Už dlouho (10 let minimálně), mám v hlavě vlastní fantasy postavy, svět, a nástin příběhu. 

Mám pár hlavních bodů, kudy chci projít. Tusím konec, tuším další postavy, které mi vstoupí do dějě. Svět mám vypracovaný, a postupně ho odhaluji. Vytvořil jsem vlastní národy, jejich historii a pokusil jsem se vytvořit si nějakou jejich vnitřní dynamiku - postupně to chci objevovat.

Nikdy jsem nic nepsal, netuším, jestli je to strašné, špatné nebo dobré. Zatím mi to dělá radost. Určitě to bude "neučesané". 

Nerad bych si přečetl jen zdrcující kritiku, ale rád si poslechnu co si o tom myslíte. Pokud to bude jen zdrcující, nedá se s tím nic dělat :-)

Sága „Stín křídel“

 

Díl první „Zrození křídel“

1.    Kapitola první: Stín bolesti

Podzimní podvečer zahalil Thalaron do zlatavého světla. Slunce zapadalo za kopce a jeho paprsky se pomalu rozptylovaly v mlze, která se začínala plížit údolím. Země byla chladná a vzduch těžký, předzvěst přicházející zimy, která slibovala býti krutou.

Na polích u Karethu byla cítit tíha nadcházejícího večera. Ryn se napřímil a promnul si ztuhlá záda. Hluboko v prstech cítil chlad, který se mu vplížil pod kůži. Byl to 17 letý chlapec, vysoký, s tmavými vlasy, a šlachovitou postavou, tak typickou pro jeho rod. Vedle něj stál jeho nejstarší bratr Darion, opřený o motyku. Ryn na něj vrhl pohled, který říkal víc, než slova – potřebovali dokončit práci, a to rychle.

„Ještě jeden řádek,“ promluvil Darion, jeho hlas byl unavený, ale pevný. Darionovi bylo 22 let, byl to praktický člověk, kterému se nikdo z rodiny neodvážil odporovat, zvlášť když šlo o práci. Na jeho bedrech spočívala odpovědnost za celou farmu, od té doby, co otec zeslábl. „Jinak z té úrody zbydou jen zmrzlé pahýly.“

Ryn kývl a ohnul se zpět k půdě, s Lorrinem na druhé straně pole. Lorrin, třetí z bratrů, byl věčný rebel. Bylo mu 14 let, jeho tvář byla stažená, jak se tvářil naštvaně, že musí být ještě na poli. Ryn věděl, že by radši trávil čas někde jinde – v krčmě, nebo ještě lépe, na cestě pryč z osady.

„Ještě chvíli, a pak můžeme jít,“ řekl Ryn a pokusil se usmát. „Starej Torgan už bude ve velké síni. Nechceme přece přijít o jeho příběhy, že?“

Torgan Varak, starý thalaronský žoldák, byl legendou. Každý v osadě, ať už dítě či dospělý, ho chtěl slyšet vyprávět o vzdálených zemích Eldorie. Když Torgan přijel, neslo se to osadou jako šepot větru. Tentokrát prý přivedl dva válečníky z východu – Grondary, obry z hor. A pokud se šeptanda nemýlila, měl promluvit také o Altherionech – legendárních orlích lidech, o bytostech, o kterých se ve vesnici mluvilo jen v povídačkách. Altherionové byli lidé se zvláštní schopností přeměny v orla, proto se jim také říkalo „orlí lidé“. V příbězích se vyprávělo, že dřív jejich moc byla tak veliká, že se před nimi skláněly všechny říše Eldorie. Byli to velcí válečníci a mágové, kteří ovládali magii živlů. Na západě v horách měl stát jejich tajemný chrám, kde se učili svým uměním. V Thalaronu však nikdo žádného Altheriona neviděl už celá staletí, a proto se Altherioni stali z hrdinů a ochránců míru a rovnováhy pouze mýtickými bytostmi, o kterých vyprávěli pocestní, když už do severních a odlehlých krajin Thalanoru zavítali.

Thalanor byla země, která ležela v údolí kruhového tvaru, ze tří stran obklopená horami. Jediné spojení se světem byla jižní hranice s královstvím Caldora. Územní uzavřenost Thalanoru způsobovala i určitou uzavřenost jeho lidu, vůči cizincům a vlastně čemukoli cizímu. Avšak thalanorští byli dobrosrdeční lidé, vždy ochotni pomocí svým druhům z kmene. Žili v zemědělských osadách, a nezodpovídali se žádnému králi ani vládci. Kareth byl jednou z větších osad. V každé osadě byla rada starších, a jedinou povinností thalanorského lidu bylo odevzdávat čtvrtinu úrody do osadních zásob. V Thalanoru dnes bylo několik stovek osad, a jeho lid se živil převážně zemědělstvím a lovem. Díky tomu byli thalanorští muži většinou dobrými lukostřelci, a když bylo potřeba bránit se před nájezdníky a lapky, kteří přicházeli z hor, neváhali vzít do ruky zbraně a sjednat si pořádek.

Jižní soused, království Caldora, nevidělo v Thalaronu žádnou hrozbu, a ani jeho dobitím by nezískalo nic, než jen pár polí a obyčejných vesničanů. Někteří dobrodružní thalořané už tak odcházeli do Caldory, aby se většinou po několikaleté službě v královské armádě vrátili domů. Torgan Varak byl výjimkou. Odešel jako chlapec, ve 14 letech, a do Thalanoru se vracel jen občas, aby krátce poté znovu zmizel ve světě. Sloužil jako žoldák ve Velmoru, ale i dalších městech Svazu. Účastnil se spousty bitev, a dokonce bojoval i se Skarathi, při jejich posledním velkém povstání, které vedla Yrakha Žhavá koruna. I proto byli jeho návštěvy tak oblíbené. Uměl nabídnout příběhy jako žádný jiný tulák. Hlavně mladí chlapci jeho příběhy plné hrdinství milovali, a jejich otcové je nenáviděli, protože odváděli mladíky od práce na poli. Z Rynových sourozenců to byl hlavně Lorrin, jeho mladší bratr, který snil o tom, že odejde z Thalanoru do světa, a bude se živit jako žoldák. Otec o tom však nechtěl slyšet.

Slunce už úplně zapadlo, a nad obzorem zůstával pouze proužek světla, pole se zahalilo do šera. Oblékli si kabátce proti chladnému větru a vydali se směrem k osadě. Ryn začal cítit určité napětí. Bylo to zvláštní – vždy, když přicházeli slyšet Torganovy příběhy, se cítil natěšený, ale dnes se do jeho myšlenek vplížil znepokojivý pocit. Dnes bylo něco jinak.

Do rozvířených myšlenek Ryna vtáhla jejich sestra Kaela, která je dohnala na cestě k vesnici, společně se zbývajícími sourozenci. Byla laskavá a všímavá, stejně jako Darion, a z nich dvou se nejvíce podobala matce. Byla o tři roky starší než Ryn, ale na rozdíl od bratrů už měla svou vlastní rodinu v nedaleké osadě. I tak se často vracela, aby pomáhala doma. Kaela byla oporou pro všechny – uměla přiložit ruku k dílu a poradit, ale také dokázala uklidnit každou napjatou situaci. Sice zůstala v Thalanoru, ale přesto byla silnou a sebevědomou ženou, která si uměla prosadit svou, když to bylo potřeba.

„Co se tváříš tak zamračeně?“ ozvala se Kaela. „Snad nemáš strach z Grondarů?“

„Ne,“ odpověděl Ryn a pokusil se zakrýt své starosti. „Jen bych rád věděl, co dnes bude vyprávět.“

„Já bych chtěla slyšet příbeh o Altherionech!“ připojila se Aria, nejmladší z rodiny. Ryn měl ze všech sourozenců nejraději právě Ariu. Miloval její vášeň a fantazii, díky kterým se dívka dokázala vcítit do příběhů, které jim pak sama vypravovala s takovou jistotou, že kdyby Ryn nevěděl, že nikdy nebyla dál než v sousední osadě, býval by jí vše věřil. Aria byla ještě dítě, ale už teď bylo jasné, že ji bude lákat něco víc než jen život na farmě. Ryn se těšil na chvíle, kdy Aria vyprávěla své vlastní příběhy o velkých hrdinech, kouzelných bytostech a vzdálených zemích. Milovala dobrodružství, a i když nikdy neopustila Thalanor, její mysl byla vždy o krok dál než všichni ostatní.

Vedle Arii kráčel Torren, jejich nejmladší bratr. Jedenáctiletý chlapec byl tichý a plachý, ale v lese se měnil v lovce s pevnou rukou. Už od dětství bral luk do rukou s jistotou a z lesa se často vracel s úlovkem větším, než by kdokoli očekával. Torren měl místo snění o dalekých cestách rád samotu lesa. Přestože byl stále mladý, už teď v něm bylo vidět tichou sílu, která jednou dozraje ve schopného muže. Do rozhovoru se nezapojoval, a jako vždy jeho tvář neprozrazovala žádné emoce.

Ryn měl pocit, že v rodině zastává pozici toho, kdo spojuje všechny tyto protichůdné světy. Na jedné straně miloval rodnou půdu a cítil povinnost pokračovat v rodinném dědictví, ale zároveň ho často přepadala touha po něčem větším. Byl to zvláštní pocit – patřit k něčemu a zároveň cítit, že je jeho osud někde jinde. Dnešní večer ten pocit ještě zesílil.

Darion, který šel vedle nich, se jen krátce usmál. „Všichni dnes večer uslyšíte krásné příběhy. Ale teď si pohněte, ať nepropásneme začátek.“

Velká síň osady byla již plná, když tam dorazili. Uvnitř bylo cítit směs potu, dřeva a kouře z ohniště, které praskalo uprostřed místnosti. Všichni se těšili na vyprávění. Místní sedláci, řemeslnící, ženy a děti seděli namačkáni na lavicích a někteří stáli podél stěn.

Vepředu, v samém středu síně vedle ohně, seděl Torgan Varak. Byl to vysoký muž se šlachovitým tělem a hluboko posazenýma očima, které vypadaly, že viděly více bitev a krveprolití, než by kdokoli z vesnice dokázal pochopit. Po jeho boku seděli dva Grondarové. Byli to mohutní válečníci, vysocí 8 stop, s kůží tvrdou jako skála. Grondarská říše se nacházela na východě, za pohořím zvaným Hradba. Dle pověsti ho vytvořili Grondarští mágové, jako opevnění vlastní říše. Dva společníci Torgana však na mágy nevypadali. Měli na sobě vařenou kůži a na ní vypálený znak kamenné věže. Ryn věděl, že grondarové žíjí v různých kmenech, a každý kmen je něčím významný. Podle vzezření těchto dvou, jejich velkých mečů, a jejich přileb položených vedle nich museli být grondarové s věží ve znaku z kmene válečníků, jistý si tím však nebyl. I přes teplo v síni, které pocházelo od zapálených ohňů, zaznamenal Ryn po svém příchodu zvláštní mrazení v zádech. Už by si skoro myslel, že má strach z grondarů, ale těch už ve svém životě viděl spoustu, a pokud tito přišli s Torganem, nebyl důvd se jich obávat.

Jakmile poslední opozdilci našli svá místa, začal Torgan mluvit.

„Dnes vám budu povídat příběhy ze světa Eldorie,“ pronesl hlubokým, hrubým hlasem, který rezonoval celou síní. „Začneme daleko na jihu, v přístavním městě Velmor, kde zlato může otevřít mnoho dveří, ale kde čest a smlouvy mají váhu. Velmor není město, kde by byl prostor pro zradu a podvody. Přesto, jak už to bývá, ne každý dokáže odolat pokušení.“

Jeho hlas ztěžkl, jak pokračoval. „Jednoho dne přijel do Velmoru muž jménem Ravos, šlechtic z království Nyrelith, jehož země stála na pokraji války. Nepřítel – Ohnivý lid ze Skarathi – postupoval na jeho hranice a Ravos zoufale potřeboval zbraně, aby jeho armáda mohla čelit této hrozbě. Velmor je obchodní centrum celé Eldorie, a koupíte zde úplně vše, proto přijel Ravis právě sem. Přinesl celé jmění v drahokamech a zlatě, aby uzavřel dohodu.“ Při zmínce o ohnivém lidu Rynem znovu projel záchvěv chladu. Něco nebylo v pořádku

Torgan se odmlčel a podíval se na posluchače. „Ravos si najal kapitána žoldáků jménem Vaelor, muže, který měl pověst schopného válečníka, ale ve svém srdci byl zrádcem. Zpočátku vše probíhalo hladce – dohody byly uzavřeny, lodě přistály v přístavu a zbraně se začaly nakládat. Ravos si myslel, že jeho království bude zachráněno. Ale Vaelor měl jiné plány.“

„Té noci, kdy měly lodě odplout, Vaelor zradil svého pána. S pomocí několika mužů v přístavu přepadl Ravosovy lodě, ukradl zbraně i zlato a zmizel. Jeho plán byl jasný – prodat zbraně přímo Ohnivému lidu, který obléhal Nyrelith. Vaelor věřil, že v chaosu války jeho zrada zůstane bez povšimnutí.“

Torgan se na chvíli odmlčel, aby napětí v místnosti vzrostlo. Podařilo se mu z Velmoru uprchnout i se všemi penězi, které získal. Zásoby i zbraně prodal podruhé ohnivému lid, i když dostal méně zaplaceno.  Nyrelith bez dodávek zbraní a zásob padl, a ohnivý lid zničil vše, co zde našel.

Vaelor se cítil okraden, a tak v ruinách Nyrelithu vyhledat vůdce ohnivého lidu, Velkara Plamenného vlka. Veliký válečník a dobyvatel Velkar se cítil uražen Vaelorovými požadavky, a jak to tak u ohnivého lidu bývá, nechal Vaelora zajmout a upálit. Vaelorova zrada se stala ve Velmoru legendou. Zná ji každý obchodník, a sama o sobě funguje jako neprolomitelný zákon Velmoru – kdo nedodží své čestné slovo obchodníka, skončí v plamenech.“

Síní to zašumělo. Příbeh Vaelora byl možná známý ve Velmoru, ale v Karethu ho dnes slyšeli poprvé. Ryn začinal ztěžka oddechovat. Něco se dělo, jen nedokázal říci co. Jeho sourozenci byli tak zabraní do příběhů, že si ho nevšímali.

Torgan si odkašlal, a poté chvíli mlčel, než znovu promluvil. „Druhý příběh vás zavede daleko na sever, do země království Aranoru. Aranor není země, která by bojovala o bohatství. Ne, Aranor je království, kde vládne čest a síla, a kde muž, který nosí korunu, musí být skutečný král, aby si ji zasloužil.“

Torgan se rozhlédl po místnosti, jeho hlas ztěžkl. „Je tomu mnoho let, co vládl král Aldrik, mocný panovník, jehož jméno znali daleko za hranicemi jeho království. Aranor byl v té době jednou z nejsilnějších říší. Aldrik byl spravedlivý, ale tvrdý, a jeho říše se rozkládala od mořského pobřeží na západě až po východní hory. V té době bylo království Caldory dvakrát tak menší, než je dnes, a jeho lidé i král poslušně vzhlíželi ke králi Aldrikovi. Slává Aranoru byla tak veliká, že se o ní doslechli i ohnivý lidé. Mladý kmenový vůdce Os’Aar Kamar, se rozhodl vybojovat si slávu tím, že porazí krále Aldrika. Nejdříve ochočil toho největšího vlka v lesích Eldorie, a poté dal dohromady ty nejstrašnější vlčí jezdce svého lidu, aby mohl vyjet do bitvy proti Aldrikovi.“

Rynovi už bylo opravdu zle, přerývavě dýchal, a přestával Torganové vyprávění věnovat pozornost.

„Když se to král doslechl, zavolal si své rádce a mágy, aby mu poradili. Nejvyšší mág Mestara mu poradil, aby se s Os’Aarem utkal sám na život a na smrt, a vyhnul se tak krveprolití, a lítým bitvám. Král však dostal strach. Už nebyl tak mlád, a pověsti říkaly, že Os’Aarmův vlk je velký jako dům. Mestara mu ovšem poradil, že ať pro sebe získá čarodějnou zbroj, kterou dle legendy ukovali grondaři pro svého boha a stvořitele Kharoka.“

Torgan se naklonil blíž k ohni, jeho oči ztracené v plamenech. „Kharokova zbroj byla však po staletí ztracená. Podle záznamů ze starých svitků se ji Aldrik vydal hledat na ostrov Fjolran, kde ji měl uchovávat ve svém sídle grondarský šaman, který zbroj ukrald a odešel se s ní schovat na tento vzdálený ostrov. Když se to dozvěděl Os’Aarm, vydal se na ostrov také. Zbroj nenalezl ani jeden, ale utkali se zde v bitvě. Král Aldrik se svými rytíří, a Os’Aarm se svými vlčími jezdci. Byla to dlouhá a nemilosrdná bitva, ve které ohnivý lidé od začátku prohrávali, až zůstal Os’Aarm v poli úplně sám. Jeho vlk byl opravdu obří, a spolu dokázali pobít polovinu Aldrikovi armády. Když už však viděl, že je celá bitva ztracena, uprchl, a už ho nikdy nikdo neviděl. Král Aldrik se vrátil do své země, ale bohužel to pro něj byla poslední vítěžná bitva. Brzy na to zemřel, a králoství Aranoru se začalo rozpadat, až z něj zůstala pouze malá země, velká asi jako Thalanor. Ovšem hrdá, a bohatá jak na zlato tak vědomosti i historii.“

Když Torgan přestal mluvit, Ryn už měl před očima jen tmu, a sotva se držel aby z lavice nespadl na zem. Po konci příběhu si Kaela všimla, že s ní není něco v pořádku.

„Co se dějě Ryne?“ zeptala se, a podezíravě ho přejížděla pohledem.

„To nic, jen se mi z toho horkého vzduchu zatočila hlava, půjdu se ven projít“ odpověděl jí Ryn. Její otázka ho vytrhla z temnoty a vrátila zpět do síně. Ovšem to co cítil byl ohromný chlad, nikoli horkost. Nebyl si jist, proč ji neřekl pravdu. Zvedl se z lavice a začal se prodírat ven.

V síni bylo cítit napětí. Všichni čekali na to nejdůležitější, příběh o Alhrerionech. Altherioni, orlí lidé, o nichž se vyprávělo jako o legendárních bytostech, napůl lidech, napůl orlech, byli pro Thalaron dnes jen legendami. Nebo v to tak alespoň všichni chtěli věřit. Orlí lidé byli totiž v Thalaronu spojováni s válkami. Pokud se někde objevili, znamenalo to, že se tam bude také bojovat. Zároveň lidé z Thalaronu neměli rádi magii. Tento prostý lid byl vlastně jediným národem z Eldorie, který neměl osvojenou žádnou magii, a v jeho středu nefigurovali žádní mágové nebo šamani. Orlí lidé a kouzla, to bylo v Thalaronu dobré pouze do příběhů. Thalaronští nestáli o hrdinské činy, nestáli o velkolepé bitvy, nestáli ani o Orlí lid.

„Poslední příběh bude o Altherionech,“ Ryn se zastavil na cestě ven. „Byli to bojovníci, kteří se mohli proměňovat,“ začal Torgan. „Okřídlené bytosti, kteří střežili rovnováhu mezi národy. Pak ale z jejich středu povstal zrádce, mistr zemního řádu, Gorveth, a prohlásil se ze mága všech elementů, vládce Eldorie a vyvoleného dle legendy, který uvede Eldorii do rovnováhy.“

Když Ryn poslouchal Torganovo vyprávění, pocítil, jak mu něco opět stahuje hruď. Jeho srdce začalo rychle bušit a ruce se mu začali třást. Najednou neslyšel, o čem Torgan dále vypravuje. Jeho pohled se zastřel. Tělem mu začínala projíždět nesnesitelná bolest. Měl pocit, jako by se mu kůže měla roztrhat. Na zádech, kde cítil obrovský tlak, na rukou a nohou. Na nohách mu začali vyrůstat obří pařáty místo prstů, ze zad mu najednou vylezla křídla, a ústa se mu začala měnit v ostrý zobák. Torganovo vyprávění utichlo, křičel jen vyděšený křik, a dusot prchajících nohou. Slyšel svoje sestry volat jeho jméno. Snažilse vydat k ohni, který ho zvláštně přitahoval, ale nebyl schopen jít rovně, vrávoral, a poté vysílením upadl. Snažil se znovu zvednout, ale nešlo to. Tělem mu projížděla ohromná bolest a pomalu upadal do mdlob. Poté ucítil, že ho zvedli dva silné páry rukou a odváděli ho pryč. V tu chvíli ale již upadal do stínů.

