesu restart a uvedl by vše do pořádku. Jenže těžká věc, když žádná z bytostí neuměla číst, vždyť tyhle dovednosti po generace nepotřebovala. Nakonec se v jejich mozku aktivoval jeden ze základních pudů inteligentní formy života, vztek. Popadli, co jim přišlo pod ruku a Centrální mozek 2 rozbili na padrť. Záhy jim došlo, že ani tohle jejich problém zdaleka nevyřeší. Tak rozmlátili i roboty, dokud jim nedošly síly. A pak zjistili, že jsou ale úplně v koncích.

 

*

 

Waxi, Zani a Xani s pocitem dobře vykonané práce zamířili k další obydlené planetě. Byli nabuzeni svými úspěchy a přesvědčeni, že čím více civilizací dovedou ke štěstí, tím lépe a po návratu si jistě vyslouží zveřejnění fotografií ze svých misí na Instragramu cti. Jenže Vesmír byl jiného mínění. Když prolétali kolem jedné zvlášť zákeřné dvojhvězdy, dostali se rovněž do blízkosti jedné zvlášť výživné sluneční bouře. Byla tak silná, že vyřadila z provozu nejen všechny přístroje, ale i Centrální mozek 1. A co horšího, poškodila ho natolik, že ho neprobral ani restart. Dlouho lomili rukama a naříkali na svůj osud. Neměli se koho zeptat, byli úplně ztracení, ponecháni svému osudu v široširém, cynickém vesmíru.

„Budeme muset sami vymyslet, jak z téhle pasti ven,“ řeklo nakonec Wani.

„Sami? Tak to je konec. Tohle jsme nikdy nedělali, na to nás nikdo nepřipravil,“ kvílelo Zani.

Takhle debatovali celý týden, než je napadlo prolistovat manuál, uložený hluboko v podpalubí. Objevili ho čirou náhodou, o jeho existenci totiž netušil ani nikdo z vrcholového managementu rodné planety, jinak by ho dávno nechal vyhodil s ostatní veteší. Protože ještě nezapomněli číst, po měsíci zkoumání se dobrali výsledku. Manuálně zapnuli nouzový signál a uložili se do hibernace.

 

*

 

Kosmická loď vstoupila do atmosféry a vzápětí vytyčila dráhu na orbitu.

„Je to skutečně tady?“ zeptalo se Vrani.

„Samozřejmě. Podívej na ty obrovské sochy, co tu zanechali. Jsme na správné adrese,“ odpověděl velitel Frani a spustil generátor zpětné časové souslednosti.

„No potěš, ti tady nechali bordel,“ vydechlo Vrani, které mu nahlíželo přes rameno.

„Nešil, vždyť je to dobrá zpráva. Tohle je první civilizace, která přežila ten pitomý projekt. Nějak to dáme do pořádku, teda správně řečeno vytvoříme podmínky, ať se s tím místní popasují sami. Zásadní je zůstat neviditelní.“

Posádka pěti bytostí měla práce nad hlavu. Zadali do počítače všechna data a následně je vyhodnotili. Nastavili sluneční korektory tak, aby na planetě zajistili potřebnou úrodu a dostatek vláhy. Vytvořili falzifikáty knih, které umístili porůznu na planetě, aby je domorodci našli a mohli je zkoumat, potenciál na to mají. Nikam nespěchali, a protože astronauti se dožívali mnohem vyššího věku než místní forma inteligentního života, mohli nerušeně sledovat, jak probíhá evoluce na planetě. Bytosti postupně doháněly to, co předtím úspěšně zapomněly. První generace se naučila pracovat i číst, druhá přicházela na vynálezy usnadňující jejich život a třetí dávala naději, že se život na planetě vrátí do původních kolejí. Sice přibylo vzájemných půtek, šarvátek a dokonce i místních válek, ale to je už riziko každé inteligentní formy života. Záhadou jim zůstala jen historie planety, z níž se nezachovalo s výjimkou staveb zhola nic. Nechápali ani ony megalomanské sochy, o kterých se domnívali, že patří nějakému dávnému božstvu. Někteří z místních vědců soudili, že přišlo z vesmíru. Jak je vidět, i náhodnou úvahou se dá někdy trefit cíl.

„Kdyby ti pitomci neodmítli videohovor, mohli jsme si celou tuhle šlamastyku odpustit,“ ulevilo si Vrani, když odškrtlo poslední řádek záchranné mise.

„Teď bychom měli ty matláky najít,“ proneslo na závěr Frani. „Kdepak se mohou skrývat?“

Nebyl problém z časové souslednosti vypočítat dráhu ztracené kosmické lodi. Nalezli ji ve slunečné soustavě vzdálené pět světelných let, kde bezcílně obíhala kolem jakési pusté planety. A jak už to v pohádkách chodí, nakonec vše dobře dopadlo. Tak se Xani, Wani a Zani dozvěděli, že když po nich někdo vyžaduje videohovor, není to pro srandu králíkům a nejhorší variantou je vyděsit se a ignorovat ho. Také ke svému šoku seznali, že údajně Osvícená vláda planety se suitou rádců nebyla vůbec osvícená, ale sestávala z idiotů, podléhajících iluzi, že se nikdy nemýlí. Tudíž nadělala tolik seků, že se civilizace na planetě zhroutila a nezbylo než ji svrhnout. On ani ten opěvovaný algoritmus nebyl dokonalý, uzpůsobili si je vlastním potřebám, aby získali co nejvíce výhod. Jaké z toho plyne poučení? Zasahovat do života cizích civilizací je riskantní a hloupé, protože všechny se od sebe nějakým způsobem liší a každá má svou vlastní cestu, jak se dopracovat k pokroku. Namyšlenci, pokoušející se jim za každou cenu vnutit tu svou jedinou univerzální pravdu, je dovednou leda tak ke katastrofě. A tak se každá civilizace na své pouti mnohokrát musí tázat: „Kde stvořili jsme chybu?“ Současně přemýšlet, jak ji napravit. A pokud to některá nezvládne? To už je záležitost bytostí, z nichž se skládá. Říká se tomu riziko svobody. A ta je vždy cennější než poroba, byť ji zahalíme do sebelíbivějšího hávu.

---