Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seKrápníky bolesti
Autor
Čtenářka čtoucí
Za svítání
Zakrvácela noc tepnami tónů ticha
prosakující mráz, když prázdna černé žíly
a umbry záchvěvy jen, přitlumené, kryly
denaturovanou tkáň sychravého vágna.
Jen mlžné vazivo dráždivých sugescí
pojilo srdce tmy zteřelé jedem dní.
Echó
Když Echó zpívala ve stínech starých stromů,
vanutí minulých srdečných melodií,
lilie bílé na louce se roztančily
a flóru kojila obloha mlékem mraků.
Když Echó mlčel sám ztrápený její hlas,
z raněných zlobou úst tu zněl jí cizí hlas,
když Echó mlčela, o pomoc volala,
tak něžně zpívala, když mlčky sténala.
Melinoe
Šlas pustou ulicí noci, má Melinoe,
nervózně ťukalas v své pravé stehno prstem
a v srdci tloukla ti úzkost, má Melinoe,
v srdci tlouk zmatek, tlouk, má Melinoe, tobě,
mrazil tě vtíravý sám stínů pohled v bedrech,
ale když pohlédlas za sebe nikdo nikde;
když vstoupila jsi do zahoustlé modré mlhy,
jež obestřela dav skleněných střepů lahví,
sychravou ulici a dlažbu černé cesty,
když pozvedla jsi tam temný střep z vratných lahví, 10
když pozvedla jsi střep se kterým pohrávala
jsi ve svých si dlaních, střep, jenž sis prohlížela,
jímž přejížděla sis něžně po předloktí svém,
tak vzpomínalas na minulost jako můra
letí za světlem. Tvář dlaň zakryla, tvou masku,
tvář dlaň ti zakryla a zastínila masku,
tys v paměť upadla, když jsi zde vzpomínala
na dávný večer, kdy jsi život opouštěla,
na dávný večer, kdy odhazovalas masku
na dávný večer, kdy přec jsi tu jen zůstala, 20
cítila zmatek a maska se ti vrátila;
v tom něžně ťukalas sklem na své jemné tepně,
až něžně vykoukla zarudlá kapka krve,
se střepem u krku znovu ses otočila
za mrazivými sny a jehlicemi v bedrech,
tam pustá ulice, a v ní jen van-samota,
sám roztancovával igelitový sáček.
Má Melinoe za dne-noci osamělá,
královno nočních můr, bohyně utrápená.
Oizys
Hustá mha proudila opuštěnou ulicí,
zatímco plameny černých a pozdních stínů
sžehaly omítky zdí pustých kvádrů domů:
„Sníh, chlad, kdys cuchali vichřicí mé havraní
vlasy, mám nyní ty pět dní zle polámané
zsinalé, nocí šest jsem já si trhala je;
pět dní i nocí šest z prokletých putovala
jsem míst, mé údy se mi chvěly již prvního
dne, strachem jsem se hned první noc celá třásla,
den byl mi nocí, pět dní nepocítila jsem 10
teplo.“
Tuhnuly údy jí zimou a z poutí němých
úst vydechovala dál těžký navlhlý vzduch:
„Mé milé před pěti dny hadi mi pozřeli,
ty, jež kdys znali mě, jen dýmy skrývaly, ty,
jež nenáviděla jsem, domov můj sebrali,
ty, jimiž zhrdla jsem, mou hrobku vystavěli;
pět nocí v škarpách jsem spávala osamělá,
třetí noc v bolu jsem již krev vykašlávala,
třetím dnem viděla jsem v ránách paží svých hnis
– pět šrámů z nehtů mých a černo-žlutý absces, 20
v mých pažích noci tři, tři hadí noci, hnijí;
ty, jež jsem znala jsou již mrtví, nebo mrtví
brzy budou.“
Šeptši pod zlomeným nosem svým, omdlévala
opodál střepů, když pak kašlem, nemocí, tmou
a únavou se ke dlouhému snění měla,
metelice sníh na ni hodiny sypala,
až sněhu peřina nakonec ji zakryla.
Nového dne nebe sněžení zanechalo
sníh tál a okolí mrtvolně utichalo;
s rozbřeskem sedmého dne nafialovělé 30
tělo jí bodaly lesklé ty jehly Slunce,
avšak s týmž pohledem osamění zírala
na okolní dění vyzáblá Oizys mrtva.