 

 

2.    Kapitola druhá: Stíny rozhodnutí

Ryna obklopovala temnota. Bolest pulzovala celým jeho tělem, a on vnímal jen ji. Ztratil pojem o čase a prostoru. Měl pocit, jako by se už nikdy neměl probudit. Poté se v temnotě začínaly objevovat záblesky.

Viděl oblaka kolem sebe, roztahující se jako stříbrná pavučina na obloze, slunce zářící nad ním, a zemi pod sebou, daleko a malou, jako by byla jen skvrnou v dálce. Letěl. Jak je to možné? Cítil, jak mu vítr proráží peří a jak se mu svaly v křídlech napínají. Slyšel slabé svištění vzduchu a cítil chladný, ostrý vítr, jak se mu prořezává tělem. Najednou si uvědomil, že má křídla – rozlehlá, silná, pokrytá lesklými peřími. V ten okamžik jeho tělem znovu prostoupila ohromná bolest. Poté se svět ztratil, a on upadl zpět do temnoty.

Záblesky světla se objevily znovu. Teď už neletěl, ale stál na obří sopce, sálající žárem, a zhlížel na černou, zohavenou zem pod sebou, ve které se jako rudí hadi kroutily potůčky lávy. Cítil teplo, jak mu stoupá po nohou, a pachuť síry mu dráždila nos. Peří na jeho pažích se třepetalo v horkém vzduchu, a pod ním se rozprostíralo moře žhavých jisker. Když si uvědomil, že jeho ruce s ostrými pařáty jsou pokryté peřím, projela jeho tělem další vlna bolesti a znovu ho stáhla do temnoty.

Takto se to opakovalo vícekrát. Vždy, když se mu objevil v hlavě další a další výjev, skončil vždy v záchvatu bolesti. Výjevy se objevovaly náhle – modrá obloha, rudé nebe plné žhavého popela, letící dravci v dáli – a mizely stejně rychle, jako se objevovaly. Měl pocit, že to trvá věčnost, a nakonec asi musel z bolesti omdlít, protože to přestalo. Nevěděl kdy, nevěděl jak. Nevěděl vlastně vůbec nic. Pomalu otevřel oči. Vůbec nevěděl, kde je, ani co tam dělá, vzpomínal si pouze na urputnou bolest. Ležel na zemi v temné místnosti, ale škvírami v zavřených okenicích pronikaly dovnitř drobné paprsky mdlého ranního světla. Pokusil se posadit. Jeho pohyb vzbudil pozornost někoho po jeho levé ruce. Promnul si oči a spatřil na zemi sedět ohromného grondara.

„Jak se cítíš?“ zeptal se grondar starostlivě.

„Kde to jsem? Co tu dělám? A jak jsem se sem proboha dostal? A kdo jsi ty?“ Ryn vychrlil první vlnu otázek, které ho napadly, a pak zaskočen přívalem dalších raději zavřel pusu a čekal na první odpovědi. Grondar se nejdříve usmál v odpověď.

„Pokud chceš znát odpovědi, měl bys své otázky pokládat po jedné“ řekl, znovu se usmál a pokračoval „Jsi na bezpečném místě, schovaný přede všemi. Přinesli jsme tě já a můj bratr, na rozkaz Torgana. A pokud tě zajímá, kdo jsem já, tak věz že jsem Tharok, to ve vašem jazyce znamená „zrozený z kamene“.

Ryn musel uznat, že Tharok odpověděl na všechny jeho otázky, ale nepřipadal si teď o nic moudřejší. V tu chvíli se však otevřely dveře a vstoupil Torgan, který zaslechl jejich rozhovor z druhého pokoje. Opatrně pohlédl na Ryna a zeptal se „Ty se jmenuješ Ryn, že ano chlapče?“

„Ano“ odpověděl plaše Ryn.

„Ryne, věřím, že máš spoustu otázek, ale věz, že i já jich mám dost na tebe“ spustil znovu Torgan, „při svých putováním jsem viděl ledacos, ale Altheriona v Thalaronu jsem dnes viděl poprvé. Vzhledem k tomu, že jsi by mimo celou noc počítám, že to byla jedna z tvých prvních přeměn?“

Rynovi se zatajil dech. O čem to Torgan mluví? Altherion v Thalanoru? Kde? Zatím měl spíše pocit, že otázek přibývá, místo aby získával odpovědi, a o jaké přeměně to mluví?

„Jaká přeměna? Co se stalo? Řekne mi už konečně někdo proč jsem tady?“ otázal se Ryn podrážděně.

Torgan se tajemně podíval na Tharoka a poté zpět na Ryna. „Ty si nic nepamatuješ? Nevíš proč jsme tě sem přivedli?“

„Nevím“ opáčil Ryn stále ještě podrážděným tónem „kde je Darion a ostatní mí sourozenci?“ Vyskočil na nohy a už měl na jazyku další příval otázek, ale Torgan ho rychle přerušil.

„Ryne, počkej, posaď se a v klidu mě poslouchej“. Ryn ho chvíli vzdorovitě pozoroval, ale poté si sedl.

„Věřím, že máš spousty otázek a já se na ně pokusím odpovědět, ale teď nech chvíli mluvit mě,“ pokračoval Torgan opatrně „Stále jsme v Karethu, a ode mě ano od Tharoka ti nehrzí žádné nebezpečí, ba naopak, jsme tu s tebou abychom tě ochránili.“ V tu chvíli si Ryn všiml, že Torgan i Tharok jsou v brnění, a mají u opasku své meče. „Včera večer si přišel se svými bratry a sestrami do velké síně poslouchat mé příběhy. V průběhu vyprávění se ovšem stalo něco divného, velmi divného. Ještě nikdy jsem to neviděl na vlastní oči, ale jsem si celkem jistý, že přesně vím, co to mělo být.“

V Rynovi vzrůstala nervozita, ale zároveň se mu do hlavy začal vkrádat pocit poznání. Asi sám tušil, co se právě dozví, ačkoli se stále nemohl vzpomenout na to co se stalo. Ovšem to co přicházelo bylo jeho součástí. Zatím nevěděl, co to je, ale věděl, že ač řekne Torgan cokoli bude to pravda.

„Ryne, poslouchej mě,“ řekl Torgan tiše, ale důrazně, přičemž sklonil hlavu blíže k Rynově. „To, co se stalo včera večer... to nebyla jen obyčejná nehoda. Viděli jsme něco, co nikdo z nás v Thalanoru neviděl po celé generace. Ty jsi... ty jsi jeden z nich. Jeden z Altherionů.“

„Ne, to není pravda,“ zašeptal Ryn, jako by se snažil přesvědčit sám sebe. „Já jsem jen Ryn. Obyčejný farmář z Karethu.“

„Možná jsi byl,“ odpověděl Torgan jemně. „Ale to, co jsi včera večer cítil, ta síla... to není něco, co by zmizelo. A už tě to navždy změní. Lidé se tě bojí, protože vidí, že jsi jiný.“

Rynem projela směsice pocitů a najednou pocítil obrovský příval energie. Vzpomínky se mu vrátili. Rynovi se zatajil dech. Obrázky záblesků se mu v hlavě znovu mihly jako ozvěna bolesti. Peří, pařáty, křídla. Ano, viděl to. Cítil to. „Já… já jsem to cítil,“ řekl tiše. „Viděl jsem… létal jsem. Ale jak?“

„To byla tvoje první přeměna?“ zeptal se pomalu Torgan.

„Ano, nikdy předtím jsem to nezažil. Nechápu, jak se to stalo, ani proč se to stalo.“

„Na to ti odpovědět nedokážu, a myslím, že ani v Thalanoru není nikdo, kdo by to uměl. A to je jeden z důvodů proč si teď v této místnosti. Ryne, posledním orlím mužem z lidu Thalanoru byl Koran, před více jak 300 lety. Od té doby Altherioni z života Thalanoru zmizeli. Zanechali však po sobě krvavou stopu, a hrozba nového krveprolití je pro radu starších nepřipustitelná. Na to se až moc bojí Gorvetha. Jestli se nepletu, budou tě buď chtít zabít, anebo zajmout a poslat Gorvethovi přímo.“ řekl Torgan znepokojeně.

Gorvethovo jméno už Ryn znal z příběhů. Byl to zrádce orlích mužů, a byl to právě on, kdo stál za posledními velkými válkami v Eldorii. Tyto války se však Thalanoru zatím nijak nedotkly, a někteří namítali, že jsou jen výmyslem zpěváků a vypravěčů, stejně jako Gorveth. Určitá naléhavost v Torganově hlasu však nutila Ryna, aby ho bral vážně.

„Proč by mě chtěli zabít? Jsem přece muž Thalanoru, jako oni“. odpověděl Torganovi.

„Mužem Thalanoru si pro ně přestal být, ve chvíli kdy jsi se přeměnil“ odvětil Torgan příkře a pokračoval. „Thalanor žije v klidu a míru už moc dlouho na to, aby kvůli jednomu orlímu klukovi obětoval svoje pohodlí.“

Torgan si povzdechl, jako by se chystal říct něco, co ho samotného tíží. „Ryne, musíme se bavit vážně,“ začal pomalu, pečlivě volil každé slovo. „Včera večer jsem pochopil jednu věc. Nemůžeš tady zůstat.“

Ryn se zamračil. „Jak to myslíš? Tohle je můj domov. Tady jsem vyrostl, tady je moje rodina.“

Torgan přikývl, ale jeho pohled byl smutný. „Já vím. Ale Thalanor už pro tebe nebude tím, čím býval. Lidé se tě bojí. Viděli tě proměnit se v něco, co považovali jen za povídačky a mýty. Někteří z nich si budou myslet, že jsi hrozba. A když se lidé bojí, dělají hrozné věci.“

„To není pravda,“ namítl Ryn. „Znám ty lidi. Jsou to moji přátelé, sousedé... Neublíží mi.“

Torgan si povzdechl a podíval se na Tharoka, který jen tiše seděl v koutě a sledoval jejich rozhovor. „Možná ne všichni. Ale stačí, když se pár lidí rozhodne, že jsi pro ně hrozbou. Rada starších už o tobě určitě jedná. Vím, jak takové věci chodí. Budou chtít udělat rozhodnutí, které uklidní vesnici. A to rozhodnutí může být kruté.“

Ryn zavrtěl hlavou. „To je nesmysl. Nikdo mě nebude vyhánět. Neudělal jsem nic špatného.“

„Nejde o to, co jsi udělal, ale čím jsi se stal,“ odpověděl Torgan klidně. „Teď je na tobě, abys přemýšlel o tom, co dál. Jestli chceš přežít, musíš odsud odejít. A pokud se rozhodneš odejít, pomůžu ti, já i Tharok a Garruk.“

Ryn měl pocit, že mu pod nohama zmizela pevná půda. „Odejít? Kam bych šel? To prostě nejde…“

Torgan se chystal odpovědět, když náhle někdo zabušil na dveře. Bylo to hlasité, důrazné klepání, které nesneslo odklad. Tharok vstal a přistoupil ke dveřím, Garruk, který stál u nich je otevřel. Ve dveřích stál mladík, kterého Ryn ihned poznal. Byl to Kelan, Rynův dávný přítel. Spolu vyrůstali, chodili lovit a hrát si do lesů okolo Karethu. Kelan se při pohledu na grondary stojící ve dveřích zachvěl strachem. Ryn se na něj chtěl usmát, ale výraz v Kelanově tváři ho zarazil.

