Já démon

     Nenávidím své spolužáky!

      Písemky opíšou z pravítkových, tužkových, dlaňových, zasouvacích, vysouvacích, vyklápěcích, rolovacích taháků, na školu kašlou, opíjejí se, souloží, hulí a zase souloží. Kdyby alespoň drželi huby! Kdyby se neustále nepošklebovali, že si na přednáškách zapisuji obyčejnou tužkou a že to v podvečerní podpeřinkové intimitě obtahuji perem, podbarvuji padesáti odstíny zvýrazňovačů. Pardon, prostě to chci někam dotáhnout!

      Jsem majákem koncentrované ctižádostivosti, čnícím nad rozbředlou generací Z. Nepiji, nekouřím, se stoprocentní docházkou dodržuji školní řád, pravidla, ať už jsou jakákoliv. Pyšním se slušnou mluvou. Morálními zásadami. Láduji se vědomostmi, které využiji k vybudování ohromné kariéry.

      Holku?

      Ne, nemám...

      Nikdy jsem neměl…

      Ne, že by o mě nestály…

      Smějete se? Vy se mi smějete?!

      Uvidíme, kdo se stane miliardářem?!

      A kdo bude živořit s průměrným platem!!!

      Odpověď je zřejmá. Ostatně máme 9:35 a jeden z vás neambiciózních, frajíreček Tadeáš Škubánek, se uráčil dorazit na poslední desetiminutovku axomatické teorie množin.

      „Nazdar Kájo,“ prohodil.

      Abyste správně rozuměli… On sice říká: „nazdar Kájo,“ ale ve skutečnosti oznamuje:

      „Včera jsem se zkouřil, ožral a tady si na pohodičku pohovím zrovínka kvůli Boubelkově nezáživnému přednesu, dokud mi nezabere brufen.“ Vypadá jako týden nevyspalý Francouz, voní se parfémem Marek Vašut, utrácí za nesmyslné cestování po Evropě! Naopak já se vzorně učím a z kapesného každý měsíc uspořím dvě sta korun! A po kom myslíte, že holky pomrkávají?!

      To už se valí i Elsa Vogel van Vogelwaarde. Neumí číst, psát, zout si boty, vysmrkat se; přesto ji její holandský grootvader paklíkovou metodou dorval na univerzitu. Jestli čekáte vysokou, pohlednou zlatovlásku, tak Elsa je malá buclatá zrzka se žlutými zuby, vypouklými bulvami, sinalou pokožkou prolitou čpícím potem. Pochopitelně i dnes s ní do lavice usedl kníratý Viktor Smith, jehož pravdivý životopis se asi ke starému Vogel van Vogelwaarde nedostal. Není to totiž zas tak dávno, co Viktora vyloučili z Asociace osobních strážců, neboť jeho hodnocení na Google recenzích kleslo na jednu z pěti. Většina recenzentů si stěžovala, že v krizovém momentu utekl.

 

      Fajn, představil jsem mé úhlavní nepřátele. Kardinálně je nenávidím. Ale jsou tu i další zkritizování hodní. Třeba influencerka Bany the Dancing Queen, která se na univerzitu přihlásila kvůli wifině, nebo zahraniční student a účastník kontinentálního poháru ve skoku na lyžích, Nakao Ueda? Celoročně nosí kimono, za opaskem samurajský meč, nevládne češtinou ani angličtinou, beztak prospívá na výbornou! Stejně jako kolosální flákač Jepičák nebo telefonický nabízeč bambusových ponožek, všemožných tarifů, pojištění proti kdečemu a investic do umělé inteligence, „byznysmen“ Robert Kabelík.

      Aby to nevyznělo, že nemám kamarády… Jeden tu je. Vážně, já si s Vomáčkovou výtečně rozumím. Například minulý týden jsme psali písemku z dvojných integrálů. Devět set devadesát devět zkoušených integrovalo podle X, ale já ten postup zdárně zkontramotoval integrací podle Y! O grandiózním počtářském úspěchu jsem vyprávěl leckomu, ovšem jediná Vomáčková o sedm milimetrů pozvedla huňaté obočí. Ostatní mě ignorovali. Škubánek dokonce řekl: „jdi s tím už do prdele, podívej na Tyčinkovou, má víc jedniček než ty a do nikoho se nesere!“

      Musel mi to připomínat? Jednou si ho podám. Všechny si vás podám!

      

      „Množiny jsou všude,“ profesor Boubelka zahajuje svou závěrečnou řeč. „Množina chlapců v tomto sále, množina hrdliček na Praze 6, množina klobouků ve střední Evropě… Uhu, uhu, uhu! Promiňte, není mi dobře… Na univerzitním přednádvoří mne zastavila množina maskovaných mužů… Uhu! Uhu! A tato množina hrdelním sborem pronesla: ‚KLIQITHA MORG'GHUL ASH NATHON ZUL LUZ'DAROTH VELITHRAS K'UL DREK'NAROTH KOORIISH ZOL ZUL'DURATH VOR!!!‘ Poté mi vpíchla podmnožinu vroucí vakcíny… Uhu!“

      „Očividně má nežádoucí účinky,“ zhodnotil Tadeáš Škubánek a někteří studenti to vzali za ukončení přednášky. Zvedali se, sunuli k východu. Boubelkovo démonické klení považovali za trojčení zneuznaného intelektuála. S výjimkou Vomáčkové, která k matikáři vzhlížela jako k vlastnímu, nikdy nepoznanému otci:

      „Pane profesore! Jste v pořádku?“

      Boubelka zachrchlal, zazurčel; předklon-záklon; nakonec zachrčel:

       „AVADAS KEVDRA ŠIRIHK NEFHAROTH! VÉHOGALÉŽ VAMPYROSÉ, VONUKAR MORITHOSÉ! KRVOBIJÍ FEMIDEL!!!“

 

      Spíš přeplachtil než přeskočil katedru! Pokousal Tyčinkovou! Po rozespalém Jepičákovi máchnul mutující paží, jejíž rozpínavé žíly už trhaly kantorský plášť. Jepičákova uražená hlava za letu mžourala očičkama, než se zasmušile rozlouskla o žebro radiátoru.

      Bany the Dancing Queen nahonem shodila svetřík, tasila mobil! Na OnlyFans zapnula živé vysílání, aby v underboob tričku zatwerkovala před právě započatým masakrem. Za třiadvacet sekund získala osmašedesát předplatných.

