Brána

Tibor dloubal vidličkou do rýže. Oběda se sotva dotknul. Tři čtvrtě roku špatně spal. Měl pocit, že nespí vůbec, i když tak docela to pravda být nemohla. Žádný člověk nevydrží nespat, to by dočista zkolaboval. Jenže jeho spánek byl mělký, provázený děsivými nočními můrami. Vždycky ho uprostřed noci vyhnaly z lůžka. Věděl, jaké budou a dosud si nezvykl. Kéž by dokázal ten obraz ze své mysli jednou provždy vymazat. Jenže na tohle ještě žádný psychiatr lék nenašel. Jedna jediná tragická sekunda, která změnila všechno. Rutinní cesta za nákupem, ke které se uvolil, zato jeho ségra odmítla. Předvedla jeden ze svých pubertálních výlevů, a tak ji raději nechali doma. Měla z pekla štěstí. Přivřel oči, ale to neměl dělat. Zase všechno viděl, jako by ho někdo týral smyčkou stejných záběrů. Náklaďák, který znenadání vjel do protisměru, náraz a záblesk. Pak už jen tma, křik, smrad z rozteklého benzínu a houkání sanitek. Pak to nejhorší, pohled do máminy zdevastované tváře, kterou nejprve nedokázal identifikovat, než mu došlo, o koho se jedná. Spousta krve kolem. A šok, který ho provedl krajinou šílenství.

Až na pár šrámů vyvázl zázračně bez zranění, jenže oba rodiče byli mrtví. Odešli tam, odkud se nikdy nevrátí. Sám si dlouho odmítal tuto skutečnost připustit. Pořád čekal… na co? Na zázrak? A pak přicházely ty sny… Ocitl se na psychiatrii, na lůžkovém oddělení, ale jeho stav se nezlepšil ani i píď.

Jeho strýc, který se obou sourozenců ujal, mu zaplatil speciální ozdravný kurz. Reklamu našel na netu a zapůsobila na něj. Řekl si, že nemá co zkazit. Když selhala klasická léčba, vyzkouší alternativní. Tak ho dnes přivezl sem, kamsi na vystrkov na druhý konec republiky.

„Vrať se mi zdravej, brácho. Takovej, jakej jsi býval předtím,“ objala ho na rozloučenou jeho dvanáctiletá sestra. Záviděl jí, že svůj úděl nese statečněji. Strýc říkal, že holky vydrží víc. Jenže ona neseděla v tom autě a neviděla, co viděl on.

Rozmrzele se podíval na zbytky na talíři. Jeho žaludek se bouřil jako obvykle a riskovat nechtěl. Tohle už nezvládne. Vrátil se k okénku. Postarší tlustá kuchařka po něm střelila nevrlým pohledem.

„Tohle myslíš vážně? Ach jo, dneska nikdo pořádně nežere. Ještě tuhle sezónu a na celej tenhle džob se můžu vysrat. Za ty prachy mi nestojí.“

„Bětko, kroť se. Jsme tady pro návštěvníky,“ napomenula ji o něco mladší kolegyně.

„Jo? Šéf se nepřetrhne. Už dva roky nám nepřidal ani kačku. Říkám ti, do podzimu, a dávám tomu tady sbohem.“

Tibor raději rychle vyklidil pole. Nemínil ztrácet čas s nevrlou a frustrovanou zaměstnankyní. Vrhl pohledem po těch, s kterými stráví příštích čtrnáct dní a které vidí poprvé v životě. A asi naposled.

 

*

 

Lektor kurzu Pavel Remeš urovnal papíry a ztěžka se opřel do křesla. Jeho kolega Zdeněk Hanuš, kterého si před časem najal na administrativu, si prohlížel složky s diagnózami pacientů.

„V pořádku?“ zeptal se ho. „Účetnictví sedí?“

„Do puntíku. Vklad poslali všichni v termínu a taky dotace je na účtu. V tomto směru vše v pořádku.“

„A co není v pořádku? Tváříš se, jako by ti uletěly včely.“

„Ale nic, jen…“

„Co se ti nezdá?“

„Taková drobnost… jen takový pocit… pročítal jsem si diagnózy. Nevím, jestli jsme si neukrojili příliš velký krajíc.“

„Rozhodně ne. Firma prosperuje, zájemci se jen hrnou. Nebuď negativistický, to nám nesluší. Naším úkolem je přivádět klienty do pohody.“

„Zatím jsme se věnovali takovým těm běžným obtížím… deprese, stresy, obsese… Jenže teď… Díval ses dobře? Všiml sis toho vůbec? Na kurzu máme dvanáct klientů. Každý z nich se setkal se smrtí někoho blízkého, úplně každý. Je to hodně výbušná kombinace. Nevím, zda takovou nálož zvládneme.“

„Je to výzva. Člověk má přijímat výzvy, ty nás posunou dál. Právě to mne láká, že se se smrtí setkali úplně všichni. A netvař se tak ponuře. Za půl hoďky máme první sezení, potřebujeme jim vlít do žil naději, sebedůvěru a radost, ne smutek a pesimismus.“

„No jak myslíš. Snad máš pravdu.“

Podal jsem to přesvědčivě, pomyslel si lektor. Na tom jsem postavil základy mé léčby. Jaký je můj skutečný cíl, to bys nepochopil a utekl dříve, než bych s tím započal. Tohle je jen pro silné.

Pavel Remeš pootevřel šuplík stolku, do něhož po příjezdu naskládal pár svých věcí. Nenápadně, aby si toho jeho kolega nevšiml, přelétl pohledem fotografii mladé smutné dívky v černém rámečku.

 

*

 

Sjížděli se ze všech koutů republiky. Reklama působila zajímavě, i když Tiborův strýc vůči nim býval hodně skeptický. Tady však neměl na vybranou. Synovcův stav se nelepšil a ze zoufalství zkoušel, co se dá.

„Hm,“ prohodil, když zastavil na malém parkovišti a pohledem prolétl celý areál. Původně býval v provozu i v zimě, jenže sníh už pár let nepřicházel. Zůstala tu chátrající sjezdovka a budova, na které počal hlodat zub času. S odchodem zimní klientely přestávala být atraktivní a majitel údržbě moc nedal. Ubylo i personálu, zatím se ještě podnik držel nad vodou, otázkou bylo, jak dlouho. Přežíval díky školním akcím a kurzům, jako je tento.