Kelan nevstoupil dovnitř, našel svým pohledem Ryna a promluvil: „Ryne,“ začal stroze, „ranní zasedání rady rozhodlo, že musíš předstoupit před starší. Máš se podrobit soudu.“

Ryn nechápavě zamrkal. „Soud? Proč bych měl předstupovat před soud?“

Kelanův výraz byl tvrdý, chladný. „Víš dobře proč. To, co se stalo včera večer, to, co jsi udělal… Nemůže zůstat bez odpovědi. Rada rozhodne o tvém osudu.“

„Kelane, prosím,“ Rynovi se zadrhl hlas. „Nic jsem neudělal, jen jsem poslouchal Torganovo vyprávění…“

Kelan přistoupil o krok blíž, jeho pohled byl tvrdý, ale třásl se mu hlas. „Ryne, víš, že bych to neříkal, kdybych nemusel. Ale ty... ty už nejsi tím, kým jsi býval. To, co se stalo... děsí je to. Děsí to i mě.“

„Ty jsi můj přítel, Kelane!“ vykřikl Ryn, zoufale hledaje ve tváři druhého chlapce záblesk pochopení. „Víš, že jsem nikdy nechtěl nikomu ublížit.“

Kelan sklopil pohled. „Já vím,“ zašeptal. „Ale tady nejde jen o tebe. Rada rozhodla, že musíš před ně předstoupit. Lidé tě viděli… Viděli tě, jak se měníš na něco… na něco ne-lidského, na něco zrůdného! Proto zde v Thalanoru není místo.“

Ryn cítil, jak mu vyschlo v ústech. Kelan, jeho přítel, mluvil s odporem a strachem, jako by se díval na nestvůru. „Nechápu,“ zašeptal. „Jsem to pořád já. Proč se ke mně chováš takhle?“

„Nejsi to ty,“ odsekl Kelan. „Musíš se podřídit rozhodnutí rady. Oni vědí, co je pro Thalanor nejlepší.“

Ryn se chtěl hádat, chtěl vysvětlit, že to, co se stalo, byla nehoda, že nad tím neměl žádnou kontrolu. Ale něco v Kelanově pohledu ho přinutilo přestat. Uvědomil si, že i kdyby se snažil vysvětlit cokoli, pro Kelana a možná i pro zbytek vesnice, už nebude stejný. Stal se někým jiným, někým, koho se lidé bojí.

„Rada rozhodne o tom, co s tebou bude,“ zopakoval Kelan, jako by recitoval něco, co mu někdo přikázal. „A já jsem tu, abych tě doprovodil.“

Ryn přikývl a sklopil hlavu. „Ne, nikam nepůjdu.“ Jeho hlas byl slabý, ale pevný. Oči se mu leskly, když vzhlédl na Torgana a grondary.

„Pokud nepůjdeš se mnou, rozhodne o tobě rada bez tebe.“ Opáčil příkře Kelan a otočil se pryč.

Torgan zabouchl dveře. Společně s Rynem a Tharokem odešli zpět do zadní místnosti. Nikdo nepromluvil. Ryn měl v hlavě zmatek. Stále nechápal, čím se měl provinit, ale Kelanova reakce byla jasná. Nazval ho zrůdou. Copak jsme zrůda? Pomyslel si Ryn. Ovšem z přemýšlení ho vytrhl rámus ode dveří. Garruk vstoupil do pokoje a v rukou pevně držel Lorrina.

„Pust ho!“ vykřikl na něj Ryn. Lorrin se bránil, škubal a snažil se uvolnit z grondarova sevření, ale Garruk nepovoloval. „Je to můj bratr!“ pokračoval Ryn.

„Pust toho chlapce“ pronesl klidně Torgan.

Grondar uvolnil své sevření, a teprve teď si Ryn uvědomil, že Lorrin má sebou luk, šípy a za opaskem sekeru.

„Co tady děláš Lorrine? A proč si ozbrojený?“ zeptal se zmanteně.

„Přišel jsme ti pomoci. Po vesnici běhají blázni, kteří se snaží zburcovat ostatní a chtějí tě zabít.“ Odpověděl vyplašeně Lorrin.

„A ty myslíš, že jeden chlapec jim v tom zabrání?“ odfrkl si pohrdavě Tharok

Lorrin už otevíral ústa, aby něco namítl, když si všichni uvědomili, že za ním je slyšet šramot. Zvenku se ozvaly kroky a hlasy. Vesničané se shromáždili kolem domu a jejich přítomnost byla cítit i přes zavřené dveře. Thalanorští lovci nikdy nebyli hluční, ale jejich kroky se zdály těžké, dusivé.

Rynův pohled padl na okno. Mezi mezerami v okenicích viděl několik stínů pohybujících se venku. Byli obklíčeni.

„Nemáme moc času,“ řekl Torgan tiše. „Pokud chceme odejít, musíme to udělat teď. Já tě ochráním, pojď se mnou.“

„Ale kam?“ zeptal se Ryn zoufale.

„Do Velmoru. Znám tam jednoho orlího muže… alespoň si myslím, že to je orlí muž, který by nám mohl pomoci. Je to čestný chlapík.“

„Do Velmoru?“ opakoval Ryn tiše, zatímco venku se začínaly ozývat hrozivé zvuky bouřícího davu.

Najednou promluvil Garruk, „Musíme jít teď. Kam půjdeme se můžeme rozhodnout po cestě, ale tady teď zůstat nemůžeme.“

Ryn se rozhlédl po svých společnících a přikývl. Grondar měl pravdu, i kdyby měl utéci jen z Karethu, vypadalo to, že v tuto chvíli mu nic jiného nezbývalo.

Otočil se na Lorrina a chtěl se s bratrem rozloučit, ale ten jako by věděl co přijde, okamžitě odpověděl. „Já jdu s tebou. Jsi můj bratr, nenechám tě jít samotného.“

„Nebudu sám …“

„Na to teď není čas,“ zavelel Torgan „Garruku, koně jsou připravení?“

„Ano, ale už musíme jít“

„Tak tedy jdeme“ řekl rozhodně Torgan a vyrazil.

 

 

3.    Kapitola třetí: Útěk z Karethu

Ticho v místnosti bylo přerušeno pouze těžkým dechem všech přítomných. Dům se otřásal pod hrozivými zvuky shromážděného davu venku. Zněly dusavé kroky a tlumené hlasy, které občas zesílily do výkřiků plných hněvu a strachu. Vesničané z Karethu obklíčili budovu, zatímco Torgan, Grondarové, Ryn a Lorrin byli uvnitř, napjatě poslouchali.

„Je jich tam čím dál víc,“ zamumlal Tharok, jeho hlas zněl temně a klidně, jako by mluvil o počasí, ne o skupině lidí toužících po krvi. „Ale většina se drží před vchodem. Okna máme volná.“

„To stačí,“ odvětil Torgan, rychle přemýšlel, oči měl upřené na zavřená okna na zadní straně místnosti. „Rozrazíme okenice a vyrazíme do lesa. Tharoku – ty půjdeš první. Já s Rynem a Lorrinem za vámi, Garruk nás bude krýt zezadu.“

Ryn chtěl něco říct, chtěl se zeptat, co bude s jeho domovem, co bude s jeho rodinou, ale slova mu uvázla v krku. Torganův pohled byl tvrdý a nesmlouvavý, jeho plán jasný. Tohle nebyla chvíle pro otázky, ale pro rychlý útěk.

Garruk se přikrčil k okenici, jeho obrovské dlaně se přitiskly na rám a pak s hrubou silou vylomil celou konstrukci z dřevěného rámu. Okenice se s praskotem sesypaly na zem. Tharok to udělal na druhé straně. Celá akce jim zabrala jen pár vteřin, místo oken teď zely dva prostorné otvory. Ryn cítil, jak se mu srdce prudce rozbušilo, když skrz otevřený prostor zahlédl les na kraji vesnice, jako zelenou naději, temnou a bezpečnou.

„Jdeme!“ zašeptal Torgan. „Ryne, hned za mnou, drž se nízko.“

Ryn bez přemýšlení kývl a následoval Torgana k oknu. Zvenčí zaslechl další výkřiky, ale nezdálo se, že by si někdo uvědomil, co skupina uvnitř plánuje. Tharok se jako první protáhl ven, jeho mohutná postava se na okamžik ztratila v temnotě za domem. Garruk zůstal poslední, aby uzavíral skupinu.

Torgan vyskočil ven, lehký jako stín, a Ryn ho následoval. Když seskočil na zem za domem, cítil, jak mu tělem proběhla vlna adrenalinu. Uvnitř pořád zůstával Lorrin, neklidně se ošíval, a když se chystal protáhnout ven, Garruk ho uchopil jednou rukou za límec a přehodil si ho přes rameno jako pytel mouky.

„Co děláš?!“ sykl Lorrin, ale jeho hlas se ztratil v halasu vesničanů před domem. „Pusť mě dolů, dokážu běžet sám!“

„Nebudeš nám zpomalovat útěk,“ zavrčel Garruk a pevně sevřel Lorrina, jako by byl malým dítětem. „A teď ztichni.“

Ryn už chtěl zasáhnout, aby bratra bránil, ale Torgan ho chytil za zápěstí a jemně zatáhl. „Později, chlapče. Teď musíme pryč,“ zamumlal a rozběhl se směrem k lesu, s očima upřenýma vpřed.

