Liebengrad, ukázka z ještě rozepsané knihy

Venku si Franz pevně dopl kabát až ke krku, protože ulicí protahoval nepříjemně studený vítr a byl rád za své kožené zateplené rukavice, které si nasadil, aby nechodil s rukama v kapsách, jako všichni ti kolemjdoucí a rozhodl se, že se projde Moskvou. Jen tak, nazdařbůh, kam ho nohy ponesou a až se jim nebude chtít tak tak si najde taxík Mosktaxi, který je bezpečný a solidní a nechá se dovézt zpět do Ibisu a nebude muset mít strach, že skončí s kudlou v zádech.

Dal se Velkou Pirogovskou, což byla pulsující ulice plná života a přešel na protější chodník a všel do malého parku. Byly tam stromy natřeného dole na bílo vápnem a vypadaly, jakoby jim někdo nasadil bílé pletené ponožky, asi na zimu, aby jim nebyla zima.  A bylo tam i pár laviček, na kterých ale nikdo neseděl, protože už bylo velmi chladno. A mladí, co se rádi miliskuji na městských lavičkách se přesunuli do chodeb domů, kde prsty pod šaty nebyly tak studené.

A brzy taky už byla tma a městské lampy se rozsvěcely jedna za druhou na památku Prométheovu, který dal lidstvu světlo a teplo ohně. Franz prošel tím parkem a stíny se dloužily, jakoby i ten jeho chtěl dosáhnout až do vchodů temných domů, které park obklopovaly. Ale Franz jen prošel a malá ulice ho přivedla k Moskvě.

Tedy k řece Moskvě, která se obtáčela v těchto místech kolem města Moskvy jako had a probíjela se skrze ni na svobodu, do plání a stepi, kde ji lidé ani neobdivují ani jim neslouží a nedává jim pít ze svého těla a v noci se v ní shlíží vesmír i Pámbu samotnej.   

Vítr zvedl čerta velkoměstského nepořádku a zatočil se s ním v kole, jak byl bujarý, že již brzy bude zlobit ženy pod sukní a Franz si promnul ruce, jak mu vlezl na chvíli až do jeho starých kostí a šel mlčky nábřežím a za zády mu projížděly autobusy a auta a cítil, že míří ke středu Moskvy, protože její tok mířil právě proti němu. Jako když jdeš proti proudu řeky k jejímu pramenu i tady sílil proud automobilů a lidských duší v nich.

Vypadaly omšele a lidé v nich se tvářili lhostejně, ale Franz si šel po svém, hluboce ve svých myšlenkách. O tom všem, co bylo a o tom, co je a pořád tomu nechtěl uvěřit, že je v Moskvě a dá-li ten nejvyšší úředník na nebesích, dozví se o osudech té, kterou kdysi miloval a taky o své dceři. A pořád mu to připadalo nemožné, že se kdysi ocitl v Rusku, přežil tam lágr a zplodil zde dítě.

Protože se to vlastně nikdy nesmělo stát. On měl zakázáno navazovat styky s nižší rasou a to nepřestalo platit ani v zajetí a Olga zase měla Němce nenávidět. Měli se vlastně pohrdat a plivnout si do obličeje, ale když se poprvé setkali, láska si našla skuliny v té neproniknutelné zdi, která je rozdělovala, a když první kapky dotyků dosáhly na druhou stranu každého z nich, nešlo už ji zastavit.

Jak je vlastně každé zlo bezmocné, když na něj pohlédnou šmolkově modré oči a tomu druhému zavoní ženské vlasy a laciná poválečná voňavka. Protože v každém ostnatém drátu jsou oka, kterými se dá rukama obejmout a skrze která se dá políbit a pak už je to jednoduché se prostříhat jeden k druhému. Lásku nic nezastaví, ani válka ani čas. Je věčná a silná. Jako voda Moskvy, která mi plyne pod nohama, pomyslel si Franz a zadíval se k obloze, kde kroužili havrani a pomalu se stávali soumrakem, který potáhl Moskvu jako smutečním suknem.

„Nechcete někam zavézt?“ uslyšel najednou Franz a otočil se.

Na autobusové zastávce stál taxík, a i když neměl na sobě firmu Mosktaxi, Franz se rozhodl, že procházky už bylo dost a tak přistoupil k řidiči, který se na něj smál a řekl mu německy, že mu sice nerozumí ale, že chce do hotelu Ibis.

