Pes, přítel člověka

Pes ,přítel člověka. Karlík Straka byl dlouho očekávané dítě, dítě, kterému se říká vymodlené. Porod byl předčasný, lékaři je varovali před vadami, ale rodiče si tuto možnost vůbec nepřipouštěli. Na co Karlíček ukázal, to měl - jeho rodiče na to měli a také chtěli, aby jejich děťátko bylo šťastné a veselé. Ovšem Karlíček se brzy naučil ono nepěkné citoslovce HEČ, často doplňované a používané. Když mu bylo deset, tak si hodný Karlíček umanul, že bude mít psa, a to hned velkého. Unavení rodiče nakonec svolili, třeba se synek naučí zodpovědnosti, povzdychli si a zajeli pro štěně, štěně dobrmana. Paní v zeleném kostýmku je provedla po upravené bezchybné zahradě, nechala je obdivovat krásné, čisté kotce s ještě krásnějšími, čistšími a strašně zuřivými štěňaty, přednášejíc nazpaměť naučený sáhodlouhý rodokmen, sahající snad až k psům Rudolfa II. Rodiče ztratili pochybnosti, cena se zdála hodně vysoká, když viděli Karlíkovy zářící oči, jak hladil lísající se šťeně a psa koupili. Ale přece jenom domluvili možnost případného vrácení. K Rafovi se však nesměl přiblížit nikdo jiný než Karlík, každého pokousal. Jednou to dopadlo tak, že se matka musela zamknout do ložnice. Pejsánek mezitím stačil zničit dva koberce, převrhnout vázu s karafiáty na video a nejméně na čtyřech místech natrhnout kůži na nové sedačce. Po návratu ze školy Karlík Rafa uklidnil, s matkou několik dní nepromluvil a psa vodil raději do školy, kde ho uvazoval na dvoře. Po nějaké době musel šňůru zkrátit, protože školník byl několikrát pokousán a Karlík mu musel uhradit pobyt v nemocnici a škody na oblečení. Rodičům ale začalo Rafovo řádění vadit a rozhodli se, že půjde tam, odkud přišel, v horším případě do útulku. V tom ještě horším, ale ne nejhorším, skončí na lesní cestě. Karlík byl samozřejmě proti, Rafovo řádění sváděl na ostatní, jeho přece nikdy nepokousal, vlastně jen jednou, ale to byl Raf ještě štěně a on si to zasloužil - držel mu misku se žrádlem nad hlavou a smál se, jak se Raf snaží si pro jídlo skočit - vždyť to nic nebylo, jen tři stehy, povytáhl nohavici a ukázal jizvu. Ve srovnání s jizvami ostatních to opravdu nic nebylo, i v perném létě nosila paní Straková dlouhé rukávy a pan Straka dlouhé nohavice, rýhy po drápech zůstaly na dveřích ložnice dodnes. Ale nepomohlo to. Nepomohlo ani obvyklé dupání, ječení a vrhání se na podlahu. Když Karel viděl, že nic nezabírá, vstal, oprášil se, odešel ke dveřím a zamkl, všechny klíče spláchl do záchodu, ke dveřím přitáhl skříň, pohladil dobrmana po hlavě, přikázal mu, aby zůstal, a odešel k počítači. Strakovi se na to dívali celou dobu jako zmrazení, když se konečně vzpamatovali a snažili se otevřít dveře, přibyla na noze pana Straky další jizva od psích zubů. Zůstal. Karlík jim ještě oznámil, že si za to můžou sami a že Rafovi nenechá ublížit. Všichni měli brzy hlad, Raf hodně žral. Prosili, slibovali všechno možné. Nic. Konečně i Karlík uznal, že je nutné jíst, dlouze se podíval na dobře vykrmeného dobrmana, vzal sekáček na maso, rozpřáhl se.... „ No Rafe, hladil psa láskyplně po krku, teď už ti nikdo ubližovat nebude, o to jsem se postaral, teď se nažereš... Po nějaké době, když už dlouho nikdo ze dveří nevycházel a když si lidé, procházející kolem dveří od bytu Strakových museli přidržovat na obličeji kapesník, zavolali sousedé policii. Ti dveře otevřeli a odtáhli skříň - vyvalil se strašný smrad a obrovský dobrman, kterého musel nakonec zneškodnit veterinář.

---