Vše šlo rychleji, než Ryn čekal. Skupina se dala na úprk přes louku za domem, která byla ponořená do ranní mlhy, bosé nohy šplouchaly v mokré trávě a vzduchem se nesly tiché kroky Grondarů. Ryn běžel vedle Torgana, srdce mu bušilo jako nikdy dřív, ale držel se, jak jen mohl. Viděl, jak Tharok proráží cestu vpřed, zatímco Garruk kryl zadní část skupiny.

Dostali se k okraji lesa, kde čekali tři koně. Jeden byl připravený pro Torgana, druhý pro Ryna, a třetí nesl zásoby naložené v pytlích. Grondarové na koních nikdy nejezdili; byli na to příliš mohutní a silní, takže se raději pohybovali po svých. Garruk stále nesl Lorrina na rameni, ten se neklidně zmítal, ale věděl, že nemá šanci se z úchopu vymanit.

„Pusť mě dolů!“ sykl Lorrin podrážděně, když skupina zpomalila. „Můžu běžet, Garruku, nejsem dítě!“

„Není čas na hrdinství, chlapče,“ odsekl Garruk. „Pokud nás znovu začnou pronásledovat, chci mít jistotu, že nezůstaneš pozadu.“

Lorrin se snažil odpovědět, ale Garruk ho ignoroval, opatrně ho položil na zem a zkontroloval, jestli všichni dorazili. Ryn si všiml, že Lorrin vypadá poníženě a vzteky bez sebe. Ale věděl, že v tuto chvíli není čas se hádat – jejich prioritou bylo dostat se do bezpečí.

„Všichni tady?“ zeptal se Tharok, jeho hlas zněl klidně a pevně.

„Jsme,“ potvrdil Torgan. „Teď na jih. Pojedeme k hranicím Caldory. Tam můžeme ztratit případné pronásledovatele.“

Ryn se vyšvihl na svého koně a obrátil pohled zpět k vesnici. Přes louku už zahlédl několik stínů. Vypadalo to, že si vesničané konečně všimli, co se děje. Naštěstí teď měli náskok. Torgan zasyčel, aby na sebe upoutal jejich pozornost. „Připravení? Tak jedem!“

Kopyta koní začala bít do země, Garruk znovu chytil stěžujícího si Lorrina a skupina se rychle ponořila do stínu lesa. Grondarové běželi po boku koní, jejich dlouhé, silné kroky jim umožňovaly držet tempo bez sebemenšího náznaku únavy.

Běželi několik mil, aniž by zpomalili. Lesem se nesly jen zvuky tlumených kroků, dech koní a tiché šepoty větru ve větvích. Nakonec, když byli dostatečně daleko od Karethu a v lese panovalo ticho, Torgan zvedl ruku, aby skupina zastavila. Garruk pustil Lorrina.

„Myslím, že jsme je setřásli,“ řekl, když zpomalili do kroku. „Ale nesmíme se zdržovat. Musíme co nejrychleji na jih, než si někdo uvědomí, kam jsme zmizeli.“

Ryn se rozhlédl po svých společnících. Torgan se díval zamyšleně na jih, směrem k hranicím Caldory. Garruk a Tharok stáli v klidu vedle koní, jejich široká hruď se zvedala a klesala v pravidelném rytmu. Lorrin stál stranou, stále ztuhlý od vzteku, ale očividně uvolněný, že se jim podařilo uprchnout.

„Děkuju,“ řekl tiše Ryn, nevěda, komu vlastně poděkovat, ale cítil, že to musí říct. „Za to, že jste mi pomohli.“

„Čas na díky teprve nastane,“ promluvil Torgan, „tohle byl, ale určitě ne poslední krok, cesta před námi bude těžká, chlapče. Musíš být připraven na to, co přijde. Ještě nejsme v bezpečí.“

Ryn přikývl, ačkoli si nebyl jistý, co všechno ještě musí přijít. Jedno však věděl: musel pokračovat. A musel zjistit, co přesně se s ním stalo.

Torgan pokračoval, „Musíme sehnat dalšího koně a …“

„To tedy musíme, a pěkně rychle“ přerušil ho Lorrin, stále ještě vzteklý, z toho že byl nesen.

„Já nejsem žádné děcko nebo pytel mouky, abyste mě museli nosit“.

 

Garruk se na něj jen krátce podíval, ale mlčel. Zdálo se, že ho Lorrinovy výlevy nijak nerozhodily. Tharok stál vedle něj a potichu se zasmál, ale stejně jako Garruk neřekl ani slovo.

„Lorrine, uklidni se,“ zamumlal Ryn, jehož hlas byl unavený. „Vím, že to není příjemné, ale dostali nás odsud živé. O to teď šlo.“

Lorrin se jen zamračil a odfrkl si. „To možná, ale já se o sebe postarám sám,“ řekl tvrdohlavě, ale nezdálo se, že by to na někoho zapůsobilo.

Torgan zvedl ruku, aby upoutal pozornost skupiny. „Pojďme dál. Potřebujeme být nenápadní a pohybovat se lesem, abychom nebyli na otevřené pláni vidět.“

Sesedl z koně a Ryn ho následoval. Skupina vyrazila hlouběji do lesa, kde se mohli skrýt pod hustými větvemi stromů. Grondarové šli tiše a s jistotou, jejich kroky byly pevné a soustředěné. Torgan seřadil koně za sebe a předal jejich otěže Garrukovi, Tharoka poslal napřed. Lorrin šel o několik kroků zpátky, stále poněkud vzpurný, ale držel se zticha.

Po nějaké době, když byli dostatečně daleko od vesnice a tempo se zpomalilo, Torgan začal mluvit. „Ryne,“ oslovil ho, aniž by se na něj otočil. „Vím, že máš spoustu otázek. Cesta před námi bude dlouhá, možná bychom mohli začít tím, co víš o Altherionech.“

Ryn chvíli mlčel, přemýšlel o tom, co odpovědět. O Altherionech slyšel jen legendy – příběhy, které si vyprávěli starší vesničané, aby vystrašili děti. „Upřímně řečeno, nevím toho moc. V Thalanoru o nich lidé mluvili jen jako o dávné historii. O tom, že kdysi chránili rovnováhu mezi národy a byli schopni ovládat živly. Ale to je všechno.“

Torgan přikývl. „Ano, to je většina toho, co se mezi lidmi říká. Ale Altherioni nebyli jen legendou, Ryne. Jsou skuteční. Jejich chrám se nachází vysoko v horách západně odtud. Není to tak daleko, ale žádný člověk do něj nikdy nenašel cestu sám. Proto my musíme najít Altheriona, který tě do chrámu dovede dříve, než nás najde Gorveth.“

„Gorveth…“ zašeptal Ryn. To jméno ho pronásledovalo od chvíle, kdy ho poprvé zaslechl ve vesnických příbězích. „Kdo to vlastně je? A jak ho znáš?“

„Příběhy o něm znají všichni, kdo cestují po Eldorii,“ odpověděl Torgan. „Býval mocným mistrem zemního řádu, jedním z nejváženějších Altherionů. Alenení to tak dávno co zradil svůj lid. Prohlásil se za pána všech elementů a snažil se ovládnout celou Eldorii. Jeho ambice vedly k rozkolu, válce, po které se zbývající Altherioni stáhly do ústraní a i Gorveth se ztratil. Skarathi začali pronikat dál na sever do Durogathu a na západ do Caldorie. Někdo říká, že je ovládá Gorveth, někdo říká, že jen využívají možnosti, která se jim naskytla. Možná je pravda obojí. Co však vím určitě je to, že Gorveth je stále naživu. A stále shromažďuje moc.“

Ryn cítil, jak mu při těch slovech přejel mráz po zádech, ale napadali ho další a další otázky. „Co je to zemní řád? O jakých elemtech to mluvíš? A proč jsem se přeměnil zrovna já?“ zeptal se tiše. „Proč teď? A proč tady, v Thalanoru?“

„Na všechny tvé otázky ti nemohu dát odpověď,“ přiznal Torgan. „Ale mohu ti říct aspoň to co vím. Altherioni ovládají silnou magii, kterou děli dle 4 základních elementů: vody, ohně, vzduchu a země. Každý altherion, který projde výcvikem je pak členem jednoho z řádů, zasvěcenému některému z elementů. Nevím jak si elementy vybírají, na toto ti dokážou odpovědět pouze altherioni. Ve Velmoru znám někoho, kdo by mohl vědět víc. Orlí muž, který tam žije v ústraní. Pokud se dostaneme k němu, možná nám pomůže najít odpovědi.“

Ryn přikývl, i když měl stále více otázek než odpovědí. Torgan zřejmě věděl víc, než byl ochotný říct, ale zdálo se, že teď není čas na další vysvětlování.

Jak se pomalu blížilo odpoledne, Torgan zastavil skupinu na malém paloučku, kde se mohli ukrýt pod stromy. „Zůstanu tu s vámi, zatímco Torgan se pokusí získat dalšího koně a nějaké zásoby,“ oznámil Tharok.

 „Vrátím se co nejdřív,“ řekl Torgan a rychle zmizel v houští, zamířil k blízké osadě, kterou znal.

Ryn a Lorrin se posadili poblíž ohniště, které Tharok zbudoval. Grondarové a chlapci na sebe mlčky hleděli.

Poté se Garruk zvedl. „Půjdu ulovit něco k jídlu“ prohlásil, vytáhl obrovský luk a obří šípy odněkud z postroje koně, který nesl zásoby. Luk samotný byl větší než Ryn, a dvakrát tak větší, než luk který sebou měl Lorrin. Šípy byly spíše krátkými kopímy.

„Máš zajímavý luk Garruku“ pronesl Ryn, ve snaze prolomit nepříjmné ticho.

„To je grondarský válečný luk, je vyráběn ze dřeva speciálního stromu, který roste jen v Dugorathu, pokud vím. Pro náš národ ho vyrábí lidé z kmene Zar’Drak, kmene Šedého kamene. Jsou to nejlepší kováři a zbrojíři našeho lidu.“

„Kolik máte v Durogathu kmenů? A z kterého jste vy?“ vyptával se Ryn.