      „Zavolejte lékaře!“ vyhrkl jsem, když Boubelka rozčísnul Vomáčkovou. Její střeva si namotal na předloktí coby přílohu k Jepičákově mozečku, a tehdy se většina spolužáků rozutíkala jako zpovykané stádo podsvinčat. Což ostatně byla. Zůstala ledově profesionální Bany, která si naolejovala bříško, pak naštelovala mobil do stojánku, aby pro šest set šedesát šest sledujících zpomaleně předváděla shuffle cutting shapes. Neprchala také Elsa Vogel van Vogelwaarde, neboť si obouručně roztahovala nozdry.

      „Musíš vypadnout!“ lomcoval s ní Škubánek, přitom marně hledal jejího osobního strážce. A přece! Támhle je! Viktor Smith vytáhl pistoli a bez skrupulí oddělal Tyčinkovou, protože mu překážela ve zbabělém úprku. Děkuji, od nynějška jsem premiantem já. Jenže ona vzápětí vstala z mrtvých! Do háje! Ani náhodou! Popadnul jsem mou nejoblíbenější verzatilku a s promptním přískokem ji vrazil Tyčinkové do krku.

      Mezitím se Smith prostřílel ke dveřím, které zvenčí otevřel Nakao Ueda. Ten se akorát vrátil ze závodů v Zakopaném, kde si vyskákal účast na olympijských hrách v Cortině d`Ampezzo. Udělal by lépe, kdyby prchnul, ale samurajská čest je samurajská čest. Duchapřítomně prohrábl sportovní tašku. Nasadil si helmu, skokanské brýle, zul boty. V tabi ponožkách s odděleným palcem proskočil do největší vřavy. V jeho rukách se skvěla katana, když vytříbenými seky čtvrtil znovu oživlou, leptavé zvratky chrlící Tyčinkovou!

 

      Ale bylo hůř. Množina pozvracených se semkla do probublávajícího ragbyového mlýnu, záhy se vztyčila v množině posedlých nenažranců! A profesor Boubelka zavelel k útoku:

      „KOTARAK LOKA KRAKI VOLZARATH!“

      Dokonce i Ueda naznal, že je nejvyšší čas vypadnout. Se Škubánkem si za sebe stáhli Elsu s Bany a spolu s obchodníkem Kabelíkem vytvořili ke dveřím ustupující formaci. Jeden za všechny, všichni za jednoho! Ueda sesekával hlavní nápor, levé křídlo vypichoval Škubánek švýcarským nožíkem, Kabelík z pravého křídla byznysmenským kufříkem dobíjel odpadlíky, bičoval je sakem, z kapes jejich přemísťoval šrajtofle do kapes svých.

      „?? ? ?? ????!“ Ueda mě vyzval, abych se stal jejich D'Artagnanem, ale já měl jiný plán. Asimilace. Z ukoptěné polyvinylchloridové podlahy jsem zvedl Tyčinkové nohu a démonicky zapředstíral, že ji baštím: „Ňam, ňam, vonukar haki, trůtespol! Ňam, ňam! Krákele, voltere, cháchele…“ znejistěl jsem, protože všichni démoni rázem doběsnili.

      „CHÁÁCHÉÉLÉÉ?“ hřmotivě se podivil profesor Boubelka.

      „Nene, to jste se přeslechl… Cháchele jsem neříkal! Bylo to spíš…“ ve stresu jsem vymýšlel něco démoničtějšího: „Kloktarak… laky… kaki… Belzezub!“

      „BELZEÉZÚB?!“ železitě se rozchechtal profesor, než mě brutálně prohryznul ohryzek.

      

      Z bezvědomí jsem se probral zmatený jako hroch ve čtyřbobu. Navíc kontrola náramkových hodinek přinesla nepříjemné zjištění: neumím hodiny! Nerozpoznávám čísla! Bože! Já nevím, kolik nul má miliarda! Marně jsem se pokoušel rozpomenout, co že se událo a jestli se to náhodou negativně nepodepíše na mém inteligenčním kvocientu. Jen to ne! Rozhodně nechci skončit jako hajzldědek, televizní věštec, nebo ministr financí!

      Na krví prolité lavici jsem hledal svůj matematický sešit, ostatně rukama protkanýma klokotajícími žílami jsem vážně nějaký popadl a ze jmenného štítku četl: „Š… Šku… bá… nek.“ Nenávidím Škubánka! Ale jak se vůbec jmenuji já? „Ká… ja,“ vzedmulo se z mého nitra spolu s doutnajícími zvratky, které mi zčeřily flanelovou košili do zblemcaných žouželí a zžuželnatily knoflíčky. Nesouvisle jsem zachrochtal, krknul se špetičku doblitku, zároveň zadoufal, že se dám časem dohromady. V tomto stavu bych stipendijní průměr neudržel.

      

      Sedl jsem si na zem vedle rozmašírovaného Jepičáka a zádumčivě uždiboval. Uvědomění si skonu, posednutí kdovíjakým démonem, deprese z nejisté budoucnosti. Na druhou stranu? Nejsou ty chmury unáhlené? Třeba jsem posedlý skvělým společníkem, náramným sympaťákem; třeba nakonec budeme jako Starsky a Hutch, Tango a Cash, major Zeman a poručík Stejskal? Každopádně měl bych si napsat seznam přednostního sežrání. Vzal jsem verzatilku, šestkrát si ji zabodl do stehna:

ŠKUBÁNEK

UEDA

BANY

VAN VOGELWAARDE

SMITH

KABELÍK

       Najednou mi kdosi poklepal na rameno.

Byla to Vomáčková. Rozpáraná, dobitá, ruka v lokti přeražená, místo oka kulka ráže pět celých šestapadesát. Ne že bych rozuměl zbraním, ale cosi ve mně erudovaně předneslo, že střela vyšla ze vzdálenosti dvaadvaceti metrů z pušky CZ BREN 805. Než se vzpříčila v očnici, odrazila se od ocelového kruhového sloupu a pronikla paží v profesorském plášti. No doprčic! To je obrat! Jsem posedlý duchem Sherlocka Holmese!

„RRGH DEDIMORIHC M' SETILEM SHERLOCK HOLMES!“ hrdelně jsem se pochlubil Vomáčkové.

„VOKTORIOUM MORDEVORAK KURNIK BOUBELKA! NADON SKARNAS UKOVRUM!!!“ opáčila však ona. Po rozpukaných tvářích jí seběhly hnisové slzičky. Jakási taktická jednotka prý v krutopřísné řeži přemohla posedlé, nakrátko ovládla atrium, přičemž spoutala profesora Boubelku a odvlekla jej do výtahu. Vzhledem k tomu, že naše univerzita disponuje heliportem, Sherlock nezapochyboval, že směřují na střechu.

