Prezidentčík

Napsáno před časem na základě poinauguračního velenasrání.

Zelený, gumový prezident podepsal změnu zákona o zachování důchodců při životě. Zároveň má ale pochybnosti o ústavnosti tohoto kroku.
První významný krok a on neví, je-li podle práva!
Boha jeho, to snad není pravda.

Nevím, jestli se mám smát nebo plakat.
Co bude dál? ( No, už to víme...)
Vzhledem k tomu, že za léky jsem doplácel dříve cca pětistovku a nyní kolem tisícovky, asi to druhé. Inu, to bude ta čtrnácti procentní inflace.
Ale to je těm, co jsou vidět, ale vesměs i těm nepatrným, šumák.
Ve společnosti, kde několik lidí uvnitř budovy, kdy je zřejmé, že chci vstoupit a musím k tomu použít platební kartu, kterou lovím v peněžence, na mě čučí přes sklo dveří, kdy nenapadne nikoho mi je otevřít stisknutím kliky, se nedá nic jiného čekat.
Ne, není to jediná a ani hlavní příčina, tohoto stavu, ale nemáme prezidenta ale prezidentčíka-generála!
A generál si pamatuje, že vojín musí rozkaz nejdříve splnit a až potom si může stěžovat…

Věc se pro mnohé důchodce překlápí do jiné roviny.
Už ne dva rohlíky místo tří. Léky ano, nebo ne!
Nevěřím ve spravedlnost světa.
Zde ale nastane.
Těm, kteří dnes pracují, a já netvrdím, že je to snadné, to vrátí ti, co nastoupí po nich.

Ale co.
Roztrhám si namočený toaleťák, abych ze sebe vypudil vztek, uklidím nepořádek doma a na chvíli vyrazím na kolo.
A potom:

Bude fajn.
( Bylo fajn! )