Garruk se nadmul pýchou a začal „Já i můj bratr jsme z kmene Kor’tharn, Kamenných věží.“ A ukázal si na znak věže na své kožené tunice. „Náš kmen po staletí brání hranice Durogathu, jsme ti největší válečníci našeho národa. Poté máme ještě dalších 5 kmenů, Var'kun - Kmen Rudé skály, Brogg'thar - Kmen Kamenitých útesů, Nirr'dorn - Kmen Těžkých štítů, Drom'kar - Kmen Tvrdé země a Fral'vok - Kmen Ledových proudů“.

„A Vaše kmeny spolu žijí v míru?“

„Ano chlapče, jsme jeden lid, z jednoho kamene a jedné skály“ odvětil Garruk poněkud překvapeně. „Občas máme mezi kmeny neschody, většinou když se volí nový Kor’Thar’Ruk, vládce všem kmenů. Ale vždy dřžíme pospolu.“

„Kor’Thar’Ruk? To je něco jako král?“

„Kamenný lid nemá krále. Kor’Thar’Ruk je vůdce, který vládne všem zbývajícím kmenovým vůdcům. V překladu do vašeho jazyka to znamená Velký mocný kámen. Tento vůdce zůstává stále vůdcem svého kmene, a do ostatních kmenů nezasahuje, pokud kameny nejsou ve válce.“

Rynovi se povídání si s Garrukem líbilo, ten se však náhle otočil a odešel se svým obřím lukem do lesa.

Ryn chvíli sledoval, jak Garruk mizí mezi stromy, jeho kroky tiše zněly na měkké lesní půdě. Vzduch kolem byl naplněn vůní vlhké země a čerstvého listí. Lorrin zůstával zticha, stále ještě zamračený, zatímco Tharok opatrně přikládal ne oheň, aby udržel teplo.

„Kamenný lid je opravdu fascinující,“ zamumlal Ryn, přemítaje nad tím, co mu Garruk právě pověděl. Grondarové byli mnohem víc než jen potulní válečníci jak si myslel. Jejich kultura byla složitá, plná tradic a hodnot, které Ryn sotva začal chápat. A přesto, navzdory všem těm novým poznatkům, cítil, že stále neví dost.

„Nevím, jestli bych to nazval fascinující,“ přerušil ticho Lorrin, jeho hlas plný pochybností. „Jsou to prostě další cizinci. A cizinci nám nikdy nepřinesli nic dobrého.“

Ryn se k němu otočil. „Proč to říkáš? Pomohli nám, když jsme to potřebovali. Kdyby nebylo Torgana a grondarů, kdo ví, co by se stalo v Karethu.“

Lorrin si odfrkl. „A co když mají své vlastní důvody? Nemyslíš, že Torgan a jeho druhové mají své vlastní plány? Proč by vůbec riskovali životy pro dva kluky z Thalanoru?“

Ryn si povzdechl a na chvíli zavřel oči. Chvíli chtěl Lorrina opravit, a říct pro jednoho kluka, ale hádka s bratrem byla to poslední, co potřeboval. Koneckonců Lorrin se mu vydal na pomoc, jako jediný. „Možná máš pravdu. Ale co když ne? Co když jsou to jediní lidé, kteří nám teď mohou pomoci? Musíme jim důvěřovat alespoň natolik, abychom se dostali k tomu Altherionovi ve Velmoru.“

Lorrin chvíli mlčel, než nakonec odpověděl. „Uvidíme. Jen doufám, že máš pravdu.“

Rozhovor ztichl a oba bratři se dívali do ohně. Ryn se znovu v myšlenkách vrátil k Torganovu vyprávění o Velmoru a Altherionech. Kdo byl ten orlí muž, kterého měli najít? A proč se Ryn proměnil právě teď, když Altherioni byli už tak dlouho jen legendou?

Netrvalo dlouho a z lesa se ozvaly kroky. Torgan se vrátil s novým koněm a podlouhlým balíkem. Ryn a Lorrin si všimli, že je nejen dobře zásoben, ale přinesl i něco, co upoutalo jejich pozornost.

„Přinesl jsem vám nějaké zbraně a alespoň koženou zbroj, to, co máte na sobě se hodí leda tak na pole,“ oznámil Torgan, když vyložil balík. „Pro vás oba. Budeme se muset chránit. Není to nejlepší výbava, ale prozatím to stačí. Zbraň v ruce může rozhodnout o tom, kdo přežije.“

Lorrin okamžitě přistoupil k balíku a vytáhl z něj lehkou tuniku z vařené kůže, koženou čapku a krátký meč. „Tohle je mnohem lepší než nic,“ pronesl s úsměvem, jehož hořkost však Ryn dobře vnímal.

Ryn si oblékl druhou tuniku a za opasek si strčil dýku, meč nechal ležet u ostatních věcí. Na přivedeném koni byly ze stran připevněny také dva kulaté dřevěné štíty. Jeden odpoutal a připevnil ho na bok svého koně.

Chvíli na to se vrátil Garruk, hodil mladého kance na zem vedle ohně, jeho tvář neprozrazovala žádné vyčerpání ani námahu. Byl to zručný lovec a zdálo se, že i těžký úlovek pro něj znamenal jen malou překážku. Vytáhl dlouhý nůž a začal kance s precizností zbavovat kůže. Jeho pohyby byly rychlé a jisté, zatímco se v lese začínalo pomalu smrákat. Oranžové a růžové odstíny nebe se mísily s tmavnoucím stínem stromů.

Ryn sledoval, jak oheň praská a světlo z něj odráží na tvářích všech přítomných. Cítil, jak se v něm mísí úleva, že unikli nebezpečí z vesnice, s napětím z toho, co je ještě čeká. Měl příliš mnoho otázek, ale odpovědi zatím přicházely jen zvolna, jako by byly zahalené stejným stínem, jaký teď obklopoval les.

Lorrin se posadil k ohni a prohlížel si svůj nový meč. Jeho pohled neustále utíkal k Rynovi, ale neříkal nic. Na čele se mu mračily vrásky, což bylo pro Lorrina nezvyklé. Byl zvyklý jednat přímo, ale tahle situace byla pro něj nová a neznámá. Ticho mezi bratry bylo dusivé, plné nevyřčených otázek.

Torgan zatím stál opodál, jeho oči bděle sledovaly les okolo nich. I když byli zdánlivě v bezpečí, nedával najevo žádné uvolnění. Věděl, že se mohou ocitnout v nebezpečí kdykoliv, a tak zůstával připravený.

Garruk dokončil přípravy kance a zavěsil ho nad oheň. Vůně masa se začala pomalu linout kolem tábořiště, naplňujíc vzduch příjemným pocitem klidu. Byla to ale jen dočasná úleva. Ryn věděl, že se tento klid brzy vytratí.

„Měli bychom vyrazit hned, jak se najíme,“ prohlásil Torgan, aniž by se otočil od lesa. „Nemůžeme tady zůstat dlouho, soumrak nám na cestu poskytne dobré krytí.“

Ryn přikývl, i když cítil únavu v celém těle. Každý sval ho bolel, a myšlenka na to, že se znovu vydají na cestu, ho tížila. Podíval se na Lorrina, který mlčky přikyvoval a dál se věnoval svému meči. Napětí mezi nimi však bylo stále patrné.

„To, co se stalo v Karethu…“ začal Ryn opatrně, ale Lorrin ho přerušil dřív, než mohl pokračovat.

„Nechci o tom mluvit,“ odsekl Lorrin. Jeho hlas byl ostřejší, než Ryn očekával.

Ryn si povzdechl, doufal, že Lorrin přijmul, co se stalo, a právě proto mu přišel na pomoc. Vypadalo to však, že jeho brat o něm smýšlel podobně jako zbylí vesničané. Proč mu tedy přišel na pomoc? A proč se vůbec vydal s nimi? Chyběla mu Kaela, ta by pro něj jistě měla slova pochopení a útěchy. Ovšem ta mu na pomoc nepřišla. Kde vlastně byla ona a další sourozenci?

„Musíme zůstat spolu,“ promluvil Ryn k Lorrionvi tiše. „Ať se stane cokoliv.“

Lorrin neodpověděl, ale přikývl. Poté se otočil zpět k ohni, jak Garruk napíchl další kousky masa na klacky a položil je nad oheň. Pach pečícího se masa naplňoval mýtinu a na chvíli přehlušil všechny myšlenky a starosti. Přesto však ve vzduchu viselo napětí. Byli na útěku, a budoucnost byla stále zahalena v mlze. Mlčky snědli večeři a zabalili zbylé maso sebou. Poté zakopali kosti a vnitřnosti, a zbytky ohniště, aby po nich zbylo co nejméně stop.

„Pokud to zvládnete, zkuste se vyspat v sedle“ pronesl Torgan, „koně se budou držet v řadě. Dokud nedorazíme do Caldorie, budeme muset cestovat hlavně v noci.“

 

 

4.    Kapitola čtvrtá: Putování

Následující týden se pro ně stal únavným koloběhem noci a dne, cestování pod rouškou tmy a mlčení. Skupina putovala výhradně v noci, kdy krajinu zahaloval chladný klid a neproniknutelná tma. Na výměnu slov nezbýval prostor – každý z nich byl zahloubaný do vlastních myšlenek, do vytrvalého rytmu nočního putování. Ticho se stalo jejich průvodcem, a i když věděli, že by potřebovali mluvit – plánovat, přemýšlet nad tím, co bude dál – nikdo z nich nepromluvil. Bylo to, jako by krajina sama na ně uvalila závoj mlčení. Ryn si všiml, jak jeho společníci vnímají svět kolem sebe – Torgan se neustále ohlížel přes rameno, Tharok a Garruk kráčeli sebejistě jako stíny, a Lorrin kráčel tiše, neodlučitelně zavěšený za nimi, jen občas se na něj Ryn ohlédl, aby zkontroloval jeho výraz.

Každý den byl pak naplněn rutinními činnostmi: stavbou přístřeší, zapalováním ohňů, a obstaráváním skromných zásob. Grondarové měli za úkol hlídat okolí – jejich instinkty a zkušenosti z temných lesů Durogathu jim umožňovaly vnímat pohyby zvěře i případných cizích kročejů. Torgan byl obezřetný a zajišťoval, aby každý měl zajištěnou výstroj, nebo aspoň zbraň po ruce. Lorrin trávil dny tichým zkoumáním okolního lesa, byť se od tábora nikdy nevzdaloval na příliš dlouho. V hustém příšeří lesa udržovali koně pod přísnou kontrolou a dbali, aby se co nejméně ozývali.

