Granátová jablka.

Do stehen vtiskávám si, jak do plátna bílého, granátové jablko. Pecičky opouštějí šťavnatou dužinu, rozutíkávají se mi po kůži. Po rtech, jako sladký sirup, klouže mi rudá míza, nechává sladce mé rty slepené. Neslyšně ji polykám, cítím ji v krku, na patře i pod plombou. Kovová pachuť mi naplní ústa. Po nohou závodí mi korálky z přetrženého náhrdelníku. Ne a ne je chytit, vyklouzávají mi z dlaní, převalují se na kloubech, ulpívají v čáře života. 

Jedno po druhém zrníčka sesbírám a jím je. Stáváme se jedním, mé ruce od nejzazšího prstu dřevnatí, kolena tuhnou, lokty zůstávají nehnuty, slabiny vysychají a už dochází na střed. Korálek po korálku namotává se zpět na šňůrku. Prsy vysychají a propadají se jednotlivými žebry. 

Krčím se, zbarvuji se do nejtmavšího odstínu karmínu. Jsem peckou, rozuteklou po stehně. Jsem korálkem z růžence.