Zóna

ZÓNA

Ludvík seděl na kamenné zídce a vychutnával odpolední klid. Počasí na kurzu jim zatím přálo, nemohl si na nic stěžovat. Byla to pohoda, do splnění zápočtu chyběly pouhé tři dny a rozjedou se domů. Pak ho čeká poslední zkouška u toho protivného profesora a když ji zvládne, bude mít celé prázdniny klid. Všechny ostatní stihl v před termínech, což byl pořádný stres, ale vyplatil se.

„Co se tu poflakuješ? Nepodnikneme něco?“ praštil ho do zad kamarád Jirka.

„Vydýchávám včerejší cyklistiku,“ odpověděl.

„Prosím tě, taková brnkačka. Pár desítek kiláků, a ještě po rovince, tě nemůže utahat. Do večera daleko, co takhle se porozhlídnout se po okolí, natočit nějakej zajímavej podcast? Ještě jsme nikde pořádně nebyli. Teda nepočítám tu povinnou sportovní buzeraci. Zajet si na nákup do vesnice?“

„Znova na kolo? To se mi moc nechce. Stejnak je to marný, odpoledne už mají všechny kšefty zavřeno. Copak ses nedíval na otvírací doby? Je tam jen hospoda a do té se mi zrovna nechce.“

„A proč ne? S tebou není vůbec žádná sranda.“

„Hele, posledně mi bylo tak blbě, že to nechci opakovat. Navíc jsme na kurzu a o nějaký průser s chlastem nestojím. Ten zápočet potřebuju a ty taky, tak nevymýšlej hovadiny.“

„Fakt jseš děsnej suchar. Vyloženej šprt, kterýho nic jinýho nezajímá. Nechápu, že s tebou ještě kámoším.“

„Koukni, když už jsme u té hospody, je pondělí a zrovna dneska mají taky zavřeno,“ ukázal mu na mobilu.

„Do hajzlu, to mi nedošlo. Jenže se mi nechce jen tak flákat. Do večera daleko. Radši bych něco podnikal.“

„Tak jo,“ zamyslel se Ludvík. „Když nepůjde o chlast, nejsem proti. Jenže co tě napadá? Jsme tu na vystrkově. Moc možností není. Z okolí jsme projeli kde co.“

Jirka vytáhl mobil a zkoumal Google Maps.

„Hele, kousek odtud jsou nějaká jezera a za nimi větší vesnice. Taky je tam vietnamská večerka. Určitě tam bude chlast a ty nejnovější energeťáky MAESTRO SLIM.“

Ludvík obrátil oči v sloup. Jirka musel naletět na každou přiblblou reklamu, kterou shlédl v nějakém podcastu. Slim, štíhlý, to určitě, pomyslel si. Při těch kaloriích, co obsahuje, nabereš další kila. Ale dělej si, co chceš. Já nemám tolik peněz, abych utrácel za předražené shity.

Raději to nekomentoval „Tak já jdu teda pro kola a můžeme vyrazit,“ navrhl.

„Ještě počkej. Promluvím se ségrou, určitě bude chtít s námi. Hnedka jsem zpátky.“

Amálie, jeho dominantní dvojče. Premiantka třídy, kdyby nebyla nejlepší, tak to snad nepřežije. Vždycky, když jí něco napadlo, nevydržela chvilku v klidu, dokud svůj nápad nerealizovala. Hyperaktivní v každé chvíli. Byl přesvědčen, že výlet je stejně její nápad. Určitě se nudí a Jirka pouhou hlásnou troubou. Jak ho znal, stejně potřeboval od ní povolení, aby mohl vyrazit. Jako vždycky. Navenek působil jako sebevědomý borec, ale ve skutečnosti se sestře dokonale podřizoval. Během chvilku byl zpátky.

„Ségru napadlo, že bychom mohli prozkoumat les. Pěšky. Amálka na kolo nechce, že má po včerejšku otlačenou prdel.“

Jako bych to neříkal, usmál se v duchu Ludvík. „Takže my tři?“

„Ne. Ještě půjdou Sváťa s Natálkou.“

„Ti dva milenci? Tys je pozval? Budou nás jen zdržovat. Pořád se jen olizují. Na to se mám koukat?“

„Jsou v pohodě. Aspoň bude sranda, oponoval Jirka.

*

Spíše to bylo dobrodružství než sranda. Vyrazili v pěti a o trase rozhodla, jaké překvapení, Amálie. Nekompromisně kázala pravačkou před sebe a nastavila směr.

„Neměli bychom jít po značce?“ zapochyboval Ludvík.

„Po značce? To je děsná nuda. Vyrazíme jen tak. Bude to vzrůšo.“

„No jo, ale co když zabloudíme,“ namítl.

„Jak můžeme zabloudit? Nejsme v Kanadě, ale v Česku. Každou chvíli narazíš na silnici nebo nějaký baráky. A k čemu máš mobil?“ nepřipouštěla diskusi. Její bratr jako vždy sklapl podpatky a předstíral, že přesně tohle jsou jeho plány. Slunce pálilo o sto šest a představa, že po cestě vypotí litry potu, byla nechutná. Přestože les byl poměrně řídký, vysoké koruny smrků přece jen skýtaly milosrdný stín. Postupovali pomaleji, než si předsevzali. Nebylo divu. Jirka zastavil skoro o každého pařezu a každého skaliska a točil podcast. Tvářil se přitom důležitě, jako by byl na nějaké ostře sledované objevitelské pouti. Pak se mu do toho vložila Amálie, která zkritizovala, co mělo být jinak a Jirka poslušně natáčel znovu. Sváťa s Natálkou mezitím někam zmizeli a Ludvík se cítil doslova jako páté kolo u vozu. Začínal mít pochybnosti, zda se vůbec stihnou vrátit do večeře, jak si naplánovali.