„Á, hotel Ibis, znáju, davaj, sadis,“ otevíral taxíkář přední dveře a Franz se posadil.

„Děsať márk,“ řekl mu cenu a Franz kroutil hlavou, že nerozumí a tak si taxíkář pomohl rukama a ukázal mu deset prstů a Franz pochopil. Že se pojede za pevnou sazbu v pevné západní měně, která zvoní jako pancíř německých tanků, když se probíráš drobnýma a vytáhl z kapsy desetimarkovku a dal ji řidiči a vyrazili.         

Franz byl rád, že nemusí nic říkat a Aljoša byl zase rád, že si něco vydělá. Vozením venkovanek a tetek, co jezdí do Moskvy za mladými s živými husami a slepicemi v taškách, ještě nikdo nezbohatl, ale když bude vozit tyhle, co se sem zase vracejí, by to už šlo. A vzal je čert, když po nás nestřílí, ale sypou se z nich marky, povozíme je. Co bylo, dávno s vodou uplynulo, teď je čas vydělat si. A usmyslel si, že se bude učit německy a anglicky. Aby si aspoň o obyčejných věcech povykládal, a oni pak hezky změknou a něco od cesty přidají. Čerchmanti německý.     

Na hotelu si na recepci Franz vzal klíče od pokoje, aby mu tam mezitím mohli uklidit a vyjel do třetího patra, kde se pozdravili s bábou děžurnou, která se na něj podlézavě usmála, a Franzovi došlo, že bude chtít zase nějakou tu západní bankovku. Jakoby rubly úplně přestaly existovat a taky, že ano. Protože Rusko zbankrotovalo a ekonomika jakožto i každodenní život se zdolarizoval a zmarkizoval. Kdo měl dolary a marky ten si za ně mohl koupit úplně všechno, ale rubly, ty byly dobré tak na zatápku do kamen.

A tak si Franz řekla, že až si trochu odpočine a půjde někam na večeři, že se u ní staví a dá ji jednu desetimarkovou. Není nad to, zaplatit si klid a pokoj. Franz se svlékl, dal si do skříně kabát a zul si boty a tak jak byl, si lehl na postel. Na krásně čistě a nově povlečenou postel se sněhobílým prostěradlem. Jako když vichřice v zimě do rána umetla sníh okolo lágru, takže vypadal úplně stejně.

Nikde na něm nebylo ani stopy, ani lidské ani ptačí ani jiné. Byla to jen nekonečná bílá pláň, která se na obzoru pojila s nebem, někdy šedivým a bílým a někdy zase modrým a krystalky sněhu zářily a bodaly do očí a kluci věděli, že venku bude pěkný samec, tedy mráz a vůbec jim krásné nepřipadalo. Franze ještě teď občas klouby zabolely, především v prstech, které mu tolikrát zmrzly i když je měl v palčácích, ale mráz, darebák jeden, ten si vždycky cestu k lidskýmu teplu najde.

A pak, když ležel oblečený na hotelové posteli, vzpomněl si, že vlastně takhle i lágru spával. Taky, vysvléci se v té zimě na noc by mohl jedině blázen, protože i když byl člověk pod střechou tak v baráku z dřevěných fošen žádné velké teplo nebylo a ta houně z koňských žíní, ta sice člověku nedala zmrznout, ale nahýmu by bylo pod ní krušno. 

Ale Franz si užíval toho, že se natáhl, jak přišel a že mu Trudi za to nezahraje bandurskou. Nachytat ho tak, stoupla by si ve dveřích a spustila by a žádnej chvalozpěv by to nebyl. Ale hezky by mu to vysvětlila od plic kolik jí to dalo práce, než to všechno vypere a vymandluje a natáhne, aby to doma měli čistý a voňavý a ty jsi Franzi štont si do toho lehnout tak jsi z venku. Jako čuně se v tom rochníš a měla pravdu. Protože divokej čuník se občas potřebuje vyválet v blátě a spokojeně přitom chrochtat a každej chlap zase se rád natáhne jen tak v košili a kalhotách do čistý postele. Tu si každá ženská chrání, jako oko v hlavě, protože si do ní lehne, až když vyleze z koupelny a je v noční košili a voní mýdlem. Ale ten její, tomu je to fuk, věřila by tomu, že si tam leckterej lehne i s botama na nohou a měla by pravdu. Chlap je prostě od přírody náramně jednoduchej tvor a když si chce užít tohoto blaha tak si musí zajet do Ruska na hotel, nebo počkat až mu ta jeho umře. Jinak, běda ti, schweine.

