Cosi

Podzimní vánek přinášel čerstvost a zároveň naznačoval konec letního života. Všichni to věděli, dokonce i já. Je to zakódovaný nesmírně hluboko a nikdo o tom nemusí ani ceknout. 

Na nic moc jsem nemyslel, asi panoval jeden z těch obvyklejch výletů dovnitř hlavy, zatímco jsem si cestou na zastávku tramvaje prohlížel, jak se mi na pravé botě odděluje podrážka. Za pochodu jako by mluvila. Bylo zvláštní světlo, vlastně přesně tak krásný a silný, až bylo magicky příjemný. Takovýho světla si člověk všimne jen párkrát do roka, i když mám pocit, že se stává docela běžně. Ale není to jen tak, musí bejt ta správná synergie. Řádně odpočatý tělo, nevyjímaje mozkovny. Po večerním pivu nebo dvou to taky nefunguje; prostě se to musí samo stát, není možný nic vytvořit nebo naplánovat. Protože ovlivnit dění, znamená přijít o intenzitu momentu, a v tom je přitom celá krása. I kdyby to umělý světlo bylo ještě o kamion lepší a na první pohled dokonalý.

Zastavil jsem se a zkoumal tu botu. Napadlo mě, že by možná mluvila i víc, kdyby měla s kým. Ale se mnou ať nepočítá. Občas celkem důstojně pohovořím se psem, například když mu vysvěluju, proč nemůžeme na každý křižovatce jít směrem dál od domu, ikdyž už se couráme ulicema dobrou hodinu. Ale bota je prostě jenom bota. K její smůle se její partnerka na druhé noze do světa komunikace zatím ani trochu nechystala. Je to zvláštní, že má člověk dvě stejný chodidla, dvě stejný boty, a přitom se obě po pár měsících tak odliší. 

Stál jsem uprostřed vyšlapaný pěšiny mezi sídlištěm a obchoďákem. Moje nálada na tom nebyla úplně špatně, nikam jsem nespěchal, ač bych mohl, nebo možná i měl. Na jedný straně brownfieldový spojky se hromadilo množství odpornejch odpadků, na první pohled záměrně rozházenejch tak, aby nezůstal metr zeleně bez lidí. Druhá strana byla o poznání příjemnější. Táhlá nesekaná louka, kde se tu a tam prohánělo stádo koní. Bujela životem. 

Neměl jsem na výběr, po pěšině jsem stejně musel rovně k obchoďáku. A pak na tramvaj. Pokud by se na to konaly moje vnitřní volby, rozhodně bych šel radši na louku. Louka mě nicméně do práce nedoveze, a dokud na ní nebudu prodávat alespoň posekanou trávu, nikdy mi ani nic nevydělá. 

Vyrazil jsem tím směrem, ale za pár vteřin jsem se zarazil. Do uší mi znělo něco nostalgickýho, vítr zesílil a já se bez jakýhokoliv kontextu rozhlížel. Vlastně docela pomalu, sebejistě, odměřeně. Nebe bylo po ránu jako zlatý zrcadlo, už dlouho jsem nezažil takhle jednoznačný počasí. 

V tu chvíli jsem si toho všiml poprvé. Sedělo to přímo na tý vábivý louce, úplně vzadu. Bylo to tak malý, že jsem to co chvíli ztratil, ale přitom akorát velký abych to zase rychle našel. Chvíli jsem to pozoroval a hlavu mi zaplavily různorodý myšlenky. Nic nevybočovalo, nečouhalo. Možná jsem i na chvíli uviděl ten neuvěřitelně ladnej tvar, třpitivej a lesklej, ale mohla to být jenom iluze. Čas byl v tu chvíli nepřítomnej, a dokonalost celýho okamžiku mě donutila ani neuvažovat o tom, abych přestal otevřeně zírat stále stejným směrem. 

Trvalo to jen pár minut, každá z minut však zabrala roky myšlenek. Vánek roznášel po okolí vůni lesního meandru a svěžest louky stále hlouběji se nořící do podzimu. Pestrost momentu podtrhovala rychle ustupující mlha a zasychající ranní rosa pokrývající každičké stéblo trávy a tmavnoucí listy. Všechno mělo svůj řád a nijak to nenarušoval ani můj silný koncentrát mysli. V okolí nebylo člověka a v siluetě panelákového sídliště vypadala louka trochu jako z jiný doby. Ani vzrostlé náletové keře, ani odpadky po levici, hluk dálnice. Nic tomu momentu neubíralo na kráse.

x

Nasedl jsem do prázdné tramvaje a k mému údivu to nikam nezmizelo. Naopak. Ten pocit byl pořád intenzivnější a záhadně příjemnější. Tramvaj byla v pohybu a já se zpoza oken na levé straně zadíval na vzdalující se louku. Připadalo mi, že to tam někde poskakuje pořád, ale už jsem byl příliš daleko, abych rozeznal a zaostřil obrysy. 