 

*

 

Konečně dorazili k jezeru, které se rozprostíralo do širé dálky. Lemované lesy a rákosem působilo romanticky až kýčovitě.

„Paráda!“ vykřikl Sváťa. „Půjdeme se vykoupat!“

„Nemáme plavky,“ upozornila ho Natálka.

„A to vadí?“ pronesl rozverně Sváťa a odhodil tenisky. Vmžiku brouzdal mezi kamínky ve vodě.

„Jasně, že to vadí. Nejsme tady sami,“ ohradila se.

„Mně by to teda vůbec nevadilo,“ zahlásil Jirka.

„Nech si zajít choutky. To tak, abys očumoval, a ještě mě u toho natáčel. Jdeme dál.“

Jirka se rozhlédl a vybral si nejlepší místo na záběr. Podal svůj mobil Amálce.

„Hele, koukni, kde vypadám nejlíp.“

„Kousek doprava… jo, ještě kousek. Jo, tam zůstaň, to je dokonalý.“

Jirkovo povídání s přemírou citoslovcí nad úžasným místem Ludvík nevnímal. Se Sváťou se brouzdal vodou a zamyšleně hleděl pod nohy.

„Dobrý?“ zeptal se po chvíli Jirka.

„Počkej. Přeruš to na chvíli,“ vybídla ho Amálka. „Je to divný.“

„Jak to? Podal jsem skvělej výkon. Ani jednou jsem se nezasekl,“ protestoval Jirka.

„O tebe nejde. Ta obloha je divná. Natoč ji.“

Pohlédli na nebe. Bylo krátce po třetí a nebe zčervenalo jako při západu slunce. Šedě zbarvená oblaka se jim proháněla nad hlavou, jako by je poháněl silný vítr. Okolní lesy ztmavly a jejich obrysy vůči karmínové obloze působily tajemně.

„To není normální. Měli bychom se vrátit. Tohle vypadá na pořádnou bouřku. Nebo dokonce orkán.“

„Nic takového v předpovědi nebylo,“ nesouhlasil Jirka.

„Tak se podívej pořádně. Na tebe není spoleh. Já se vždycky přesvědčím sama.,“ pronesla důležitě Amálka a našla příslušnou stránku. „No vážně, má být slunečno, vedro. Tohle zas někdo pořádně posral. K čemu ti meteorologové jsou?“ rozhořčila se.

Vyrušilo je hlasité žbluňknutí. Trhli s sebou, ale to jen nějaká ryba vyskočila nad hladinu a zanechala po sobě šířící se kola.

„Žádná bouřka nebude. Nikde nevidím bouřkové mraky,“ ozval se Ludvík.

„Co žvaníš, Ludvo? Může to být tornádo, který vypadá úplně jinak než blbá bouřka. Dlouho nic a než se naděješ, je tady.“

„To by ta mračna musela klesat. Byla by černá a vytvořil by se z nich vír. Tyhle jsou moc vysoko,“ oponoval Ludvík.

„Podívejte, to je ještě divnější. Brácho, tak to sakra toč, prober se!“ rozkázala Amálka a ukázala na oblohu. Mraky se zformovaly do podoby kruhu rotujícího po směru hodinových ručiček. Uprostřed něj obloha zesvětlala tak, že je úplně oslnila. Museli odvrátit zrak.

„Určitě přichází orkán, měli bychom zmizet,“ vylekala se Natálie.

„Spíš zvláštní optický klam. Večer zkusím propátrat internet,“ poznamenal Ludvík.

Dosud klidná hladina jezera se rozčeřila. Uprostřed se vytvořily vlny, které prudce narážely na břeh, ačkoliv panovalo naprosté bezvětří. Zmocnil se jich strach.

„Natočil jsi to?“ vyštěkla Amálie na bratra.

„Jo točím, vlastně už ne. Do hajzlu, vybil se mi mobil. Jak je to možný? Podej mi svůj.“

„Radši zavolejte profesorovi, ať pro nás přijedou.“

Jenže zjistili, že všechny mobily se vybily nebo ukazují pouhých deset procent, a i ta rychle klesala k nule.

„Co teď?“

„Zpátky je to skoro hodina cesty. Navíc nevíme kudy,“ zoufal si Jirka.

„Já říkal, abychom šli po značce.“

„Půjdeme do nejbližší vesnice,“ rozhodla Amálka. „Nemůže to být dál než půl hoďky.“

„Jsme uprostřed lesa. Ty snad znáš cestu, když mistr Google chcípl?“

„Úplně ne, ale na rozdíl od tebe, brácho, přemýšlím. Budeme se držet jezera, kousek za ním to už je. Takhle jsem to viděla na mapě.“

Setmělo se ještě více. Dávali pozor na každý krok a tenisky jim během chvilky provlhly. Voda z jezera se rozlévala stále hlouběji do lesa. Prodírali se křovím, dlaněmi si chránili tváře před suchými větvičkami a slepě následovali Amálku, neohroženě si razící cestu vpřed. Jestli si byla opravdu tak jistá, nebo jen zastírala svou nejistotu, netušili a ani to vědět nechtěli. Netoužili po ničem jiném než být pryč odsud, v bezpečí penzionu, s ostatními studenty. K tomu však měli daleko.