A Franz se díval do stropu a myslel na to, jak by byl rád, kdyby mu Trudi vylála, protože pak ji stejně chytil za ruku a přitáhl si ji k sobě do postele a než bys řekl švec, měla by šaty vyhrnutý a Franz by si to svý poleženíčko hezky opracovat musel. Ale pak alou, marš ven z postele a ustlat ji. A o tom se už nedalo dál mluvit a tak Franz hezky pokaždý vstal a postel ustlal a šel za Trudi do koupelny, kde si malovala pusu, jak tomu říkala a pak se šlo na procházku, úplnou náhodou kolem obchodů s věcmi, kam chodí ženské nakukovat k výloze a všechno se to tam blýská a voní, když vejdete dovnitř.

Achjo Trudi, tos mně tady musela nechat samotnýho, rozlítostnil se pokaždé Franz, když za ním přišly myšlenky na jeho mrtvou ženu, ale byla to jediná výčitka, které k ní byl schopen, protože i když ho oblečenýho z postele vyháněla, byla to hodná a hezká ženská, která nepokazila žádnou srandu ani život a být s ní, Franze nikdy nezabolelo ani na vteřinu.

Po stropě právě přejely světla sanitky nebo milice a Franz si uvědomil, že odpočívá už hezky dlouho a vůbec ho vlastně nebavilo to, že je oblečenej na posteli, jak už to tak bývá, protože zakázaný ovoce manšestráků na čistým prostěradle chutná nejvíc, ale když se to smí, je lepší vstát a něco sníst. A Franz přemýšlel, kam si zajde dnes. Jestli půjde do té minulé hospody nebo zkusí něco jiného a rozhodl se, že to nechá tak jak to bude a vstal.

Sice trochu ztěžka ale vstal a obul se a dal si kabát a šálu a čepici, aby mu nezábly uši a nachystal si deset marek pro bábu a vylezl z pokoje a zastavil se u ní a pozdravil ji a dal jí peníze a ona neřekla ani bú, jen strčila peníze do kapsy v sukni a Franz se podivil. Protože kapsy v sukních mívaly jen cikánky, co kdysi vandrovaly s vozy a tančily za drobné a jejich chlapi opravovali deštníky a brousili nože. A do těch kapes vždycky schovaly peníze úplně stejně, jako tahle bába.

Bůh jen suď, jinej kraj, jinej mrav, pomyslel si jen Franz a vyšel ven z hotelu a vmísil se do lidí venku. Vzduch měl úplně jinou vůni než včera. Byl cítit po sněhu a Franz věděl, že zima je na krku, ale teď se jen stáhl dovnitř svého teplého kabátu a říkal si, že se už jen dvakrát vyspí a bude vědět, co a jak a pak se může sebrat a odletět domů. Protože příliš nečekal, že někoho z těch, které hledá ještě najde, ale aspoň nějakej papír o tom chtěl mít v ruce.

„Pane, nemáte drobný,“ uslyšel najednou tenký dětský hlásek v ruštině a spatřil několik dětí, jak natahují k němu ruku v tom odvěkém žebráckém gestu. Nerozuměl sice, co mu říkají, ale zastavil a bylo mu to jasné. Panebože, napadlo ho jen a vytáhl peněženku a hledal v ní peníze, když vtom ho někdo chytil za paži a Franz se otočil a stál vedle něj milicionář.

„Zmizte, smradi,“ obořil se na děti a ty se daly do běhu. Franz se nechápavě díval, ale milicionář se na něj jen usmál a zasalutoval mu a v klidu pokračoval v pochůzce a Franzovi došlo, že děti jsou od žebrácké konkurence, která mu neodvádí poplatek za rajón a tak tam jen chvíli stál a bylo mu všelijak. Přemýšlel o tom, jestli na tom on sám nese nějaký podíl viny, ale k žádné odpovědi nedospěl, protože věděl, že on sám je jen takové malé peříčko ve větru osudu, které si taky prošlo svým. A tak přijal v ten okamžik jak osud svůj tak i osud těch dětí a když nemůžeš se světem udělat vůbec nic, tak to ani nedělej, protože jsou takové okamžiky a Franz si uvědomil, že stojí před jakousi restaurací a tak se rozhodl, že tohle špatný svědomí světa zapije pivem, ať spláchne tu hořkou pachuť i slova, kterými by se z toho chtěl vymlouvat a vešel dovnitř.