Magický světlo prosvicovalo dvě řady prázdných, na střídačku červených a šedých sedadel, a já zaujatě pozoroval ubíhající krajinu. Průbojný plevel ve spárách v omšelém asfaltu a křoviska pečlivě propletená všemi druhy plotů se stále ještě tvářily, že zima letos nepřijde, nebo alespoň, že na ně si nepřijde. Naopak ušlechtilejší stromy se již chlubily napůl opadaným žloutnoucím listím. Ty už sezónu zakončovaly. Čas byl přece jen přítomen, ač všechny měřil jinak.

Přistoupilo pár lidí. Pozoroval jsem je s velkým zájmem, ale jen tak, abych nevypadal jako nezdvořák. Hledal jsem tvář se stejným výrazem, jako byl ten můj. Přece jenom, když jsem to spatřil já, proč by nemohl kdokoliv další. Mluvit jsem o tom ale nechtěl, byl jsem rád, že si sedím na vlastní sedačce a jsem konfrontovanej jen svejma myšlenkama. Navíc, i kdyby to někdo další uviděl, nebyl by nejspíš s to pochopit, co to vlastně u všech všudy melu. 

Oči se opět zastavily na mluvící botě, nyní mlčenlivý, ve stavu ležérního odpočinku. Když už jsem zkoumal svoje oblečení, nešlo si nevšimnout, že by bylo asi docela slušný vyprat si kalhoty. Byly tak trochu od bláta a psích chlupů, který tam objektivně nebyly ze včera. Sám jsem se od srdce zasmál tomu, jaký jsem občas prase. A vlastně ani nevím, jestli je prase čistotnější, tím spíš, že se to nedá porovnat. Prase není člověk, kterýho jde postavit do řady, porovnat parametry a vyhlásit vítěze. S lidma to taky nejde, a přitom je to skoro fundamentální vlastnost společnosti. Apropo, to podstatný je, že i kdyby prase bylo od přírody větší prase než já, je ta asociace směšná. Každej den prasata po tisících vraždíme a mlaskajíc konzumujeme. Ale jak se umažu, jsem doslova a právě prase. Nepochopitelný. Nejradši bych tu asociaci nepoužíval, jen se mi to zvukově tak hodí. Vždyť si to řekněte - prase. U toho slova si člověk instantně představí řádně vykrmenýho šedesátníka, celýho od majonézy. Občas mi přijde, že slovo prase líp popisuje přesně takovýho výtečníka, než to prase samotný.

A stejně jako částečně předtím, a doufám, že i někdy potom, jsem na to najednou zcela nečekaně přišel. Pocit reálnýho autentickýho štěstí se dostavil skoro hned.

Něco jsem spatřil

Ne přímo očima

Bylo to dál

Snad božský bál

Já čekal to nejmíň

Pohledem skrz víčka

Pocit mě ovinul

Snad ze všech stran

Hrálo se v kostky a tančilo na smysly. Umělo to krásně, jinak. S veškerou přitažlivostí a podstatou sebe sama. Přitom tak nějak bez techniky. Přesto tak čistě jako u pramene existence. A ten třpyt… Třpyt jako by v sobě měl celou krásu historie, původní moudrost, časem nezměněnou, dokonalou. A ta vůně všechnu naději světa.

Cosi mi chtělo dát šanci, abych spatřil. Bál jsem se. Bál jsem se, že otevřu až moc výborný dveře…  

A pak se přestalo rozhodovat. Začalo se žít. A cosi jsem spatřil. Ne přímo očima, ale přes víčka. Jen, když je to nejdál a čekáš to nejmíň.

Nebyl to on, ani to nebyla ona, nebylo to nic. A proto jsem tomu hned rozuměl. Bylo to cosi, co jsem si dlouho přál znát. Ač jsem to nikdy nehledal.

Tak jsem našel 

co jsem neztratil 

nejde postrádat když nikdy jsem neměl.

A poznal jsem

bylo to tady

od přírody, v okamžiku,

v posledním verši,

v posledním slově.