COURA 2.0

   Karel otevře oči v našem novém bytě a s úsměvem vyskočí z postele jako Jája a Pája z pece. Do prdele, já už jsem z toho čumění na večerníčky s Kristýnkou úplně vymletá. I když jsem si díky tomu uvědomila důležitou věc - že mě Karel tak přitahuje proto, že mi připomíná Pučmelouda. Když jsem jako malá koukala na Včelí medvídky, Pučmeloud byl první zástupce opačného pohlaví, co mě kdy sexuálně vzrušil. Doslova mě sexuálně probudil. Tak jsem objevila, že můj typ jsou nemotorní, robustní chlupatí bad boyové s velkým červeným frňákem. OK, bad boy Karel úplně není, ale všechno ostatní splňuje měrou vrchovatou.

   To já jsem spíš jako Káťa z Káti a Škubánka. 

   Coura. 

   V tom večerníčku sice tuhle stránku její osobnosti neakcentují, protože je to pořad pro děti, ale já umím číst mezi řádky.

   Za to, že jsem coura, může můj vnitřní hlas. Říkám mu Prašivka, protože to on ve mě probouzí prašivou couru a vhání mě do dalších a dalších sexuálních eskapád, ve kterých Karel nehraje žádnou roli. Přitom ještě nedávno jsem byla jen obyčejná čerstvá třicítka, která neví, jestli se má vdát za svého aktuálního chlapa, zatímco jí v hlavě ještě pořád poletuje její bejvalej jako motýl Emanuel - kdyby tedy byl motýl Emanuel arogantní, permanentně nevěrnej hajzl. 

   Samozřejmě si uvědomuju, že spousta jiných ženských by po takovém hodném chlapovi jako Karel skočily jako slepice po HHC gumídkovi. A že v téhle době, kdy 1) Trump ve volbách porazil Kamalu a pak ji nechal slavnostně popravit v přímém přenosu, 2) Putin dobyl Ukrajinu a Slovensko se k němu dobrovolně připojilo, a 3) umělá inteligence odpálila atomovky na obou zemských pólech a výrazně tím urychlila už tak kritické oteplování celé planety, se tohle moje banální nimrání ve vztazích může leckomu jevit jako úplně pičovské. 

   Ale víte jak.

   Každopádně pak se mi v hlavě ozvala Prašivka, ze dne na den probudila můj utlumený sexuální apetýt, jak se mi ani nesnilo, a začala mě zatahovat do dlouhé řady velmi divokých a pochybných sexuálních dobrodružství.

   Začalo to tím, že jsem zjistila, že mám kink na muže pracující v komunálních službách. Zrovna jsem zavedla Kristýnku do školky a chtěla běžet na casting, když přede mnou u chodníku zastavilo popelářské auto, vyskákali z něj popeláři a začali vysypávat popelnice. Při pohledu na ty jejich oranžové overaly se mi úplně zatmělo před očima a já zatoužila, aby se mě chopili jako těch popelnic. A než jsem se nadála, klečela jsem před nimi, moje kolena v bílých punčochách spočívala na špinavé, zaplivané dlažbě, a kolem mé tváře se hypnoticky pohupovalo pět macků. Úplné pyjorama. Bylo nás pět pro dospělé. 

   Vím, co si teď říkáte - od kdy jezdí popeláři v pětičlenných posádkách? Vždycky přece jeden řídí a dva stojí vzadu na stupátkách, ne? Ježíši, na to se vyserte. Prostě jich bylo pět a dali mi co proto. Ani jsem je nestačila všechny oblíznout a už mě opřeli o kontejner a nandali mi, co se do mě vešlo a ještě trochu víc. 

   Od teď, když si budu psát do životopisu, že jsem flexibilní, tak to pětkrát podtrhnu.

   Po téhle nečekané ranní rozcvičce jsem se musela vplížit zpátky do školky a tam se na toaletě trochu zkulturnit. No, hodně zkulturnit. Než mě totiž ti umounění pořízci propustili, na rozloučenou mi na tváři vyčarovali hutnou pleťovou masku. Ta byla jistě výživná, ale sotva jsem se s ní mohla ukázat na ulici, natož na castingu. To samé platilo o kondicionéru, co mi nechali ve vlasech. Obličej jsem si opláchla a vlasy rychle očistila papírovým kapesníčkem, protože na jejich mytí a sušení jsem ani náhodou neměla čas. Na kolenou špinavé a potrhané punčochy jsem rovnou vyhodila. A kalhotky jsem vůbec nenašla. Jen jsem doufala, že si je vzal jeden z nich jako suvenýr a že se neválí na chodníku.

   Ale až když jsem se znova namalovala a zkontrolovala v zrcadle, tak jsem se opravdu zděsila. Do hajzlu, co se to právě stalo?? Co jsem to udělala?? Kde se to ve mě vzalo?? Jak jsem to mohla Karlovi udělat?? Znamená to, že ho nemiluju?? Co to do prdele znamená?? Palčivé znepokojivé otázky bez odpovědí mě zaplavily jako Španělsko a já se v nich topila.

   A tehdy se mi v hlavě poprvé ozvala Prašivka.

   “Co to asi tak může znamenat, ty náno pitomá?” obořila se na mě. “Posledních pár let jsi šukala jen se dvěma chlapy a s tím druhým to bylo spíš jen takový šmrdolení než šukání. Pro ženskou s tvým libidem je to skoro smrt. Byla´s v sexuálním kómatu a teď ses z něj probrala.” 

   “Náhodou s Karlem máme celou dobu pravidelnej sex, kterej není vůbec špatnej…” ohradila jsem se zmateně.

  “Není vůbec špatnej?” opáčila Prašivka. “Tak co kdybys Karlovi koupila jednu z těch malých plastových figurek Oscara, napsala na ni “Za vůbec ne špatnej sex” a dala mu ji? Protože ve zbytku světa je “vůbec ne špatnej sex” považovanej za synonymum pro sex naprosto tragickej a katastrofální, horší než vtipy Marka Ebena.”

   Na to jsem neměla co říct. Byla to pravda. Karel mě plně uspokojoval v mnoha ohledech, ale sex s ním byl… řekněme, na půl hříbku.

   “Ženské jako ty to absolutně nemohlo a nemůže stačit," pokračovala Prašivka. "Byla´s na drastické sexuální dietě, takže jsi teď přirozeně sexuálně vyhladovělá. Sexuálně přímo umíráš hlady.”

   “A ten hlad mám jako zasytit grupáčema s popelářema? Za bílýho dne na ulici?” vyjekla jsem zoufale.

   “Je to slibnej začátek,” prohlásila Prašivka.