„Z'KAN SUL MAHK'TAR!“ Vomáčková srdceryvně žádala, abych právě já vedl posedlé. Podřízeně kmitala jazyčiskem osázeným vábivě praskajícími puchýřky. „Z'KAN SUL MAHK'TAR! OGROL SULTAR BOUBELKA!“ Zachraň Boubelku!

 

      V atriu jsme ruku v ruce zřeli spousty rozstřílených, přesekaných, rozštípaných bratrů i sester. Byť nutno uznat, že ožraných ostatků studentů i vojáků bylo k vidění též požehnaně. Ostatně boje ještě nedozněly. Žadonění trhaných konejšilo jako meduňkový čaj pitý v horké lázni, v koupelně provoněné lesním olejem, vypařujícím se z rozpálené aromalampy. A hle! Hlouček starých známých zuby nehty odolává naší přesile, krok sun krok přešlapává od studijního oddělení k výtahu! Bohužel posedlí útočí nekoordinovaně, tudíž Smith je neomylně vypíná Glockem páte generace, Ueda půlí katanou, Škubánek se ohání požárnickou sekerou. Dokonce i Bany freneticky bodá nůžkami na nehty. Jen Elsa stojí opodál, snad zázrakem nezraněná.

      A zapomněl bych na byznysmena Kabelíka! Ten se přifařil ke skupince dealerů rychlotitulů. Systematicky obírají mrtvoly, lehce nabytými puškami si čistí cestu k hlavnímu východu. Už aktivovali čidlo posuvných dveří, už vybíhají do bezpečí.

      Zaznívá dunivá salva, pískot projektilů, suché hlášení:

      „MLUVÍ K VÁM ŘEDITELKA SEKCE OCHRANY A PODPORY VEŘEJNÉHO ZDRAVÍ HYGIENICKÉ STANICE HLAVNÍHO MĚSTA PRAHY, SVATOSLAVA ŠVRČULOVÁ! OSOBY UVNITŘ TÉTO BUDOVY JSOU POVINNÉ UŽÍVAT SAMOSTERILIZAČNÍ NANORESPIRÁTOR FFP2! OSOBY PŘISTIŽENÉ BEZ SAMOSTERILIZAČNÍHO NANORESPIRÁTORU FFP2, BUDOU ZAJIŠTĚNY! KDOKOLIV SE POKUSÍ OPUSTIT UNIVERZITU, BUDE ZAJIŠTĚN!“

      Postřelený Kabelík doklopýtal zpět do atria, z jeho nohavice se řinula boloňská omáčka. Navíc ke vší smůle ihned narazil na obzvlášť hladového, vcelku nařvaného posedlého. Ale nevzdal se, to se cení:

      „Co byste řekl, mladý pane, kdybych vám odtajnil, co mám v tom kufříku?“

      „MKRRKTI'KRAATH!“ zachroptěl rozpapaný pořízek.

      „Jste velice blízko, ale ne, tento všelék se nejmenuje Mkrtikrat, nýbrž Herbalife! Trápí vás nadváha? Utržené ucho? Šestatřicet nádorů bobtnajících z hrudníčku? Stačí jednu pixlu spořádat a jakýkoliv neduh šmahem odezní!“ mistrným chvatem odjistil přezky, a aniž by kufřík odložil, vzhůru k proskleným světlíkům vyhodil první bělostnou krabičku. Po četných rotacích ji sebejistě zachytil. „Tisíce klientů zaslalo milióny děkovných mailů!“ zachrastil před posedlého vypouklýma očima.

      Ten přikývl, krabičku si procpal dírou v nadhrudní jamce, zamručel o přídavek.

      „Dělej! Držíme ti fleka!“ zařval Škubánek z výtahové kabiny. Nohou bránil jejímu dovření, což Viktor Smith nesl nelibě.

      Mezitím se ke Kabelíkovi přiřítila uklízečka Šilhavá, asi doufající v lék na ustřelenou bradu a katanou zkrácené horní končetiny. Také univerzitní poradkyňo pro toleranci odlišných jsoucen, Bado Queko Schmidko, následované dvacítkou zahnívajících studentů, zavětřivších bezpracné krmivo. Kolem zraněného byznysmena se hromadila klientela, poptávka převyšovala nabídku! Došly prášky! Nicméně Kabelík srdnatě vytáhl záložní zbraň. Odklopil klopu saka, aby naplno ukázal podšívku ověšenou bambusovými ponožkami, trenýrkami, a především:

      „Dva tisíce sedm set šedesát extra měkkých, uzdravujících vláken!“ vychválil hlavu kartáčku na zuby.

      Zabralo to! Rozdával zboží, propajdával se k výtahu! Dokud, ach ne! Podšívka zela prázdnotou! Zul si lakýrky, z nich vyšněroval tkaničky, vyškubl vložky, čímž obdaroval dalších šest posedlých. Zbývalo pár kroků! Svlékl si kalhoty, košili, slipy… Už jen proskočit do kabiny! Ale cosi ho drží za kučeravé pačesy, cosi ho táhne zpět!

 

      Byl jsem to já.

      „MAMK'ZARDG KHÓLLO!“ popřál jsem nám dobrou chuť a musím říct, že Kabelíkovo trhané maso bylo luxusní!

      „Jedem!“ vybídl Škubánek. Pohříchu se projevoval jako solidní krizový manažer: „dej tam, kurva, osmičku! Vím, kde je zasranej průlez na střechu!“

      Avšak Smith s Uedou nerozuměli česky, Elsa byla v mentální tísni a Bany si do Instagram Reels natáčela Kabelíkovu smrt. Nakonec tu osmičku zmáčkl Škubánek:

      „VÝTAH PŘETÍŽEN,“ odmítla kabina příjemným hlasem Marka Ebena. „DODRŽUJTE MAXIMÁLNÍ KAPACITU ČTYŘ OSOB S MAXIMÁLNÍ HMOTNOSTÍ TŘISTA PADESÁTI KILOGRAMŮ. KEEP THE MAXIMUM CAPACITY OF FOUR PEOPLE AND AT THE SAME TIME DO NOT EXCEED THE WEIGHT OF THREE HUNDRED AND FIFTY KILOGRAMS.“

      Viktor Smith zareagoval chladnokrevně. Všechny spolubojovníky vystrčil ven, načež namířenou zbraní zabránil ve znovu nastoupení.