Amálka náhle zastavila. Shlukli se kolem ní. Ocitli se na mýtině, u břehu jezera, které zde končilo. S obavami pohlédli na oblohu. Kruh zmizel, tam, kde byl předtím, spatřili jakousi tmavou vlnící se stěnu, klesající k zemi. Pokryla celou oblohu, nebylo vidět ani měsíc, ani slunce. Ludvík pohlédl na hodinky, ale pro tmu neviděl na ciferník. Odhadem nemohlo být víc než čtyři.

Pak si všimli ještě něčeho. Příroda kolem nich ztichla, jako by z ní vyprchal veškerý život. Ovládl je pocit, že jsou na celém širém světě úplně sami, že se vše propadlo kamsi do neznáma a nikdy se nevrátí. Podvědomě přešli v šeptání. Strach je sevřel ledovými pařáty.

„Támhle,“ upozornila je Amálie a pravačku namířila před sebe. Na malý okamžik, kdy tma se změnila v přítmí, zahlédli železný můstek nad potokem vtékajícím do jezera. Za ním se nacházela písčitá cesta mířící do vesnice.

„Za mnou,“ špitla a zamířila tím směrem.

Vpustili tmu do své mysli a ta se v ní měnila v temnotu, podněcující jejich fantazii. Došlapovali tiše, jako by chtěli splynout s okolní krajinou. Vzrůstal v nich úzkostný pocit, že všude kolem číhá něco, chystající se každou chvíli zaútočit a jednou provždy je vymazat ze světa. Navzájem se chytili za ruce, marně předstírajíc, že si tak budou připadat silnější.

Dospěli k okraji vesnice. Sváťa se chtěl rozběhnout a zabušit na dveře prvního stavení, ale Amálka ho duchapřítomně chytila zastavila.

„Do prdele, přemýšlej trochu,“ zašeptala mu do ucha. „Vidíš? Je tam úplná tma. Nevíme, co se tu děje. Co takhle být jednou opatrnej?“

„Buzeruj si svýho bráchu,“ odsekl. Vytrhl se jí, ale Ludvík se po něm vrhl a přitiskl ho k zemi.

„Má pravdu. Než něco uděláme, tak napřed zjistíme, co se tu děje. Jestli tady vůbec někdo je. Taky mohli vesnici evakuovat.“

Sváťa po něm vrhl nevraživý pohled, ale strach mu nedovolil protestovat. Pomalu se plížili podél plotů. Jeden dům jako druhý. Všude panovala tma, nikde ani náznak života.

„Co se schovat v nějaký kůlně?“ navrhl šeptem Jirka.

„Jdeme dál,“ nepřipouštěla Amálie diskusi.

Minuli kapli a náves. Všude to vypadalo úplně stejně, bez známek života. Prudký svah dělil vesnici na dvě části. Mezi nimi tekl potok, přes který vedla dlouhá dřevěná lávka. V jednom ze vzdálených domků zahlédli rozsvícená okna.

„Jdeme,“ zašeptala Amélie. Vzápětí zachytili nějaký pohyb. Dvě drobné postavy se tiše vynořily zpoza zábradlí a obezřetně se plížily vpřed. Počkali až přijdou blíž. Šok ze setkání byl oboustranný. Jen strach je uchránil od výkřiku. Dívky byly mladičké, mohlo jim být tak dvanáct, třináct let.

„Vás ještě nedostali?“ špitla ta starší.

„Kdo? Kdo nás nedostal? Co se tady vlastně děje?“ zašeptala Amélie.

„Není čas na řeči. Musíme zmizet.“

„Chtěli jsme někoho požádat o pomoc.“

„Tady? Jste se zbláznili… tady jsme možná ti úplně poslední.“

Druhá dívka do ní netrpělivě strčila.

„Musíme pryč. Jestli se chcete zachránit, tak jděte s námi.“

„Do lesa?“

„Tam už vůbec… můžou být všude.“

Neměli čas se ptát. Srdce jim sevřela úzkost. Jestliže je dosud svíral iracionální strach před neznámou hrozbou, teď ještě vzrostl.

„Pojďte za mnou. Znám jen jediný místo, kde se můžeme schovat.“ Sevřela Amélii dlaň. Nechali se vést. Zamířili zpátky na náves. Plížili se v podřepu, jako by je každou chvíli něco mohlo spatřit. Nevěděli co, ale fantazie vykreslila v jejich mysli tisíce neviditelných očí upírajících se jim do zad. Neznámá holka v jednom okamžiku strnula. Něco se změnilo. Zaslechli zvuk, jehož původ se marně pokoušeli vytušit.

Zůstali přikrčeni. Jakýsi klapavý zvuk se ozýval jen kousek od nich. A pak další, z jiného místa. Trvalo to jen chvíli, než se začal vzdalovat.

„Teď,“ špitla holka, které Amélie nečekaně přenechala vedení. Namířila k boční uličce. Hned za ní, na samém kraji vesnice, se rýsovala budova bez oken. Když přišli blíž, poznali, že se jedná o sklad. Právě tam jejich neznámá průvodkyně zamířila. Vrata byla otevřená, stačilo jen zaběhnout dovnitř. Jenže právě v té chvíli se ozval ten podivný zvuk. Sváťa vykřikl a strhl Natálku k nebližšímu domku.