Jakmile zapadlo slunce, skupina sbalila svůj tábor, a teprve s příchodem naprosté tmy se odvážila vyrazit dál. Noční cestování po širých pláních bylo náročné. Byli odkázáni jen na chabé světlo hvězd a měsíce, který občas vykoukl mezi mraky. Před sebou viděli planiny – rozlehlé, jako moře trávy, která se vlnila pod nočním vánkem. Každá planina, kterou přešli, je o kousek přiblížila k úpatí hor na západě.

Chvílemi jeli rychleji, kdykoliv měsíční světlo osvětlovalo cestu. Ticho panovalo dál, a kromě vzdáleného šepotu trávy a dusotu koní nezaznívalo ani slovo. Ryn si začínal zvykat na nové noční ticho a temnotu, v níž pouze důvěřoval zkušenostem svých průvodců. Každý večer s sebou přinášel novou výzvu – nikdy přesně nevěděli, co je čeká, nebo jak blízko jsou hranicím s Caldorií.

Týden takové cesty přinesl únavu, ale také disciplínu. Torgan a Grondarové začali Ryna a Lorrina učit základy boje s mečem. Každý den, kdy zastavili v lese, trávili část odpoledne tím, že si cvičně zkřížili zbraně. Torgan ukazoval Rynovi různé techniky a nabádal ho k soustředěnosti, zatímco Tharok a Garruk trénovali Lorrina, jehož houževnatost rostla každým tréninkem, byť ho stále ještě nechuť ke Grondarům neopouštěla.

Ryn si uvědomoval, jak rychle se mění. Každý den s ním tříbená disciplína a poznání nové cesty vytvářely nového člověka.

Po týdnu putování planina před nimi začala mizet, a les se začal rozpínat od upatí hor, dál na východ, až se zdálo, že po celé délce jižního obzoru je jen les.

„To je hraniční hvozd,“ řekl Torgan nad ránem, když jim vycházející slunce ukázalo pohled na souvislý les, vzdálený několik mil před nimi. Noc byla temná, a museli se pohybovat velmi pomalu. Les spatřili až s prvními paprsky.

„Hraniční hvozd?“ otázal se překvapeně Lorrin, „Co to má být?“

„Je to 2 míle široký pás lesa, na jehož jižní straně se nachází Caldorie. Během zítřejší noci budeme schopni se k němu dostat a překonat ho. Musíme však být opatrní. Ačkoli Caldorie nemá obavy z útoku, který by přišel od severu, stejně se na jižní straně nacházejí obranné tvrze, a vojáci z Caldorie mají velmi rádi přehled o všech, kdo hvozdem prochází.“

„A mají důvod nás nenechat projít?“ připojil se Ryn s další otázkou.

Torgan neodpověděl hned, „Mají i nemají,“ začal tajemně, „Pokud to jde, snažíme se jejich kontrolám vyhýbat, nemají cizince v lásce, a několikrát jsme s nimi měli drobné neshody, pokračoval Torgan a tahal se přitom za bradu. Tharok se při jeho slovech nahlas rozesmál.

„Kameny nemají neshody“ řekl pobaveně, „ale když chceš zastavit valící se kamen, potřebuješ hráz, ne malého člověka.“

Torgan se na Tharoka podíval tvrdým pohledem a řekl „Tentokrát musíme být co nejvíc nenápadní, a nesmíme vyvolávat žádné malicherné konflikty, rozumíš?“

Tharok se nepřestával usmívat, bylo na něm však vidět, že Torganovi nehodlá odporovat.

Čím déle cestovali, kladl si Ryn stále častěji otázku, jak se právě bratři z kameného lidu stali Torganovými společníky, ale přišlo mu neslušné se zeptat. Očividně však chovali oba grondaři k Torganovi velký respekt, a bez námitků plnili veškeré jeho rozkazy. To Rynovi nahánělo strach. Mohl mít pocit, že se s grondari začíná sbližovat, věděl však, že pokud by Torgan přikázal, Tharok ani Garruk by neváhali jeho a Lorrina bez otázek zabít.

Jak se blížili k lesu, jejich tempo zpomalovalo, až šli všichni vedle sebe, tiší a ostražití. V přítmí stromů začali tvořit svůj malý tábor. Ryn se cítil velmi unavený a chtěl se vyspat. Věděl, však, že by si měl s Torganem promluvit dopředu o dnešní noci. Potřeboval vědět, co všechno se může stát až překročí hranice do Caldorie.

„Torgane?“ oslovil ho Ryn váhavě.

„Ano?“ odpověděl Torgan a tázavě nadzdvihl obočí.

„Co když nás vojáci zastaví a budou kontrolovat? Je sice možné, že projdeme před hlídkami zde na severu, ale Caldorie je veliká, a budeme ji muset projít celou“ pronesl Ryn s obavami v hlase.

Torgan se na něj ohlédl, váhavě přikývl a pronesl: „Nemusíš se ničeho bát. Caldorie vždy hleděla k severu s despektem, nikoli s obavami. Hlídky, pokud nás zastaví, nebudou tři seveřany považovat za nic nebezpečného, a nezapomeň, že o tobě nic nevědí. Gorveth sice možná má zvědy všude a musíme postupovat tak jako kdyby po nás již šel – a to zatím není jisté – ale jestli něco vím jistě, budou caldroské hlídky nebezpečnější spíše pro jeho služebníky než pro nás.“

Než se stihl Ryn na něco dalšího zeptat, vyskočili grondarové na nohy a hnali se na kraj lesa, schovávájíc se za největšími stromy které míjeli. Torgan vyrazil stejně, a Ryn s Lorrinem na nic nečekali, a postupovali za nimi. Zastavili se každý za jedním stromem a čekali. Garruk jim prstem přiloženým na ústa naznačoval, že mají být zticha. Za chvíli to zaslechl i Ryn – dusot kopyt. Vyhlédl z poza stromu a spatřil, jak se z lesního přítmí hraničního hvozdu vynořila skupina jezdců v tmavých pláštích. Jeli po okraji hvozdu, těsně u stromů, téměř splývali se stíny, jen občas se mihli v matném světle. Jezdec v čele měl na dlouhém kopí připevněný černý prapor se štítem. Štít byl rozdělen na 4 pole, dvě červená, dvě bílá, která tvořila šachovnici. Na dálku Ryn nedokázal rozeznat, co přesně je na bílých polích zobrazené.

„To je jezdecká kontrola,“ zašeptal Torgan, když se jezdci přiblížili na dohled. „Vojáci Caldorie – a takhle přesně monitorují hranici se Skarathi, ne s Thalanorem.“

Jezdci, aniž by je zpozorovali, projeli podél okraje lesa a znovu zmizeli v jeho stínu. Jejich postavy i těžká výzbroj však v tichém šeru působily znepokojivě.

„Kdyby věděli, že jsme tady, obklíčili by nás. Tohle není běžná patrola,“ pokračoval Torgan, jeho hlas byl zamyšlený a podbarvený náznakem obav.

„Viděl jsi ten prapor Torgane?“ otázal se Tharok

„Ano, viděl, Eldric Valandor, ale co dělají jeho muži zde na severu? Možná se něco stalo. Taková hlídka tady znamená, že v Caldorii panuje strach nebo nejistota.“

„Strach? Caldorie je přece silná země, největší říše Eldorie. Proč by se měla něčeho bát? A kdo je to Eldric Valandor?“ otázal se Ryn.

„Jako vždy až moc otázek“ odpověděl Rynovi Tharok jako první.

„Eldric Valandor je synovec krále, jeden z nejvlivnějších mužů celé Caldorie, a hlavně první králův maršál. Není zvykem, aby se jeho muži pohybovali na severu země. Většinou jsou u hranic se Skarathi.“ přitakal Torgan s pohledem upřeným na temný obzor. „Zjevně mají důvod obávat se něčeho, co přichází ze severu nebo možná…“

„Z východu?“ přerušil ho Tharok.

„Možná,“ Torgan pokrčil rameny. „Skarathi začali pronikat do dalších částí Caldorie a mluvilo se o tom, že pronikli až do Durogathu. Je dost možné, že teď Caldorie posílila hlídky po celém obvodu, i když by mě zajímalo, co by hledali tady na západní straně.“

„Myslíš, že nás budou chtít zastavit?“ zeptal se Ryn, jehož zvědavost přecházela do znepokojení.

„Zastavit? Nejspíš ne,“ řekl Torgan, ale jeho hlas zněl nejistě. „Ale musíme být opatrní. Budeme pokračovat v cestě, jakmile se setmí. Tady si odpočineme, ale bez ohně a v naprostém tichu. Nechceme žádnou pozornost.“

Tharok s Garrukem přikývli a začali potichu stavět přístřešek mezi nízkými větvemi stromů, pečlivě ho ukrývajíce, aby nebyl vidět z otevřené krajiny. Ryn a Lorrin jim pomáhali, a všichni se pohybovali v napjatém tichu, poslouchali každý šelest i praskot větvičky pod nohama.

Když vše připravili, Torgan se k nim obrátil a zašeptal: „Cesta před námi nebude lehká. Vypadá to, že Caldorie je na pozoru. Zítra překonáme hvozd a pak zamíříme na západ k horám. Musíme projít nenápadně, nikdo nesmí poznat, že jsme překročili hranici.“

Ryn s Lorrinem se usadili na padlou kládu pod přístřeškem a Garruk jim každému podal kus tmavého chleba a zbytky pečeně z mladé srny, kterou ulovili včera. Tharok šel schánět čerstvou vodu, Torgan se posadil k nim. Pohlédl na Ryna, a viděl v jeho zachmuřeném obličeji spoustu otázek, a tak se rovnou dal do vyprávění.

„To co jsme viděli je průzkumná jezdecká patrola, kolem hlídaných hranic jich většinou objíždí několik. Vždy, když jsem je potkal, bylo to na hranicích se Skarathi. O tom, co dělají tady Vám bohužel víc neřeknu. Ale musíme být velmi opatrní. Jich se bát nemusíme, ale tTo, že jsou tu oni znamená, že tu poblíž může být i někdo další. A ten pro nás může být více nebezpečný než oni.“

„A kdo by to mohl být?“ vyhrknul Lorrin

„Možná Skarathi, možná nějací lapkové,kteří se skrývají v lesích Thalanoru a loupí v Caldorii…“ začal Torgan.

„… anebo také Gorvethovi lidé“ dodal za něj Ryn.