      „Pusť nás, idiote! Ten Eben se dá ochcat!“ pěnil Škubánek.

      „Take the stairs!“ opáčil Smith.

      „Vem aspoň holky! Let the girls in!“

      „Okay, but only one!“ Smith se podíval na otylou Elsu, která se šťourala ve zpocivělém řitním otvoru, poté přeladil na ženskostí překypující Bany, která povytáhla underboob, zatřásla ňadry. „You!“ chňapl po Bany.

      „??????????????!“ odplivl si Ueda, jakmile se dveře daly do pohybu.

      „To zvládnem! Vyběhneme po svejch!“ Škubánek ukázal ke schodišti.

      „Ne,“ poprvé během šestiletého studia promluvila Vogel van Vogelwaarde. „Nechodit schody. Neumět to,“ dovysvětlila s dotčenou samozřejmostí.

      „Ponesu tě,“ rezignoval Škubánek. „Hlavně už na mě nedejchej.“

 

      Velkorysým rozhozením Kabelíkových vnitřností jsem si definitivně získal důvěru posedlých. Ani moc neremcali, když jsem vyváženě vybíral důstojníky: moje obdivovatelka Vomáčková, překrásné genderfluidní Bado Queko Schmidko, uklízečka Šilhavá s odhalenými ňadry tak akorát do ruky. A s mopy zaraženými do amputovaných předloktí (můj nápad). Dobře! Abyste neřekli, tak třeba ještě ten rozpapaný pořízek zamilovaný do kartáčku na zuby. Dělal s ním vážně nechutné věci.

      Prokřupal jsem ztuhlé prsty, oblíznul rty lechtané zasychající krví. Ano! Krev! Chci krev těch, co unesli profesora Boubelku, také Škubánkovu, Smithovu, Uedovu, Bany i Vogel van Vogelwaarde!

      „ZZAHRAD HUN'THA!!!“ zavřeštěl jsem a jako správný lídr vyběhl dvě schodišťová ramena. Ovšem na podestě právě dobytého poschodí jsem pozvedl flanelovou paži, to abych zastavil i utišil své nohsledy. Přes vyviklanou kotvu madla totiž visela tradiční součást japonského oděvu, opasek obi, kterým kdosi evidentně zaškrcoval velice ošklivou ránu. Podle pokračujících chlístanců, proťapaných typickými tabi ponožkovými stopami, se mu to nepodařilo. Báječně, Sherlocku! Poklekl jsem, přičichl k dlažbě i omítce nahozené hutnou červení: dvě osoby, muži, nenakažený podpírá nakaženého. V tom případě vyvstává otázka, kam se poděla van Vogelwaarde?

      „RENEDELAK SHI NA TUR'KAM,“ démonicky jsem zašeptal, že ji správňáci nepochybně schovali na záchodech, tady, ve druhém poschodí. Kývl jsem k těm pro invalidy a vyzval Vomáčkovou, neboť na Elsu nebylo vícero asistentů zapotřebí.

      Vomáčková vykopla dveře z pantů, avšak potom zaváhala. Ve světě posedlých tohle prostě nedávalo smysl. Van Vogelwaarde se kryla za umyvadlem, které jí sahalo k pasu. Dírkou v šatech zaujatě protahovala pramínek podpažního ochlupení, pokoušela se ho olíznout, z rozrýpaného rypáku se spouštěl hutný sopl. Vždycky jsem věděl, že české vysoké školství určité nedokonalosti trápí, ale až při pohledu na studentku šestého ročníku, která se při démonické apokalypse neschová ani do kabinky, jsem propadl totální deziluzi, hraničící se strachem o vlastní posmrtný život. Byla nepochybně nepoživatelná. Při pouhém pomyšlení na maso Vogel van Vogelwaarde jsem padl na kolena a paralyzovaný její toxickou debilitou bezhlavě tloukl hlavou o zem. Rovněž Vomáčkové pohár zhnusení přetekl. Zotvírala kabinky, popadla zvony na ucpaný odpad, to abychom se Elsy nemuseli dotknout. Společně jsme ji došťouchali na mísu, zabouchli, pak jsme se vzájemně pozvraceli.

      „VRAT'HKOR NA'KA!“ při návratu jsem vítězně zařval, nasyceně zamlaskal a Vomáčková souhlasně zasyčela, přitom si blaženě pohladila břišní dutinu. Naštěstí rozpapaný pořízek, Bado Queko i uklízečka Šilhavá naši lež sežrali i s navijákem, a tak jsem je coby neochvějný lídr mohl popohnat k výstupu do třetího patra.

 

      To nám ovšem zastoupil na dvanácti místech pokousaný Ueda. Vskutku, rajčatový džus z jeho kimona stříkal čarokrásně jako ze zpívající fontány. A ty úchvatně zdrcující křeče! Nicméně dokonání přeměny bránil pradávným dechovým cvičením Suikonden, které je tmeleno pohybovými cviky propojujícími tradiční japonskou kulturu a filozofii. Fuá, natáhl vzduch do plic, chjů, vyfoukl ho. V podřepu tasil katanu!

      „???????????????????????????????????????????“ zakvílel a volně přeloženo to znamenalo: „Narozen na vrcholku hor, uprostřed lesa, sežrán pražskými démony! Tak skoná hrdina Nakao Ueda!“ Z prasklé helmy strhnul rozleptané skokanské brýle.

      „VADE KRVOBIJÍ FEMIDEL AD ILLUM!“ vyslal jsem šestičlenný tým vedený rozpapaným pořízkem. Vzali devět schodů po třech, než se bez okolků vrhli střemhlav Uedovi. Avšak ten provedl sek Yoko uchi zprava doleva, Gyaku kesa giri šikmo zleva dolů, nakonec Kiriage odspoda k hlavě rozpapaného. Nevadí, stejně jsem ho neměl rád.

      Mrzutější bylo, že se nám popravená šestice skutálela zpět k nohám, čímž vyplašila srabáčtější posedlé. Pomrkl jsem na uklízečku Šilhavou, neboť její mopy v pažích mi k Uedově ostří pasovaly vcelku adekvátně, ale ona jen sípavě opáčila:

      „MSH'KARU NESASHU PEZHNA'LATH ASHALU'ROK?“

      Jaká drzost! Opravdu navrhla, abychom počkali, až se Ueda přemění v jednoho z nás? Cožpak nespěcháme osvobodit profesora Boubelku?! Šilhavou jsem znechuceně odstrčil a poklepal se tam, kde kdysi bilo srdce. To na znamení, že já tedy rozhodně jdu, ať už se někdo přidá, či nepřidá.