Neměli čas dívat se, co se jim děje za zády, na to byli příliš vyděšeni. Podlaha ve skladu byla naštěstí hliněná, takže nezpůsobili téměř žádný hluk. Proplétali se mezi plechovými kontejnery s utkvělou myšlenkou dostat se co nejdál od hrůz, které jsou jim v patách. Během chvilky se ocitli u zadní stěny. Krčili se v rohu a neodvažovali se pohlédnout ven. Z venku se ozval zoufalý výkřik plný děsu a bolesti, který je přimrazil na místě. A pak druhý, dívčí.

„To byla Natálka,“ zašeptal Ludvík.

„Kde je Sváťa? Viděli jste ho někdo?“ špitla Amálie.

„Když jsem je viděl naposled, byli mi v patách,“ odpověděl Jirka. „Pak nevím.“

Dívka do nich strčila loktem a přiložila si prst k ústům. Neozýval se už žádný křik, jen tiché šelestění a podivné zvuky, které zaslechli předtím. Pak do skladu něco narazilo. Otřes rezonoval plechovou stěnou, přicházely další a další. Vězeli v pasti, ze které se nedalo uniknout. A kdyby ano, co číhá v lese?

Rachot za několik nekonečných vteřin utichl a přízračné kroky se vzdalovaly.

„Co se tady stalo?“ zeptala se Amélie dívky.

„Teď ne, až jindy,“ odpověděla. Otázky zůstávaly nezodpovězeny, nevěřili, že by jim nějaké mohla zodpovědět. Ocitli se v situaci, kterou si nedokázali představit v nejhorších nočních snech. Plechové plástve se na některých místech odchlíply a vytvořily mezi sebou úzkou mezeru. Ludvík se pokusil vyhlédnout ven. Něco tam bylo, o tom nebylo pochyb. Občas se na zlomek vteřiny objevil kratičký záblesk. Ozářil něco, co vypadalo jako tmavé kovové pouzdro pohybující se na několika tenkých jakoby pavoučích nohou. Nevěděl, jestli to není pouhý výplod jeho zjitřelé fantazie. Nastalo nekonečné čekání na to, co přijde. A jestli vůbec dožijí rána.

*

Poklidné odpoledne v penzionu narušil zvláštní optický jev, který je vyhnal na louku. Na obzoru se z ničeho nic objevily červánky, přestože bylo krátce po obědě. Následovaly černé, hrozivě vypadající mraky, které během chvíle vytvořily neproniknutelnou tmavou clonu, snášející se k zemi. Nedovedli si vysvětlit, co to znamená. Předzvěst nevyslovené hrozby je shromáždila do houfu. Profesoři pro jistotu dávali dohromady seznam studentů. S úděsem zjistili, že pět chybí.

„Viděla jsem je odcházet do lesa,“ dozvěděli se od jedné studentky.

„Jo, byli u jezera… natáčeli podcasty a ten poslední, nedokončený byl právě odtam. Sledoval jsem ho v mobilu,“ dozvídali se.

Chvíli se dohadovali, zda jim vyrazit na pomoc, ale raději od toho upustili. Zírali na podivný, černý kužel, čnící pouhých pár kilometrů od nich, jenž se sbíhal do jednoho jediného bodu na obloze. Zneklidňovaly zprávy z médií. Mobilní signál výrazně zeslábl, ale informace, byť kusé a chaotické, stále přijímali. Nezbývalo než čekat. Dokud se neobjevily první vojenské vozy.

Přijely po třech hodinách a vyrojily se na okresní silnici jako hejno kobylek. Koloně velel zasmušilý poručík skoupý na slovo.

„Za chvilku přijedou autobusy,“ oznámil jim. „Byla zahájena evakuace. V klidu se seřaďte a nastupujte. Převezou vás do nejbližšího okresního města. Tam vyčkáte dalších pokynů.“

Aniž hnul brvou, vyslechl informaci o pohřešovaných.

„Podíváme se po nich. Jakmile něco zjistíme, budeme vás informovat,“ sdělil profesorům a dál se s nimi nebavil. Měl svůj úkol a hodlal je splnit děj se co děj. Netušil, co jej čeká, v takové situaci ještě nikdy nebyl. Když byla vyhlášena pohotovost, obdržel jen kusé údaje. Vše teď záleželo na něm a jeho úsudku. Tak mu rozkázali nadřízení. Buďte opatrný a zjistěte o té zóně, co se dá, sdělili mu, a to bylo vše.

Když se něco podělá, hodí mi to na hlavu, pomyslel si. Pohlédl na černý trychtýř, bez pohybu setrvávající na svém místě a zkontroloval mobilní signál, ztrácející se v blízkém lese. Popadli zbraně a vyrazili vpřed. Dokud nenarazili na překážku.

Spatřili polom z povalených stromů a před sebou černou, pulsující zeď. Když se k ní pokusili přiblížit, silové pole je odmrštilo zpět.

 

*

 

Ještě stále odolávali, ještě je ono děsivé NĚCO nenašlo. Ztratili pojem o čase, netušili nic o dvojici ztracených milenců, nevěděli, zda vůbec bude nějaký konec. Co když se odtud nikdy nedostanou? Trápil je hlad a žízeň, museli potlačit stud, když si potřebovali ulevit, ale to nebylo nejhorší. Čekání je tížilo jako tunové závaží. Neprohodili mezi sebou jediné slůvko, ochromil je panický strach, že je neznámé NĚCO uslyší a vmžiku je vymaže ze světa.

