Pocity provinění

aneb Pojednání o důležitosti sebelásky v životě lidském

Když se zmerčím v zrcadle, říkám si to není marné,
sexy šedá na skráních ta nikdy nezestárne.
Vyzobávám jen lahodné kousky z bonboniéry, 
svou duši rozmazluju nejlepším z dnešní éry.
A co se týká údržby stran mé tělesné schránky,
své chuťové pohárky dopuji dobrotami.

V jakékoli disciplíně chci aspoň urvat bednu,
při pohledu na zdar jiných závistivě blednu.
Po lesklém jdu jako straka, či Vrána z Vrchní, prchni,
a ve frontě na cokoliv chci být vždycky první.
Když jsem si to uvědomil, fackovala mě hanba,
co jsem to zač, chci vědět, ať je jaká chce pravda.  

Sestavil jsem konzilium nejmoudřejších hlav světa,
zkoumali mě zvenčí, zevnitř, od zimy do léta.
A jakýže zazněl verdikt povolaného sněmu?
Sebeláska je v pořádku, kvete v každém věku! 
Do vínku ji dostali jsme, ať se nám lépe žije,
bez ní průtrž černých mračen naši hlavu slije.

S pocity provinění,
svádím boj každodenní.
Pocity provinění,
ty na tom nic nezmění.

Máš to taky tak?
Máš to taky tak?