      „VERAMOS! YO TAMBIÉN VOY!“ osmělila se Vomáčková.

      „YO TAMBIÉN VOY!“ rovněž Bado Queko Schmidko v sobě našlo ždibíček odvahy.

      Tři na jednoho je třikrát lepší než jeden na jednoho. Vomáčková vylezla na schodišťové madlo, kde udělala stojku na rukou, z níž se jako na kladině pomalu zalomila, až její rozbředlé nárty dosedly na chladný kov. Vzpřímila se! Z očnice si vyjmula oko prošpikované kulkou! Děsivě zahýkala! Nakao Ueda se ale nezalekl, ani o píď neustoupil. To Bado Queko si z rozťaté hlavy rozpapaného pořízka nabralo gel, aby ze svého mikáda vyslizilo punkové číro. Vzlétlo! Nehty zarývalo do stěnové omítky, když se fluidně plížilo k japonskému mistrovi. Křečovitě se křenilo, hlavou točilo jako s kancelářskou židlí. Náhle ztuhlo! Hodilo kolosální, dlouhotrvající šavli (jak jinak). Zelená břečka blemcala Uedovu helmu i tváře, které byly ještě dnes ráno bezstarostné, čisté jako lilie, hladké jako olízaná zmrzlina. A nyní popíšu, jak jsem šel já:

      Prostě po schodech.

 

      Soustředil jsem se na Uedova ramena, harmonizoval se s jeho vynechávajícím dechem. Teď! z brady se mu odlepila kapička potu, jinak se nic nestalo. Avšak napětí sílilo. Teď! se poškrábal na zápěstí. A teď!!! si přešlápl z levé nohy na pravou. Ne, dobře, nebudu vás napínat. Vyhnul jsem se svislému seku Shomen uchi i dopřednému výpadu Tsuki, v návaznosti jsem samurajovi rozlomil hrudník. Jako když se otevře špajzka. Z té jsme si vybrali, co apetit ráčil. Badu se okamžitě zalíbily plíčky, já se rozhodl pro jatýrka, neboť jsou bohatá na vitamíny A, B12, železo, zinek, a překvapila Vomáčková. Rozněžněně říhla, potom mi předložila tepající srdce na dlani. Bylo lahodné, s příchutí hrdinství a exotických dálek.

      Nakao Ueda se konečně bezvládně zhroutil.

      S Vomáčkovou jsme se rozjitřeně přiklížili. Ona svými dosud neuhnilými sedmi prsty šimrala mé manšestráky, já šimral její vyhřezlou kyčel. Pootevřeli jsme rozkládající se ústa, vyrolovali jazyky, ach, poprvé jsem bezděčně laskal ženu v zanícených dásních, a jelikož Bado Queko žárlivě zakňučelo, i ono jsme začlenili do divoké infernální muchlovačky. Naše šlachy se splétaly ve vánočky, pomlázky, francouzské copánky, zatímco schodištěm se kradla po hyenismu lačnící uklízečka Šilhavá. Leč splakala nad výdělkem. Ueda z ničeho nic švunknul katanou! Bez jater, plic i srdce porušil zákony přírody. Sesekal hyenu, vyrval z ní mopy, těmi leštil schodišťové madlo, když se zarputile drápal do patra čtvrtého.

      „KESH'TA MOSHA?“ zeptala se Vomáčková, ale já jen liknavě slupl poslední soustíčko srdíčka: klídek, bez této mňamky daleko neuteče.

      Nicméně Ueda se po vzoru Vomáčkové vyhoupl na madlo a jako ze skokanského můstku se spustil vstříc překonání světového rekordu v letu v tabi ponožkách. Hebkost chodidel mu pomohla nabrat impozantní rychlost a tak s úžasnou razancí prorazil skleněné opláštění budovy! Roznožený do ukázkového VÉ-stylu, cupován kulkami odstřelovačů, plachtil kamsi k Vítěznému náměstí. Pro zjemnění vyprávění předpokládejme, že přistál měkce do telemarku a že následně našel vhodné dárce orgánů.

      No nic.

 

      V pátém patře jsem zrevidoval stavy; zbylo devět řadových nohsledů, jedna důstojnice, jedno důstojnično. Čili dvanáct démonů odhodlaných vysvobodit profesora Boubelku, návdavkem zlikvidovat dezoláty Bany, Viktora a Tadeáše. Věděl jsem, že nás nečeká procházka růžolící zahradou, to spíš masakrální zabijačka. Vomáčková dokonce zalitovala, že jsme nechali odletět Uedu, protože coby posedlý by byl drsný jako babiččiny paty. Bado Queko zasněně přikyvovalo, když tu jsem pocítil nepatrný závan kořeněný vůní oceli.

      „KIZ'KRA!“ s varovným výkřikem jsem se vyhnul požárnické sekeře a zadoufal, že tak učinila i Vomáčková. Zaplať pánbůh, zvládla to! Tadeášův výpad ze zákoutí se minul účinkem, pokus o úkladnou vraždu se nezdařil. Nebo? Ach ne! Bado Queko vypadá jako rozkopnutý klouzek obecný!

      „Ups, teď se asi pěkně naserete,“ Tadeáš Škubánek zachmuřil obočí šťavnaté jako jíl promaštěný burákovým máslem, nakrabatěl čelo dužnaté a svěží jako hrachový lusk. A zdrhal do šestého poschodí.

      Jedenáctka rozzuřených umrlenců zlovolně zavřeštěla! Propukl esenciální souboj zla s dobrem, Sparta proti Slávii. Jenže i do této dlouhověké rivality se občas vmísí Baníček s Viktorkou, v našem případě Bany s Viktorem! Ten se totiž z ničeho nic, jako splašený medicinbal, skutálel ze sedmého patra! Srazil Škubánka! A hned na zemi s ním úpěnlivě lomcoval: 

      „The roof is guarded by masked soldiers! We have to go downstairs!“

      „Je to zasraný spiknutí!“ doplnila zadýchaná Bany. „Chtěli mě zastřelit! Podívej, nahrála jsem si to!“

      „Protože jste neměli respirátor FFP2!“ zvedal se Tadeáš Škubánek, přitom poukázal, že odspodu se hrneme my: „Každopádně dolů to nepůjde.“

      „Where do we get that FFP2 shit?“ Viktor si zkontroloval zásobník.

      „Prohledáme lékárničky ve třídách!“ napadlo Bany.