Netušili kolik je hodin, když je vyděsil ohlušující rachot. Následoval oslňující záblesk, jenž osvítil všechna zákoutí skladu. Zakryli si oči dlaněmi a potlačili výkřik, který se jim už dral z hrdla. Země se zachvěla, plechové pláty zarachotily. Dunění po chvíli zesláblo a když se odvážili znovu otevřít oči, tma byla pryč. Před bránu dopadaly sluneční paprsky. Bylo sedm hodin ráno. Chvíli vyčkávali a pak váhavě opustili úkryt. Vesnice zůstala tak jak byla, jenže něco bylo jinak. Nikdo nevyšel na ulici, nikdo nebyl zvědavý, jako oni. Držíc se za ruce rozhlíželi se kolem sebe.

„Podívejte! Tam!“ vykřikl Jirka.

V předzahrádce nejbližšího domku se válely dvě kupky oblečení. Poznali je na první pohled. Patřilo Sváťovi s Natálkou. Volali je jménem, ale nikdo se neozýval.

„Nemůžou tady být. Něco se s nimi stalo, něco je dostalo. Copak by se sami od sebe svlíkli a utekli do lesa?“ uvažovala Amélie.

„To vážně nedává logiku,“ souhlasil Ludvík. „Tak co, holky, už nám prozradíte, co se tady vlastně stalo? A jak se vůbec jmenujete?“

„Jarka a moje ségra je Evelína,“ odpověděla ta starší. „Přišlo to strašně rychle… ta tma a vůbec… určitě to byli mimozemšťani, kdo jiný? Se ségrou jsme se ukryly na půdě. Lidi křičeli a pak najednou zmlkli. Zahlédly jsme takové pavouky, nebo co to bylo. Kde bylo rozsvíceno, tam vtrhli. Napadlo nás rozsvítit v obýváku, tak je nalákat, a zatím zdrhnout. A zrovna jsme narazily na vás. Unesli naše rodiče. Musíme je najít,“ vysvětlovala s pláčem.

Velení se ujala Amélie. Soustavně prohledávali dům od domu, ale nikde nenarazili na nic konkrétního, co by přineslo světlo do podivníého případu. Jen kupy poházeného oblečení a podivné stopy v písku. Potom uslyšeli hluk přijíždějících aut. Na silnici se vřítila kolona vojenských vozidel.

„Kontakt! Máme kontakt!“ zakřičel voják stojící na korbě. Vzápětí se kolem nich vyrojili vojáci a za nimi zdravotníci v bílých skafandrech.

„Jste v pořádku? Cítíte se dobře? Nějaké zdravotní problémy?“

„Nic nám není!“ vykřikl Ludvík. „Hledejte naše kamarády. A kam se poděli všichni ti lidi z vesnice!“

 

*

 

Dívka si nervózně promnula prsty a přivolala výtah. „Pan profesor Lešovský,“ pronesla hlasitě a dávala důraz na každou slabiku.

„Patnácté patro,“ odpověděl ji automatický hlas. „Povedu vás, je to snadná cesta. Přeji hezký den.“

Pohlédla do zrcadla zabírajícího celou stěnu a pečlivě kontrolovala svůj zevnějšek. Cítila nervozitu, její první reportáž, šance, kterou nesmí pokazit. Smetla z halenky zapomenutý vlas. Očima zkoumala výstřih, je tak akorát? Nepůsobí vyzývavě? Na víc ji nezbyl čas. Výtah zastavil v předposlední patře.

„Následujte mne. Jděte prosím rovně… teď doprava… ještě doprava… a jsme na místě.“

Dvakrát se hluboce nadechla a vydechla, metoda, kterou ji učil její šéf.

„Můžete vstoupit, pan profesor vás přijme,“ dirigoval ji automatický hlas a vzápětí se dveře před ní otevřely.

Seděl za stolem, podle fotografií ho poznala. Na svůj věk vypadal starší. Věnoval ji unavený pohled a mírný úsměv.

„Vítám vás, posaďte se prosím,“ vyzval ji a ukázal na křeslo naproti sobě. „Dáte si kávu?“

„Ráda,“ odpověděla a počáteční nervozita mizela. Nezdál se jí takový morous, jak ji mnozí varovali. Postavil na kuchyňskou linku rychlovarnou

konvici a připravil kávu do šálků. I v tom byl exot. Kdo se ještě dnes párá ručně s kávovarem?

„Monika Slezáčková. Z média Vis maior search. Působíme výhradně na internetu.“

„Ano, vím. Čekal jsem vás. Amélie všechno zorganizovala. Je nesmírně akční.“

„Takže víte, kvůli čemu jsem přišla.“

„Jistě. Právě proto jsem vás přijal. Chcete natočit podcast.“

„Mohu? Dostala jsem za úkol pátrat po starých případech, které zůstaly nevyřešené. Takové záhady, víte? Lidi to zajímá.“

Vytáhla z kabelky mini dron, který jí vzápětí vzlétl nad hlavu a nalezl nejvýhodnější pozici pro natáčení.

