Štěstí je prdnout si a neposrat se (V)

Kdy začaly moje zdravotní potíže? To je stejný, jako se zeptat, kdy začaly moje psychický potíže - nevím. Ty psychický začaly dřív. Pocházím ze zdravých rodičů, mojí matce je osmdesát jedna a je živá a zdravá. Asi. Nemluví se mnou, naposledy mi přede dvěma lety zavolala, protože se spletla. Tak jsem zjistila, že ji bolí kolena.  Ani jsem jí neřekla, že já mám na chodbě zaparkovaný chodítko a že jsem přestala chodit, když jsem zjistila, že její byt už je napsanej na mou sestřenici. 

Všechno, co se v mým životě děje, se odvíjí od mý matky. Já vím, chytáte se za hlavu a řikáte si: "Proboha, je jí skoro šedesát a svádí to na matku? Není blbá?" No jo, je blbá. Kdybych měla děti, asi bych se ubírala jiným směrem, ale nepodařilo se mi porodit. A i to souviselo s mou matkou, doktoři po mým několikátým potratu řikali: "Musíte se zbavit toho strachu!" Bála jsem se, že budu stejně příšerná matka, jako moje matka a moje dítě mě bude nenávidět. Nenávidim ji, tedy? Kdepak. Bylo by to mnohem snazší, kdybych ji nenáviděla. Neubližovala by mi každý den, kdybych ji nenáviděla. Je to moje matka, miluju ji a nedokážu pochopit, že ona nemiluje svou dceru. Celý život mě trápila otázka: "Co jsem to za zrůdu, když mě moje máma nemiluje?" Na starý kolena už vím, že ta zrůda nejsem já, ale ona. Přesto tu zrůdu miluju. 

Byla jsem chtěný dítě, babička mi řikala, že se máma vdávala, protože chtěla dítě. Bohužel z prvních třech let života si pamatuju jen obraz Kleopatry na zdi, tátovy pohádky na magnetofonových páscích a bleděmodrý tričko s pejskem. Když mi byly tři roky, řekli doktoři mý mámě, že buďto mě odstěhuje z Prahy, nebo budu mít astma. Prej. A tak mě odstěhovala ke svým rodičům. Jen mě. A jezdila tam na víkendy. Vzhledem k tomu, že si nepamatuju, že bychom spolu někam chodily, nebo jezdily, ale pamatuju si na tašku plnou kastrůlků a alobalových balíčků, kterou si máma v neděli vždycky odvážela, mám pochybnosti o tom, že jezdila za mnou. 

Nicméně si pro kastrůlky jezdila, ale jeden víkend v měsíci ne. Pracovala, jako mzdová účetní a jeden víkend musela pracovat, protože měli uzávěrku. Což nezpochybňuju. Ale má to souvis s tím, že já jsem jednou za měsíc blinkala. Dědeček se mnou kvůli tomu lítal po doktorech, ale tehdá se na psychický problémy nehrálo a tak resultát byl - předčasně dospívá. No, pane doktore, já menzes dostala až skoro v patnácti, úplně poslední ve třídě i všude jinde mezi kamarádkama.

K psychiatrovi jsem začala chodit, až v roce 2002, to mi bylo třicet šest a začali jsme odhalovat věci. Podivný věci. Moje strašidla všude, všudypřítomnej strach, záchvaty paniky, při kterých nemůžu opustit byt, čili fluktuaci, záchvaty paniky, při kterých musím utéct z bytu pryč a toulat se, i když je noc, noční děsy a z nich vyplývající, celoživotní nespavost, problémy se vztahy a strach mít děti.