      „Skvělej nápad, ale někdo se musí obětovat! Zadržet démony!“ zdůraznil Škubánek.

      „No problem, I'll take care of it,“ Viktor popadl Bany a hodil nám ji do cesty.

      „Cos to udělal?!“ Tadeáš bez varování máchnul sekerou. „Šmejde!“

 

      To nám to pěkně ubývá. Bany the Dancing Queen jsme rozcupovali dřív, než bys řekl Stephen King, bezskrupulózního osobního strážce se sekerou vraženou v lebce jsme si nechali na potom. Sedmé patro totiž tvořila okružní chodba s mnoha kabinety a třídami, přičemž do některé se schoval Škubánek. Ehm… Sherlocku? Mohl bys nám, prosím, usnadnit hledání? Sherlock se nenechal dlouho pobízet. Převzal nade mnou kontrolu, abych démonicky zahučel:

      „ŠKŮBY-DŮ? WHERE ARE YOU?“

      Zmítaný zemitým chechotem jsem v Bany telefonu pustil Spotify a vyhledal motivační song:

„Scooby Dooby Doo. Where are you?

We got some work to do now...“

 

      Moji milí posedlí v rytmu skladby brali za kliky, vbíhali do dveří, pak z nich zase vybíhali, bezradně krčili rameny. Tři zapadli na toaletu, jeden do kabinetu profesorky Kidalivé, jiní baňkami ověšení nohsledi vycupitali z chemické laboratoře. S Vomáčkovou jsme sledovali, kterak dva menší nesou nadrozměrně zmutovaného démonblobíka, který jim pomateně ukazuje kudy a jak pátrat: sem, tam, hýčmo, bočmo, s přískokem nebo rozkročmo? Nevnímali ovšem, že Tadeáš Škubánek již nějakou dobu běží těsně za jejich zády. V této sestavě pokračovali do třídy metody konečných prvků, kde se očividně promíchali. První pozice teď patřila Tadeášovi, a co hůř; během návštěvy kabinetu profesorky Karíristové ztratili démonblobíka! A když opouštěli katedru fyziky? Nesen byl Tadeáš. Předstíral, že je démonblobík, na obličeji měl respirátor třídy FFP2! Přechytračil nás! Zcela nesledován vystoupil na schodiště do osmého patra.

      „ZEROK YL!“ Rychle za ním!

 

      V osmém nás ale záhy zaskočil bezvýchodný pohled do sedmi hlavní pušek CZ BREN 805.

      Zatraceně.

      Dobro opět vítězí nad zlem:

      Škubánek se schovává za zády elitních vojáků, stovky kulek sviští chodbou. Démoni padají do tratoliště vroucí krve. 

      Je konec.

      

      „PODEJTE HLÁŠENÍ, DŽEBEDÁJO!“ ozvalo se z vysílačky odlišně maskovaného, asi velitele oddílu.

      „Přihnali se jako parta zkaženejch banánů, pane, tak jsme jim dopřáli zatracenej smoothie mixér. Ale… Je tu jeden přeživší…“

      „NAKAŽENÝ?“

      „S největší pravděpodobností je čistej. Dokonce má respirátor.“

      „DOSTAŇTE HO DO BEZPEČÍ.“

      Tadeáš si oddychl. V otevřeném průchodu na střechu se mihnul přistávající vrtulník, do kterého jistě brzy nastoupí. Tahle kapitolka života se stane ošklivou vzpomínkou, časem bodrou historkou, třeba i knižním bestsellerem. Zvláštní… Vojáci na něj namířili zbraně?

      „Říkal, ať mě dostanete do BEZPEČÍ!“ podotknul znepokojeně.

      „Tím myslel: ODDĚLAT,“ vysvětlil Džebedája.

      „Počkejte! Vyvoláte mezinárodní konflikt! Jsem VIP!“

      „Tak schválně. Pobav nás. Kdo jsi, sráčulíne?“

      „Nemanželský syn Emmanuela Macrona!“ možná blafoval Tadeáš Škubánek (tu informaci vážně nedokážu potvrdit ani vyvrátit). Každopádně FFP2 si stáhl pod bradu, své popravčí nechal nahlédnout zblízka.

      „Vypadá jako tejden nevyspalej Francouz,“ zhodnotil Džebedája a pro jistotu se znovu ohlásil šéfovi.

 

      Mezitím kdesi ve střední Evropě:

      Ležím pod Vomáčkovou; sleduji, jak na hadry rozstřílená vkládá poslední energii do vyslovení:

      „AGAPÓ EXÓ…“

       Taky tě miluji, Vomáčková, a slibuji, že tvá posmrtná smrt nebude zbytečná. Z rukou jí odlamuji všech sedm prstů, nehty pečlivě okusuji do špiček.

      

      „Tak prej nejsi Macron, šuldo, ale jinak dobrej pokus,“ uznal Džebedája.

      „Budete litovat! Až se to Emmanuel dozví…?!“ zoufale křičel Tadeáš.

      „Tak? Co udělá tvůj papínek? Vyhlásí nám válku?“ sedmičlenný sbor se bodře a od srce zasmál.

      „Jsem kurva čistej!!!“

      „Ten problém s čistotou snadno vyřešíme. Hoši? Přidržte ho!“

      Seběhli se k nebohému studentovi a sám Džebedája do něj s potěšením napíchal přehršel sér. Pak sedm maskovaných vojáků jako jeden muž proneslo zaklínadlo: „KLIQITHA MORG'GHUL ASH NATHON ZUL LUZ'DAROTH VELITHRAS K'UL DREK'NAROTH KOORIISH ZOL ZUL'DURATH VOR!!!“

      Nastala má chvíle. Vzedmul jsem se z hromady těl, abych sedmkrát mrštil naostřeným prstem!

      Neomylně, takže s Tadeášem jsme mlčky obešli sedmičku chrčících mužů, vyjmuli Vomáčkové prsty a na ztvrzení spojenectví si ducli sevřenými pěstmi. Dokázali jsme se přenést přes předešlé neshody, to kvůli společnému nepříteli. Dosud nepoznanému, avšak věru odpornému.