„Chtěla bych si s vámi povídat o události, které jste byl očitým svědkem.“

„Ano, byl. Od té chvíle uplynulo pětatřicet let. Celá věčnost. Vzpomínka na to, co se tehdy stalo, mne pronásleduje celý život.“

„Já vím, povídá se to o vás. Co se tehdy stalo, nikdy nikdo pořádně neobjasnil. Za nejpravděpodobnější teorii byla pokládána zkouška nějaké nové, teprve vyvíjené technologie. Mocnosti se navzájem obviňovaly ze špionáže a neoprávněný zásah na území cizího státu, ale pravdu nepřiznal nikdo.“

„To jste vyčetla z oficiálních zdrojů. Jenže tomuhle vysvětlení jsem nikdy nevěřil. Na té události bylo příliš mnoho podivností. Sám jsem tam byl a vím, co se odehrálo, nikdo mi nebude vtloukat do hlavy nějaké vykonstruované nesmysly.“ Vstal a přešel k oknu. Roztržitě hleděl ven a vypadal rozčileně.

Ještě mne vyhodí a mám po reportáži pomyslela si vyděšeně a opět zkusila dechové cvičení.

„Promiňte, nechtěla jsem…“

„Vy za to nemůžete.“ Rázným krokem přešel ke skříni a otevřel ji. Byla napěchována šanony. Mnozí kolegové se mu kvůli tomu za zády pošklebovali. Troglodyt, který shromažďuje papíry, přestože je všechno na serveru.

„Nezvyklé, viďte? Jenže já vím své. Data na síti jsou úžasnou vymožeností. Nikdo však nezaručí, že systém je stoprocentně spolehlivý. Co se stane, kdyby všechna zmizela? Kdyby je vymazal někdo, kdo nám chce uškodit? Proto mám svůj plán B. Nebo P, ten papírový.“

„Úložiště jsou bezpečná, zálohovaná. Papíry mohou shořet, kdežto…“

Otevřel zásuvku a vytáhl starý, opotřebovaný, mobil. Takový typ ještě neviděla. Muzeální kousek. Musel mít hodně za sebou.

„Ten jsem měl s sebou onen osudový den. Ponechal jsem si ho jako trofej, připomínku… všechna data, která na něm byla, beze zbytku zmizela. Stejně dopadli mí kamarádi. S mobily se nedalo nic dělat, byly totálně zničené. A to je měli v rukou ti nejlepší odborníci… vrátili nám je až skoro po roce.“

„To jsem také nastudovala z materiálů.“

„Musel jsem na to myslet ve dne v noci. Dá se konstatovat, že jsem tím úplně umanutý. Na vysoké jsem byl vždycky premiant, pak jsem dřel ještě víc.“

„To jsem si také zjistila. Promoval jste s červeným diplomem, pak jste přešel na fakultu a udělal si doktorát. Máte na kontě několik významných vědeckých prací o meteorologii.“

„A také pověst velkého podivína, viďte? Proto mne na některém konference raději nezvou. Zajímám se o všechny anomálie, které se čas od času objevují.“

„Pomáhá vám hodně Amélie Severová, s níž jste studoval a byla tehdy s vámi.“

„Ano, patřila k nejlepším studentkám, myslím, že vůbec nejlepší, ještě lepší než já. Po té události jsme se hodně sblížili… tedy profesně, abych upřesnil. Nechci, aby si to lidé nevykládali jinak. Nebyla by to pravda.“

„Má pověst vynikající astronomky s hodně neotřelými názory. Přezdívají vám dvěma…“

„Mulder a Scullyová. Netušil jsem, o co se jedná, dokud mi sama neukázala několik epizod tohoto prastarého seriálu. Doslova mne nadchnul. Tam někde venku je pravda, geniální motto. Ano, pravda tam někde venku je a já ji najdu,“ dodal odhodlaně. „Jen musím občas bojovat se svou skepsí. Za tolik let jsme nepokročili ani o píď, přitom jsem tomu obětoval úplně všechno. Amélie byla vždy ambiciózní, ale aspoň se vdala a založila rodinu. Mne tohle míjelo. Mám svůj cíl a přes ten nejede vlak. Nechci se ničím rozptylovat.“

„Nechtěla jsem být netaktní a vyzvídat o vašem osobním životě.“

„Není na něm nic, co by mohlo veřejnost zajímat, žádný skandál, kterým bych zaujal bulvár. Navázal jsem sice pár krátkodobých známostí, jenže dotyčné ženy mi daly po několika schůzkách kopačky. Ať už jsme si povídali o čemkoliv, vždy jsem sklouzl ke svým teoriím a je to přestalo bavit. Prý jsem úplně posedlý. Nejspíš je to pravda. Ale takhle mám prostor pro svůj výzkum. Věřím, že jednou získám důkazy pro svou pravdu. Pro tu skutečnou.“

Vrátil se ke skříni a vytáhl jeden z šanonů. Byl nadepsán Akta Z.

„Po vzoru toho seriálu, jen jsem obměnil písmena. Z jako Zóna. Tak to tehdy nazval velitel vojáků, když nás po dlouhých nočních útrapách osvobodili. Mnohokrát jsem s ním diskutoval, i po letech, když jsem zahájil svůj projekt. Jenže zásadní věci zůstaly obestřeny tajemstvím.“

Otevřel desky. Společně prohlíželi staré fotografie. Snímek podivného kuželu mířícího do nebe. Neproniknutelná gravitační stěna, která způsobila rozsáhlé polomy. Mimořádně silné polární záře, trvající následující tři dny. Spousta hromádek oblečení, ať už v domech či před nimi.

