Slepičí pošta

S ohledem na zvyšující se hodnoty poštovních známek se Pavel rozhodl založit svoji vlastní poštu. Je letitým chovatelem slepic a tak vydal první známku s obrázkem slepice a svůj ryze nový projekt pojmenoval příznačně „Slepičí pošta“.

Sepsal na dvacet vánočních pohledů a aby nebyl adresátem přistižen při vhozu pohlednice do poštovní schránky, rozhodl se distribuci podnikat po půlnoci.
Nejdříve se zastavil u činžovního domu, ve kterém bydlel první adresát, jistá Petula H. V přítmí sešel několik schůdků a krátkozrakýma očima za svitu mobilního telefonu hledal poštovní schránku. Měl smůlu, nacházela se za prosklenými dveřmi a tak s pohlednicí v ruce a za svitu mobilního telefonu za tmy rozjímal, zda ji vsunout pod dveře, pověsit v igelitovém sáčku za kliku či zachytit za roh kartonu do nějaké škvíry. Ve všech třech případech by musel spoléhat na štěstí, že do rána nebude pršet, že pohlednici neunese vítr a hlavně, že ji najde člověk s důvtipem, kterého napadne mezi padesáti schránkami najít tu správnou a vhodit ji následně do té správné, tedy do té se jménem „Petula H.“. V tom se za Pavlovými zády ozval jakýsi šustot bot. Pavel se otočil a spatřil potmě siluetu jakési polekané ženy.
„Směl bych vás o něco poprosit?“ Vyhrl nadšeně, dočkal se však neočekávané odpovědi. Špitla jen: „Ne, až ráno“ a začala nezvózně hledat klíče v kabelce, až z ní začaly padat věci.

Pavel se snažil své potencionální záchranářce pomoci sebrat ze země ty poztrácené věci z kabelky. Díky tomu ovšem upadl v podezření, že je tím, kým si myslela, že je a tak se nesetkal zrovna se vstřícným chováním. Nenašel na té zemi nic zvláštního, v té tmě vlastně ani nevěděl co našel, soudil po hmatu – že drží asi rtěnku, nějaký papír, prostě průběžně si představoval, co našel a za ten svůj dobrý skutek div nedostal facku. A v této náročné situaci stále mačkal v ruce tu vánoční pohlednici pro tu Petulu H. Ta její sousedka konečně našla klíče a jak byla z té celé události kdoví proč rozručená, neuměla ani najít klíčovou dirku pro jeden z domovních klíčů na své klíčence. Neustále se otáčela a zkoumala, co dělá Pavel, zda nevyndavá z kapsy škrtící šňůrku, nůž či něco dalšího, co zná z amerických detektivek.

Dalo by se asi říci, že Pavel je slušně vychovaný člověk a jak tak z přítmí sledoval tu ženu, byť měl tedy jen jednu ruku, neboť v té druhé stále držel pohlednici, nemohl zůstat nečinně stát. Opatrně se k té nešťastnici zezadu přiblížil a zaklapal ji lehce na rameno se slovy: „Mohu Vám posvítit?“ Myslel to dobře, bleskově sáhl do kapsy pro ten svůj mobilní telefon s úmyslem rozsvítit baterku. Vzápětí bych odstrčen a tak pochopil, že ta sousedka Petuly H. už klíč ke vchodu asi našla. Místo baterky tedy použil pravou ruku s tou pohlednicí a a podal ji té ženě místo zamýšleného osvětlení. Otočila se na Pavla s lesklýma očima, které mívají budoucí vražedkyně – Pavel se toho pohledu zalekl a ihned uskočil. Během toho krátkého okamžiku však přišel o svoji vánoční pohlednici. Zmizela, zřejmě ji uchopila, byla taková tma a byl v takovém rozpoložení, že si nebyl jist. Ta žena zabouchla totiž silně dveře, div se jejich skal nevysypala.

Pavel skrze skla překvapeně sledoval rychlé pohyby stínu, který mizel u poštovních schránek. Nerozsvítila si, jednou se otočila -povšiml si naposledy bělma jejích očí. Bylo půl jedné ráno, Pavel slyšel jemný elektricý praskot jedinné pouliční lampy poblíž domu. Pohlednice byla fuč a tak se té noci nedozvěděl, zda byla doručena či ne, té adresátce, Petule H.

Sedl tedy do auta a vydal se k dalšímu adresátu.

Pavlovi na kvalitě Slepičí pošty velmi záleží. A tak mu nebylo jedno, zda popřál či za nedoručil své vánoční přání své kamarádce. Minul den, dva, čekal sms, nedostal nic. Kdyby nebydlela Petula H. Ve společném domě s takovou nebezpečnou ženskou, jistě by se vydal o další noci s další pohlednicí k tomu samému vchodu. Bál se, co si budeme povídat, možná mu tenkrát šlo i o holý život. Za týden však zazvonil telefon – na něm svítil nápis „Petula H.“. Pavel ho zvedl a uslyšel poděkování. Ani si nevšimla, o jak specifickou doručovací společnost šlo. Měla radost a to bylo pro Pavle hlavní – první z jeho pohlednic skutečně prokazatelně došla ke svému adresátu.