 

      Vplížili jsme se na střechu a z úkrytu za ventilační šachtou pozorovali novou sedmičku vojáků. Ti se přetahovali s Boubelkou. Řetězy omotaného jej cpali do vrtulníku, zatímco na blízkém okraji heliportu se domlouvali dva distingovaní pánové:

      „Markeťáku Čeňku, nepřehnal jsi to trošínku? Tisíc mrtvých, kdo ví kolik posedlých?“

      „To ukáže čas, markeťáku Šaňku. Inu, zpět k sázce. Každý z nás sežene nejhoršího možného kandidáta, a ten, kdo z něj učiní prezidenta, dostane jednu korunu. Můj profesor Boubelka proti tvému agentu Nevděčníkovi?“

      „Platí!“ dohodu stvrdili markeťáckou polízanicí. Nastoupili do vrtulníku, pokynuli pilotovi.

      Rotory stroje se rozezvučely.

      Ti inteligentní mužové neměli ponětí, že jejich vojáci jsou šmelcováni Džebedájovou nemrtvou patrolou. Též si nepovšimnuli, že Džebedája vycucává zkoprnělého pilota jako jahodový džusík. A už také nakukuje do pasažérské kabiny! Na každého holt přeměna zapůsobí jinak. Například tento donedávna loajální voják zmutoval do fakt neloajálního masožravce. Zbytek jsem neviděl, ale řeknu vám… vrtulník se bouřlivě kvrdlal, okýnka se barvila červení.

      Zaznělo hlasité říhnutí.

      Ďžebedája majestátně vystoupil, přitom k mnohem menším, méně zmutovaným souputníkům pokynul pařátem. Dva mrmlavě poklekli. Zbylí se ovšem rozestoupili, dožadovali se zbytků!

      „Mů…fí fi je fífkat maukeťá…tfkým mafíš…kem,“ lámanou češtinou jsem šeptavě komentoval, čeho nejspíš budeme svědky.

      „TUT´H BUT´H GORGAK THANKAK, VOKTORIOUM MORDEVORAK KURNIK RUR´BA!“ plynulou posedloštinou navázal Škubánek. Prý abych místo planého plkání raději vymyslel, jak se zmocníme vrtulníku.

      To je slovo do pranice, a mimochodem vítám tě na vrcholku potravinového řetězce! Slušně jsi nám povyrostl, nahnil, rozpukal i vyslizil! Ale dost komplimentů, zpět k Džebedájovi, který se zrovínka odmítl podělit. Ten pošetilec! Čtyři posedlí se na něj vrhli takřka naráz! Je úplně bez šance…

      Tak ne.

      Roztrhal je, okousal a jejich zbytky demonstrativně rozhodil před dvojici submisivně podrobených. Nemrtvý voják se jmenovkou Kamil se teskně rozplakal, ten druhý, Milan, strachy počůral. Čemuž jsem se vlastně moc nedivil. Velitelovy šlašulemi prorostlé paže budily respekt jako skartovačka na festivalu deskových her. Ostatně i pouhým šmíkancem prstů s žiletkovými drápy by Kamila s Milanem nanudličkoval dřív, než by řekli Robert Englund. Anebo by jim rozchroupal lebku těmi tesáky zasazenými do hrozivých skřipcových kleští. Tohle už prostě nebylo dobračisko Džebedája, smíšek, miláček a fešák k pohledání. Z jeho kůže probublávaly puchýřky, cákal hnis, rozpadající se vestou se protlačovaly prokrvené bradavky.

 

Vyžádal jsem si konzultaci se Sherlockem, který se naštěstí nenechal dlouho pobízet…

Aha… Ano… Jo, to by šlo… Výborný plán! Přijal jsem všechny interní rady a oddychl si, že mě neposedl třeba duch poplety Franka Drebina. „KOTARAK SIKH´TA,“ vyzval jsem Škubánka, aby mě následoval.

Džebedája si pucoval mezizubní škvíry tkaničkou se stylovým přívěškem „noha ve vojenské botě“. Všiml si nás, nicméně neznervózněl, neošil se, nezamručel. Dál se v klidu věnoval ústní hygieně, nedostatkem sebevědomí rozhodně netrpěl. Zato my jsme se šourali ostýchavě, pracky nad hlavou, hlavy skloněné. Smog z jeho pižma houstl s každým naším přísunem.

„ONUCAR POC´HA!“ povýšeně přikázal a tak jsme spořádaně přiklekli k Milanovi s Kamilem. Ale jen dokud se to bohorovné monstrum neodvrátilo, aby nakouklo do vrtulníku a odlomilo si markeťácké žebírko. V ten moment jsme vyrazili! Pověsili se mu na záda! Píchali ho Vomáčkové prsty! Kousali do zátylku! Škrábali! Tahali za bradavky! Pěstmi naklepávali přebujelé trapézy! Rovněž Kamil s Milanem asi usoudili, že nastal čas revoluce. Oběhli si Džebedáju, odjistili zbraně, kulkami zkrápěly jeho boky, hrudník, krk i hlavu! Jenže Džebedája nás setřásl jako dotěrný hmyz, potom přiskočil ke Kamilovi, zběsile zakrauloval… Kamil se složil do úhledné hromádky klokotavých ostatků.

„DHYNKAK DUNDELAK KEBUL MORT´OM,“ poznamenal Škubánek a musím uznat, též jsem si myslel, že kulka do hlavy je pro posedlého finýto, šlus, definitivní chcípulka, prostě smutné kino. Ovšem Džebedájova rezistence sahala daleko za Milanovy kulky i Vomáčkové prsty. Přišli jsme o moment překvapení, navíc obratem zregenerovaná bestie zuřila, vyčítavě si vybírala příští kořist. Potřebovali jsme zásadní zvrat. Né, tento né! Káravým pohledem jsem zpražil zvracejícího Milana.

Ehm? Sherlocku?! Nějaká rada?

Jistě, můj milý hostiteli! Je to prosté! Ty a Škubánek odlákáte Džebedáju, zatímco Milan nepozorovaně vnikne do vrtulníku, tam ze svého opasku sejme klíče, osvobodí profesora Boubelku. Nu? Vzpomeň si, jak na přednášce axomatické teorie množin kosil studentíky. Jistě bude hodnotnou posilou!

Neslyšným šelestem a roztodivnými posunky jsem to přetlumočil ostatním a oni k mému překvapení přikývli. Milan dokonce Škubánkovi poslal zbraň. Ukázal jsem tři prsty zkroucené do spirálek, poté dva, jeden, teď! Křičel jsem posměšná přirovnání, parodoval velikost Džebedájova přirození, což nezabralo. Nicméně Škubánek spustil palbu! Bingo! Monstrum se na něj sápalo, on zdrhal, kličkoval, famózními úhybnými manévry se dostal za ventilační šachtu! Běhal kolem dokola, od těžkopádného Džebedáji udržoval odstup. Dveře vrtulníku bouchly, neklamné to znamení, že Milan osvobodil Boubelku!

