Štěstí je prdnout si a neposrat se (IIII)

No a kdo já jsem?

V týhle chvíli je to takhle - Jsem osmapadesátiletá bývalá žena. Ne, neprošla jsem změnou pohlaví, jen jsem onemocněla a moje ženská se někam vytratila. Vzali mi vaječníky a dělohu a tak si myslím, že to, že od tý doby nechavám chlapy chladnými s tím nějak souvisí, protože před tou operací jsem chlapy neodpuzovala, kdežto teď, ačkoliv jsem prvně ve svým dospělým životě...no dobře, hubená furt ne, ačkoliv na mě je sedmdesát pět kilo dost málo a nesluší mi, štíhlá se neodvažuju řikat, protože to označuje hezký tělo a to fakt nemám, protože moje tělo je teď kost a kůže, poměrně vytahaná kůže, jsem netlustá a tak jsem čekala, že se na mě zase budou stát fronty a není tomu tak, je to tak, že už se teď ani nesnažim se s chlapama potkávat, protože mě, jednoduše, žádnej nechce. A věkem to není. Protože mě po té nemoci uvrhli do invalidního důchodu, mám spoustu času na přemýšlení a vymyslela jsem, že, vzhledem k tomu, že mě chlapi chtěli, i když jsem měla dost přes sto kilo, něco na mě bylo. Nějaký kouzlo. To se ztratilo, když mi vzali ty ženský věci a tak to bude mít co dělat s estrogenem. Je mi padesát osm a trvalo mi rok, než jsem si zvykla na fakt, že jsem absolutně nepřitažlivá. Nu což, i takový ženy jsou na světě a není jich málo a nepáchají sebevraždy. Tak já si něco hezkýho na tom životě taky budu muset najít. Doteď se v podstatě všecko spojovalo s těmi chlapy. Nemám rodinu, matka mě nenávidí a děti se mi nepodařilo porodit. Starala jsem se, tedy, o děti, který rodiče měly. A protože pro mě bylo vždycky důležitý pro zdravej vývoj člověka, aby měl zdravej vztah s biologickými rodiči, látala jsem všem dětem, který prošly mým životem jejich vztahy s rodiči. No a tak se nemůžu divit, že po mně nevzdechnou. Teda jo, občas mi nějaký napíše.  No nic, tak to, a kruhy pod očima, to je to, co vídám v zrcadle. V zrcadle ve výtahu, tam se tomu pohledu hevyhnu, doma se zrcadlu vyhýbám úspěšně.