Jsme tak pyšní

Pořád je co vymýšlet, stavět i psát. Nás vypiplali rodiče a my zas svoje děti, a ty to vrátí opět ne nám, ale svým dêtem. Z tohoto pohledu mi svět přijde v pořádku.

Pravda. Před sto a více lety se pracovalo běžně 10 - 12 hodin denně 6 dnů v týdnu. Umíralo se na TBC, tyfus a jiná onemocnění. Moje prababička, nejstarší ze šesti sourozenců, viděla umírat matku a dvě sestry na TBC. Bylo jim 17 a 18 let. Nejmladší bratr měl také tuberkulózu, zastřelil se ve dvaceti letech, věděl jaký osud ho čeká. Prababička chodila do školy, jenomže čas polních prací trávila na poli, jinak by se rodina neuživila. Boty na zimu si půjčovali mezi sebou. Ve čtrnácti letech musela jít za děvečku k sedlákovi do vzdálené vesnice. Práce od slunka do slunka. Jednou ji našli v bezvědomí ve chlévě. Kráva ji při dojení kopla. To musela hned odejít, aby snad sedlák nemusel nic platit, kdyby jí něco bylo. 

     Spousta lidí finančně přispívají na různé humanitární akce po celém světě. Pochopila by to moje prababička a ostatní lidé jejího času? Myslím, že nikoliv.

    Proto podporuji pouze projekty zaměřené vnitrostátně. Ať si o tom každý myslí co chce.

Cítíme nějakou vděčnost a kontinuitu s lidmi, kteří se zasloužili o náš blahobyt? My sami jsme ho přece nevytvořili.