 

      Zkoprnělý Džebedája civěl jako vyvoraná myš, což nám dalo čas na přeskupení. Jeden proti čtyřem, čtyři na jednoho! Těmito počty povzbuzený Milan si převzal pušku, vyměnil zásobník, zacílil; Boubelka tasil drápy hrozivé jako ty Džebedájovy; pohybově nadaný Škubánek zatančil posmrtný breakdance s prvky Větrný mlýn a Zamrznutí. A teď popíšu, čím jsem se prezentoval já. Ničím.

Vzduch se prosycoval strnulým napětím, nebe se halilo do rudé halenky. I to repetitivní hlášení ředitelky sekce ochrany a podpory veřejného zdraví hygienické stanice hlavního města Prahy, Svatoslavy Švrčulové, utichlo. Stáli jsme naproti čisté zášti, jeden druhého vybízeli k zahajovacímu výpadu, když tu vykročil profesor Boubelka. Ten nevděčný parchant! Klidně si přejde na Džebedájovu stranu!? Byli jsme v ještě větší prdeli než před jeho osvobozením. Tři na dva… Jó, pokud, se to řekne takhle, nevypadá to zas tak beznadějně…

      Plus převlékače kabátů nemá rád nikdo. Ani Džebedája. Boubelku proto znechuceně čapnul za flígr a poslal ho na osmipatrový vyhlídkový volný pád. Vzhledem k prásknutí, navazujícímu chručení, střelbě, Švrčulové amplionovému jekotu, sténání, štěrkotání…? Zdá se, že dnes večer nebude v ulicích úplně bezpečno.

Rychlá porada!?

      Nový plán!!!

      Všichni současně do Džebedáji ducneme, tudíž zavrávorá, klopýtne o atiku střechy, odporoučí se za Boubelkou! Pro dokonalý soulad jsme si rozdělili nárazové zóny. Milan měl levou bradavku, Škubánek pravou, já pupík. Tři, dva, jedna…

Dali jsme do toho vše, co v nás zbylo a bumík to byl vskutku tvrdý. Jako do pylonu. Svět se zatřásl, poskočil, před nemrtvýma očima nám proběhly celé posmrtné životy. Potom jsme se lehce zasněně zhroutili pod pobaveného Džebedáju. Ten se zeširoka křenil, rozpočítával asi ententýky, dva špalíky, čert vyletěl z elektriky, bez klobouku bos, natloukl si nos.

„KY!“ ukázal na Milana a od pasu nahoru ho sežral.

Z odpadlé peněženky, napěchované fotografiemi, jsem zjistil, že Milan měl krásnou ženu a dvojčata jako z reklamy na kojeneckou výživu. Zabýval se výcvikem asistenčních psů, také každou středu obcházel domovy důchodců, kde stařešinkám zpříjemňoval večery hrou na ukulele. A hele? Coby dobrovolný hasič zachránil tonoucí se koťátko…!

      „GOT, HAK TU LAK´HA,“ poněkud rezignovaný Škubánek mě požádal, abych se oprostil od sentimentálních výlevů.

„HAV´KA DUDA FEFEPE TU´A SHI´THA?“ - máš ještě ten respirátor FFP2? opáčil jsem a s ukořistěným respirátorem se vypařil dřív, než Tadeáše napadla otázka, co s tím zmuchlaným blebancem hodlám dělat?

Tadeáš Škubánek na střeše univerzity osiřel.

Jeden na jednoho.

Tedy libová férovka.

      A tak utíkal, uháněl, pelášil přímo ke staré dobré, osvědčené ventilační šachtě. Tam posečkal na dobíhajícího Džebedáju. A začalo se tandemově kroužit.

      Sto levotočivých oběhů okolo šachty…

      Dýchavičná pauza…

      Sto pravotočivých oběhů okolo šachty…

Druhá dýchavičná…

      Sto pravotočivých oběhů okolo šachty…

      Třetí dýchavičná…

      Sto levotočivých… Zkrátím to. Prostě dotáhnout van Vogelwaarde z druhého patra až na střechu mi trvalo dvanáct set šachtových oběhů. Vpravdě byl to výšlap věru vysilující, trýznivý, palčivý. Ačkoliv mě před Elsinou toxickou debilitou chránil respirátor FFP2, neustále jsem ublinkával, potil žlutavou tekutinu, mé nozdry se splavovaly černavou krví. Ale stálo to za to…

      „KOTARAK LOKA KRAKI!“ Elsu Vogel van Vogelwaarde jsem strčil Džebedájovi pod nohy, tomu se při prvním kontaktu podlomila kolena, zvrátily kyčle! Ležel na lopatkách, na nebi sledoval souhvězdí Nedojedeného talíře. Ovšem výhled mu záhy zastřela bezuzdně rozkymácená Elsa. Pozor! Už neudrží stabilitu! Řítí se! Džebedájův nos zapadl přesně mezi její ňadra a takto zavíčkovaný vydal zvuk potlačovaného prdíku.

      Elsina syrová blbost byla pro posedlé jako kryptonit pro Supermana nebo sebereflexe pro Jaromíra Soukupa. Džebedájovy póry rázem explodovaly! Šplíchal z nich sajrajt, prýštil koktejl masa, chrupavek, odštěpků kostí. Nutričně zaflákaná Elsa se po devastovaném démonovi blaženě převalovala, rochnila se jako největší ploutvonožec z čeledi tuleňovitých, doždímávala poslední želatinové pucíky. Z Džebedáji zbyly cáry kůže, ty jsme se Škubánkem snědli.

      „DIK´THA…“ poděkoval jsem Else a nabídl respirátor. Až ji tu najdou, třeba to bude hrát nějakou roli...

      Nasadila si ho coby čepici.

      Každopádně dosáhli jsme úchvatného vítězství na pozadí podmanivé scenérie. Potemnělou Prahou se šířila nákaza, některé ulice zachvacovaly plameny, jiné alespoň panika. Ryk posedlých vévodil.

      „RRGH DEDIMORIHC M' SETILEM STRINGFELLOW HAWKE!“ Škubánek se hrdelně pochlubil, že je pravděpodobně posedlý démonem jakéhosi pilota.

      „KU'THUL NA'KEL ATHUL?“ už z místa kopilota jsem se tedy zeptal, kde vidí naši nejbližší budoucnost?

      „XA'LUR BELZETH ZORATH PA'RIS.“