„Případ se dlouho vyšetřoval, než byl nakonec uložen ad acta. Svět se čím dál více zmítal v chaosu a tehdejší incident upadal v zapomnění. Závěrečnému resumé nevěřím ani za mák. Neznámá technologie? Jistě, ale určitě nepocházela odtud, z naší planety. Přístroje nezaznamenaly žádnou aktivitu na obloze, ale v okolí naměřily mírně zvýšené hodnoty radioaktivity. Nevěřím, že by tak převratný vynález zůstal nevyužit při některém z četných válečných konfliktů ve světě. Návštěvníci přišli z vesmíru, o tom jsem pevně přesvědčen. Jen se stále ptám, co tu chtěli? Proč se s námi nespojili přímo, když se jedná o tak vyspělou civilizaci? Proč s sebou odvezli jen tenhle malý vzorek lidské populace? Zmizeli tam, odkud přišli? Nebo nás pozorují odněkud, kam nemůžeme našimi nedokonalými smysly proniknout a čekají… na co? Tahle otázka nás s Amélií zneklidňuje celou dobu. Prý se stávám čím dál více paranoidním. Nesmysl. Jsem jen opatrný.“

„Nevím, co k tomu říci.“

„Nejde mi z hlavy osud lidí, kteří zmizeli. Ke Sváťovi s Natálkou jsem předtím neměl žádný bližší vztah, spíše mi mnohdy lezli na nervy, ale od té události mi nesmírně chybí. Kladu si každý den ty samé otázky Žijí ještě, nebo jsou mrtví a posloužili nějakým zvráceným výzkumům? Podívejte na tuhle fotku. To je vše, co po nich zbylo. Hromádka oblečení. Nezdá se vám na ní něco zvláštní?“

„Já… počkejte… nevím, nic mne nenapadá. Ale je to jiné, než…“

„Vezmu-li základní premisu, nedává smysl, aby se najednou svlékli, uprostřed neznámého nebezpečí, a stejně tak stovky lidí v domech. A když se člověk svléká, oblečení buď složí úhledně na hromádku, nebo je rozhází kolem sebe. Tady jako by se jen sneslo dolů. Jako by najednou neexistovali. Prostě se v jednom jediném okamžiku vypařili. Jsem přesvědčen, že atomy, z nichž se skládala jejich těla, někdo vmžiku přemístil jinam. Takovou technologii nikdo na Zemi nevyvinul a v dohledné době doufejme nevyvine. Dozajista nepochází z naší planety.“

„Mohou existovat i jiná vysvětlení.“

„Řekněte mi jaká, napadá vás aspoň jedno takové, co dává smysl, co není přitažené za vlasy?“

Pokrčila rameny.

„Tak vidíte. Taková spousta let a stále se točíme na místě. Celou dobu mám pocit, že mi něco uniká, nějaká spojitost, střípek, který poskládá smysluplné puzzle. Ještě že mám k ruce Amélii, je rozený extrovert a dokáže naše nápady skvěle prezentovat, byť se také setkává s nevděkem a nepochopením. Stojí v čele našich nápadů. I díky ní se podařilo dát dohromady partu šílenců na celém světě, kteří se se zájmem pustili do všeho, co nasvědčuje mimozemským aktivitám. Takových devadesát procent případů se podaří vědecky objasnit, další jsou dílem podvodníků a jen malé procento zůstává nadále zařazeno v našich Aktech Z. Bohužel na podrobnější výzkum se nám nedostává času ani financí.“

„Já vím, i proto chceme oživovat různé causy, které se ocitly na okraji pozornosti.“

„Těžké je bojovat s vlastní skepsí. Kolikrát si říkám, nebude nakonec můj život promarněný, strávím jej jako poustevník, osamocený v přelidněném světě a nezůstane po mně vůbec nic? S dávným kamarádem Jirkou jsem se neviděl řadu let, ztratil o vzájemný kontakt zájem. Na mé zprávy neodpovídal, a tak jsem to po čase nechal plavat.“

„Jiří Hanzel? Já ho našla. Jenže odmítl se se mnou bavit. Je pořád svobodný, žije někde na ubytovně a své problémy zapíjí alkoholem. Amélie se mu snažila pomoci, ale marně. Tuhle informaci z podcastu vystřihnu. Nechtěla, abych se o tom někde šířila. Vidím, že ji neprozradila ani vám.“

„Budu mlčet, slibuji. Je ho škoda. Dříve ji poslouchal na slovo. Po té události se odcizil.“

„Vyslechla jsem už všechny přímé účastníky, na závěr mi zbývá už jen Amélie Hronová. Například Jarmila Dolská se svou sestrou Evelínou Majerovou na vás nedají dopustit. Podporoval jste je, když se daly na studie. Dodnes se trápí otázkou, kam zmizeli jejich rodiče.“

„Jsme spolu v pravidelné komunikaci přes webkameru. I když už dávno mají své rodiny, nezapomínají. A já tolik toužím jim dát odpověď. Jakmile jsem začal vydělávat, cítil jsem potřebu jim pomáhat. Neměly příjemný start do života. Než se jich ujali pěstouni, strávily rok v dětském domově.“

Na monitoru se objevily nejnovější zprávy. Ty, které byly povolené pro titulní stránku. Zběžně je prolétl a zatvářil se otráveně.