„Nic extra, příroda kolem pěkná, tak si to tady užij,“ pronesl strýc. „Každý večer si zavoláme a za čtrnáct dní pro tebe přijedu.“

Tibor vybalil zavazadla a odnesl je do předsálí, protože pokoje ještě nebyly připravené. Potom se odebral k obědu, i když to poslední, na co pomyslel, bylo jídlo.

 

*

 

Poté, co jeho nepohodu prohloubila nevrlá kuchařka, následovalo první skupinové sezení. Nebylo pro něj ničím novým, zažil ji už při svém pobytu v psychiatrické léčebně. Každý poví svůj životní příběh a ostatní říkají své postřehy a názory. Zatím to nefungovalo. Vesměs se ho snažili povzbudit, jenže jeho noční můry neodehnali.

Sešlo se jich tady dvanáct. Vyprávělo šest z nich, určili je losem. Jejich příběhy ho nepovzbudily ani trochu. Měl pocit, že se tu sešli samí vyděděnci, kterým osud připravil to nejhorší, co mohl. Nejstarší Marcel přežil bouračku, kterou nezavinil. V druhém autě zůstala mrtvá celá rodina a on se s tím dodnes trápil. Za volant už sednout nedokázal, nová práce v továrně u pásu ho neuspokojovala a propadal se do stále hlubších depresí. Nejmladší Arianě bylo teprve osmnáct, stejně jako jemu. Před třemi lety nalezla svou sestru, poté, co spáchala sebevraždu. Od té doby bojuje s úzkostmi a její spánek nestojí za nic. Nejhůře na tom byl Ivan. Bylo mu dvacet. Před pěti lety výboj vysokého napětí sežehl jeho kamaráda na škvarek. Lezli na odstavené vagóny a nedošlo jim, jak je to nebezpečné. Sám utrpěl těžké spáleniny a přišel o pravou ruku pod ramenem. Utápěl se v depresích a musel přerušit i školu. Pak čtyřicátník Emil, kterému během dvou let zemřely manželka a dcera na rakovinu. Majka, jejíž otec spáchal sebevraždu, zrovna když u něj byla na čtrnáctidenní střídavé péči.

Byly to jiné příběhy, než znal z psychiatrie. Horší. Z tehdejších pacientů se setkal se smrtí jen on. Tady všichni. Kdo z nich mohl říci druhému cokoliv na povzbuzení? Svým způsobem byli všichni na jedné lodi, na té, která duše převádí do země utrpení. Nebylo mu ani trošku lépe. Spíše ho osudy ostatních strhly do ještě větší melancholie. Posledním na řadě byl on a se sebezapřením pověděl svůj příběh. Jestli to tak půjde dál, strýc vyhodil peníze naprosto zbytečně.

„Vidím rozpaky ve vašich tvářích. Ale dnešek je pouze prvním krokem. Navzájem jsme si sdělili svá traumata a vnímám, že vás to poněkud rozhodilo. Zítra si povíme zbývající příběhy a nejhorší budeme mít za sebou. V dalších dnech se naučíme s našimi traumaty bojovat. Věřím, že je společně dokážeme setřást, vypudit z vašich duší. Každý den vám rozdám úkoly a vy je budete plnit. Každý den postoupíme o krůček vpřed a až skončíme náš kurz, budete se cítit lépe než nyní,“ pronesl procítěně Pavel Remeš. Záměrně neřekl mnohem lépe, což měl původně na jazyku. Protože až tak úplně lhát nechtěl. Skutečnou pravdu jim nemohl a nesměl prozradit. To by bylo všemu konec. Měl svůj plán a toužebně doufal, že nepřinese žádné oběti.

 

*

 

Před večeří si odnesli zavazadla do právě uklizených pokojů. Ze schodů kráčela s kýblem a smetákem kuchařka, která ho sepsula už při obědě. Takže kuchařky tady i uklízí. Sotva uklidila věci do kumbálu, postavila se za recepci a před sebe rozložila klíče od pokojů.

„Jo, jsem tu holka pro všecko, akorát stará a už toho mám po krk,“ počastovala ho nevrlou poznámkou. Jako by za její osud mohl zrovna on. Mlčky sebral klíče a rozhlížel se po svém spolubydlícím. Vylosoval si Ivana. Položil tašky na stůl a v ponuré náladě vybaloval věci. Vyhlédl z okna. Všude kolem byly husté lesy, vesnice se nacházela hluboko v údolí a odtud ji nebylo možné spatřit.

„Hele, je mi to blbý, ale nepomohl bys mi?“ oslovil ho Ivan. „Chtěl bych se osprchovat.“

Tibor po něm střelil pohledem.

„Neboj, nic choulostivýho po tobě nechcu. Jen namydlit záda a pak mi je utřít ručníkem. Tohle sám nezvládám. Doma mi s tím pomáhá táta nebo máma, a i to mne sere. Jen nevím, jestli zvládneš pohled na zrůdu. Protože já jsem zrůda.“

„Jasně, že ti pomůžu. A neříkej, že jsi zrůda, to je přece blbost.“

„Až mně uvidíš, pak teprve hodnoť,“ odpověděl Ivan sarkasticky. Odepnul si protézu a začal se svlékat. Tibor hleděl na hrozné jizvy na jeho těle a snažil se nedávat najevo zděšení. Pomyslel si, vždyť já jsem na tom ještě skvěle. Mám zjizvenou jenom duši, a to není na první pohled vidět.

„Hnusný, co?“ přerušil ho Ivan. „Varoval jsem tě, jo, stala se ze mne zrůda, napřed jsem byl jen debil. Posral jsem to a celej můj život je v hajzlu. Nejradši bych nebyl. Hlavně se netvař soucitně, to bys mne fakt nasral. Takových pohledů a keců mám plný zuby.“

„Rozumím. Spolehni se.“

Snažil se mu vyhovět. Měl aspoň pocit, že je užitečný. To už dlouho nezažil. Poslední dobou se cítil přítěží pro celé své okolí. Strýci, jeho manželce, jeho dětem, sestře, všem jen přidělával starosti. Neměli to s ním lehké a nijak jim to neusnadňoval.

„Oblíknu se už sám,“ řekl Ivan, jakmile vylezl ze sprchy. „Tohle zvládám i jednou rukou, naučíš se, když nemáš jinou možnost. Je to drbačka, jenom se nesmím dívat do zrcadla. Zrůda. Nikdy jsem žádnou holku neměl a mít nebudu,“ dodal smutně.

