...
Cesta viny a prázdnoty
Potkal jsem ji v podvečer, když zapadalo slunce. Stála u okna a dívala se ven, jako by na někoho čekala, a věděl jsem, že nečeká na mne. Už ne. Byla nádherná, světlo se lámalo o její tvář, její silueta byla dokonalá v tom tichu a já věděl, že jsem to já, kdo to ticho zabil. Udělal jsem krok, pak další, ale mé nohy mě zradily, zastavily se, mé tělo ztuhlo, vědělo, co jsem spáchal. Nemohl jsem ji oslovit, neměl jsem právo.
Zavřela okno a zmizela v domě, ztratil jsem ji. Cítil jsem, jak se zem pode mnou propadá, jako by se přede mnou rozevřela černá jáma, hluboká a bezedná. Věděl jsem, že tam patřím, věděl jsem, že už nikdy nepřekročím ten práh, že ona už nikdy nebude moje.
Já miloval dvě ženy
Každá byla jiná, každá mne vedla jinou cestou. Jedna byla klid a druhá bouře. Jedna mne objímala, druhá mne spalovala. Obě jsem chtěl, obě jsem měl, ale jedno srdce nemůže patřit dvěma. Rozhodl jsem se a zvolil jsem lásku. Vybral jsem tu, která byla světlo, která mne uzdravila, když jsem padal do temnoty.
A řekl jsem té druhé, že to končí. Měla v očích něco zlomyslného, bolest a vztek a když se usmála tím zvláštním úsměvem, jako by věděla něco, co já ne. Neřekla nic. Jen odešla. Já myslel jsem, že je to konec, že teď už bude vše v pořádku. Jak jsem se mýlil.
O několik dní později, ta druhá, ta bouře, přišla za ní. A vyprávěla jí všechno – každý okamžik, každý dotek, každý polibek, každý klam. „Spala jsem s ním,“ řekla jí a já to slyšel jako ozvěnu. Jako by mi její slova pronikla až do morku kostí.
Viděl jsem, jak se její svět zhroutil. Její oči, dříve tak zářivé, pohasly. A už nebyla bouře, nebylo světlo. Bylo ticho. Bez jediného slova odešla. Zavřela za sebou dveře a já věděl, že je to naposledy.
Toulám se od té chvíle světem prázdnoty
Hledám ji ve stínech, v každém rohu ulice, v každém nádechu větru. Chci jí říct, že ji miluji, že jsem byl hloupý, že jsem selhal. Ale její stopy jsou pryč. Ona je pryč. Našla si jiného. Muže, který ji nezradí, který nebude váhat mezi dvěma cestami.
A já? Zůstal jsem. Ve svém tichu, ve své vině. Dům, kde jsem žil, je prázdný, a já slyším jen ozvěny – její smích, její kroky, její hlas, který už nikdy neuslyším.
Každý večer se dívám z okna. Hledám ji tam, kde už není. Vím, že ji neuvidím, ale přesto tam stojím. Toužím, miluji... zoufám. A uvnitř mne hoří bouře – ta bouře, která mi kdysi patřila, která mě zničila. A ve stínech slyším její hlas, jak šeptá: „Ty sis vybral mě, ale já jsem si tě nikdy nevybrala.“
A já padám.
Znovu a znovu a znovu, každou noc.
Písmák