„Vidíte? Svět od dob mého studia technicky nesmírně pokročil, jenže lidé jsou čím dál povrchnější. Je jim všechno jedno. Každý uzavřený ve své bublině, se svými soukmenovci, svádějící nelítostný boje s údajnými nepřáteli o naprosté podružnosti. Vidím to i na svých studentech. Hlavně mít za sebou zkoušky, zápočty, najít si nějaký dobře placený flek, kde budou mít dostatek času na zábavu. Neplatí to o všech, ale takových přibývá, je jich rok od roku víc. Mohu se sám sebe ptát, není to tak pro ně lepší? Nejsou v životě šťastnější? Není to tím, že stárnu a stává se ze mne mrzout?“

Uvažovala, kolik z materiálu má dát do reportáže a co vynechá. Umělá inteligence by to zvládla sama, jenže ona v oboru začíná a chce mu vtisknout svůj vlastní rukopis.

„Zdržuji vás, viďte? Stejně z toho mého tlachání tři čtvrtiny vynecháte, protože by to lidé nevydrželi. Nudilo by je. Pohleďte na monitor. Samé povrchnosti, hlavně aby byly co nejkratší. Nezatížily mozek. A tam dole nezbytné varování, jistě ho znáte. Je na všech zpravodajských webech. Varování, citlivějším osobám může četba dalších informací způsobit vážné psychické potíže. Jaký to nesmysl! Život je náročný, nelze před ním jen tak zalézt do krytu. Jak smýšlíte vy? Jdete vždy dovnitř, do detailu, nebo zůstáváte na povrchu? Dle vaší práce bych odhadoval, že povrchní nejste. Vidím ve vašich očích zájem, ten já poznám. Lidé jako vy, mladí, s ideály, mi dávají naději. Promiňte mi mou poněkud nabručenou náladu. Včera jsem měl nepříjemnou hádku s děkanem. Právě před dvěma týdny měl hlášeny podivné úkazy z Argentiny. Nezvykle rudá obloha, mraky zvláštních tvarů. Chtěl tam vyrazit, zjistit více, ale povolení mi nedal. A sám bych tolik peněz na expedici, která by se mohla protáhnout na několik měsíců, neposkládal. Víte, co mi řekl? Mám přednější věci na starosti než financovat vaše cesty za pohádkami. Kam bychom přišli? Jenže je důležité nepodcenit žádné varování. Nikdo z nás netuší, co nám může hrozit. Jsme jako slepci. Hašteříme se mezi sebou a nevnímáme nic, co se nachází za hranicemi naší planety. Pohleďte kolem sebe, jakého jsme dosáhli technického pokroku, ale co s námi dělá? Ke mně vás zavedl robotický hlas, klidně jste mohla mít zavázané oči a nezabloudíte. Je tady i schodiště, ale kdo by se jím vláčel, tolik pater? Ani by to nešlo. Je zamčené. Automat by je odemkl jedině v případě požáru. Spousta přístrojů myslí za nás, podle databáze, kterou o nás nasbírala. Je to pohodlné, ale zrádné. Víte, kolikrát si říkám, proč tak dlouho otálejí, ti, co stvořili Zónu? Naše planeta je výjimečná svým ekosystém, přírodními zdroji. Co bychom udělali my lidé, kdybychom na podobnou narazili a zjistili, že ji má v moci nějaká podle nás zaostalá civilizace? Co když jen vyčkávají na chvíli, kdy budeme ještě více zranitelní? Stačí vypnout sítě a jsme bezbranní jako ryba na mělčině. Nebo je ovládnou a chytíme se do vlastní pasti? Ale zpátky k jádru rozhovoru. Povím vám od počátku, jak to probíhalo, do všech podrobností, a vy si udělejte názor. Jestli mi uvěříte, nebo usoudíte, že jsem blázen.“

Usmála se. Byl svým způsobem svéráz, ale zaujal ji. Vzbudil její sympatie. Svými úvahami, svou neústupností.

„Ono to vlastně bude na sledujících, což neovlivním. Ale než podcast zveřejním, pošlu vám ho předem, abyste sám posoudil, jestli se mi podařil. Jen prosím rozsviťte, je tu najednou až moc šero.“

Jak to mohl přehlédnout? Bylo to zvláštní. Místnost se má za soumraku automaticky rozsvítit, pokud je někdo uvnitř. Vrhl se k oknu. Červánky přišly nějak brzy a byly rudější než jindy. Ve výšce se proháněly mraky, měnily tvar. Houfovaly se v kruzích, byly jich desítky, možná stovky. Pocítil silné deja vu. V šoku popadl reportérku za ruku a společně se rozběhli se ke dveřím. Ty však nepovolily. Systém je uzamkl a nepustil ven. Chňapl po mobilu a pokusil se dovolat Amélii. Něco odpověděla, ale nerozuměl jedinému slovu. Signál slábl, až se vytratil docela. Ochranitelsky objal Moniku a přitáhl ji k sobě. Nebránila se. Společně hleděli na šedivé kruhy, jejichž střed zesvětlal. Pak se z nich spustila černá opona. Během chvilky se ocitli v neproniknutelné tmě. Hluboko pod nimi, na ulici, bylo možné mezi překvapenými i vyděšenými výkřiky lidí zaslechnout podivné, kovové zvuky. Trvalo ještě nějaký čas, kdy se všude kolem rozhostilo naprosté ticho.

---