O traumatu bytí ženou a mužem

Je možný vytvořit ideální svět, ve kterým nebudou lidi posuzovaný podle toho, jestli se narodili jako muž nebo žena a kde to nebude určovat jejich život? Zatim to vypadá, že ne.

To, co je obecně považovaný za nejprogresivnější formu feminismu, je ve skutečnosti založený spíš na rezignaci na pokrok a návratu k využívání pohlavních stereotypů, naprogramovanejch do nás společností, jako feministi nemůžeme předpokládat nic jinýho. Nemůžu nevidět zjevnej rozdíl mezi mým, osoby, která byla vychovaná jako muž, a "ženským" vnímáním sexuality. Teď samozřejmě hrozí, že se dopustim toho nejobvyklejšího omylu a budu vlastní úchylky zobecňovat na polovinu lidstva. Určitě by se našli muži, co by se v případě sexuálního obtěžování cítili zneužitý, traumatizovaný a žádali by o cizí pomoc, místo aby to přešli nebo to vzali jako vlastní chybu, ze který se musej příště poučit, místo aby si osahávačku od polskýho zástupce lesní stráže odžili a zapomněli na ní, protože je prostě nikdy nikdo neučil že je to něco špatnýho, co by měli vnímat jako nepřípustný narušení vlastní integrity, ale věřím, že takovejch by byla jenom menšina. Stejně tak bych se moh díky vlastní zkušenosti domnívat, že většina žen neni ve skutečnosti traumatizovaná výchovou a nemá narušený vztah k vlastní sexualitě, ale spíš budu předpokládat, že jsem zkrátka šťastnej hoch, co měl v životě štěstí na ženský, a že feministky mluvěj hlasem většiny. Takže to odlišný vnímání sexuality a traumata, naprogramovaný nám výchovou. Těžko říct, kudy se to do mě, kudy se to do nás, dostalo. Možná se to stalo, když jsem slýchal svojí mámu, jak si stěžuje na chlapy. Ale spíš to tady asi bylo vždycky, dávno před Netflixem, ještě v nejtvrdším patriarchátu, jako podprahová podstata naší kultury, z nějakýho důvodu to tady bylo vždycky, to trauma, ten strach, co budeme mít už navždycky zapsanej v sobě a díky kterýmu s námi bude moct kdokoliv jednoduše manipulovat, ten neustále popíranej a zase znova se vracející pocit viny, že každym sexem se dopouštíme na ženě násilí, že každej sex je násilí. A to je všechno, co můžu říct jistě. Dál už můžu jenom odečítat, jako to dělaj ostatní. "Ženský" postoj k sexualitě, vštěpený výchovou, je očividně jiný. I když vlastně úplně ne, společné je, že sex je násilí, kterého je žena obětí. A to je její trauma, které jí vnutila společnost, a z něj vychází její vztah k sexu a její pocit viny, viny z každé situace, kdy dopustila, aby se stala obětí muže. Moh bych pokračovat dál a snažit se ženské trauma popsat stejně barvitě a stejným počtem slov jako to první, kdyby to chtěl někdo poměřovat, ale všichni víme že bych kecal, že ve skutečnosti popisuju něco, co vidim jenom z odstupu, zprostředkovaně. A na těchhle traumatech, kterýma jsme byli naočkovaný v dětství, aniž bysme se stali odolnější, spíš manipulovatelnější, je postavený to, co se dneska pokládá za progres, všechny současný příběhy o mužích, násilnících, koho se to týká, ví, jaká maličkost dokáže zabít jakýkoliv vzrušení, vzpomíná si, možná, jak si ho někdy marně zkoušel vyhonit u porna, kde se ženská pořád nemůže udělat, viděl každou situaci z druhýho pohledu a ví, jak jsou všechny mýty o lovcích a kořisti nesmyslný, že on je stejně ve vleku okolností, jako všichni ostatní, a ženách, jejich bezmocných obětech. Na jejich traumatech a pocitu viny, kterého se snaží zbavit, přesunout jí na někoho jiného, na nesnesitelném mužském pocitu viny, nesnesitelném strachu že jsme sami násilníci, že každý sex je násilí, který je nutné přesunout na někoho druhého, koho budeme odsuzovat za svůj pocit viny, to je trauma, který se perfektně hodí k manipulaci a v dnešní populistický době ho využívaj všichni, od ultrapravice po feminismus. A tim jsem vyčerpal všechnu schopnost soustředění a tudíž tady román končí.