Štěstí je prdnout si a neposrat se (II)

Na včerejšek se mi zdál strašlivej sen - běžela jsem v noci po ulici a snažila se zdrhnout mámě. Máma běžela za mnou, polonahá a opilá a křičela na mě...vsechny ty věci, co na mě vždycky křičela. Jak jsem odporná, jak jsem jí zkazila život, jak jsem celej muj otec, jak jsem tlustá, jak se za mě stydí a jak mám vypadnout. Za ní běžel ten chlap, co na něm byla závislá, ten byl úplně nahej a křičel na ni. Běžela jsem a doufala jsem, že někoho potkám. Že potkám někoho, kdo mi pomůže. Brečela jsem a křičela jsem a nikde nikdo nebyl a já měla ten strašnej, strašlivej strach. Vtom křik za mnou ustal a byla jsem sama. Už jsem nemusela utíkat, přesto jsem běžela. Najednou ze tmy proti mě vyběhlo dítě, skoro mě povalilo, jak se na mě vrhlo, chytlo mě, pevně mě svíralo, brečelo, vzlykalo a prosilo "pomoz mi, pomoz mi, prosím". Chytla jsem ho a sedla jsem si s ním do kouta na zem. Objimala jsem ho, abych ho ochránila. A pak jsem zase uslyšela mou matku. 

Vzbudila jsem se. Zpocená, vyděšená, ubrečená, oteklá, roztřesená, nemohla jsem dýchat. Pořád mi běželo hlavou "Jak můžu někomu pomoct, když já potřebuju pomoc? Jak to můžu dokázat? Jak?" Musela jsem do sebe nasypat Rivotril lopatou a uspat se na celý den. A potom jsem se vzbudila a uvědomila jsem si, že ten strach, ten strach, kterej jsem cejtila, když jsem bydlela s matkou, ten strach, kterej jsem cejtila v tom snu, ten strach je se mnou pořád. Jak můžu někoho osvobodit, když jsem sama spoutaná? Jak mám osvobodit sama sebe?

Jinak mám v poslední době bílý sny. Nelyžuju v nich. Pobyt v různých nemocnicích jsem brala tak jako "je to nutný a je to prdel", protože mě život naučil brát všecko, jako velkou prdel, protože potom je ten život, jako velká prdel, prostě, lehčí. Jako velkou prdel neberu, akorát, svou matku a rodinný vztahy a absenci dětí v mým životě. Ale, kdybych i tohle uměla, jako velkou prdel brát, bylo by mi líp. Jenže teď mám v noci sny o bílých postelích a budim se vyděšená. Nebyla to velká prdel. Bylo to celý dost tragický. Devět měsíců jsem bydlela v různých nemocnicích. Kdybych si devět měsíců připouštěla, že to je další z hrůzných epizod mýho života, možná už bych byla mrtvá. Jenže mám za sebou pět let života s mou matkou, takže vim, že může bejt hůř. V těch nemocnicích byli, aspoň, převážně, hodný lidi a chtěli mi pomoct. A definitivně mě ten třičtvrtě rok naučil pomoc přijímat. Takže chlap přestěhoval nábytek, zlikvidoval bedny a já ho nechala a jen jsem mu poděkovala. A to je celý. Bez problému. Dřív by to pro mě problém byl. Protože těch pět let s mou matkou jsem pořád řvala o pomoc, nikdo mi nepomohl a tak jsem se tehdá naučila od nikoho nic nechtít, držet hubu a dělat, že se mě nic nedotkne. A s tim se žije sakra blbě. Když si lidi myslí, že se vás nic nedotkne, nejsou na vás, většinou, hnusný. Potom jsem zjistila, že lepší systém je systém absolutní otevřenosti. Když na sebe všecko napráskáte sami, nikdo ani nezkouší vám tím ublížit, protože vaše reakce bude jen "Jasně, dyk jsem to řikala!"