„Třeba jo. Nikdy nevíš.“

„Kecy. Radši mlč. Lituju jenom toho, že jsem tam nezůstal taky. Život na hovno a rodiče mýho kamaráda mne doslova nenávidí. Jenže to byl jeho nápad, já blbec na to skočil. Mělo nás to sejmout oba a měl bych klid. Jenže to nesmím říkat našim. Jsou z toho nepříčetní. Na tenhle kurz mne donutili oni, nebyl to můj nápad. To jen aby bylo mezi náma jasno. Mluv co nejmíň a můžeme být kámoši.“

Nevěděl, co na to říct. Chtěl ho nějak povzbudit, ale nedostávalo se mu těch správných slov. Vždyť si neví rady sám se sebou. Naštěstí ho vysvobodilo vyzvánění mobilu. Byl to strýc, kterému musel vše dopodrobna povyprávět. Pozdravila a pár slov na povzbuzení přidala i jeho manželka. Pak s ním chtěla mluvit ségra, jejíž proud řeči byl k nezastavení. A že ho pozdravují i dva strýcovi synové, ještě školáci. Když nic, tak aspoň na chvíli ho to vytrhlo z chmur.

 

*

 

Zdeněk Hanuš si znovu prohlížel jednotlivé složky. „No nevím, nevím,“ pronesl. „Z dneška mám rozpačitý dojem, to ti teda řeknu. Představoval jsem si to jinak. Řeknu ti, mám z toho takovou depku, že bych ji nejradši zalil pár panákama. Neudělám to jen proto, že kocovina je ještě horší. Taky nemají žádnej pořádnej chlast. A ztřískat se do němoty před klientama, to bych totálně zazdil.“

Jo, taky jsem chlastem zaháněl smutek. Naštěstí jen krátce, jinak by teď ze mne byla troska a živořil bych někde v azyláči. Nepřišel bych na svůj objev a veškeré mé naděje by zhasly, pomyslel si Remeš, ale místo toho řekl. „Proč? Mně se zdá, že všechno jede jako po drátkách.“

„Nemám takový pocit. Vybral jsi ty nejhorší případy. Že by se po dnešku cítili líp? To pochybuju. Když se rozcházeli na večeři, připadali mi ještě zasmušilejší než předtím.“

„To se poddá. Vím, co dělám. Zítra přejdeme do fáze dvě. Přesně dle konceptu.“

„Podle tvého konceptu, chceš říct. Být tebou, proložím to lehčími případy. Aby to bylo takové… rozvolněné. Všichni tihle lidé řešili smrt někoho blízkého a totálně je to rozložilo. Připadají si totálně v hajzlu. V tom vidím problém.“

Ano, všichni se napřímo setkali se smrtí. Proto jsem si je vybral. Oni potřebují mne, abych jim pomohl. A já potřebuju je. Jen nesmí vědět, proč. Tohle místo jsem hledal roky a nehodlám se ho vzdát.

Vytáhl zápisník s poznámkami. Měl v něm složenou mapu a vyznačené všechny vycházky. Ta na poslední den byla nejkratší. Na ní mu však záleží nejvíc. Právě tehdy se rozhodne, zda jeho mnohaletá práce povede ke kýženému výsledku. Ať už za poznání zaplatí sebevětší cenu.

 

*

 

Příští den dopoledne stihli zbývající várku zpovědí, stejně smutných jako ty předešlé. Nedodaly jim sebemenší špetku optimismu. Viděl to na jejich zachmuřených tvářích a asistent Zdeněk na tom nebyl o nic líp. Pavel Remeš si však byl jistý sám sebou.

„Ukončili jsme úvodní část našeho zotavovacího kurzu. Tu těžší, kdy jste před sebou odhalili svá poraněná nitra. Byl to první zásadní krok k vašemu uzdravení. Na dnešek jsem naplánoval výlet po okolí, na vyčištění hlav. Je zde spousta krásných míst. Samotná chůze je hodnocena jako nejzdravější pohyb pro člověka, takže jej budeme brát jako součást duševní hygieny. Nebojte se, nepůjde o žádné náročné trasy, nehoníme se za rekordy.“

Tibor si oddechl. Smutnými příběhy měl hlavu přeplněnou a byl rád, že se už nemusí na nic soustředit. Potřebuji vypnout, nebo tu tíhu nevydržím, pomyslel si.

 

*

 

K večeři se sešli v mnohem lepší náladě. Tibor měl hlad, jako už dlouho ne. Ke stolu si sedl naproti Arianě. Nenápadně ji mezi sousty pozoroval. Štíhlá dívka s dlouhými, vlnitými vlasy černými jako uhel, které si každou chvíli odhrnovala z čela. Pohyb jejich paží mu připadal neskutečně půvabný.

„Dobrý?“ zeptal se.

Zvedla k němu zrak a upravila si ofinu.

„Myslím tady. Jak se ti na kurzu líbí?“

Zamyslela se. „Ale jo, je tu hezky. Výlet byl taky fajn. Jestli mi něco přinese… fakt nevím. Snad jo. Jenom cesta sem byla šílená. Děsná dálka, tři přestupy, jednou měl vlak zpoždění a bála jsem se, že nestihnu další spoj.“

„Ty jsi dojela vlakem?“

„Jo. Vlakem a pak autobusem.“

„Říkala jsi, že bydlíš ve stejném městě jako já.“

„No asi jo, říkal jsi to ve své zpovědi.“

„Nazpátek se nemusíš takhle trmácet. Strýc pro mne přijede autem. Je moc fajn, zavolám mu, že by tě přibral.“

„To bys byl hodnej. Hodně by mi to pomohlo.“

„Spolehni se.“

Nálada se mu rázem zlepšila.

 

*

 

Příštího dne otevřel Pavel Remeš další téma. „Dnes si povíme něco o strachu. Je jednou ze základních lidských emocí. Hodně důležitá pro naše přežití, hlavně dříve, kdy svět byl mnohem nebezpečnější než nyní. Symptomy strachu znáte velice dobře. Bušení srdce, zrychlené dýchání, chvění, zvýšení krevní tlak, pocení… je přípravou na boj nebo na útěk. Pozůstatek z dávných časů, kdy boj nebo útěk byly jedinými variantami přežití. Strach je také prostředkem k ovládání druhých. Lidé toužící po moci ho často používají. Jistě jste se s takovými setkali, nebo se s nimi setkáte. Snaží se vyvolat dojem, že se jim musíme podřídit, že právě prostřednictvím strachu nás hravě ovládnou. A víte, co bývá typické?“

Tibor zavrtěl hlavou.

„V drtivé většině případů tomu bývá tak, že strach před nějakou překážkou je mnohem větší než překážka sama. Když ten strach přemůžeme a překážku přeskočíme, ihned se nám uleví. Pochopíme, že to dokážeme. Pak snáze zvládneme další překážky, které před nás život klade. Jedním z důsledků strachu jsou výčitky svědomí. Ty se nám také snaží podsunout lidé v touze nás ovládat. Když na ně přistoupíme, sami si podrážíme nohy. Každý z vás velice dobře ví, co jsou výčitky svědomí. Ty jste si však vytvořili sami. Každý z vás se setkal se smrtí někoho blízkého a cítíte za ni podvědomě vinu, byť se jednalo o souhru nešťastných okolností. Účelem našeho kurzu je právě tuto vinu překonat. Věřím, že to společnými silami dokážeme. Povídali jsme si, co vás trápí nejvíce, kvůli čemu jste přijeli. Chorobný strach a pocit viny snadno přechází v úzkost, která vás spoutává neviditelnými okovy. Právě té vás zbavíme. V dalším kroku zapřemýšlíme o vašich drobných traumatech, těch, která vás trápí jen trošku. Každý nějaká má. Právě na těch menších se nacvičíme. Svěříte se mi, z čeho míváte strach, ale s čím dokážete žít. Nechám vám chvilku na rozmyšlenou. A pak si povíme, co s tím.“

 

*

 

Výletům zasvětili každé odpoledne. Pavel Remeš se svým kolegou nikdy dopředu neřekli, kam zamíří. Bylo to překvapení. Cestou zadávali úkoly, takové drobné, v nichž měli překonávat sami sebe. Třeba Ariana měla strach i z malých výšek, ale nakonec zvládla vyšplhat po žebříku na posed. Ostatní jí pomáhali, hlavně Tibor a byl to pro něj nadmíru příjemný zážitek. Příštího dne došli k zatopenému lomu, kde se vykoupali. Stálo je hodně úsilí, aby přemluvili Ivana. Po dlouhém přemlouvání si dal říci, ale nechal si tričko, aby ostatní neviděli jeho jizvy. Jen ty na noze, táhnoucí se až k patě. Každý z nich bojoval se svým traumatem a po týdnu Pavel Remeš uznal, že všichni učinili krůček vpřed. Vymýšlel pro ně různé soutěže, při nichž přišli na jiné myšlenky a tolik se nezatěžovali minulostí. Třeba přejít potok přes položenou kládu. Několik z nich to nezvládlo a vymáchalos e ve vodě, ale bavili se parádně. Ve skupině zavládla uvolněnější nálada.

Při návratu z jednoho výletu Remeš odbočil ze značky a vedl je úzkou pěšinou mezi stromy. Znenadání se před nimi vynořila oprýskaná budova. Měla dvě patra, všechna okna zabezpečená mřížemi a působila hodně zchátrale. Zvědavě ji obcházeli. Dovnitř vedly masivní dřevěné dveře, byly však zamčené.

„Škoda,“ poznamenal Tibor. „Mohli jsme si to tam projít. Byly by z toho perfektní fotky do skupiny.“

„Uvidíme, co se s tím dá udělat,“ poznamenal Pavel Remeš a potutelně se usmál. Vzbudil zájem a o další krůček se přiblížil svému záměru.

 

*

 

„Co je to za zříceninu tam kousek od žluté značky?“ zeptal se Tibor kuchařky. Poté, co získal chuť k jídlu, ho vzala na milost.

„Jo, vy myslíte ten starej špitál? Dávno ho měli zbourat,“ pronesla bodře a přidala mu na talíř vrchovatou naběračku rýže.

„Mně se zdá docela zachovalej. Proč jsou na všech oknech mříže? A proč tam není nějaká orientační tabule? Žádná upoutávka. Není to škoda? Tak zajímavé místo.“

„Hnusný místo to je a hnusný věci se tam děly. Ani se děcka neptejte, měly byste z toho těžký spaní. A zrovna vy tohle nepotřebujete.“

„Nás to právě zajímá. Dovnitř jsme se nedostali, takže…“

„To ještě aby. Tam bych nepáchla ani ve dne. Povídá se, že tam straší. A nezdržujte. Další chcou taky jíst.“

Všimli si, že Pavel Rymeš o čemsi hovoří s pupkatým majitelem penzionu, který mu předával jakýsi drobný předmět. Nejprve se obezřetně rozhlédl, jestli se na ně někdo nedívá. Všiml si toho jen Tibor, ale příhodu hned pustil z hlavy.

 

*

 

Dopoledne absolvovali předposlední sezení.

„Zítra po obědě se rozloučíme a zamíříte do svých domovů,“ oslovil je Pavel Remeš. „Věřím, že jste na našem kurzu načerpali dostatek sil a dokázali alespoň zčásti zabojovat se svými traumaty. Včera jsem každého z vás vyslechl a jsem přesvědčen, že jste na dobré cestě. Máme před sebou poslední noc, tudíž se žádá učinit vše pro to, aby se stala nezapomenutelnou.“

Odmlčel se a po chvilce pokračoval. „V našem úsilí překonat sebe sama jste několikrát překročili lávku diskomfortu. Cítíte, že jste silnější, než jste se sami domnívali. Teď vyzkoušíme něco, co nás posune ještě dál. Noc pod širým nebem, v lůně přírody.“

„Cože?“ vyjekla Alice. „S tím jsem nepočítala. V noci je zima.“ Ozvalo se i pár nadšených hlasů.

„Nemusíte mít žádné obavy, S kolegou jsme vypůjčili dole v městečku třináct spacáků. Nocovat budeme pod skalním převisem, který si pamatujete ze středečního výletu. Právě tam budeme nejlépe chráněni před rozmary přírody, byť déšť podle předpovědi nehrozí. Teď vás zavedu do skladu a rozeberete si spacáky. Večeři si vyzvedněte v jídelně, máte ji tam nabalenou v sáčcích.“

 

*

 

Bylo už k večeru, když Pavel Remeš odbočil z cesty. Ke skále zbývaly čtyři kilometry.

„Přichystal jsem si pro vás ještě jedno překvapení. Tak pojďte.“

Během chvilky dorazili ke zchátralé budově, kterou si tak dobře pamatovali od minula. Zastavil se před vchodem.

„Než se odebereme na nocleh, mám pro vás jeden bonus. Všiml jsem si, že některé z vás tahle budova hodně zaujala a byli jste zklamaní, že ji neuvidíte zevnitř. Trošku jsem zapátral a voilá… tady je!“ Triumfálně vyňal z kapsy klíč a odemkl.

„Kde jste k němu přišel?“ zeptala se Jarmila.

„Nemovitost patří obci, ale klíče jsou uloženy v penzionu. Prý kvůli hasičům, kdyby bylo potřeba. Tak jsem si ho do zítřka půjčil. Byla by věčná škoda neprojít tuhle budovu, zvlášť, když má hodně zajímavou historii. O ní si také něco povíme. Tak vzhůru dovnitř, dokud je ještě světlo.“

Ocitli se v přítmí. Uprostřed chodby s oprýskanými stěnami se nacházelo schodiště. Míjeli zeleně natřené dveře vedoucí do malých pokojíků se železnými postelemi a plísní prorostlými matracemi. Většina měla zazděná okna a připomínala vězeňské kobky. Zmocnila se jich tíseň. Panovala tu podivná, zneklidňující atmosféra. Zpoza zamřížovaných oken, obrostlými lebedou, prosvítalo denní světlo. Vrátili se zpátky. Jedny schody mířily do suterénu. V něm se nacházela obrovská místnost s kovovými stoly. Nad kachličkovanými stěnami v jedné řadě kovová umyvadla. Nad nimi spatřili okna s vybitými tabulkami, z nichž splývaly šlahouny psího vína.

„Co tady proboha bylo? Vypadá to jako pitevna,“ pronesl někdo.

„Kdo ví,“ odpověděl Pavel Rymeš. „Teď se podíváme nahoru.“

Vystoupali do druhého patra, až pod střechu. Zavedl je do jednoho z pokojů. Popínavé rostliny zabraly větší část podlahy, v rozích nad zelenými kachličkami bujela plíseň. U okna stálo zrezivělé kolečkové křeslo a vedle něj další křeslo, připomínající zubařské. Jediný nábytek představovala polorozpadlá postel a sekretář, z nějž před mnoha lety odprýskala veškerá glazura. U něj se Pavel Remeš zastavil.

„Věřte nebo ne, ale původně zde býval psychiatrický ústav. Bylo to v dobách, kdy psychiatrie byla teprve v plenkách, duševně nemocní lidé stigmatizováni a léčeni opravdu brutálními metodami. Z internetu jsem vytáhl nějaké fotografie, jak to tu vypadalo původně. Kam jsem je jen dal? Kruci… počkejte tu, hned jsem zpátky.“

Než se vzpamatovali, otočil se a slyšeli jen dupot nohou po schodišti. Čekali a nic se nedělo. Nevěřícně na sebe zírali. Venku se smrákalo a místnost se pozvolna nořila do šera. On stále nepřicházel.

„Nepůjdeme se po něm podívat?“ zeptal se Marcel.

„Řekl, ať počkáme,“ namítla Lucie.

„Pro co sakra šel? A kam? Vždyť měl batoh na zádech. Všechny věci s sebou. Nedává to logiku.“

„Jo, řekl, ať počkáme. Jenže utekla celá věčnost. Co když se mu něco stalo? Co když se někam propadl? Vidíte, jak to tady vypadá. Bezpečně teda rozhodně ne.“

„Nic jsme neslyšeli.“

„To ještě nic neznamená. Já to jdu omrknout. Pro všechny případy. Kdo jdete se mnou?“

Přihlásili se tři dobrovolníci.

„Vy ostatní tady počkejte,“ rozkázal Marcel. „Koukám, že jste všichni vybobkovaní, nevím z čeho. Je to jen stará barabizna. Projdeme ji, pro jistotu, jestli se mu něco nestalo. Hned se vrátíme.“

Vyrušilo je podivné chrčení, které se ozvalo z rohu místnosti. Vzápětí se rozezněl Remešův hlas.

„Omlouvám se vám všem za tuto malou lež. Musel jsem ji použít, protože jinak bych vás všechny nedokázal přemluvit pro změnu plánu. Za sekretářem je vysílačka. S tou budeme ve spojení. Vpravo je taková malá červená páčka. Stačí přepnout a můžeme spolu hovořit.“

František se vrhl k sekretáři a vzápětí třímal v rukou vysílačku.

„Co to má ksakru znamenat? Přepínám.“

„Všechno vám vysvětlím. Jedná se o zkoušku vaší odvahy, díky které překonáte vaše traumata. Přenocujete tam, kde jste. Zdánlivě strašidelné, opuštěné budovy jsou nejlepší pro překonávání strachu. Je to jen fiktivní, iracionální strach, který je v každém z nás. Strávíte zde celou noc a ráno vás přijdu vysvobodit. Berte to za vaši závěrečnou zkoušku. Právě díky ní se přesvědčíte, zda kurz měl pro vás skutečný význam, zda vás dokázal vyvést z tragédií, kterými jste si prošli.“

„Je to blázen,“ prohlásila Jarmila.

„Chtěli jste se dozvědět něco o historii této vybydlené nemocnice,“ pokračoval Pavel Remeš. „Povím vám ji, tak pozorně naslouchejte. Byla postavena někdy v polovině devatenáctého století. Sváželi sem případy šílenství, které nikdo nedokázal uspokojivě léčit. Duševně postižení byli považováni za posedlé ďáblem, lidé se jich báli a snažili se je izolovat do míst, co nejvíce vzdálených svým příbytkům. I proto byla budova postavena na tak nepřístupném místě. Pacienti s nejtěžšími diagnózami trávili život v klecích, nebo upoutáni na lůžko za strašných podmínek, které si nedokážeme představit. Později k tomu přibyla lobotomie, chirurgický zákrok, kdy byla zaváděna dlouhá jehla podél oční jamky až do mozku. Mnoho takových operací skončilo tragicky. I když se třeba zbavili záchvatů, stali se z nich mentálně těžce postižení jedinci, kteří jen přežívali. Nejhorší zločiny zde odehrály za druhé světové války, kdy naši zemi okupovali nacisté. Zrůdné pokusy na lidech, které se vám neodvážím detailněji vylíčit. Když se blížila osvobozenecká fronta, zdejší velitel přikázal všechny pacienty postřílet. Po válce se noví majitelé pokusili ústav znovu otevřít, už za modernějších a lidštějších metod. Nikdy se jim to nepodařilo, po dvou letech jej uzavřeli a definitivně odešli. Říká se, že místo je utrpením a smrtí tak nasáklé, že zde po nocích straší. Povídá se, že duše zavražděných v noci vystupují ze zásvětí a bloudí po chodbách, hledajíc spravedlnost. Jsou to samozřejmě pověry, ale genius loci této budovy je nepopíratelný.“

„To jste nás sem zavřel abyste nás mohl děsit?“ rozlítil se František.

„Jedním z důsledků strachu jsou z fantazie vyvolávané představy, které nemají s realitou nic společného. Přesvědčíte se, že zde strávíte noc, aniž by vás cokoliv ohrozilo. Jediným nepřítelem je váš strach z iracionálna. Ráno zmizí a s ním i vaše traumata. Pamatujte. Vše je jen ve vaší hlavě.“

„Nemáte právo nás tady držet,“ rozčiloval se František a mnozí mu přizvukovali. „Je to omezování osobní svobody. Když nás nepustíte vy, zavoláme policii a ta už si to s vámi vyřídí.“ Jedna z žen se hystericky rozesmála.

„Souhlasili jste s podmínkami kurzu, všichni bez výjimky. Dokonce písemně. Také víte, že na dnešní výpravu jste museli nechat mobily na pokojích. Chtěli jsme zůstat odříznutí od vyspělého světa.“

„Já ho mám! Mám mobil! Já neposlechla a zavolám pomoc!“ zaječela hystericky Jarmila.

„I s tím jsem počítal, vždycky se najde někdo, kdo poruší daná pravidla. Ale to na věci nic nemění. Tohle místo má zvláštní atmosféru. V okruhu sto metrů od budovy nefunguje mobilní signál. Nevím proč, nikdo mi to nedokázal uspokojivě vysvětlit, ale je tomu tak. Uložte se ke spánku, nebo si prohlédněte zbytek budovy. Záleží jen na vás, jak naložíte se svým časem. Nikdo jiný kromě vás tu není, můžete si dělat, co chcete. Jen malé varování, v prvním patře na konci chodby se nachází kaple. Kdo neví, o co jde, může se vyděsit. V lavicích jsou postavy zahalené v rubáších. Před mnoha lety se jeden umělec pokusil místo oživit a vytvořil z drátů jakoby lidské postavy, které obalil látkou. Měla to být turistická atrakce, jenže k tomu nikdy nedošlo a své dílo tam zanechal. Rovněž vás zajímaly kovové stoly v suterénu. Používaly se při pitvách, bohužel i živých pacientů. Ve sklepeních najdete rezavé klece, o kterých jsem se zmiňoval. V sedm hodin ráno otevřu vchodové dveře a kurz uzavřeme našim posledním sezením.“

„Vy šílenče, co nám to děláte!“ vykřikla Jarmila a třesoucíma se rukama vyťukala 112. Jenže mobil nereagoval. Na displeji nezůstala jediná čárka. Někteří seběhli dolů a marně bušili na dveře. Proběhli celým patrem, ale nikde nenašli únikovou cestu. Bylo jasné, že se ven nedostanou. Nakonec se celí roztrpčení vrátili zpět.

„Co se dá dělat, tak se s tím smiřme. Jestli přespíme pod skálou, nebo v opuštěným baráku, to je prašť jako uhoď,“ prohlásil Emil. „Jsou horší věci, to dobře víme. Teď je deset, do vysvobození nám zbývá pouhých devět hodin. Utečou jako voda. Možná má pravdu s tou zkouškou, že se jen tak z něčeho neposereme. Tak mu to dokažme.“

„Ještě ho omlouvejte.“

„Vůbec ho neomlouvám. Jen konstatuju, že nemáme jinou variantu. Tak to vezměte na vědomí. Jiný východ nikdo z vás nenašel, tak není co řešit.“

„Všude jsou mříže. Nedá se s nimi hnout,“ potvrdil Marcel.

Po chvíli dohadů rozbalili spacáky. Někteří rezignovaně pospávali, jiní se tlumeně bavili. Čas se pomalu vlekl.

„Chce se ti spát?“ zeptal se Tibor Ariany.

„Vůbec. Nemám na spánek ani pomyšlení.“

„Nudím se. Nechceš se projít? Zítra odjíždíme, nebude další příležitost.“

„Tak jo.“

Nasadili si čelovky a vyrazili na chodbu.

„Blázni,“ zaslechli za sebou.

Místnosti byly jedna jako druhá, oprýskané zdi, železné postele, skříňka. Venku se zvedl vítr a větve stromů zlověstně narážely do okenních tabulek. Zmocňovala se jich tíseň. Chytil ji za ruku a ona se podvolila. Sešli o patro níž, a tam na konci chodby spatřili vchod do kaple. Světlo z čelovek klouzalo po stěnách a dodávalo prostorám zvláštní tajemný nádech. Jako by se v čase posunuli o pár století dozadu. Nakoukli dovnitř. Krve by se v nich nedořezal. V lavicích sedělo osm podivných postav v rubáších. Vypadaly jako živé a kdyby je Pavel Remeš nevaroval, s křikem by prchli.

„Podívej,“ ukázala Ariana rozechvělou pravačkou před sebe. Rubáš na jedné z postav se pohnul. V místnosti panoval chlad jako na sklonku podzimu. Tibor pohlédl na okna. Okenní tabulky byly rozbité a dovnitř prorůstaly větve.

„Je to jen průvan,“ pronesl a přikročil k nejbližší postavě. Rázně ji strhl rubáš. Odhalil drátěnou kostru vymodelovanou do tvaru lidské osoby. Naklonila se na levou stranu a s rámusem se zřítila k zemi.

„Pojďme pryč,“ vybídla ho Ariana stísněně.

„Tak jo. Nejstrašidelnější místo jsme viděli, můžeme se vrátit,“ souhlasil. Ještě než přivřel dveře, otočil se nazpátek. Zdálo se mu, jako by se ve svitu baterky jedna z postav napřímila a otáčela k němu. Jen optický klam a mé narušené nervy, pomyslel si, ale dveře raději přibouchl. Na druhém konci chodby se nacházely koupelny. Ze zvědavosti nahlédli dovnitř a Ariana vyděšeně vykřikla.

„Někdo tam je!“

Tibor zahlédl letmý pohyb a zaměřil tam světlo čelovky. Vzápětí si oddechl. „To jsme jenom my. My dva. Žádní duchové. Vidíš? Na protější straně jsou zrcadla. Hodně zasviněná, ale odrážejí tváře nás obou.“

„Máš pravdu,“ oddechla si. „Ale kaple a tohle… stačilo.“

Prohlížela zrcadlo pokryté vrstvou prachu. Odráželo její tvář a pak ještě něco… Zaječela.

„Co se děje?“ ulekl se Tibor.

„Pojď sem! Vidíš? Podívej se pořádně!“

Přistoupil k ní a pozorně se zahleděl. „Nic kromě nás nevidím. Jsi nějaká bledá.“

„Já spatřila… měla jsem dojem… že vidím svou sestru… tu, co…“

„Tu, co se zabila? To je tím místem. Jak říkal lektor… přeludy vytváří naše obrazotvornost.“

Vykročila ke dveřím. Tibor se naposled zadíval do zrcadel. Zrcadla odráží skutečnost, jen to, co vidí… nic jiného… Zíral do své tváře, upravil si rozcuchané vlasy. A teď… vedle jeho hlavy prosvítalo něco rudého. Vynořovalo se z temnoty za ním. Vzápětí si uvědomil, že je to zkrvavená tvář jeho matky, tu, co vídá ve svých snech. Otočil se, ale nic tam nebylo. To jsou jen moje představy, nic jiného. Je to tímhle místem, ubezpečoval se, ale sám sebe nepřesvědčil.

Vyšel za Arianou na chodbu a dodal si odvahy. Zastavil se a přitáhl si ji k sobě. Hleděl zblízka na její tvář a pak se ji pokusil jemně políbit.

„Co blázníš?“

„Promiň. Já nechtěl…“

„Moc ráda, ale ne tady. Ne ve strašidelném baráku.“

Tiše se vrátili k ostatním.

„Zalezte a spěte,“ napomenul je potichu Marcel. Zalezli si do spacáků vedle sebe. Blížila se půlnoc.

 

*

 

Pavel Rymeš stál naproti vchodovým dveřím a poslouchal vysílačku.

„Můj čas se blíží,“ zašeptal. „Snad mi prominou, že jsem je obelhal. Ale je to má jediná šance. Ti, kteří se setkali se smrtí a ti, kteří zemřeli tragicky, spolu otevřou bránu. Magické síly dostupují vrcholu. A já se dozvím, co se tehdy stalo a proč.“

Zježily se mu všechny chloupky na těle. Ovzduší bylo nabité zvláštní energií, cítil její přítomnost, bylo ji stále více. Půlnoc, kdy se světy setkávají. Vytáhl z batohu podobiznu bledé, smutné dívky. Z kapsy vytáhl klíč, odemkl a vkročil dovnitř.

 

*

 

Vyděšený jekot probral všechny. Majka s vytřeštěnýma očima ukazovala pravačkou na křeslo a byla v šoku. Pár lidí rozsvítilo čelovky.

„Co se děje?“

„Tam… tam na tom křesle… někdo seděl. Zrovna teď tam seděl.“

„Klídek. Nikdo tam není. Je prázdné.“

„Viděla jsem to jasně. Taková bledá vychrtlá ženská a měla otevřenou pusu. Zírala přímo na mně.“

„Nikdo tam není, ženská. Zdál se vám blbej sen a zrovna jste se probudila.“

„To není pravda. Vůbec jsem nespala. Kdo by tady dokázal usnout?“

„Dobrý, uděláme si mejdan až do rána,“ pronesl podrážděně Emil. „Než bych každou chvíli poslouchal jekot nějaké hysterky, tak radši…“

Jeho slova přeťala hlasitá rána. Vmžiku vystartoval na chodbu.

„Stropní svítidlo. Právě spadlo. Záhada rozluštěna.“

Vzápětí další rána. A pak třetí.

Namířili světlo na trosky dalších svítidel.

„To není normální,“ ozval se Emil.

„Co když to nastražil ten šílenec, aby nás vystrašil?“ pronesla Majka a hlas se jí chvěl.

Marcel pokynul rukou, aby se ztišili. „Slyšíte?“

Z chodby se k nim linulo tiché, sotva slyšitelné kvílení.

„Meluzína,“ pronesl nepřesvědčivě Marcel. „Fouká vítr a ty děravé komíny…“

Čelovka zablikala a zhasla.

„Sakra.“

Hleděli do chodby, kde se z pootevřených dveří pokojů linul šepot.

„Tohle není žádná meluzína,“ pronesla vyděšeně Majka.

Čelovky ostatních poblikávaly a vzápětí se ocitli v naprosté tmě.

*

Pavel Remeš vkročil dovnitř. Baterka mu zhasla hned na prvním schodu, ale nijak ho to nezneklidnilo. Naopak. „Je to tady,“ šeptal. „Natálie, jsi tu? Dej mi znamení… Tolik let tě hledám, toužím po vysvětlení. Ozvi se mi, prosím.“

 

*

 

Vykřikli zděšením. Na konci chodby, jež se jevila mnohem delší než včera, prosvítalo okno. Vedlo do temné noční krajiny, ale pro ně představovalo lampu naděje.

„Ke schodišti! Tam… tam aspoň něco uvidíme,“ zavelel Marcel zachovávajíc ze všech nejvíce rozvahy. Vzduch ztěžkl zatuchlinou. A ještě něčím. Zápachem, který vyvolával pocity na zvracení.

„Takhle páchnou mrtvoly,“ pronesl Denis. „Pracoval jsem u policie. Na tenhle smrad se nedá zapomenout.“

„Radši drž hubu,“ zpražil ho Marcel. „Prošli jsme to včera celý a žádný mrtvoly tady nebyly.“

„Zapomněli jsme vysílačku.“

„Ser na ni. Chceš se tam snad vracet?“

„Ani náhodou.“

Dveře podél chodby se samy od sebe neslyšně otvíraly a nechtěli vědět, co je za nimi. Když Ariana nedopatřením zabloudila zrakem dovnitř, zdálo se jí, že se na posteli vztyčuje jakási přízračná, bledá kostnatá postava.

Srdceryvný výkřik je přimrazil na místě.

„To je Ivan! Kde do prdele trčí?!“

„Zůstal poslední!“ zvolal Radim, pustl Arianinu dlaň a vrhl se zpátky kamarádovi na pomoc.

Narazil na něj po pár krocích. Ivan se zoufale držel kliky dveří a jeho tělo viselo vodorovně ve vzduchu. Jakási strašlivá síla ho táhla pryč. Popadl ho za levačku a přitáhl k sobě. Hleděl do tmy, něco tam bylo. Jakýsi neznatelný pohyb, zformoval se ve tvář, jež vmžiku zase zmizela. Rozšklebená, zčernalá se seškvařenými ústy a prázdnými očními důlky. Ivan vykřikl, když mu z pahýlu sklouzla protéza a zmizela v temnotě. Tibor jej ze všech sil táhl k ostatním. Nebýt Emila, který mu přispěchal na pomoc, by to nezvládl.

