Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Krápníky bolesti

06. 12. 2024
0
0
46

Za svítání

 

Zakrvácela noc tepnami tónů ticha

prosakující mráz, když prázdna černé žíly

a umbry záchvěvy jen, přitlumené, kryly

denaturovanou tkáň sychravého vágna.

 

Jen mlžné vazivo dráždivých sugescí

pojilo srdce tmy zteřelé jedem dní.

 

 

 

Echó

 

Když Echó zpívala ve stínech starých stromů,

vanutí minulých srdečných melodií,

lilie bílé na louce se roztančily

a flóru kojila obloha mlékem mraků.

 

Když Echó mlčel sám ztrápený její hlas,

z raněných zlobou úst tu zněl jí cizí hlas,

když Echó mlčela, o pomoc volala,

tak něžně zpívala, když mlčky sténala.

 

 

 

Melinoe

 

Šlas pustou ulicí noci, má Melinoe,

nervózně ťukalas v své pravé stehno prstem

a v srdci tloukla ti úzkost, má Melinoe,

v srdci tlouk zmatek, tlouk, má Melinoe, tobě,

mrazil tě vtíravý sám stínů pohled v bedrech,

ale když pohlédlas za sebe nikdo nikde;

když vstoupila jsi do zahoustlé modré mlhy,

jež obestřela dav skleněných střepů lahví,

sychravou ulici a dlažbu černé cesty,

když pozvedla jsi tam temný střep z vratných lahví,                          10

když pozvedla jsi střep se kterým pohrávala

jsi ve svých si dlaních, střep, jenž sis prohlížela,

jímž přejížděla sis něžně po předloktí svém,

tak vzpomínalas na minulost jako můra

letí za světlem. Tvář dlaň zakryla, tvou masku,

tvář dlaň ti zakryla a zastínila masku,

tys v paměť upadla, když jsi zde vzpomínala

na dávný večer, kdy jsi život opouštěla,

na dávný večer, kdy odhazovalas masku

na dávný večer, kdy přec jsi tu jen zůstala,                                           20

cítila zmatek a maska se ti vrátila;

v tom něžně ťukalas sklem na své jemné tepně,

až něžně vykoukla zarudlá kapka krve,

se střepem u krku znovu ses otočila

za mrazivými sny a jehlicemi v bedrech,

tam pustá ulice, a v ní jen van-samota,

sám roztancovával igelitový sáček.

 

Má Melinoe za dne-noci osamělá,

královno nočních můr, bohyně utrápená.

 

 

 

Oizys

 

Hustá mha proudila opuštěnou ulicí,

zatímco plameny černých a pozdních stínů

sžehaly omítky zdí pustých kvádrů domů:

„Sníh, chlad, kdys cuchali vichřicí mé havraní

vlasy, mám nyní ty pět dní zle polámané

zsinalé, nocí šest jsem já si trhala je;

pět dní i nocí šest z prokletých putovala

jsem míst, mé údy se mi chvěly již prvního

dne, strachem jsem se hned první noc celá třásla,

den byl mi nocí, pět dní nepocítila jsem                                               10

teplo.“

 

Tuhnuly údy jí zimou a z poutí němých

úst vydechovala dál těžký navlhlý vzduch:

„Mé milé před pěti dny hadi mi pozřeli,

ty, jež kdys znali mě, jen dýmy skrývaly, ty,

jež nenáviděla jsem, domov můj sebrali,

ty, jimiž zhrdla jsem, mou hrobku vystavěli;

pět nocí v škarpách jsem spávala osamělá,

třetí noc v bolu jsem již krev vykašlávala,

třetím dnem viděla jsem v ránách paží svých hnis

– pět šrámů z nehtů mých a černo-žlutý absces,                               20

v mých pažích noci tři, tři hadí noci, hnijí;

ty, jež jsem znala jsou již mrtví, nebo mrtví

brzy budou.“

 

Šeptši pod zlomeným nosem svým, omdlévala

opodál střepů, když pak kašlem, nemocí, tmou

a únavou se ke dlouhému snění měla,

metelice sníh na ni hodiny sypala,

až sněhu peřina nakonec ji zakryla.

Nového dne nebe sněžení zanechalo

sníh tál a okolí mrtvolně utichalo;

s rozbřeskem sedmého dne nafialovělé                                                30

tělo jí bodaly lesklé ty jehly Slunce,

avšak s týmž pohledem osamění zírala

na okolní dění vyzáblá Oizys mrtva.

 


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru