Zase

Zase přišla ona,

má láska platonická

a s ní i ta častá

konverzace atypická.

Krásný den, slunce pálí.

Už na mě mává zpovzdálí.

Na tváři úsměv,

na sobě závoj.

„Ty můj vojáčku,

odhoď svou poničenou zbroj

a zasuň ten tupý meč.

Teď jsem tady já

a přišla jsem hodit řeč,

máme na to celou noc.“

„Ale proč?“

„Přišla jsem ti na pomoc.“

„Štítíš se toho, kdo ze tmy se dívá.

Sám víš, jaké to je.

Sám víš, proč se v ní skrývá.“

V nejistotě tápu.

„Promiň, ale já to nechápu.“

„Sám víš, jak těžký je hřích,

proto pověz mi,

kolik váží tvé srdce?“

Jen co budík jsem slyšel,

zase jsem o ní přišel.

Teď musím rozluštit hádanku

a zjistit,

proč vídám tu dívku ve spánku.