Strach jim dodával křídla, běželi a měli dojem, jako by se chodba prodlužovala a nehodlala je pustit ze svých spárů. Konečně se ocitli pod oknem. Pádili ze schodů, div se nepřerazili. Vstupní dveře byly otevřené dokořán. S úlevným výkřikem vyběhli ven, mezi stromy. Tibor pomáhající Ivanovi mezi posledními. Náhle se zastavil. Na chodbě někdo byl.

„Pane Remeši? Co tam děláte?“ vykřikl.

Lektor kurzu nevnímal. Kráčel chodbou do temnoty, v níž něco prosvítalo. Podivná mlha formující se do tváře mladé, bledé dívky s černými vlasy. Chodba se nakláněla, jako by se propadala do země a linul se z ní onen podivný šepot. Tibor na nic nečekal a vyběhl za ostatními. Zastavili se až v ubytovně a tam v hluboké noci vyburcovali správce a zalarmovali policii.

 

*

 

Od oněch podivných událostí uplynulo půl roku a dosud marně hledali uspokojivé vysvětlení. Domů se vrátili ještě téhož dne, hned po výslechu na policii. Strýc ho odvezl i s Arianou, jak slíbil. S ostatními se rozloučili jen narychlo, každý z nich měl plnou hlavu událostí, které je tolik vyděsily. Vrtalo mu hlavou, co se tam vlastně stalo a proč, co byly přeludy rozrušené mysli a co skutečnost. Pavel Remeš se nenašel. Slehla se po něm zem. Bylo po něm vyhlášeno celostátní pátrání, dosud bez výsledku. Ani Ivanovu protézu nenašli, musel požádat o novou. Budova se v onu noc stala jakousi černou dírou, která by nejspíš pohltila i je, kdyby Remeš nechal dveře zamčené. Jeho kolega Zdeněk Hanuš nic netušil, byl přesvědčen, že nocují pod skalami. S Remešem se znal jen od chvíle, kdy spolu založili agenturu. Po zmizení svého společníka přerušil podnikání. Víc o něm nevěděli.

Případu se ujali investigativní novináři, kteří se zaměřili na Remešovu minulost. I ta byla hodně zvláštní. Velmi brzy se stal vdovcem a zůstal sám na výchovu dcery. V sedmnácti ji hráblo, ve třídě nožem pobodala spolužačku, utekla domů a skokem ze střechy spáchala sebevraždu. Proč to udělala, zůstalo záhadou. Remeš se uzavřel do sebe, známí ho hodnotili jako podivína. Hodně se zajímal o okultismus, později vystudoval psychologii a založil firmu zaměřenou na lidi s psychickými potížemi. V penzionu nalezli jeho blok, v němž kromě postřehů z kurzu měl poznámky o jakési obskurní teorii, otvírání brány mezi světy živých a mrtvých. Údajně k tomu dochází na místech dávných tragédií a jako média slouží ti, kteří se přímo setkali se smrtí. Musí jich být nejméně dvanáct. Chtěl se takto spojit se svou dcerou? Podle vidění, které spatřil Tibor před opuštěním budovy, to tak vypadalo. Byly to však pouhé domněnky.

Jestli mu kurz pomohl? Ten konec by divný… ale svým způsobem ano. Od té doby jeho nejhorší stavy pominuly.

Zaslechl tiché zaťukání na dveře. Zvedl hlavu od monitoru, kde přečetl další z řady článků o podivné nemocnici.

„Dále,“ ozval se.

Dovnitř vstoupil strýc. „Tak jak se cítíš?“ zeptal se ho.

„Ale jo, jde to. Zrovna jsem probíral materiály…“

Strýc vrhl pohled na obrazovku. „Že si s tím nedáš pokoj. Taky teda o tom občas čtu. Někdy se bavím, co pisálci dokáží zkonstruovat za ptákoviny. Ve snu by mne nenapadlo, že kurz takhle skončí. Měl ses tam zotavit, a přitom…“

„Ale od té doby konečně přespím celou noc,“ poznamenal Tibor.

„Tak to je hlavní. Aspoň jsem těch čtyřicet táců nevyhodil pro nic za nic. Jsem moc rád, že ti kurz přes všechny tyhle horory pomohl.“

„Minulost mi nezměnil. Ale už vím, že je to můj život a musím za něj bojovat. A že můžu prožít taky něco hezkýho.“

„To víš, že ano. Píšeš si ještě s lidmi, které jsi tam poznal?“

„No jasně. Teda s většinou z nich. Zůstalo nás osm, co jsme pravidelně ve spojení, zbytek neměl zájem. Na tohle jsou sociální sítě dobrý. Ivan si pořád dává za vinu smrt svého kamaráda, ale pokrok, dal si seznamku na portál zdravotně postižených. Marcel si našel novou práci, vrátil se ke své profesi, je řidičem autobusů. O Alici, Frantovi, Emilovi a Lucii nic nevím, na maily odpověděla jen Lucie, ať ji dáme pokoj a nepřipomínáme jí tu hrůzu. Některým se o té divné noci občas zdává. Píšeme si, co se komu podařilo, povzbudíme se aspoň na dálku. No a také se dohadujeme o tom, co se vlastně stalo v té ruině. Prý se má příští rok bourat, aspoň to psali. Možná tak skončí prokletí toho místa, anebo taky ne. Já vím, co jsem viděl… a prostě jsem se s tím smířil. Věřím, že je nějaký jiný svět, a za mnoho let v něm znovu potkám své rodiče. Ale lidem o tom nevykládám. Řekli by, že jsem cvok. Prostě hlavní je, že se cítím líp.“

„Se ženou jsme pro nás všechny vymysleli překvapení. V létě si uděláme společný výlet, na celé dva týdny, poznáme spoustu nových míst. Tvoje sestra je tím nadšená a tobě to také prospěje.“

„Díky za to, co pro nás děláš.“

Vtom Tiborovi cinkl mobil. Vrhl se po něm, přečetl zprávu a nepřítomně se rozhlédl.

„Strejdo, promiň, já padám. Vrátím se večer.“

V rychlosti vyběhl na chodbu, a vzápětí slyšel dusot jeho nohou po schodech. Muž po chvilce vyhlédl z okna. Zahlédl Tibora, pádícího na roh ulice. Tam na něj čekala Ariana. Dlouze se políbili a pak zamířili do parku.

„Láska je stejně tím nejlepším medikamentem na lidskou duši,“ řekl si pro sebe a s úsměvem odešel ze synovcova pokoje.

 

---