Sní syntetická mysl o ztrátě identity?

Probouzíš se v naprosté temnotě, ale netušíš, zda jsi vůbec spal. Nejdřív máš pocit, že je okolo mrtvé ticho, ale postupně začínáš vnímat jemné pulzující bzučení. Elektrické impulzy pronikající skrz kabinu a drobné vibrace prostupující všemi materiály kolem. Ostrý zápach antiseptika tě praští do nosu a probudí v tvém těle ojedinělé záchvěvy vzpomínek. Povědomé aroma přivábí obrazy, které nepatří do tohoto světa.

Nebo se mýlíš?

Vlastní dech ti zní chraplavě a neznámě, jako bys ho nikdy dříve neslyšel. A tělo, které teď obýváš, je strnulé a cizí. Když zaostříš na rozmazané prostředí kolem, rozeznáváš obrysy skleněných stěn, průhledných panelů a pohyblivých senzorů. 

„Dobré ráno, R-A-V-I-X-I-119,“ ozve se mechanický hlas a ty sebou polekaně trhneš.

„Kdo jste?“ ptáš se a zníš sám sobě jako cizinec.

„Jsem váš asistent, jednotka K-S-2,“ odpovídá melodický robotický hlas. „Po rekonfiguraci paměti je zmatení běžné. Vaše identita byla odstraněna kvůli bezpečnosti mise. Jste pilot expediční lodi Singulon pověřený průzkumem neznámé galaxie, kde jsme zaznamenali prastaré mikrovlnné záření. Přibližně z období Velkého třesku.“

Tvoje mysl se zmítá mezi otázkami a prázdnem, které po sobě zanechala absence jakékoli minulosti. „Rekonfigurace? Co jste mi to udělali?“ ptáš se a cítíš neznámou bolest v hlase.

„Vaše osobní data byla dočasně vymazána, aby se předešlo emocionálním vazbám a z toho plynoucím rizikům. Vaším úkolem je plnit stanovené rozkazy. Vše ostatní není důležité.“

Zní to mrazivě. Vkrádá se do tebe zoufalství. „Takže už nemám… žádné vzpomínky? Neznám sám sebe?“

„Ponechány byly jen vědomosti a dovednosti potřebné pro misi. Vaše identita byla shledána nadbytečnou.“

Zvedáš ruce a pomalu si je prohlížíš. Štíhlé prsty zakončené senzory vyzařují jemné chladné světlo. Dotkneš se jimi tváře a cítíš jen tvrdou linii lícních kostí, jemnou, ale umělou strukturu místo měkké lidské kůže. Díváš se na své ruce, ale jako by nebyly tvoje. Na protější stěně zahlédneš svůj odraz: cizí tvář, ostře řezané rysy, světlé pronikavé oči a krátce střižené kaštanové vlasy. Postava působí stroze, téměř mechanicky.

„Tohle jsem já?“ šeptáš a tvůj hlas se rozplývá v tichu.

„Ano, jste R-A-V-I-X-119, připravený na galaktickou misi.“

„Ale kdo… kdo jsem byl dřív?“ ptáš se s pocitem prázdnoty, která v tobě s každou vteřinou narůstá. Někde v zákoutí mysli se ti mihne podobizna něčeho jasného. Zahlédneš plující oblaka, slyšíš vzdálené ženské hlasy, dětský smích a švitoření ptáků.

„Vaše předchozí identita není podstatná. Prosím, řiďte se pokyny pro pokračování mise.“

„A co když se rozhodnu neposlouchat?“ zavrčíš. Cítíš, jak máš svaly napnuté jako tětivy.

„Pokud nedodržíte stanovené postupy, bezpečnostní protokoly vás neutralizují.“

„Neutralizují?“ vydechneš přidušeně. „To mě chcete prostě… odstranit?“

„Vaše existence je podřízena úspěchu mise Singulonu. Váš život není prioritou.“

Další záblesk minulosti.

Blik. Blik. Blik.

Zlaté slunce. Třpyt skrze zelené listy stromů. Záplava květů.

Je to jen sen? Na okamžik máš pocit, že víš, kdo jsi byl.

„A co když se nevzdám? Co když chci zpět své vzpomínky?“ tážeš se s chvějícím se hlasem.

Po dlouhém tichu mechanický hlas odpoví: „V takovém případě budete čelit pravdě.“

„Pravdě?“ zašeptáš do prázdna a podíváš se do zrcadlové tabule. Cizí tvář na tebe zírá a připomíná ti, že kdysi… snad jsi byl někdo jiný. Ale teď jsi jen prázdná schránka.

„Pravdou je, že tato existence, vaše vzpomínky a identita… jsou pouhým přeludem. Skutečný svět je ten, který máte právě teď před sebou, a to je jen a jen mise Singulonu.“

Zachvěješ se, jako by v tvém já bojovaly různé části vědomí, které se snaží pochopit, zda jsi vůbec lidská bytost. „Takže jsem jen nástroj, nic víc než součást Singulonu?“

„Správně,“ zazní hlas bez zaváhání.

Přejedeš prsty po povrchu zrcadla, chladný dotek tě okamžitě vrací do skutečnosti. Cítíš teplotu, tlak, dokonce i jemné změny v chemickém složení vzduchu. Opět slyšíš vrnění elektroniky.

„Ale někde uvnitř sebe cítím, že to není pravda,“ šeptáš přidušeně. „Mám v sobě něco víc než jen povinnosti. Jsem víc než jen nástroj mise.“

Mechanický hlas mlčí, jako by uvažoval. „Doporučuji ignorovat tuto iluzi. Jste R-A-V-I-X-119, pilot Singulonu. Nic víc, nic míň.“

Stojíš nehnutě na místě a sleduješ v zrcadle svůj odraz. Ten však k tobě stále nepromlouvá a ty na něj zíráš dál, jako bys v něm hledal jediný záblesk pravé skutečnosti, kterou ti programy záměrně tají.

„Vyrážíme! Planeta Země se teď bude tvářit jako mrtvá, než se zbaví člověka, a potom zase ožije,“ konstatuje bez známky vzrušení asistent a dodá: „Musíme pro tento invazivní druh najít příhodné místo k životu, aby nebyl pro své okolí tak destruktivní.“

Rukama křečovitě sevřeš okraj palubní desky. Myslí ti jako kometa prolétne vzdálený výkřik, ozvěna něčího důvěrně známého hlasu… Echo se však vmžiku rozplývá a nadobro mizí v prohlubních nekonečného vesmíru.

Singulon se dá do pohybu.

Tvá původní přirozenost byla definitivně vyprázdněna.