Jak pan Novák zabil svoji starou

Do bývalého vysočanského špitálu, nyní přestavěného na školu, byl najat nový pan školník Adam Novák. Ten byl velmi zručný dobrák, měl ale jednu vadu: jeho stará. Vzal si jí, protože měla židovské předky, po kterých zdědila celkem solidní balík, kromě peněz po nich však zdědila také neskutečnou skrblivost. 

Pokaždé, když si pan školník něco koupil, tak ho totálně seřvala, kolik peněz utratil, a jídlo co vařila stálo za starou belu, přestože suroviny vždy na tajňačku kradla ze zásob v jídelně. Pan Novák z toho byl velmi zoufalý a když nevěděl, co si s ní počít, dostal nápad. Koupí si auto a manželku z toho trefí šlak. Ale narazil na problém. Ten problém byla zeď. Jak se tak zamýšlel, nevšiml si jí a narazil do ní. Vskutku solidní šlupka. Nu což, otočil se a šel koupit auto. Ale narazil na další problém. Rozhlédl se kolem sebe, ale nikde žádná překážka nebyla. Tentokrát to byl problém v jeho hlavě. Jak žil už třicet let s touto neskutečnou skrblicí, sám si odvykl utrácet a teď z něj byl skoro stejný skrblík jako z jeho ženy.

Ale přeci jen tu byla možnost. Může si přeci auto jen pronajmout a tvrdit že je jeho vlastní. Jediné volné auto k nájmu však byl starý rezavý Žigulik. Měl sice nějakou hodnotu jakožto historický veterán, ale nebyl si jistý, jestli to na skolení jeho staré bude stačit. Ale zkusit se to musí, řekl si a pronajal si ho. Přidrandil si to ke škole vskutku s parádou. Z výfuku se kouřilo jako z elektrárny na Ústecku a zvuk to mělo blízký velkorážovému kulometu. Jeho stará vyběhl ven podívat se, co to proboha je za hluk a smrad, a když uviděla svého manžela vystupovat z této kraksny, musela se zasmát. Smích jí však přešel, když pan Novák hrdě prohlásil, že si právě výhodně zakoupil nové parádní auto. Už se náramně těšil, jak jeho ženu trefí šlak, ale bohužel pro něj jí netrefil. Minul jí sice jen o pár milimetrů, ale málem Honza králem.

Koupě auta jí sice nezabila, neznamenalo to však, že by jí to pořádně nevytočilo. A to takovým způsobem, že se ho rozhodla jednou provždy zbavit. Už se těšila, že jí poslouží jako zdroj masa na celé týdny. Běžela do kuchyně, vzala nůž a píchla. Nikoliv manžela, nýbrž sebe do prstu. Jak byla naštvaná, tak nevěděla pořádně co dělá a to se občas přihodí nějaká ta nehoda. A co mezitím udělal pan Novák? Otevřel trezor, vyndal z něj všechny peníze a běžel nahoru na střechu. Sednul si na parapet na střeše a čekal na starou. Když přišla, tak podržel peníze nad okrajem střechy. Ta rozezlená paní se na něj samozřejmě vrhla, on uhnul, ona sletěla, a protože jak byla skrblivá, nikdy si nekupovala žádné knihy, které jsou pro lidi tím, co pro ptáky křídla, nejprve se slušně omlátila a osekala o zdi, okna a různé dráty, které ze stěny trčely, a nakonec s hlasitým křupnutím dopadla na zem. 

Pan školník seběhl dolů pro svoji starou. Na první pohled sice připomínala spíše trhané vepřové, to ovšem neznamenalo, že se nemusí zbavit jejího těla. Ale jak to udělá? Jako logické řešení se nabízelo narvat jí do stoupačky. Ale tam by se nevešla, protože tam bylo plno trubek. Jiné lepší místo ale nebylo, proto musel dvě vodovodní trubky, teplou a studenou, spojit do jedné. Od té doby je v horních patrech teplota teplé a studené vody úplně stejná. Dal jí do stoupačky u třídy 31, a kvůli jejímu rozkládajícímu se tělu je v této třídě vždycky takový smrad. Tím však jeho práce neskončila. Jeho bývalá po sobě zanechala vcelku masivní dědictví spočívající v krvavé čáře na zdi táhnoucí se od střechy až po zem. Ze zdí to šlo jednoduše smýt, a těch pár kachliček jednoduše osekal, holt tam teď v některých místech žádné kachličky nejsou. Mnohem větší problém byl ale s okny. Z jejich rámů krev vůbec nešla umýt. Původně je chtěl zkrátka přetřít bílou barvou, ale pak dostal mnohem lepší nápad. Přetře všechna okna na hnědo a bude tvrdit, že mu to nařídili památkáři.

Chvíli to tak fungovalo, pak ale začal být zápach ve třídě 31 nesnesitelný. Pan ředitel mu nařídil, aby s tím něco udělal, a jemu nezbylo než mrtvolu ze stěny vyndat. Pár kusů tam ještě zůstalo, a proto zápach nikdy úplně nevymizel, ale dýchat se tam již s otevřenými okny dalo. Co ale za bílého dne s tělem?

Urychleně před školou vykopal mělký hrob a svojí bývalou do něj pohřbil. Kvůli nedostatku času nemohl udělat hlubší a znova rýt stejné místo už se mu nechtělo, to by bylo podezřelé. A tak tedy do smrti zakazoval všem chodit přes trávník, protože se bál, že někdo nešťastným kopnutím mrtvolu odkryje. Jeho poslední slova byla ,,nešlapejte kurva na ten trávník“ a pro jeho nástupce jsou svatější nežli Bible.