„Ano, nebo Gorvethovi lidé. Ale ti určitě nehledají nás. Je moc brzo aby se Gorveth dozvěděl o tom, co se stalo v Karethu, a určitě by sem takto rychle nedokázal dostat své bojovníky.“

„K čemu nám je, že nehledají nás? Zaútočit nás mohou tak jako tak ne?“ vyhrkl trochu poplašeně Lorrin.

„To si nemyslím,“ uklidňoval ho Torgan „pravděpodobně mají svůj úkol, a nejsme pro ně zajímaví. I tak bude nejlepší, když se vyhneme jak hlídce, tak tomu, co hledá.“

„A kudy budeme pokračovat?“ dotázal se zvědavě Ryn

Torgan vytáhl ze sedlové brašny mapu, a Ryn měl poprvé ve svém životě možnost spatřit celou Eldrorii. Torgan se zapíchl prstem na jihozápadní cíp Thalanoru a začal popisovat.

„My jsme tady, a pokud to dobře půjde, budeme se držet hor, až k Hučivému proudu, a vydáme se po jeho produ, a poté se přiblížíme a budeme na jih pokračovat podél Morlaithského lesa. Do Velmoru to už bude poté jen kousek. Pokud nás nic nezdrží, je to cesta tak na 6 týdnů. Pokud však budeme i nadále cestovat v noci, bude to trvat déle. Možná až dvakrát tak dlouho.“

„A je po Caldorii potřeba cestovat v noci? Říkal jsi přeci, že nám od caldořanů nic nehrozí“ namítl Ryn.

„Hrozí – nehrozí … byl bych raději kdybychom byli více v utajení, minimálně až budeme cestovat okolo měst a osad“ trval si na svém Torgan.

„A co cestovat po řece?“ ozval se zničehonic Lorrin

„To je sice nejrychlejší cesta, ale na řece se není kam schovat. Navíc na řece jsou kontroly. Král nenechává cizince jen tak sjíždět řeky v jeho králoství. Museli bychom všude vysvětlovat, kdo jsme a kam míříme, a to by nebylo šťastné.“

Pro svou cestu už dříve vymysleli zástěrku. Torgan je měl najmout v Thalanoru, jako dva nové žoldáky pro města Velmoru. Na této výmluvě nebylo nic extra podezřelého, ale i tak se zdálo, že Torgan nestojí o to aby někdo věděl, že budou skrz zemi procházet.

„Nebude více podezřelé, pokud se budeme pokoušet skrývat?“ nechtěl se nechat odbít Lorrin.

„My se nebudeme chtít skrývat, my se skrývat budeme. Mezi tím je rozdíl. Pokud já nechci, aby mě caldroské jednotky našli, tak mě nenajdou, je ti to jasné, chlapče?“ odsekl Torgan.

V tu chvíli to Rynovi došlo. To jak to Torgan řekl napovídalo, že mu nejde o to, aby někdo nepotkal Ryna s Lorrinem. V Caldorii je nikdo neznal, a nebylo nic špatného ani nezákonného na tom se stát žoldákem. Torgan nechtěl aby někdo v Caldorii spatřil jeho. Ale proč? A proč se sem tedy vydal? Byl Ryn tím důvodem? Znamenalo to, že riskuje pro něho? Může mu tedy více důvěřovat? Nebo se má více obávat, o to, jaké s ním má Torgan úmysly? Co se stane, pokud Torgana někdo pozná? Budou ho caldorští vojáci chtít zajmout?

Ryn měl od odchodu z Karethu pocit, že každou vteřinou ho napadají nové a nové otázky, ale nikdo mu na ně nebyl schopen dát odpovědi. Torganovi věřil – nic jiného mu ani nezbývalo – ale věděl, že na toto se ho musí zeptat. Ale ne před grondary, ne před Lorrinem.

Lorrin naštěstí sám poznamenal, že se jde vyspat a Ryn souhlasil. Čekal, až usne, a poté se vydal za Torganem, který seděl opodál a hleděl směrem k hraničnímu hvozdu. Torgan si ani nevšiml, že k němu Ryn přichází, a zdál se být hluboko ponořený v myšlenkách. Když Ryn dorazil, na chvíli se zarazil – nevěděl přesně, jak začít. Pak si však připomněl, co všechno s Torganem od začátku cesty zažil, a rozhodl se mluvit narovinu.

„Torgane,“ začal tiše, aby neprobudil ostatní. „Mohu se tě na něco zeptat?“

Torganův pohled se zvedl, jeho oči se na okamžik přimhouřily a zaostřily, když si uvědomil Rynovu přítomnost. „Samozřejmě, Ryne,“ odpověděl klidně. „O co jde?“

„To, co jsi říkal o tom, že nechceš, aby nás tady kdokoli spatřil… mám pocit, že jsi nemluvil úplně o nás všech.“ Ryn se snažil vážit slova, aby byl co nejopatrnější, „Cítím, že možná… že možná nechceš, aby někdo viděl tebe.“

Torgan na něj chvíli hleděl, pak se podíval zpět do temnoty lesa. Dlouze zhluboka vydechl a přikývl. „Máš dobrý postřeh,“ pronesl tiše. „Ale věř, že bych vás na takovou cestu nevzal, kdybych si nebyl jistý, že mám vše pod kontrolou.“

Ryn se rozhodl jít dál. „Takže máš s Caldorií nějakou historii?“ Neodvažoval se zeptat na víc, ale Torgan mu mírným pokývnutím dal najevo, že může pokračovat. „Když jsi říkal, že je lepší se vojákům vyhýbat... znamená to, že by tě mohli poznat? Že by tě mohli chtít zajmout?“

Torgan se pousmál, ale byl to úsměv temný a unavený. „Z řadových vojáků by mě asi nikdo nepoznal, a určitě by mě nikdo z nich nechtěl zajmout. Ale znám jejich kapitány. Víš, kdo velí caldorským vojákům, Ryne?“

Ryn se zarazil. „Ne, to netuším,“ odpověděl upřímně.

„Caldorským jednotkám většinou velí nějaký z caldorských šlechticů. Z každého šlechtického rodu slouží králi vždy alespoň jeden muž. Je vycvičen jako důstojník a nasbírá zkušenosti. Když by došlo ke konfliktu, je schopný zmobilizovat své poddané a zorganizovat je do bojového oddílu. Je to dobrý systém, který tvoří podporu už tak silné caldorské armádě. Napadlo tě někdy, Ryne, co znamená mé druhé jméno? Torgan Varak?“

Rynovi to pomalu začalo docházet. Podíval se na Torgana s vytřeštěnýma očima a vyhrkl, „Ty jsi caldorský šlechtic? Ale vždyť po Thalanoru se povídá, že jsi jeden z nás, že jsi thalanořan, který se stal žoldákem.“

Torgan se klidně usmál a pokračoval. „Oboje je pravda, Ryne. Narodil jsem se v Thalanoru, na severu, v osadě Tholgar. Ještě, než jsem přišel na svět, můj otec zmizel na lovu v horách. Prostě jednoho dne odešel na lov a už ho nikdy nikdo neviděl. Pravděpodobně tam zemřel. Má matka prodala farmu, naložila mě a mé dvě starší sestry na vůz a vyrazila na jih. Dojela až do Caldorie, do městečka Valfort. Ve Valfortu vládl mladý pán, který zrovna přišel o ženu a syna. Moji matku před něj předvedli vojáci, kteří ji zastavili na silniční kontrole. Držela mě v náručí a plakala, aby ji propustili a nechali putovat dál na jih. On ji však nepustil. Tak moc mu, s plačícím dítětem v náručí, připomínala zesnulou ženu, že ji přesvědčil, aby se stala jeho paní, a já se v tu chvíli stal jeho synem.“

Torgan se na chvíli odmlčel a hleděl na Ryna, který z příběhu vypadal překvapeně, téměř až vyděšeně. Poté pokračoval tišeji, jako by mluvil jen pro sebe. „Caldorské zákony neumožňují, abych se stal jeho dědicem, ale jeho synem jsem se stal. Dostal jsem i jeho jméno, Varak. Matka mu pak porodila další dva syny, on však mě miloval jako vlastního a vždy se ke mně tak choval. Poslal mě do armády, aby mi dal alespoň nějakou poctu vyčleněnou pro jeho syny, a zbylé dva si tak mohl nechat na svém panství, blízko u sebe, protože už byl starý a nemocný. Já jsem byl vycvičen na důstojníka u caldorských průzkumníků a účastnil se jedné z válek se Skarathi. Byl jsem dokonce povýšen na kapitána a později na warluka – velel jsem třem stovkám mužů. Ale poté…,“ Torgan ztišil hlas, jako by i zmínka o tom byla tíživá. „Poté jsem prohrál jednu bitvu a… a odešel jsem. To je vše, co teď potřebuješ vědět.“

Ryn viděl Torganův vzdálený pohled upřený do temnoty a slyšel bolest v jeho slovech. Bylo jasné, že vzpomínka na minulost byla i po těch letech pro Torgana těžká. Nakonec Ryn jen mlčky přikývl a zůstal po jeho boku, ponořený do myšlenek. Některé otázky však nedaly Rynovi spát. Jakou chybu Torgan udělal? Co ho přimělo zanechat všeho a stát se žoldákem, vyhnancem i tulákem?

Po chvíli Torgan konečně zhluboka vydechl a položil mu ruku na rameno. „Ryne, jsi bystrý kluk,“ řekl s tichým úsměvem, v jehož hloubce bylo cosi temného a vzdáleného. „Ale zatím ti můžu říct jen to, co jsem ti řekl. Nechci, aby cokoli z mé minulosti ohrozilo vás. Dokud cestujeme potichu a opatrně, máme šanci do Velmoru dojít, aniž bychom upoutali pozornost.“

Ryn si tiše povzdechl a přikývl. „Děkuji ti, Torgane.“ Ač cítil, že dostal část odpovědí, bylo jasné, že Torgan v sobě nese víc, než je ochoten přiznat. Tajemství, která nyní kolem Ryna vířila, byla temná, snad až příliš temná na to, aby byla odhalena za jediný den.

Torgan se znovu zahleděl do temnoty lesa, jako by tam hledal něco, co už dávno ztratil. Ryn ho chvíli sledoval a pak, uspokojen aspoň částečným pochopením, odešel k místu, kde spal Lorrin. Zavřel oči a nechal myšlenky odplout s vědomím, že cesta je teprve na začátku.

---