Postava u stolu

Seděl v tichu u stolu opuštěn. Opuštěn přítomností bytostí, kterou tak postrádal. Opuštěn jejich smíchem, jejich hlasy, jejich pohledy a dotyky. Opuštěn jejich krásou a pohyby. Opuštěn jejich Září. Ze svých kapes vytahoval perly všech možných barev a jemně jimi házel po zdech. Jen záře těch perel mu přivolávala matné vzpomínky na dávnou dobu, kdy se ještě mohl těšit jejich společností. Předkláněl se do tmy, aby jim byl blíž. A jeho oči se zvětšovaly a zvětšovaly, až zaplnily celou šerou místnost a osvětlovaly ji tichým bílým světlem. A když z nich ukápla slza, velice zvolna padala k zemi, velice zvolna se dotkla prkenné podlahy a němě odhopkala do rohu. Průzračně stříbrně zářící perla. Stáhnul se zpátky ke stolu a dlaněmi si zakryl obličej. Jakýsi dávný zmar mu neúprosně sevřel srdce. Zdálo se mu, že je mrtev. Neprotivil se tomu pocitu. Nemělo žádný smysl se mu bránit. Té noci vál venku silný vítr. Jakoby vynahrazoval nehybnost postavy u stolu v bílé záři. A stromy ohýbal až k zemi a burácel a řval. Až rozrazil špatně uzavřené okno a vtrhnul do místnosti jak raněný bizon. A čím mohl, tím cloumal, smýkal a porážel. S čím mohl, tím si pohazoval a hrál v neutichajícím jekotu a hvizdu. Jen ta postava v záři ve svém ustrnutí setrvala a na její tváři se objevil lehký pobavený úsměv. A nebýt vichru, snad by byl slyšet smích. A nebýt vichru, snad by byl i opuštěn.